Stephen King

Stephen King

Bill Hodges 01. Pan Mercedes

Noc z 9. na 10. dubna 2009

Augie Odenkirk jezdil s datsunem model 1997, který pořád dobře sloužil, přestože měl hodně najeto, jenže benzín byl drahý, zvlášť pro člověka bez práce, a Městské centrum bylo na opačné straně města, takže se Augie rozhodl, že pojede posledním večerním autobusem. Na místě vystoupil v jedenáct dvacet s batohem na zádech a srolovaným spacákem pod paží. Ve tři ráno bude určitě rád, že spacák plněný prachovým peřím má. Noc byla chladná a padla mlha.

„Hodně štěstí, chlape,“ řekl řidič, když vystupoval. „Měl byste něco dostat už jenom za to, že tam budete první.“

Jenže nebyl. Když Augie došel k široké, příkré cestě vedoucí k velké hale, uviděl, že před řadou dveří čekají v hloučku nejméně dva tucty lidí, někteří postávali, většinou seděli. Byly tam připravené sloupky s nataženými žlutými páskami hlásajícími ZÁKAZ VSTUPU, které tvořily složitý průchod klikatící se sem a tam jako bludiště. Augie znal podobné pásky z kina a banky, kde měl momentálně přečerpaný účet, a účelu rozuměl: nacpat do co nejmenšího prostoru co nejvíc lidí.

Když se blížil ke konci útvaru, který se brzo promění v dlouhatánskou frontu žadatelů o práci, Augieho udivilo i vyděsilo, když jako poslední v řadě uviděl ženu se spícím děckem v klokance. Dítě mělo tvářičky zarudlé zimou, při každém výdechu se ozvalo slabé zachrastění.

Žena slyšela, jak se Augie trochu zadýchaně blíží, a otočila se. Byla mladá a docela hezká, i přes ty tmavé kruhy pod očima. U nohou měla malý prošívaný kufřík. Augie si domyslel, že v něm budou potřeby pro dítě.

„Zdravím,“ řekla. „Vítejte v klubu ranních ptáčat.“

„Doufejme, že doskáčeme co nejdál.“ Chvilku se rozmýšlel, pak si řekl ale co, a podal jí ruku. „August Odenkirk. Augie. Nedávno jsem ztratil práci kvůli snižování stavů. Tak se v jedenadvacátém století říká vyhazovu.“

Potřásla mu rukou. Měla dobrý, pevný stisk, nijak bázlivý. „Jsem Janice Crayová. A tady ten můj uzlíček radosti je Patti. U nás asi taky snižovali stavy. Dělala jsem hospodyni u jedné milé rodiny v Sugar Heights. Pán dělá, hm, prodává auta.“

Augie sykl.

Janice přikývla. „Já vím. Říkal, že je mu líto, že mě propouští, ale prý si musejí utáhnout opasky.“

„Je toho teď spousta,“ řekl Augie a pomyslel si To jsi nenašla nikoho na hlídání? Vůbec nikoho?

„Musela jsem ji vzít s sebou.“ Janice Crayová zřejmě nemusela umět číst myšlenky, aby věděla, co si Augie myslí. „Nikdo jiný není. Doslova nikdo. Dívka od nás z ulice neměla čas zůstat celou noc, i kdybych jí mohla zaplatit, a to stejně nemůžu. Jestli nedostanu nějakou práci, nevím, co budeme dělat.“

„Nemohli by si ji vzít vaši rodiče?“ zeptal se Augie.

„Ti bydlí ve Vermontu. Kdybych měla rozum, vzala bych Patti a jela tam. Je tam hezky. Jenže oni mají svoje problémy. Táta říká, že jejich dům jde pod vodu. Ne doslova, nejsou u řeky nebo tak, myslel to finančně.“

Augie přikývl. Takových případů byla spousta i tady.

Do prudkého kopce od Marlborough Street, kde Augie vystoupil z autobusu, přijíždělo několik aut. Zabočila vlevo, na rozlehlou pláň parkoviště, které bude do rozbřesku určitě plné… a to hodiny předtím, než se otevřou brány Prvního výročního městského veletrhu práce. Žádné z těch aut nevypadalo nové. Jejich řidiči zaparkovali, většinou se z nich vynořili tři nebo čtyři uchazeči o práci a zamířili ke dveřím haly. Augie už nebyl na konci fronty. Ta se protáhla k prvnímu ohybu.

„Jestli dostanu práci, budu si moct dovolit chůvu,“ řekla Janice. „Ale pro dnešek to s Patti prostě musíme vydržet.“

Dítě zakašlalo, štěkavě jako při záškrtu, Augiemu se ten kašel moc nelíbil, ale dítě se v klokance zavrtělo a pak se zase uklidnilo. Aspoň že bylo pořádně zabalené, na rukou mělo dokonce maličké rukavice.

Děcka přežijou i horší věci, řekl si Augie nervózně. Vzpomněl si na prachové bouře ve třicátých letech a velkou hospodářskou krizi. No, pro něj byla takhle krize velká dost. Před dvěma lety bylo všechno v pořádku. Ne že by si žil na vysoké noze, ale dokázal vyjít a většinou mu na konci měsíce něco zbylo. Teď šlo všechno do hajzlu. Něco provedli s penězi. Nerozuměl tomu. Dělal v kanceláři v dopravním oddělení společnosti Transport Velká jezera, vyznal se ve fakturách a na počítači zařizoval přepravu zboží lodí, vlakem a letadlem.

„Když mě lidi vidí s dítětem, hned si myslí, že jsem nezodpovědná,“ bručela Janice Crayová. „Vím to, vidím jim to na očích, viděla jsem to i u vás. Ale co jiného jsem mohla dělat? I kdyby to děvče od nás z ulice mohlo zůstat celou noc, stálo by to osmačtyřicet dolarů. Osmačtyřicet! Mám odložené peníze na nájemné na příští měsíc a pak už jsem švorc.“ Usmála se a ve světle sodíkových zářivek z parkoviště Augie viděl, že má na řasách slzy. „Moc mi to mluví.“

„Nemusíte se omlouvat, jestli to teda myslíte takhle.“ Fronta už zabočila za první roh a konec se ocitl v místech, kde stál Augie. A to děvče mělo pravdu. Viděl, že spousta lidí významně hledí na spící dítě v klokance.

„No jo, ale je to tak. Jsem svobodná matka bez práce. Omlouvám se všem a za všecko.“ Otočila se a podívala se na transparent vyvěšený nad řadou vchodů. ZARUČENO 1000 PRACOVNÍCH MÍST! hlásal. A pod ním: „Stojíme při lidech z našeho města!“ – STAROSTA RALPH KINSLER.

„Někdy se chci omlouvat za Columbine a jedenácté září a za to, že Berry Bonds bral steroidy.“ Trochu hystericky se uchechtla. „Nebo mám nutkání se omlouvat i za to, že vybuchl raketoplán, a to jsem byla teprve batole, když se to stalo.“

„Nebojte se,“ řekl jí Augie. „Dopadnete dobře.“ Takové věty se prostě říkají.

„Jenom kdyby nebylo tak vlhko. Pořádně jsem ji nabalila, kdyby se hodně ochladilo, ale to vlhko…“ zavrtěla hlavou. „Ale my to zvládneme, viď, Patti?“ Beznadějně se na Augieho usmála. „Hlavně aby nepršelo.“

Nepršelo, ale vlhkost se zvýšila natolik, že ve světle ze sodíkových pouličních lamp viděli viset ve vzduchu jemné kapky. V jednu chvíli si Augie uvědomil, že Janice Crayová usnula vestoje. Boky vystrčené dopředu, svěšená ramena, vlasy jako mokrá křídla visící kolem tváře a bradu skoro na hrudní kosti. Augie se podíval na hodinky a viděl, že je tři čtvrtě na tři.

Za deset minut se probudila Patti Crayová a rozplakala se. Její matka (taky dítě, pomyslel si Augie) sebou škubla, odfrkla si jako kůň, zvedla hlavu a pokusila se holčičku vytáhnout z klokanky. Nejdřív to nešlo, dítěti uvízly nohy. Augie pomohl, přidržel klokanku po stranách. Když se Patti, už s kvílením, vynořila, uviděl po celém jejím růžovém kabátku a růžové čepičce třpyt kapek vody.

„Má hlad,“ řekla Janice. „Mohla bych ji nakojit, ale je taky počuraná. Cítím to přes dupačky. Panebože, v tomhle ji přece nemůžu přebalovat – podívejte se, jak ta mlha zhoustla!“

Augie uvažoval, které potměšilé božstvo se postaralo, že se za Janice ocitl zrovna on. Také uvažoval, jak tahle ženská sakra zvládne zbytek života – celý život, ne jen příštích osmnáct let, kdy bude zodpovědná za dítě. Jít ven v takovou noc jenom s pytlem plínek! Musela být zatraceně zoufalá!

Vedle Patti a pytle s plenami ležel jeho spacák. Augie si dřepl, rozvázal šňůrky, spacák rozložil a rozepjal zip. „Vlezte si tam. Zahřejte se a zahřejte i ji. Pak vám podám všechny ty potřebné serepetičky.“

Zahleděla se na něj, v náručí se jí vrtělo a plakalo dítě. „Jste ženatý, Augie?“

„Rozvedený.“

„Máte děti?“

Zavrtěl hlavou.

„Proč jste na nás tak hodný?“

„Protože jsme tu,“ pokrčil rameny.

Ještě chvíli se na něj dívala a rozhodovala se, pak mu dítě podala. Augie držel malou v natažených pažích, fascinovaný tím rudým rozčileným obličejíkem s nudlí u malého ohrnutého nosu, rozkmitanýma nožkama ve flanelových dupačkách. Janice se nasoukala do spacáku a zdvihla ruce. „Podejte mi ji, prosím.“

Augie poslechl a žena se zanořila do spacáku hlouběji. Vedle nich, tam, kde fronta poprvé zahýbala, stáli dva mladí muži a nepokrytě na ně zírali.

„Hleďte si svýho, mládenci,“ řekl Augie, a oni se zadívali jinam.

„Podal byste mi plenu?“ ozvala se Janice. „Měla bych ji přebalit, než ji nakrmím.“

Klekl si na mokrý chodník a rozepnul prošívanou kabelu. Na okamžik ho překvapilo, že našel látkové pleny místo pampersek, ale pak pochopil. Látkové se dají používat pořád dokola. Možná že ta žena přece jenom není úplně beznadějný případ.

„Vidím tu taky lahvičku dětskýho mazání. Chcete ho?“

Ze spacáku, z něhož vyčuhovala jenom čupřina jejích hnědých vlasů, se ozvalo: „Ano, prosím.“

Podal jí plenu a tělové mléko. Spacák se začal vrtět a nadouvat. Pláč nejdřív zesílil. Z další zatáčky ve frontě kus od nich, už ztracené v houstnoucí mlze, zaznělo: „Zavřete tomu děcku hubu.“ Další hlas dodal: „Někdo by měl zavolat sociálku.“

Augie čekal a pozoroval spacák. Nakonec se přestal pohybovat a vynořila se ruka s plenou. „Mohl byste ji strčit do kabely? Je v ní igelitka na špinavé plíny.“ Vykoukla na něj jako krtek z díry. „Nebojte, není pokakaná, jenom mokrá.“

Augie vzal plenu, strčil ji do igelitového pytle (na boku měl nápis COSTCO) a pak zavřel kabelu na zip. Pláč uvnitř spacího pytle (tolik pytlů, pomyslel si) pokračoval asi ještě minutu a pak najednou ustal, protože Janice, na parkovišti u Městského centra, začala kojit. Transparent nad řadou dveří, které se otevřou až za šest hodin, lhostejně pleskl. ZARUČENO 1000 PRACOVNÍCH MÍST!

Jasně, pomyslel si Augie. Taky nemůžete chytit AIDS, když se cpete vitamínem C.

Uplynulo dvacet minut. Od Marlborough Street přijížděla další auta. Další lidé se stavěli do fronty. Augie odhadoval, že už tam čeká určitě čtyři sta lidí. Takovým tempem tu budou dvě tisícovky, než v devět otevřou, a to byl ještě mírný odhad.

Jestli mi někdo nabídne smažit hranolky u McDonalda, vezmu to?

Nejspíš ano.

Co takhle vítač ve Walmartu?

Jo, toho určitě. Široký úsměv a Jak se dneska máte? Augie si pomyslel, že by na takové místo mohl z fleku nastoupit.

Umím to s lidma, pomyslel si. A zasmál se.

Ze spacáku se ozvalo: „Čemu se smějete?“

„Ale ničemu,“ řekl. „Pěkně tu malou pochovejte.“

„To chovám.“ V hlase měla úsměv.

V půl čtvrté si klekl, nadzvedl cíp spacáku a nakoukl dovnitř. Janice Crayová ležela schoulená a tvrdě spala s dítětem u prsu. Připomnělo mu to Hrozny hněvu. Jak se jmenovala ta holka, co v knížce byla? Ta, která nakonec kojila toho chlapa? Bylo to nějaké květinové jméno. Lily? Ne. Pansy? Rozhodně ne. Měl chuť přiložit si ruce k ústům a zařvat do davu: KDO TADY ČETL HROZNY HNĚVU?

Když vstával (a usmíval se té absurdnosti), jméno se mu vybavilo. Rose. Tak se jmenovalo to děvče v Hroznech hněvu. Ale nebyla to jenom Rose, byla to Róza Sáronská. Znělo to biblicky, ale to už nedokázal s jistotou posoudit, bibli si pořádně nikdy nepřečetl.

Podíval se dolů na spacák, v němž původně zamýšlel strávit hodiny nad ránem, a vzpomněl si, jak se Janice Crayová omlouvala za Columbine a jedenácté září a Barryho Bondse. Nejspíš by na sebe vzala i globální oteplování. Možná, až budou tohle mít za sebou a budou mít jisté zaměstnání – nebo taky ne, pravděpodobnost byla stejná –, ji pozve na snídani. Žádné rande, nic takového, jenom míchaná vajíčka a slanina. Pak už se nikdy neuvidí.

Přicházeli další lidé. Fronta už dospěla ke konci vykolíkovaného koridoru s přísnou páskou ZÁKAZ VSTUPU. Pak už se řada lidí začala prodlužovat na parkoviště. Augieho překvapilo – a zneklidnilo –, že všichni jsou potichu. Jako by věděli, že tahle mise je zbytečná a že jen čekají na úřední potvrzení.

Transparent znovu lhostejně pleskl.

Mlha dál houstla.

Těsně před pátou ranní se Augie probral z klimbání, zadupal nohama, aby je probudil k životu, a uvědomil si, že do ovzduší se vplížilo nepříjemné šedé světlo. Ani vzdáleně se nepodobalo růžovým prstíkům svítání z básniček a starých technicolorových filmů. Tohle byl antiúsvit, mokrý a bledý jako tvář den staré mrtvoly.

Viděl, jak se Městské centrum pomalu vynořuje v celé své nevkusné slávě architektury sedmdesátých let. Viděl dva tucty serpentin trpělivě čekajících lidí a pak ocas fronty mizící v mlze. Teď už byl slyšet tichý hovor, a když halou za dveřmi prošel správce v šedé uniformě, na chvilku se zvedl posměšný jásot.

„Jiné planety jeví známky života!“ zakřičel jeden z mladíků, kteří předtím civěli na Janice Crayovou – jmenoval se Keith Frias a jeho levá paže bude brzy odtržená od těla.

Pár lidí odměnilo jeho vtípek smíchem a začalo si povídat. Noc byla pryč. Prosakující světlo nebylo zvlášť povzbudivé, ale bylo o něco lepší než dlouhé hodiny nad ránem, které právě minuly.

Augie si znovu klekl vedle spacáku a zaposlouchal se. Tiché, pravidelné chrupání mu vyloudilo na tváři úsměv. Možná si o ni dělal zbytečné starosti. Asi existují lidé, kteří životem procházejí – a snad i docela blahobytně – díky laskavosti cizích lidí. Ta mladá žena, která právě se svým dítětem spala v jeho spacáku, možná byla jedna z nich.

Napadlo ho, že by se s Janice Crayovou mohli představit u různých stolků pro žadatele jako pár. Kdyby to udělali, přítomnost dítěte by nemusela vypadat jako nezodpovědnost, ale spíš jako společné úsilí. Nevěděl to jistě, lidská povaha pro něj byla tajemstvím, ale podle něj to bylo možné. Rozhodl se, že se pokusí ten nápad Janice nabídnout, až se probudí. Uvidí, co si o tom myslí. Nemohli by tvrdit, že jsou manželé, Janice neměla snubní prsten a on ten svůj sundal dobře před třemi lety, ale mohli by tvrdit, že jsou… jak se to dneska říká? Partneři.

Od Marlborough Street stále vyjížděla do příkrého kopce auta v pravidelných intervalech jako odtikávání hodin. Brzy se objeví i chodci, které vyklopí první ranní autobus. Augie si byl docela jistý, že začínají jezdit v šest. Přijíždějící auta vypadala kvůli husté mlze jenom jako světlomety s neurčitými stíny za čelním sklem. Několika řidičům stačil pohled na ten obrovský zástup lidí, vzdali to a otočili se zpět, ale většina pokračovala dál na těch několik zbývajících parkovacích míst, takže se ukázala blikající koncová světla.

Pak si Augie všiml, že jeden obrys auta se ani neotočil, ani nepokračoval dál do hlubin parkoviště. Jeho nezvykle pronikavé světlomety ještě posilovaly žluté mlhovky.

Má hádéčka, pomyslel si Augie. To je Mercedes-Benz. Co dělá mercedes na burze práce?

Napadlo ho, že to bude starosta Kinsler, který chce ke klubu ranních ptáčat pronést řeč. Pogratulovat jim k takové iniciativě, starému dobrému americkému přístupu „komu se nelení, tomu se zelení“. Jestli to tak bylo, pak přijet v mercedesu – i když tenhle byl starý – byl podle Augieho vyložený nevkus.

Starší chlapík ve frontě před Augiem (Wayne Welland, prožívající poslední chvíle své pozemské existence) řekl: „Je to mercedes? Vypadá jako mercedes.“

Augie se chystal říct, že samozřejmě je, že si nemůže splést světlomety mercedesu, a potom řidič v tom nezřetelném obrysu auta nalehl na klakson – dlouze, netrpělivě zatroubil. Světla zazářila ještě pronikavěji, vyřízla ve vznášejících se mlžných kapkách oslnivě bílé kužely, a auto poskočilo, jako by ho ten netrpělivý klakson popohnal.

„Hej!“ vyjekl Wayne Welland překvapeně. Bylo to jeho poslední slovo.

Auto zrychlovalo a mířilo přímo do míst, kde byl zástup žadatelů o práci nejhustší a obehnaný páskami ZÁKAZ VSTUPU. Někteří se pokusili utéct, ale uvolnit se dokázali jenom ti na zadním konci. Kdo byl blíž ke dveřím – skutečná ranní ptáčata –, neměl šanci. Narazili na sloupky a převalili je, zamotali se do pásky, odráželi se od sebe navzájem. Houf se zhoupl sem a tam v několika rozbouřených vlnách. Kdo byl starší a menší, upadl na zem a ostatní po něm šlapali.

Augieho to prudce postrčilo vlevo, zakopl, ale udržel rovnováhu, a pak ho vlna zatlačila dopředu. Čísi loket ho zasáhl do lícní kosti těsně pod pravé oko, takže na té straně uviděl jiskry jak o Čtvrtém červenci. Druhým okem zahlédl, že mercedes se nejenže vynořuje z mlhy, ale jako by se z té mlhy zhmotňoval. Byl to velký šedý sedan, možná SL500, typ s dvanácti válci, a ty v tuto chvíli řvaly na plný plyn.

Augieho strhl dav na kolena vedle spacáku a jak se snažil zase vstát, schytal spoustu kopanců: do paže, do ramene, do krku. Lidi křičeli. Uslyšel nějakou ženu ječet: „Pozor, pozor, on nezastavuje!“

Viděl, jak Janice Crayová vystrčila hlavu ze spacího pytle a užasle zamžourala. Znovu mu připomněla plachého krtka, který vykukuje z díry. Paní krtkovou s hodně neposlušnými vlasy.

Po všech čtyřech se prodral dopředu a zalehl spacák s ženou a dítětem uvnitř, jako by je tím mohl úspěšně ochránit před dvoutunovým produktem německého strojírenství. Slyšel jekot lidí, ale i ten se skoro ztrácel pod blížícím se rachotem motoru velkého sedanu. Někdo mu uštědřil strašnou ránu do zátylku, ale on to sotva cítil.

Měl čas si pomyslet: Chtěl jsem vzít Rózu Sáronskou na snídani.

Měl čas si pomyslet: Možná to ještě stočí.

Zdálo se, že je to jejich nejlepší šance, možná jediná. Chystal se zdvihnout hlavu, aby zjistil, co se děje, a zorné pole mu pohltila obrovská černá pneumatika. Cítil, jak mu předloktí sevřela ženská ruka. Měl čas zadoufat, že dítě stále spí. Potom čas vypršel.

Det. – v. v.

1

Hodges vychází z kuchyně s plechovkou piva v ruce, sedá si do křesla a pokládá plechovku na stolek nalevo, vedle pistole. Je to revolver ráže .38 Smith & Wesson M&P, přičemž M a P znamená vojenský a policejní. Nepřítomně ho pohladí, jako hladíte starého psa, pak zvedne dálkové ovládání a pustí sedmý kanál. Má trochu zpoždění, takže publikum ve studiu už tleská.

Vzpomíná na jednu módu, krátkou a zhoubnou, která koncem osmdesátých let ovládla město. Nebo je možná to pravé slovo nakazila, protože to bylo jako prudká horečka. Troje místní noviny o tom psaly úvodníky celé jedno léto. Teď jsou dvoje z těch novin pryč a třetí sotva přežívají.

Moderátor v elegantním obleku vychází rázně na jeviště a mává publiku. Hodges, od té doby, co odešel od policie do důchodu, sleduje tenhle pořad skoro každý všední den a podle jeho názoru je ten chlapík na tuhle práci příliš chytrý, něco jako hlubinný potápěč bez neoprénu ve stoce. Myslí si, že moderátor je typem člověka, který časem spáchá sebevraždu, a všichni jeho přátelé a blízcí příbuzní si pak říkají, že vůbec netušili, že se dělo něco špatného. Mluví o tom, jak byl veselý, když ho viděli naposled.

Při té myšlence Hodges znovu nepřítomně pohladí revolver. Je to model Victory. Starý, ale dobrý. Jeho vlastní pistole, když byl v aktivní službě, byl glock ráže .40. Koupil ho – od policistů v tomhle městě se čeká, že si svou služební zbraň odkoupí – a teď leží v sejfu v ložnici. Bezpečně v sejfu. Vysypal z něj náboje, uložil ho tam po slavnostním odchodu do penze a od té doby se na něj nepodíval. Neměl zájem. Ale ta osmatřicítka se mu líbila. Měl k ní sentimentální vztah, ale bylo v tom něco víc. Revolver se nikdy nezasekne.

A už je tu první host, mladá žena v krátkých modrých šatech. Tvářičku má spíš prázdnou, ale tělo skvostné. Hodges ví, že někde pod těmi šaty bude malé tetování, kterému se dnes říká kurví cejch. Možná i dva nebo tři. Muži v publiku hvízdají a dupou. Ženy v publiku tleskají vlažněji. Některé kroutí očima. Je to přesně ten typ ženské, na který se manželé rádi kouknou a manželky se z toho můžou zbřídit.

Žena je pořádně nakrknutá hned od začátku. Moderátorovi řekne, že její přítel má dítě s jinou a že v jednom kuse chodí tu druhou navštěvovat. Stále ho miluje, ale nenávidí tu…

Několik dalších slov je vypípáno, ale Hodges jí odečte ze rtů zasranou děvku. Publikum zajásá. Hodges se napije piva. Ví, co přijde dál. Tenhle pořad je předvídatelný jako telenovela o pátečním odpoledni.

Moderátor ji nechá chvíli vypovídat a pak jí představí… TU DRUHOU ŽENU! Také má skvělé tělo a několik metrů hustých blond vlasů. Na kotníku má kurví cejch. Přistoupí k první ženě a řekne: „Chápu, jak se cítíš, ale já ho taky miluju.“

Má toho na srdci ještě víc, ale dál se nedostane, protože Skvělé tělo Jedna se vrhne do akce. Někdo mimo pódium zazvoní na zvonec, jako by začal souboj o velkou cenu. Hodges se domnívá, že to tak je, protože všichni hosté v pořadu si musejí přijít na své. Proč by to jinak dělali? Ty dvě ženy se několik vteřin škrábou a buší do sebe pěstmi, a pak je oddělí dva ramenáči s nápisem OSTRAHA na tričku, kteří je dosud pozorovali ze zákulisí.

Ženy na sebe chvíli křičí, naplno a od srdce si vyměňují názory (většinou jsou vypípané), zatímco moderátor dobrotivě přihlíží, a tentokrát zahájí boj Skvělé tělo Dvě, a to rozmáchlou fackou, při které Skvělému tělu Jedna málem odletí hlava. Znovu zazvoní zvonec. Ženy upadnou na pódium, šaty se jim zmuchlají, škrábou se a mlátí a fackují. Publikum šílí. Ramenáči z ostrahy je znovu oddělí a moderátor vstoupí mezi ně, mluví hlasem, který je na povrchu konejší, ale v hloubi je popichuje. Obě ženy se hlásí k hluboké lásce a plivou si navzájem do tváře. Moderátor říká, že za chvíli budou zpět, a vzápětí nějaká třetiřadá herečka propaguje prášky na hubnutí.

Hodges se znovu napije piva a ví, že nevypije ani půlku plechovky. Je to divné, protože když byl u policie, měl zatraceně nakročeno k alkoholismu. Když mu pití rozbilo manželství, došel k závěru, že alkoholik je. Sebral veškerou vůli, zapřáhl ji a slíbil si, že se napije co hrdlo ráčí, až u sboru odslouží čtyřicet let – ohromující číslo vzhledem k tomu, že padesát procent městských policistů odcházelo do penze po pětadvaceti letech a sedmdesát procent po třiceti. Jenže teď, když si tu čtyřicítku odsloužil, ho už alkohol tolik nezajímal. Několikrát se donutil opít, jen aby zjistil, jestli to stále dokáže, a dokázal, ale ukázalo se, že být opilý není o nic lepší než být střízlivý. Vlastně to bylo trochu horší.

A pořad už zase pokračuje. Moderátor říká, že má dalšího hosta, a Hodges ví, kdo to bude. Publikum to také ví. Šumí očekáváním. Hodges zvedne otcovu pistoli, podívá se do hlavně a pak ji položí na televizní program.

Zprava vyjde na pódium muž, kvůli kterému Skvělé tělo Jedna a Skvělé tělo Dvě tak urputně bojují. Bylo jasné, jak bude vypadat, ještě než hrdě přikráčí, a jo, je to on: obsluha u benzínky nebo skladník u Targetu nebo možná takový ten chlapík, který vám v bazaru popisuje (mizerně) vyhlédnuté auto. Je hubený a bledý, s chumlem černých vlasů do čela. Má na sobě pláťáky a bláznivou zelenožlutou kravatu, která má utažený uzel na krku těsně pod vystouplým ohryzkem. Pod lemem kalhot vykukují špičky semišových bot. Věděli jste, že ty ženy mají kurví cejchy, a víte, že on má klacek jako kůň a střílí sperma silnější než lokomotiva a rychlejší než vystřelená kulka. Panna, která si sedne na prkýnko poté, co se na něm udělal tenhle chlapík, otěhotní. A nejspíš bude mít dvojčata. On má na obličeji povznesený úsměšek velkého frajera v uvolněné náladě. Práce snů: doživotní práceneschopnost. Z
a chvíli zazvoní zvon a ženy se do sebe znovu pustí. Později, až si vyslechnou dost jeho žvástů, se na sebe podívají, lehce přikývnou a společně se pustí do něj. Tentokrát ostraha počká trochu déle, protože tahle poslední bitva je to, co publikum jak ve studiu, tak doma, doopravdy chce vidět: jak se slepice pustí do kohouta.

Ta krátká a zhoubná móda z konce osmdesátých let – ta infekce – se jmenovala „souboj bezdomáčů“. Nápad vzešel od nějakého kanálového génia, a když začal vynášet, přiskočili tři nebo čtyři další podnikatelé, aby ideu vybrousili. Stačilo zaplatit párku bezdomovců po třiceti dolarech, aby se do sebe pustili ve stanovenou dobu na stanoveném místě. Hodges si nejlépe vzpomínal na servisní areál za jednou pěstírnou filcek, jinak striptýzovým klubem, který se jmenoval Bam Ba Lam a byl na East Side. Jakmile byl zápas zařízený, rozběhli jste reklamu (tehdy jen ústní, protože dostupný internet byl ještě hudbou budoucnosti) a diváky zkasírovali po dvaceti dolarech za hlavu. Na jednom zápase, který Hodges a Pete Huntley rozháněli, byly víc než dvě stovky lidí, kteří většinou mezi sebou uzavírali sázky a fandili jako diví. Byly tam také ženy, některé ve večerních šatech a ověšené šperky, které sledovaly, ja
k ti dva vychlastaní mozci jdou po sobě, mlátí se a kopou a padají a vstávají a hulákají nesmysly. Diváci se chechtali a jásali a povzbuzovali bojovníky, aby pokračovali.

Tenhle pořad je taky takový, akorát že spád tu narušují prášky na hubnutí a pojišťovny, takže Hodges předpokládá, že soutěžící (to přece jsou, i když jim moderátor říká „hosté“) odcházejí s něčím víc než třiceti dolary a láhví Nočního vlaku v kapse. A žádní policajti tomu neudělají přítrž, protože je to legální jako výherní losy.

Když tohle představení skončí, objeví se nelítostná soudkyně proslavená tím, že se s ničím nemaže, a se stěží potlačovaným vztekem poslouchá jakési znesvářené strany, co k ní přišly s nějakou pitomostí. Potom přijde na řadu tlustý rodinný psycholog, který hosty pokaždé rozpláče (říká tomu „proražení zdi popření“) a vyzývá je k odchodu, pokud se některý z nich odváží zpochybňovat jeho metody. Hodges si myslí, že tlustý rodinný psycholog se možná naučil svoje metody ze starých výcvikových videí KGB.

Hodges se krmí těmi barevnými sračkami každý všední den odpoledne a sedí při tom v křesle s otcovou pistolí – tou, kterou nosil táta jako utahaný policajt – na stolku vedle sebe. Každou chvíli ji zvedne a nahlédne do hlavně. Zkoumá tu kulatou tmu. Několikrát si ji vsunul mezi rty, jen aby zjistil, jaké to je, mít nabitou pistoli položenou na jazyku a namířenou na patro. Usoudil, že si na to zvyká.

Kdybych uměl úspěšně pít, mohl bych to odložit, myslí si. Mohl bych to odložit aspoň o rok. A kdybych to mohl odložit o dva, to nutkání by třeba pominulo. Mohlo by mě zaujmout zahradničení nebo pozorování ptactva, nebo dokonce malování. Tim Quigley se pustil do malování, když odjel na Floridu. Do komunity důchodců, která byla přecpaná starými policisty. Quigley si to podle všeho opravdu užíval a dokonce prodal některé svoje práce na uměleckém festivalu ve Venice. Tedy až do mrtvice. Po mrtvici strávil osm nebo devět měsíců v posteli, ochrnutý na celou pravou stranu. S malováním měl utrum. A pak šel. A máš to.

Zvoní k dalšímu kolu zápasu, a samozřejmě se obě ženy sápou po hubeném chlapíkovi v bláznivé vázance, nalakované nehty blýskají, dlouhé vlasy létají. Hodges znovu sáhne po pistoli, ale sotva se jí dotkne, zaslechne cvaknutí ve škvíře na poštu v předních dveřích a plesknutí pošty na podlahu v předsíni.

V době e-mailu a facebooku už nechodí škvírou na poštu nic důležitého, ale on stejně vstane. Prohlédne si poštu a nechá otcovu osmatřicítku na jindy.

2

Když se Hodges vrátí s hromádkou pošty ke křeslu, moderátor rvačkového pořadu se právě loučí a slibuje svému televiznímu publiku, že zítra tu budou trpaslíci. Jestli to myslel ve fyzickém nebo mentálním smyslu, už neupřesní.

Vedle pohodlného křesla má Hodges dva malé plastové koše na odpadky, jeden na vratné láhve a plechovky, druhý na smetí. Do smetí putuje leták z Walmartu slibující ZÁVRATNÉ SLEVY, dále nabídka na pojištění pohřbu adresovaná NAŠEMU OBLÍBENÉMU SOUSEDOVI, také oznámení, že v Diskontu Electronix budou na jeden týden všechna DVD za poloviční ceny, a kartička velká jako pohlednice s prosbou o „váš důležitý hlas“ OD CHLAPÍKA, KTERÝ KANDIDUJE NA UPRÁZDNĚNÉ KŘESLO V MĚSTSKÉ RADĚ. Je na ní fotografie kandidáta a Hodgesovi připadá jako doktor Oberlin, zubař, kterého se v dětství strašně bál. Taky je tu leták ze supermarketu Albertsons. Ten si Hodges odloží stranou (na chvíli tak zakryje otcovu pistoli), protože je plný kuponů.

Poslední zásilka vypadá jako skutečný dopis – na omak docela tlustý – ve velké obálce. Adresa zní Det. K. William Hodges (V.V.), 63 Harper Road. Žádná zpáteční adresa. V levém horním rohu, kde je obvykle odesilatel, se skví druhý smajlík z dnešní pošty. Jenže tenhle není mrkací smajlík z walmartových slev, ale smajlík, který má tmavé brýle a cení zuby.

Při tom se mu vybaví jedna vzpomínka, a nijak dobrá.

Ne, pomyslí si. Ne.

Ale otevře dopis tak rychle a překotně, že se obálka roztrhne celá a ven se vysypou čtyři stránky psané na stroji – ne na skutečném psacím stroji, ale počítačovým fontem, který tak vypadá.

Milý detektive Hodgesi, stojí v záhlaví.

Poslepu natáhne ruku, shodí leták z Albertsonsu na podlahu, prsty přejede po revolveru, aniž si toho všimne, a popadne televizní ovladač. Stiskne vypínač, utne horlení nelítostné soudkyně, a soustředí se na dopis.

3

Milý detektive Hodgesi,

doufám, že vám nevadí, že používám Váš titul, i když jste už 6 měsíců v penzi. Mám pocit, že když si mohou svůj titul po odchodu do důchodu ponechat neschopní soudci, zkorumpovaní politici a pitomí vojenští velitelé, totéž by mělo platit pro jednoho z nejoceňovanějších policistů v historii města.

Takže to bude detektiv Hodges!

Sire (další titul, který si zasloužíte, protože jste skutečným Rytířem Odznaku a Pistole), píšu z mnoha důvodů, ale musím začít blahopřáním k tolika letům služby, 27 jako detektiv a 40 celkem. Viděl jsem kousek slavnostního odchodu do výslužby v televizi (Kanál 2 je veřejně přístupný, tento zdroj mnoho lidí přehlíží) a náhodou vím, že večer jste pak měli párty v restauraci Raintree Inn u letiště.

Vsadím se, že to byla ta opravdová oslava!

Rozhodně jsem na žádném takovém „mejdanu“ nikdy nebyl, ale sleduji hodně televizních pořadů o policii, a i když jsem si jistý, že spousta z nich ukazuje vymyšlený obraz „ze života policisty“, několik jich takové rozlučkové večírky ukázalo (seriál Policie New York Blue, Homicide, The Wire, atd. atd.), a podle mě je to PŘESNÉ zobrazení toho, jak se Rytíři Odznaku a Pistole loučí s jedním ze svého středu. Myslím, že to tak může být, protože jsem rovněž četl popisy „večírků na rozloučenou“ v nejméně dvou knihách Josepha Wambaugha, a je to tam podobné. On by to měl vědět, protože stejně jako vy je „Det. v. v.“.

Představuji si balonky visící ze stropu, spoustu pití, spoustu oplzlé konverzace a spoustu vzpomínek na Staré časy a staré případy. Pravděpodobně tam zní hlasitá a veselá hudba a možná tam „natřásá vnady“ nějaká ta striptérka. Proslovy na této oslavě jsou pravděpodobně mnohem zábavnější a mnohem pravdivější než na té „sucharské slavnosti“.

Jak mi to jde?

Není to špatné, pomyslí si Hodges. To vůbec není špatné.

Podle mého průzkumu jste ve službě jako detektiv vyřešil doslova stovky případů, z nichž spoustu tisk (který Ted Williams nazývá Rytíři Klávesnice) označuje výrazem „prioritní“. Chytil jste Vrahy a Loupežné gangy a Žháře a Násilníky. V jednom článku (vyšel tak, aby se shodoval se slavnostním odchodem do důchodu) Vás dlouhodobý parťák (det. 1. třídy Peter Huntley) popsal jako „kombinaci postupu podle předpisů a intuitivní geniality“.

Hezká poklona!

Jestli je to pravda, a podle mě je, pak už jste si touto dobou musel domyslet, že já jsem z toho mála, které jste nechytil. Vlastně jsem ten muž, kterému se tisk rozhodl udělit titul

a.) Šprýmař

b.) Klaun

nebo

c.) Mercedesový vrah.

Nejradši mám ten poslední!

Jsem si jist, že jste se snažil o „svou nejlepší ránu“, ale bohužel (pro Vás, ne pro mě), jste selhal. Představuji si, že pokud jste někdy chtěl chytit nějakého „bachatele“, detektive Hodgesi, pak to byl člověk, který loni úmyslně vjel do davu lidí čekajících u Městského centra na otevření Veletrhu pracovních příležitostí, osm jich zabil a mnohem víc zranil. (Musím říct, že jsem překonal svá nejsmělejší očekávání.) Zdalipak jste na mě myslel, když vám při slavnostním odchodu do důchodu udělovali tu medaili? Zdalipak jste na mě myslel, když ostatní Rytíři Odznaku a Pistole vyprávěli příběhy o (tady jen hádám) zločincích, které jste chytili doslova se staženými kalhotami, nebo o kanadských žertících, které jste si prováděli na staré dobré služebně?

Vsadím se, že ano!

Musím vám povědět, jak velice zábavné to bylo. (Zde jsem upřímný.) Když jsem „na to šlápl“ a vjel s mercedesem ubohé paní Olivie Trelawneyové do toho zástupu lidí, měl jsem „ho nejtvrdšího“ v celém životě! A jestlipak mi srdce tlouklo 200 za minutu? „To až ústně!“

Tady byl další smajlík ve slunečních brýlích.

Povím vám něco, co je „tajná informace“, a jestli se budete chtít smát, tak klidně, protože je to trochu směšné (i když podle mě to také ukazuje, jak jsem byl opatrný). Měl jsem nasazený kondom! „Gumu“! Protože jsem se obával Spontánní Ejakulace a tím pádem DNA! No, to se nestalo, ale od té doby jsem už mnohokrát masturboval při vzpomínkách na to, jak se snažili utéct a nemohli (byli tam namačkaní jako sardinky), a jak všichni vypadali vyděšení (to bylo tak zábavné), a jak to se mnou trhlo dopředu, když se do nich auto „zabořilo“. Tak prudce, až se zasekl bezpečnostní pás. Páni, to bylo tak vzrušující.

Abych řekl pravdu, nevěděl jsem, co se může stát. Myslel jsem si, že je šance tak 50 na 50, že mě chytí. Ale jsem „nezřízený optimista“ a vždy počítám spíš s Úspěchem než Selháním. Ten kondom je „tajná informace“, ale vsadím se, že vaše forenzní oddělení (sleduji také CSI) bylo zatraceně zklamané, když zevnitř klaunské masky nezískalo žádnou DNA. Určitě říkali: „Zatraceně! Ten mazaný bachatel si určitě nejdřív nasadil síťku na vlasy!“

A taky že ano! A navíc jsem ji vymyl CHLOREM!

Stále si v duchu přehrávám dunění, které následovalo poté, co jsem do nich narazil, a to křupání a jak auto pérovalo, když přejíždělo ta těla. Moc a sílu, tu mi vždy dodá 12válcový mercedes! Když jsem v novinách viděl, že jednou z mých obětí bylo i mimino, byl jsem celý blažený! Zhasnout tak mladý život! Jen si pomyslete, co všechno mohla prožít, co? Patricia Crayová, RIP! Dostal jsem taky její mámu! Jahodový džem ve spacím pytli! To je nádhera, ne? Taky mi dělalo moc dobře pomyšlení na toho muže, který přišel o paži, a ještě víc se mi líbili ti dva, kteří zůstali ochrnutí. Ten muž jenom od pasu dolů, ale Martine Stoverová je teď v podstatě jenom „hlava na klacku“! Nezemřeli, ale pravděpodobně si to PŘEJÍ! Co na to říkáte, detektive Hodgesi?

Teď si pravděpodobně myslíte „co to tu máme za nemocného a zvráceného Úchyla?“ To vám doopravdy nemohu vyčítat, ale mohli bychom o tom diskutovat! Myslím, že velké spoustě lidí by se líbilo udělat totéž co já, a proto se jim líbí knihy a filmy (a v dnešní době dokonce i televizní pořady), které ukazují Mučení a Čtvrcení, atd. atd. atd. Jediný rozdíl je v tom, že já to skutečně udělal. Ne však proto, že jsem šílený (v každém smyslu toho slova). Ale jen proto, že jsem nevěděl přesně, jaký ten zážitek bude, jen že bude vrcholně vzrušující a zůstanou mi „vzpomínky na celý život“, jak se říká. Většina lidí, už když jsou malí, dostane do výbavy Olověné Boty a musí je nosit celý život. Těm Olověným Botám se říká SVĚDOMÍ. Já žádné nemám, takže mohu létat vysoko nad hlavami Normálního Davu. A kdyby mě chytili? No, kdyby to bylo přímo na místě, kdyby se mercedes paní Trelawneyové z
asekl nebo něco podobného (velmi malá možnost, protože vypadal velmi dobře udržovaný), zřejmě by mě ten dav roztrhal, s tou možností jsem byl srozuměný a tím silnější bylo vzrušení. Ale nemyslím, že by to opravdu udělali, protože lidé jsou většinou jako ovce a ovce nežerou maso. (Možná by mě trochu zmlátili, ale výprask unesu.) Pravděpodobně bych byl zatčen a šel před soud, kde bych tvrdil, že jsem nepříčetný. Možná dokonce jsem nepříčetný (ta myšlenka mi rozhodně bleskla hlavou), ale je to zvláštní druh nepříčetnosti. Každopádně mi štěstěna přála a já unikl.

Ta mlha pomohla!

Teď tu mám ještě něco, co jsem viděl, tentokrát ve filmu. (Název si nepamatuji.) Byl v něm Sériový Vrah, který byl velmi chytrý, a policisté (jeden z nich byl Bruce Willis, tehdy měl ještě trochu vlasů) ho nemohli chytit. Takže Bruce Willis řekl: „Udělá to znovu, protože si nemůže pomoct, a dřív nebo později udělá chybu a my ho chytíme.“

A taky chytili!

V mém případě to neplatí, Detektive Hodgesi, protože já nemám absolutně žádné nutkání to udělat znovu. V mém případě jednou stačilo. Mám své vzpomínky a ty jsou křišťálově jasné. A samozřejmě taky to, jak se lidé potom báli, protože byli přesvědčení, že to udělám zas. Pamatujete se, jak se hromadně rušila veřejná shromáždění? To sice nebylo příliš vzrušující, ale přece jen to bylo „velmi zábavné“.

Takže vidíte, oba jsme v. v.

Když už o tom mluvím, lituji jen jedné věci, totiž že jsem nemohl navštívit váš večírek na rozloučenou v Raintree Inn a připít vám, můj dobrý Sire Detektive. Vy jste tomu rozhodně věnoval své nejlepší síly. Detektiv Huntley samozřejmě také, ale pokud noviny a internetové zprávy o vašich kariérách mluví pravdu, pak vy jste byl vždycky První Liga a on byl a vždycky bude Okresní Přebor. Jsem si jistý, že případ je stále v živých složkách a že on každou chvíli stará hlášení vytáhne, aby si je prostudoval, ale nikam se nedostane. Myslím, že to víme my oba.

Smím na závěr učinit Starostlivou Poznámku?

V některých těch televizních pořadech (a myslím, že i v jedné Wambaughově knize, ale možná to byl James Patterson) po velké párty s balonky a pitím a hudbou následuje smutná závěrečná scéna. Detektiv jde domů a zjistí, že bez své Pistole a Odznaku nemá jeho život smysl. Čemuž rozumím. Když se nad tím zamyslíte, co je smutnějšího než Starý Penzionovaný Rytíř? Každopádně se ten Detektiv nakonec zastřelí (Služebním Revolverem). Vyhledal jsem si to na internetu a zjistil, že něco takového není vymyšlené. Opravdu se to děje!

Mezi policisty v důchodu je mimořádně vysoký počet sebevražd!!

Ve většině případů je to tím, že policisté, kteří to udělají, nemají žádné blízké příbuzné, kteří by si všimli Varovných Příznaků. Spousta je jich, jako vy, rozvedená. Spousta jich má dospělé děti, které žijí daleko od domova. Myslím na vás, jak jste úplně sám ve svém domě na Harper Road, Detektive Hodgesi, a mám stále větší starost. Co máte teď za život, když „vzrušení z lovu“ máte za sebou? Díváte se hodně na televizi? Pravděpodobně. Pijete víc? Možná. Plynou hodiny pomaleji, protože je váš život teď tak prázdný? Trpíte nespavostí? Páni, to doufám ne.

Ale obávám se, že byste mohl být ten případ!

Pravděpodobně potřebujete Koníčka, abyste měl o čem přemýšlet, místo abyste myslel na „toho, kdo utekl“ a že už mě nikdy nechytíte. Bylo by moc zlé, kdybyste si začal myslet, že celá vaše kariéra byla ztráta času díky chlapíkovi, který zabil všechny ty Nevinné Lidi a vám „proklouzl mezi prsty“.

Nechtěl bych, abyste začal přemýšlet o své pistoli.

Ale vy na ni myslíte, že?

Nakonec bych rád uvedl závěrečnou myšlenku „toho, komu to prošlo“. Ta myšlenka je:

NASER SI, CHUDÁKU.

Jen žertuji!

S upřímným pozdravem

MERCEDESOVÝ VRAH

Pod tím ještě jeden smajlík. A ještě níž:

PS! S paní Trelawneyovou je mi to líto, ale až předáte tento dopis det. Huntleymu, řekněte mu, ať se neobtěžuje prohlížet fotografie, které policie nepochybně na jejím pohřbu pořizovala. Byl jsem tam, ale pouze ve své fantazii. (Moje fantazie je velmi bujná.)

PPS: Chcete se se mnou spojit? Poskytnout mi svou „zpětnou vazbu?“ Zkuste to Pod Debiiným modrým deštníkem. Dokonce jsem vám už založil jméno uživatele: „kermitfrog19“. Možná neodpovím, ale „hele, člověk nikdy neví“.

PPPS: Doufám, že vás tento dopis povzbudil!

4

Hodges sedí dvě minuty, čtyři minuty, šest, osm. Ani se nepohne. Drží dopis v ruce a dívá se na tisk od Andrewa Wyetha na zdi. Nakonec listy dopisu odloží na stolek vedle křesla a zvedne obálku. Razítko je místní, což ho nepřekvapuje. Jeho dopisovatel chce, aby věděl, že je nablízku. Patří to k jeho výsměchu. Jeho dopisovatel by řekl, že to…

Patří k legraci!

Nové chemikálie a počítačové skenování dokáže získat z papíru skvělé otisky prstů, ale Hodges ví, že jestli ten dopis předá forenznímu, nenajdou na něm žádné otisky kromě jeho. Ten chlap je blázen, ale jeho sebehodnocení – mazaný pachatel – bylo naprosto správné. Akorát že napsal bachatel, ne pachatel, a napsal to dvakrát. A taky…

Počkat, počkat chvilku.

Jak jsi to myslel, až to předáte?

Hodges vstane, přejde s dopisem v ruce k oknu a podívá se ven na Harper Road. Kolem projíždí malá Harrisonová na mopedu. Je opravdu ještě moc mladá na to, aby takovou věc měla, ať si zákon říká, co chce, ale aspoň že má přilbu. Procinká tudy dodávka zmrzlináře Mr. Tastey, v teplém počasí objíždí po East Side od konce vyučování až do setmění. Pomalu tudy projede malé černé elegantní auto. Prošedivělé vlasy má žena za volantem namotané na natáčkách. Je to vůbec žena? Mohl by to být muž v paruce a šatech. Natáčky by byly dokonalá třešinka na dortu, ne?

Přesně to chce, aby sis myslel.

Ale ne. Tak to není.

Nejde o to, co si má myslet, jde o to, jak si ten samozvaný Mercedesový vrah (jenže měl pravdu, takhle ho noviny a televizní zprávy nazvaly) přeje, aby Hodges uvažoval.

Je to ten zmrzlinář!

Ne, je to ten muž převlečený za ženu v tom elegantním autě!

Ne ne, je to ten chlap v náklaďáku s plynovými bombami nebo odečítač parkovacích hodin!

Jak se probudí taková paranoia? Pomůže jen tak mimochodem prohodit, že znáte víc než jen adresu bývalého detektiva. Poznamenat, že je rozvedený, a aspoň naznačit, že má někde dítě nebo děti.

Dívá se teď ven na trávník a uvědomí si, že potřebuje posekat. Jestli se brzo neobjeví Jerome, budu mu muset zavolat, pomyslí si Hodges.

Dítě nebo děti? Teď si sám děláš srandu. Ví, že moje bejvalka je Corinne a máme jednu dceru, už dospělou, a jmenuje se Alison. Ví, že Allie je třicet a bydlí v San Francisku. Nejspíš ví, že měří sto šedesát pět a hraje tenis. To všechno je běžně dostupné na internetu. V dnešní době je tam všechno.

Jeho dalším tahem by mělo být předat tento dopis Peteovi a jeho novému parťákovi, Isabelle Jaynesové. Zdědili případ Mercedes ještě s několika dalšími pomníčky, když to Hodges zapíchl. Některé případy jsou jako nečinné počítače – usnou. Tento dopis probudí případ Mercedes hezky fofrem.

V duchu si probírá cestu toho dopisu.

Ze škvíry na poštu ve dveřích na podlahu předsíně. Z podlahy v předsíni ke křeslu. Z křesla sem k oknu, odkud teď může pozorovat poštovní dodávku, která se vrací stejnou cestou, jakou přijela – Andy Fenster má pro dnešek padla. Odsud do kuchyně, kde dopis poputuje do naprosto zbytečného igelitového sáčku s uzavíracím zipem, protože zvyk je jako železná košile. Potom k Peteovi a Isabelle. Od Peta na forenzní ke kompletnímu roztažení a kyretáži, kde se zbytečnost igelitového sáčku s konečnou platností prokáže: žádné otisky, žádné vlasy, žádná DNA, papír běžného druhu k dostání v každém papírnictví ve městě a v neposlední řadě standardní laserový tisk. Možná dokážou určit, jaký druh počítače byl při psaní dopisu použitý (tím si nebyl jist, ví o počítačích málo, a když má s tím svým potíže, obrací se na Jeroma, který bydlí naštěstí poblíž), a jestli ano, ukáže se, že to byl n ějaký Mac nebo PC. Takže nic moc.

Z forenzního poputuje dopis zpátky k Peteovi a Isabelle, kteří nepochybně svolají idiotskou policejní schůzi, jaké vídáte v kriminálních seriálech na BBC jako Luther a Hlavní podezřelý (které jeho psychopatický dopisovatel pravděpodobně miluje). Schůze bude doplněna bílou tabulí a fotozvětšeninami dopisu, možná i laserovým ukazovátkem. Hodges sleduje i některé britské krimiseriály a je přesvědčený, že Scotland Yardu nějak uniklo staré přísloví o tom, že příliš mnoho kuchařů zkazí vývar.

Policejní schůze dosáhne jenom jedné věci a Hodges je přesvědčený, že přesně to ten psychopat chce: jelikož bude o dopisu vědět deset nebo dvanáct detektivů, jeho existence nepochybně prosákne do tisku. Psychopat nejspíš neříká pravdu, když tvrdí, že nemá puzení si zločin zopakovat, ale jednou věcí si je Hodges naprosto jistý: stýská se mu po pozornosti médií.

Na trávníku raší pampelišky. Nejvyšší čas zavolat Jeroma. Trávník netrávník, Hodges byl zvyklý ho tu vídat. Je to prima kluk.

Ještě něco. I kdyby ten magor mluvil pravdu a žádné nutkání spáchat další masovou vraždu necítil (nepravděpodobné, ale nedá se to vyloučit), stále ho extrémně zajímá smrt. Podtext dopisu byl naprosto jasný. Odpráskni se. Stejně na to už myslíš, tak udělej další krok. Což bude zároveň krok poslední.

Viděl mě, jak si hraju s tátovou osmatřicítkou?

Viděl mě strkat si ji do úst?

Hodges musí přiznat, že je to možné. Nikdy ho ani nenapadlo stahovat žaluzie. Připadal si ve svém obývacím pokoji pitomě bezpečný, a přitom kdokoli může mít dalekohled. Nebo ho mohl vidět Jerome. Jerome houpavě si vykračující po chodníku a poptávající se, zda někdo stojí o domácí práce; rád jim říká prácičky pro ručičky.

Jenže kdyby ho Jerome viděl hrát si s tím starým revolverem, vyděsil by se k smrti. Něco by řekl.

Opravdu pan Mercedes masturbuje, když přemýšlí o lidech, které přejel?

Za ty roky u policie viděl Hodges věci, o kterých by nikdy nemluvil s nikým, kdo je také neviděl. Takové jedovaté vzpomínky ho vedou k závěru, že jeho dopisovatel možná o té masturbaci říká pravdu, stejně jako jistě říká pravdu o tom, že nemá žádné svědomí. Hodges četl, že na Islandu jsou studny tak hluboké, že do nich můžete hodit kámen a nikdy nezaslechnete šplouchnutí. Podle něj jsou duše některých lidí taky takové. Věci jako souboje bezdomovců jsou jen v půlce takových studní.

Vrátí se do svého křesla, otevře zásuvku u stolku a vytáhne mobilní telefon. Na jeho místo dá osmatřicítku a zásuvku zavře. Zkrácenou volbou vytočí policejní oddělení, ale když se ho operátorka zeptá, kam ho má přepojit, Hodges řekne: „Ale kruci. Jenom jsem zmáčkl špatné tlačítko na mobilu. Promiňte, že jsem obtěžoval.“

„Neobtěžujete, pane,“ řekne žena s úsměvem v hlase.

Nikam nevolat, zatím. Zatím nic nepodnikat. Potřebuje o tom přemýšlet.

Opravdu, opravdu o tom potřebuje přemýšlet.

Sedí a dívá se na televizi, která je ve všední den odpoledne vypnutá, poprvé po několika měsících.

5

Večer odjede na Newmarket Plaza a v restauraci Thai si dá jídlo. Obsluhuje ho osobně paní Buramuková. „Dlouho jsem vás neviděla, policisto Hodgesi.“ Zní to jako posisto Hušesi.

„Co jsem v penzi, vařím si sám.“

„Vy nechat vařit mě. Moc lepší.“

Když znovu ochutná Tom Yum Gang paní Buramukové, uvědomí si, že má po krk polosyrových smažených hamburgerů a špaget s Newmanovou omáčkou. A dezert Sang Kaya Fug Tong mu připomene, jak už ho unavuje Pepperidgeova farmářská kokosová buchta. Jestli už si nikdy nedám ani kousek kokosové buchty, klidně můžu žít dlouho a šťastně až do smrti, pomyslí si. K jídlu vypije dvě plechovky singhy a je to nejlepší pivo, jaké měl od důchodového večírku v Raintree, který proběhl skoro přesně tak, jak popisoval pan Mercedes: dokonce i striptérka tam „natřásala vnady“. Včetně toho ostatního.

Že by se pan Mercedes schovával někde vzadu v sále? Jak říkávala ta kreslená vačice: „Je to možný, Muskie, je to možný.“

Už je zase doma, sedá si do křesla a bere dopis. Ví, jaký musí být příští krok – tedy pokud to nepředá Peteovi Huntleymu –, ale taky má dost rozumu na to, aby se o to nepokoušel poté, co do sebe obrátil pár piv. Takže dopis vrátí do zásuvky na osmatřicítku (s igelitovým sáčkem se vůbec neobtěžoval) a dá si další pivo. Tohle z lednice je jenom Ivory Special, místní značka, ale chutná stejně dobře jako singha.

Když ho dopije, zapne počítač, otevře Firefox a vyťuká Pod Debiiným modrým deštníkem. Popisek dole není příliš popisný: Sociální stránka, kde si zajímaví lidé vyměňují zajímavé názory. Napadne ho, že půjde dál, ale pak počítač vypne. Ani tohle ne. Ne dnes večer.

Chodíval spát pozdě, protože to znamenalo strávit méně hodin převalováním, probíráním starých případů a starých chyb, ale dnes večer zalehne brzo a ví, že usne skoro hned. Je to báječný pocit.

Těsně předtím, než hluboce usne, si vzpomene, jak jedovatý dopis pana Mercedesa končil. Pan Mercedes chce, aby spáchal sebevraždu. Hodgese napadne, co by si asi pomyslel, kdyby věděl, že konkrétně tomuhle bývalému Rytíři Odznaku a Pistole místo toho poskytl důvod žít. Aspoň nějakou dobu.

Pak se ho zmocní spánek. Dostane celých šest hodin odpočinku, než ho probudí měchýř. Dotápe do koupelny, vymočí se až na dno a pak se vrátí do postele, kde spí další tři hodiny. Když se probudí, okny šikmo svítí slunce a ptáci cvrlikají. Zamíří do kuchyně, kde si ukuchtí pořádnou snídani. Když si na talíř, na kterém má už slaninu a topinku, nakládá dvě usmažená vejce, překvapeně se zarazí.

Někdo si zpívá.

On.

6

Jakmile jsou talíře v myčce, jde do pracovny rozebrat ten dopis. Takovou věc dělal už nejméně dvacetkrát, ale nikdy ne sám. Jako detektiv měl vždycky k ruce Petea Huntleyho a před Petem dva předchozí parťáky. Většina těch dopisů byly výhrůžky od bývalých manželů (a jedné nebo dvou bývalých manželek). V těch nebylo nic náročného. Některé obsahovaly vyděračné požadavky. Jeden byl od únosce dítěte, který požadoval ubohé a nanicovaté výkupné. A tři – čtyři, počítaje dopis od pana Mercedesa – byly přiznání od vrahů. Dva z nich obsahovaly očividné fantazie. Jeden možná byl, nebo taky nebyl, od sériového vraha, kterému říkali Dálnicový Joe.

A co tenhle? Pravý, nebo falešný? Skutečný, nebo výmysl?

Hodges otevírá zásuvku, vytahuje žlutý kancelářský blok, odtrhává týden starý list s nákupním seznamem. Pak vytahuje z hrnku u počítače propisku. Nejdřív se zamyslí nad tím detailem s kondomem. Jestli si ho ten chlap opravdu vzal, odnesl si ho s sebou… ale to dává smysl, ne? Kondomy nesou otisky prstů, takže jsou stejně dobrá stopa jako semeno. Hodges se zamyslí nad dalšími detaily: jak se mu zasekl bezpečnostní pás, když vrazil do davu, jak mercedes poskakoval, když přejížděl těla. Takové věci by nebyly v žádných novinách, ale mohl si to taky vymyslet. Dokonce řekl…

Hodges přelétne dopis očima, a tady to je: Moje fantazie je velmi bujná.

Ale byly tu další dva detaily, které si nemohl vymyslet. Dva detaily, které před médii utajovali.

Do bloku, pod nadpis JE PRAVÝ? Hodges píše: SÍŤKA NA VLASY. BĚLIDLO.

Pan Mercedes si síťku odnesl, stejně jako si vzal ten kondom (pravděpodobně stále zavěšený na čuráku, za předpokladu, že tam vůbec byl), ale Gibson z forenzního potvrdil, že ji pachatel měl určitě na sobě, protože nechal na místě klaunskou masku a ke gumě nebyly přilepené žádné vlasy. O zápachu chloru rozkládajícího DNA nebylo pochyb. Musel ho použít spousty.

Ale nejde jenom o tyhle věci, jde o to všechno. O tu sebejistotu. Nenašel žádné tápání.

Zaváhá, pak napíše: JE TO TEN CHLAP.

Znovu zaváhá. Přeškrtá CHLAP a napíše HAJZL.

7

Uplynula už nějaká doba, co naposledy přemýšlel jako policajt, a ještě delší, co dělal takovouhle práci – zvláštní druh ohledání, který nevyžaduje kamery, mikroskopy ani speciální chemikálie –, ale jakmile se do toho pustí, zahřívá se rychle. Začne sérií nadpisů.

JEDNOSLOVNÉ ODSTAVCE.

VĚTY VELKÝMI PÍSMENY.

VÝRAZY V UVOZOVKÁCH.

VZNEŠENÉ VĚTY.

NEZVYKLÁ SLOVA.

VYKŘIČNÍKY.

Zastaví se, klepe si propiskou o dolní ret a čte dopis znovu od Milý detektive Hodgesi až po Doufám, že vás tento dopis povzbudil! Pak připíše na papír další dvě záhlaví, takže už mu sotva zbývá místo.

POUŽÍVÁ BASEBALLOVÉ METAFORY, MOŽNÁ JE FANOUŠEK.

VYZNÁ SE V POČÍTAČÍCH (POD 50?)

S těmi posledními dvěma si není moc jistý. Sportovní metafory se používají obecně, zvlášť mezi politickými chytráky, a v dnešní době jsou na facebooku a twitteru i osmdesátníci. Hodges osobně využívá možná jen dvanáct procent potenciálu svého macu (aspoň to Jerome tvrdí), ale to z něj nedělá součást většiny. Někde však začít musí a kromě toho, z toho dopisu čišelo mládí.

Vždycky měl na takovouto práci talent, a mnohem víc než dvanáct procent z ní je intuice.

Pod NEZVYKLÁ SLOVA sepsal už skoro tucet příkladů a teď si zakroužkoval dvě: s jedním ze svého středu a spontánní ejakulace. Vedle nich přidá jméno: Wambaugh. Pan Mercedes je parchant, ale bystrý, sečtělý parchant. Má bohatou slovní zásobu a nedělá překlepy. Hodges si umí představit, jak Jerome Robinson říká: „Automatická kontrola pravopisu, kamaráde. To je jasný, ne?“

Jistě, jistě, v dnešní době kdokoliv s textovým procesorem dokáže psát bez chyb jako šampion, ale pan Mercedes napsal Wambaugh, nikoli Wombough nebo dokonce Wombouw, ačkoli tak to zní. Už jenom ten fakt, že si vzpomněl připojit tiché gh, naznačuje značně vysokou inteligenci. Přípis pana Mercedesa sice není zrovna literární dílo, ale píše mnohem líp, než jsou napsané dialogy v seriálech jako NCIS nebo Sběratelé kostí.

Domácí vzdělávání, veřejné školství nebo samouk? Záleží na tom? Možná ne, ale možná ano.

Hodges si nemyslí, že je to samouk, ne. To psaní je příliš… jaké?

„Rozmáchlé,“ pronese do prázdné místnosti, ale je v tom ještě něco víc. „Je zaměřené ven. Ten chlapík nepíše pro sebe. Učil se s jinými. A píše pro jiné.“

Vratká dedukce, ale má oporu v jistých ozdobách – těch vznešených větách. Musím začít blahopřáním, píše. Doslova stovky případů, píše. A – dvakrát – Zdalipak jste na mě myslel. Hodges na střední škole dostával z angličtiny jedničky, na vysoké dvojky, a pamatuje si, jak se téhle věci říkalo: opakování s variacemi. Představuje si pan Mercedes, že se jeho dopis objeví v novinách, bude obíhat po internetu, budou ho citovat (sice neochotně, ale s dávkou uznání) ve Zprávách o šesté na čtvrtém kanále?

„Jasně že si to představuješ,“ říká Hodges. „Kdysi dávno jsi předčítal svoje referáty před třídou. To se ti taky líbilo. Líbilo se ti být středem pozornosti. Že jo? Až tě najdu – jestli tě najdu –, zjistím, že jsi byl v hodinách angličtiny stejně dobrý jako já.“ Pravděpodobně lepší. Hodges si nevzpomínal, že by někdy použil opakování s variacemi, leda náhodou.

Jenže ve městě tu mají čtyři veřejné střední školy a bůhví kolik soukromých. Nemluvě o přípravkách, nástavbách, městské vysoké a Katolické univerzitě svatého Judy. Spousta kopek sena, ve které se může otrávená jehla schovat. Pokud vůbec chodil do školy tady u nich a ne v Miami nebo ve Phoenixu.

Navíc je to prohnaný pes. Dopis je plný falešných stop – výrazy s kapitálkami jako Olověné Boty nebo Starostlivá Poznámka, výrazy v uvozovkách, výstřední používání vykřičníků, úderné odstavce o jedné větě. Kdyby pana Mercedesa požádali o ukázku rukopisu, žádný předešlý stylistický nástroj by nepoužil. Hodges to ví stejně dobře, jako zná svoje nešťastné křestní jméno: Kermit, jako v kermitfrog19.

Jenže.

Ten parchant zdaleka není tak chytrý, jak si myslí. Dopis skoro jistě obsahuje dvě pravé stopy, jednu rozmazanou a druhou křišťálově jasnou.

Ta rozmazaná stopa je jeho setrvalé používání čísel místo číslovek: 27, ne dvacet sedm. 40 místo čtyřicet. Det. 1. třídy místo Det. První třídy. Bylo tam několik výjimek (napsal jedné věci místo 1 věci), ale podle Hodgese jen potvrzují pravidlo. Ta čísla mohla být další kamufláž, to ví, ale je dost možné, že pan Mercedes si tohle skutečně neuvědomuje.

Kdybych ho dostal do VM 4 a řekl mu, aby napsal Čtyřicet zlodějů ukradlo osmdesát snubních prstenů…?

Jenže K. William Hodges se do žádné výslechové místnosti už nikdy nedostane, ani do VM 4, kterou měl zvlášť v oblibě – vždycky byl toho názoru, že mu nosí štěstí. Ledaže by ho chytili, jak blbne s tímhle svinstvem, a v tom případě by nejspíš seděl na špatné straně kovového stolu.

Tak dobře. Do výslechové místnosti odvede toho chlapa Pete. Pete nebo Isabelle nebo oba. Přinutí ho, aby napsal 40 zlodějů ukradlo 80 snubních prstenů. Co pak?

Pak ho požádají, aby napsal Policisté chytili pachatele skrývajícího se v uličce. Jenže to slovo pachatel trochu zašumlují. Protože přes všechny své psací dovednosti si pan Mercedes myslí, že slovo pro zločince je bachatel. Možná si také myslí, že slovo souvisí s tím, že zločinci si mají dávat pozor.

Hodgese by to nepřekvapilo. Až do vysoké si myslel, že fotografie se píše fotrgrafie. Viděl slovo fotografie ve všech možných knihách, ale jeho mozek to prostě odmítal zaznamenat. Jeho matka říkala narovnej tu fotrgrafii, Kerme, je nakřivo, a otec mu občas dával peníze, když měl jít k fotrgrafovi, a to mu prostě uvízlo v hlavě.

Poznám tě, až tě najdu, drahouši, pomyslí si Hodges.

Napíše si to slovo a zakroužkuje ho, a pak znovu a znovu, až je v rámečku. Ty budeš ten pitomec, který místo pachatel říká bachatel.

8

Projde se kolem bloku, aby si vyčistil hlavu, zdraví lidi, které už dlouho nepozdravil. V některých případech celé týdny. Paní Melbournová pracuje na zahradě, a když ho uvidí, pozve ho na kávový koláč.

„Měla jsem o vás starosti,“ říká, když se usadili v kuchyni. Má jasný, zvídavý pohled, jako vrána spatřivší čerstvě přejetého chipmunka.

„Zvykat si na důchod bylo těžké.“ Usrkne kávy. Je mizerná, ale pořádně horká.

„Někteří lidé si na něj nezvyknou nikdy,“ odpoví a měří si ho těma bystrýma očima. Ta by se u výslechu jen tak nerozložila, pomyslí si Hodges. „Zvlášť lidé, kteří měli hodně stresující zaměstnání.“

„Ze začátku jsem si trochu nevěděl rady s časem, ale už je to lepší.“

„To ráda slyším. Pořád pro vás pracuje ten milý negerský chlapec?“

„Jerome? Ano.“ Hodges se usměje a napadne ho, jak by asi Jerome reagoval, kdyby věděl, že ho některý ze sousedů považuje za milého negerského chlapce. Nejspíš by vycenil zuby v úsměvu a vykřikl No jasan! Jerome a jeho prácičky pro ručičky. Se záluskem na Harvard. S Princetonem v záloze.

„Nějak se fláká,“ poznamená paní Melbournová. „Váš trávník už je pořádně přerostlý. Ještě kávu?“

Hodges s úsměvem odmítne. Mizerné kafe se dá pít jedině horké.

9

Zase doma. Nohy ho brní, hlavu má provětranou, v ústech pachuť jako po novinách v ptačí kleci, ale mozek mu bzučí kofeinem.

Naloguje se na webové stránky městských novin a vyhledá několik článků o masakru u Městského centra. Hledá nikoli první článek publikovaný jedenáctého dubna 2009 pod děsivými titulky, ani mnohem delší článek v nedělním vydání z dvanáctého dubna. To, co hledá, je v pondělních novinách: fotografie opuštěného volantu vražedného vozu. Rozhořčený popisek: MYSLEL SI, ŽE JE TO LEGRAČNÍ. Uprostřed volantu byl znak mercedesu přelepený žlutým smajlíkem. Takovým tím, co má sluneční brýle a cení zuby.

Na policii kvůli té fotce zuřili, protože detektivové pověření případem – Hodges a Huntley – média požádali, aby informaci o smajlíku neuveřejňovali. Hodges si vzpomíná, že vydavatel se podlézavě omlouval. Chyba v komunikaci, tvrdil. Už se to nikdy nestane. Slibuju. Čestné skautské.

„Prý omyl, sakra,“ vztekal se Pete, jak si Hodges vzpomíná. „Měli fotku, která jim dokázala stříknout do oběhu trochu steroidů, aby se jim našponovaly ty jejich třaslavý zadky, tak ji kurva použili.“

Hodges si fotku z novin zvětšuje tak dlouho, až vyceněný žlutý smajlík zaplní celou počítačovou obrazovku. Znamení bestie, pomyslí si, ve stylu jedenadvacátého století.

Číslo, které tentokrát vytočí zrychlenou volbou, není ústředna policejního okrsku, ale Peteův mobil. Jeho starý parťák to zvedne při druhém zazvonění. „Zdravím, kamaráde stará. Tak jak ti jde důchod k duhu?“ Vypadá opravdu potěšeně a Hodgese to přiměje k úsměvu. Taky to v něm vyvolá pocit viny, ale ani ho nenapadne, že by vycouval.

„Mám se dobře,“ říká, „ale stýská se mi po tom tvým tlustým hypertenzním ksichtu.“

„To určitě. A vyhráli jsme v Iráku.“

„Přisámbohu, Petere. Co kdybysme si zašli na oběd a trochu pokecali? Stavím se pro tebe a půjde to na mě.“

„To zní dobře, ale dneska jsem už jedl. Co zítra?“

„Mám narvaný program, má ke mně přijet Obama poradit se kvůli rozpočtu, ale asi bych si mohl pár věcí přehodit. Co bych pro tebe neudělal.“

„Di do prdele, Kermite.“

„Proč bych to dělal, když ty v tom seš mnohem lepší.“ Tlachání je jako stará písnička s jednoduchým textem.

„Co takhle u DeMasia? Tam jsi vždycky chodil rád.“

„DeMasio mi vyhovuje. V poledne?“

„To půjde.“

„A určitě máš čas na starou děvku, jako jsem já?“

„Billy, na to se ani nemusíš ptát. Chceš, abych vzal i Isabelle?“

Nechce, ale odpoví: „Jestli chceš.“

Něco ze staré telepatie asi ještě funguje, protože Pete po krátké odmlce řekne: „Možná si tentokrát uděláme jenom pánskou jízdu.“

„Jak chceš,“ říká Hodges s úlevou. „Těším se.“

„Já taky. Rád jsem tě slyšel, Billy.“

Hodges zavěsí a ještě chvíli se dívá na zubatý smajlík. Zabírá celý monitor.

10

Večer sedí v křesle, dívá se na zprávy o jedenácté. V bílém pyžamu vypadá jako obtloustlý duch. Řídnoucími vlasy mu matně prosvítá kůže. Hlavní událostí je havárie plošiny Deepwater Horizon v Mexickém zálivu, kde stále tryská nafta. Hlasatel říká, že jsou ohroženi tuňáci a louisianský průmysl zaměřený na měkkýše je možná zničený na celou generaci. Sopka na Islandu (její jméno hlasatel zkomolí na cosi jako Ídža-fil-kul) stále dělá zmatky v transatlantické letecké dopravě. Policie v Kalifornii tvrdí, že možná konečně nastal průlom v případu sériového vraha zvaného Ponurý spáč. Žádná jména, ale podezřelý (bachatel, pomyslí si Hodges) je popsán jako „upravený a zdvořilý Afroameričan“. Hodges si pomyslí Teď už jenom kéž by někdo skřípl Dálnicového Joea. Nemluvě o Usámovi bin Ládinovi.

Následuje předpověď počasí. Bude teplo a slunečno, slibuje pohledná rosnička. Čas vybalit plavky.

„Tebe bych v plavkách viděl rád, drahoušku,“ řekne Hodges a dálkovým ovladačem vypne televizi.

Vytáhne ze zásuvky otcovu osmatřicítku, cestou do ložnice z ní vysype náboje a strčí ji do sejfu ke svému glocku. V posledních dvou třech měsících strávil rozjímáním nad Victory .38 spoustu času, ale dnes večer, kdy ji zamyká do trezoru, si na to skoro nevzpomene. Přemýšlí o Dálnicovém Joeovi, ale nijak zvlášť usilovně. Dnes už je Joe problém někoho jiného. Stejně jako Ponurý spáč, ten zdvořilý Afroameričan.

Je pan Mercedes taky Afroameričan? Technicky je to možné – nikdo z něj neviděl nic než natahovací klaunskou masku, košili s dlouhými rukávy a žluté rukavice na volantu –, ale Hodges si to nemyslí. Bůh ví, že v tomhle městě je spousta černochů schopných vraždit, ale tady je potřeba vzít v úvahu zbraň. Čtvrť, ve které bydlela matka paní Trelawneyové, je většinově bohatá a většinově bílá. Černého muže, který by se poflakoval kolem zaparkovaného Mercedesu SL500, by si někdo všiml.

No, pravděpodobně všiml. Lidé dokážou být neuvěřitelně nevšímaví. Ale zkušenost Hodgese poučila, že bohatí lidé bývají o něco všímavější než běžní Američané, zvlášť pokud jde o jejich drahé hračky. Nechce tvrdit, že jsou vyloženě paranoidní, ale…

Prd nejsou. Bohatí lidé dokážou být štědří, dokonce i ti, co mají hrůzostrašné politické názory, dokážou být štědří, ale většinou věří ve štědrost podle vlastních pravidel a v hloubi duše (ne zas moc hluboko) se vždycky bojí, že jim někdo ukradne dárky a sní narozeninový dort.

Takže dejme tomu upravený a zdvořilý?

Ano, rozhodne se Hodges. Nemá žádný hmatatelný důkaz, ale ten dopis naznačuje, že pan Mercedes takový je. Možná chodí v obleku a pracuje v kanceláři, nebo si třeba obléká džíny a pracovní košili a vyvažuje pneumatiky v servisu, ale není to žádný odrbanec. Možná toho moc nenamluví – tihle tvorové bývají opatrní ve všech životních aspektech, což zahrnuje i promiskuitní žvanění – ale když přece jen promluví, potom mluví nejspíš přímo a jasně. Pokud se ztratíte a potřebujete nasměrovat, dá vám dobré pokyny.

Hodges si čistí zuby a myslí si: DeMasio. Pete chce obědvat u DeMasia.

Peteovi to vyhovuje, protože má pořád odznak a pistoli, a Hodgesovi to zřejmě taky vyhovovalo ve chvíli, kdy o tom telefonovali, protože v tu chvíli přemýšlel jako policajt a ne důchodce s třinácti kily nadváhy. Nejspíš to bude v pohodě – bude tam za jasného denního světla –, ale ta restaurace se nachází na okraji Lowtownu, což není zrovna výletní čtvrť. Blok západně od restaurace, za pilíři dálničního nadjezdu, se město mění v pustinu plnou prázdných parcel a opuštěných činžáků. Na rozích ulic se nepokrytě prodávají drogy, vzkvétá tu ilegální obchod se zbraněmi a nejoblíbenějším sportem je v téhle čtvrti žhářství. Pokud se Lowtown dá za čtvrť považovat. Samotná restaurace – opravdu skvělý italský podnik – je ale bezpečná. S majitelem si padli do oka, což se vyrovná kartě Parkování zdarma v Monopolech.

Hodges si vypláchne ústa, vrátí se do ložnice, a stále s myšlenkami na DeMasia se nerozhodně zadívá na skříň, ve které je za pověšenými kalhotami, košilemi a sportovními saky, která už nenosí (kromě dvou se už do žádného nevejde) schovaný sejf.

Má si vzít glock? Nebo snad victory? Victory je menší.

Ani jedno. Sice má pořád platnou licenci na skryté nošení zbraně, ale nepůjde ozbrojený na oběd se svým starým parťákem. Bylo by mu trapně, a už takhle je mu trapně kvůli vyzvídání, ke kterému se chystá. Raději zamíří k prádelníku, zvedne hromádku prádla a nakoukne pod ni. Veselý pleskač tam pořád leží, už od rozlučkového večírku.

Pleskač postačí. Je to jenom malá pojistka ve vysoce rizikové části města.

Spokojeně si jde lehnout a zhasne světlo. Zastrčí ruce do tajuplného chladného místečka pod polšťářem a vzpomene si na Dálnicového Joea. Joe měl zatím štěstí, ale nakonec ho chytí. Nejen proto, že neustále útočí na dálničních odpočívadlech, ale protože nemůže přestat zabíjet. Vzpomene si, jak pan Mercedes napsal V mém případě to neplatí, protože já necítím absolutně žádné nutkání to udělat znovu.

Buď říká pravdu, nebo lže, stejně jako lže těmi svými VĚTAMI VELKÝM PÍSMEM a SPOUSTOU VYKŘIČNÍKŮ a JEDNOVĚTÝMI ODSTAVCI.

Podle Hodgese lže – možná nejen K. Williamu Hodgesovi, det. v.v., ale i sobě –, ale v tuto chvíli, kdy Hodges leží a přemáhá ho spánek, je mu to jedno. Důležité je, že si ten chlapík myslí, že je v bezpečí. Je v tomhle směru velmi domýšlivý. Zřejmě si neuvědomuje, jaké zranitelné místo odhalil, když napsal dopis muži, který byl až do odchodu do penze hlavním detektivem pověřeným případem Městského centra.

Ty si o tom potřebuješ popovídat, co? No jistě, bobánku, nelži strýčkovi Billymu. A pokud Debbiin modrý deštník není další falešná stopa, jako všechny ty uvozovky, otevřel jsi další kohout ke svému životu. Chceš mluvit. Potřebuješ mluvit. A kdybys mě dokázal do něčeho vlákat, to by byla jenom třešinka na dortu, co?

Hodges do tmy řekne: „Klidně si tě poslechnu. Mám spousty času. Jsem totiž v penzi.“

S úsměvem usne.

11

Je druhý den ráno a Freddi Linklatterová sedí na okraji nakládací rampy a pokuřuje marlborku. Firemní sako Diskontu Electronix má úhledně složené vedle sebe a navrchu leží rovněž služební kšiltovka. Vykládá o nějakém náboženském blouznivci, který ji otravoval. Lidi ji věčně otravují a ona o tom o přestávkách Bradymu vždycky vypráví. Vypráví mu to podrobně, protože Brady je dobrý posluchač.

„Takže mi jako říká Všichni homosexuálové půjdou do pekla a tenhle traktát o tom všechno vysvětluje. Takže si to vezmu, jo? Vpředu je obrázek dvou takovejch těch gayů s úzkou prdelkou – v takovým tom ležérním oblečku s kalhotama do zvonu, přísahám bohu –, držejí se za ruce a hledí do jeskyně plné plamenů. A je tam i čert! S vidlema! Fakt nekecám. Ale i tak se s ním snažím diskutovat. Mám dojem, že si chce popovídat. Tak jako říkám Měl bys aspoň na chvíli zvednout nos od tý svý knihy Lebytykus, nebo jak se jmenuje, a přečíst si pár vědeckejch studií. Gayové se tak narodí, chápeš? On na to To prostě není pravda. Homosexualita je naučené chování a dá se odnaučit. To se mi vůbec nechce věřit, chápeš? Vážně, si ze mě určitě dělá srandu. Ale nahlas to neřeknu. Povídám Koukni na mě, kámo, pořádně se na mě koukni. Nestyď se, prohlídni si mě od hlavy po paty. Co vidíš? A než se stačí vytasit z
ase s nějakou kravinou, řeknu Vidíš chlapa, přesně toho vidíš. Jenže pámbu se asi zamyslel nebo co, a než mi stačil připlácnout i kulky, pustil se do dalšího ve frontě. A on mi na to povídá…“

Brady ji sleduje – více méně – až tam, kde se Freddi dostane ke knize Lebytykus (myslí Leviticus, ale Brady se ji nesnaží opravit), a pak už ztrácí nit, udržuje pozornost jen natolik, aby chvílemi zahuhlal mhm. Ten monolog mu nijak nevadí. Uklidňuje ho, jako LCD Soundsystem, který někdy před spaním poslouchá na svém iPodu. Freddi Linklatterová je na dívku hodně vysoká, se svými sto pětaosmdesáti nebo sto osmaosmdesáti centimetry daleko převyšuje Bradyho, a to, co říká, je pravda: vypadá jako dívka asi stejně, jako Brady Hartsfield vypadá jako Vin Diesel. Je navlečená do pánských levisek 501, motorkářských křusek a obyčejného bílého trička, které na ní visí naprosto rovně, bez jakéhokoli náznaku prsou. Tmavě blond vlasy má sestříhané na půl centimetru. Nenosí náušnice, ani se nelíčí. Nejspíš si myslí, že Max Factor se týká toho, co nějaký kluk udělal holce za tátovou stodolou.

Brady říká jo a mhm a správně a celou dobu uvažuje, co ten starý policajt s jeho dopisem udělá a jestli se ho pokusí kontaktovat na Modrém deštníku. Ví, že posílat ten dopis bylo riziko, ale ne moc velké. Vymyslel si styl psaní, který je úplně jiný než jeho. Šance, že si ten starý polda vybere z dopisu něco užitečného, jsou mizivé až nulové.

Debbiin modrý deštník znamená trochu vyšší riziko, ale jestli si ten starý polda myslí, že ho tady dokáže vystopovat, čeká ho velké překvapení. Debbie má servery ve východní Evropě a s ochranou počítačového soukromí ve východní Evropě se to má stejně jako s čistotou v Americe: je to posvátná kráva.

„A on na to, přísahám, že je to pravda, povídá V naší církvi je spousta mladých žen, které ti můžou ukázat, jak se vylepšit, a když si necháš narůst vlasy, budeš vypadat docela pěkně. Věřil bys tomu? Tak já na to S trochou barviček na ksicht bys taky vypadal hnedle k světu. Navlíkneš si kožený sako a psí obojek a můžeš vyrazit do Corralu někoho sbalit. Schytat svůj první stříkanec při koncertě. To ho hrozně vytočí a spustí Jestli chceš být osobní…“

Každopádně pokud ten starý policajt bude chtít sledovat počítačovou stopu, bude muset dopis předat policajtům v technickém oddělení, a to podle Bradyho neudělá. Aspoň ne hned. Nudí se, protože nemá co na práci a společnost mu dělá jenom televize. A samozřejmě ten revolver, který si nechává po ruce spolu s pivem a časopisy. Nemůže zapomenout na ten revolver. Brady nikdy neviděl, že by si ho skutečně strčil do úst, ale několikrát ho viděl držet zbraň v rukou. Štěstím zářící lidé takhle svoje pistole na klíně nedrží.

„Tak já mu pověděla, jo, Nerozčiluj se. Jakmile se někdo proti těm vašim vzácným myšlenkám ohradí, hned se rozčilujete. Všiml sis toho na těch pámbíčkářích?“

Nevšiml, ale řekne, že ano.

„Jenže tenhle mě poslouchal. Fakt poslouchal. A nakonec jsme spolu šli do Hosseniho pekařství a dali si tam kafe. A vím, že tomuhle těžko uvěříš, ale my jsme tam fakt vedli něco hodně podobnýho rozhovoru. Lidská rasa podle mě nemá moc velkou naději, ale občas se někdo najde…“

Brady si je docela jistý, že jeho dopis starého policajta probudí z letargie, aspoň na začátku. Určitě tu hromadu uvozovek nepovažoval za projev hlouposti a okamžitě prohlédl zastřený návrh, aby spáchal sebevraždu stejně jako paní Trelawneyová. Zastřený? Moc ne. Je docela přímočarý. Brady je přesvědčený, že ten starý policajt bude bez sebe nadšením, aspoň nějakou dobu. Ale až zjistí, že se nikam nedostane, o to prudší bude jeho úpadek. Potom, pokud starý policajt spolkne návnadu s Modrým deštníkem, se Brady může skutečně pustit do práce.

Starý policajt si myslí Jestli tě dokážu rozmluvit, můžu tě popichovat.

Jenže Brady by se vsadil, že starý policajt nikdy nečetl Nietzscheho. Brady by se vsadil, že starý policajt dá spíš na Johna Grishama. Pokud vůbec čte. Když hledíš do propasti, píše Nietzsche, propast hledí na tebe.

Já jsem ta propast, dědku. Já.

Ten starý policajt je rozhodně větší sousto než chudák Olivia Trelawneyová pronásledovaná pocitem viny… ale dostat se jí na zoubek byla pro nervový systém tak skvělá jízda, že Brady si to prostě musí vyzkoušet znovu. Vyhodit Sladkou Livvy ze sedla bylo v jistém směru ještě víc vzrušující než vyorávat krvavou brázdu v houfu těch prácechtivých pitomců u Městského centra. Protože to vyžadovalo inteligenci. Vyžadovalo to odhodlání. Vyžadovalo to plánování. A trochu pomoci od policajtů taky neuškodilo. Domysleli se, že jejich chybná dedukce měla částečně podíl na sebevraždě Sladké Livvy? Huntley nejspíš ne, tomu tupci taková možnost na mysl asi vůbec nepřišla. Zato Hodges. Ten mohl zapochybovat. Několik myšiček mohlo hryznout do drátů hluboko v chytrém policejním mozku. Brady v to doufal. Jestli ne, mohl by mu to zkusit povědět. Na Modrém deštníku.

Hlavně to však byla jeho práce. Bradyho Hartsfielda. Komu čest, tomu čest. Městské centrum bylo perlík. Na Olivii Trelawneyovou použil skalpel.

„Posloucháš mě?“ zeptá se Freddi.

Usměje se. „Asi se mi myšlenky na chvíli zatoulaly.“

Nikdy nelžete, když můžete říct pravdu. Samozřejmě že pravda není pokaždé nejbezpečnější, ale většinou je. Maně ho napadne, co by řekla, kdyby jí pověděl Freddi, já jsem Mercedesový vrah. Nebo kdyby řekl Freddi, ve skříni ve sklepě mám čtyři kila podomácku vyrobené plastické výbušniny.

Dívá se na něj, jako by uměla číst myšlenky, a Brady na okamžik znervózní. Pak Freddi řekne: „To jsou ty dvě zaměstnání, kámo. To jednoho utahá.“

„Jo, ale rád bych se vrátil na vysokou, a tu mi nikdo nezaplatí, jenom já. A taky je tu moje máma.“

„Věčně ovíněná.“

Usměje se. „Moje máma je spíš ovodkovaná.“

„Pozvi mě k vám,“ řekne Freddi pochmurně. „Odtáhnu ji na zasranou schůzi Anonymních alkoholiků.“

„To by nezabralo. Víš, co říkala Dorothy Parkerová, že? Můžeš přivést kurvu ke kultuře, ale to ji nedonutí myslet.“

Freddi se nad tím na chvíli zamyslí, pak zvrátí hlavu a chraptivě, marlborsky se rozchechtá. „Nevím, kdo je Dorothy Parkerová, ale tohle si zapamatuju.“ Zvážní. „Hele, proč Frobishera nepožádáš o nějaké přesčasy? Ta tvoje druhá práce je strašně podřadná.“

„Povím ti, proč Frobishera nepožádá o přesčasy,“ řekne Frobisher a vkročí na nakládací rampu. Anthony Frobisher je mladý a nosí šprtské brýle. V tom se podobá většině zaměstnanců Diskontu Electronix. Brady je také mladý, ale vypadá lépe než Tones Frobisher. Ne že by byl díky tomu hezký. Což je v pořádku. Brady je ochoten se spokojit s nevýrazným vzhledem.

„Povídej a přeháněj,“ řekne Freddi a zamáčkne cigaretu. Naproti nakládací rampě za megastorem, který je na jižním konci obchodního centra Birch Hill, stojí auta zaměstnanců (většinou staré kraksny) a tři VW Brouci s křiklavě zeleným lakem. Ty se neustále udržují jako ze škatulky a slunce se v pozdním jaru odráží od jejich čelních skel. Na bocích mají modrý nápis PROBLÉM S POČÍTAČEM? VOLEJTE KYBER PATROLU DISKONTU ELECTRONIX!

„Řetězec s elektronikou Circuit City to zabalil a s Best Buy je to nahnuté,“ říká Frobisher učitelským hlasem. „S Diskontem Electronix je to taky nahnuté, a s několika dalšími firmami, které melou z posledního díky počítačové revoluci. Totéž se týká novin, knižních vydavatelství, obchodů s deskami a Poštovní služby Spojených států. Což je jen několik příkladů.“

„Obchody s deskami?“ ptá se Freddi a zapaluje si další cigaretu. „Co to je?“

„Tak tohle je k popukání,“ říká Frobisher. „Můj kámoš tvrdí, že lesby nemají smysl pro humor, ale…“

„Ty máš kamarády?“ ptá se Freddi. „Páni. Kdo by to řekl?“

„… ale ty to očividně vyvracíš. Lidi, nedostáváte víc hodin, protože společnost teď žije čistě z počítačů. Většinou laciných, vyrobených v Číně a na Filipínách. Velká většina našich zákazníků už nechce ty ostatní krámy, co prodáváme.“ Brady si pomyslí, že jenom Tones Frobisher dokáže říct velká většina. „Je to částečně kvůli technologické revoluci, ale je to také kvůli tomu…“

Freddi a Brady společně zaskandují: „… že Barack Obama je nejhorší chyba, jakou tahle země kdy udělala!“

Frobisher je chvíli kysele pozoruje, pak řekne: „Aspoň posloucháte. Brady, ty ve dvě odcházíš, je to tak?“

„Ano. Druhý džob mi začíná ve tři.“

Frobisher si přimáčkne doprostřed obličeje obrovský zmačkaný šnuptychl, aby dal najevo, co si myslí o Bradyho druhé práci. „Slyšel jsem dobře něco o tom, že se vracíš do školy?“

Brady na to neodpoví, protože cokoli řekne, by mohlo být špatně. Anthony „Tones“ Frobisher nesmí vědět, že ho Brady nenávidí. Přímo se mu kurva hnusí. Brady nenávidí každého, včetně své opilé matky, ale je to jako v té staré countryové písničce: zrovna teď to nikdo nesmí vědět.

„Je ti dvacet osm, Brady. Jsi dost starý na to, aby ses nemusel spoléhat na mizerné společné pojištění svého auta – což je dobře –, ale jsi trochu moc starý na to, aby ses školil pro kariéru v elektroinženýrství. Nebo počítačovém programování, když už na to přijde.“

„Nedělej ze sebe blba,“ říká Freddi. „Nedělej ze sebe Tonese Blba.“

„Jestli říkat pravdu dělá z člověka blba, tak jsem teda blb.“

„Jo,“ říká Freddi. „ Zapíšeš se do dějin. Jako Tones Pravdomluvný Blb. Děcka se o tobě budou učit ve škole.“

„Trocha pravdy mi nevadí,“ poznamená Brady tiše.

„Dobře. Můžeš to nevadění praktikovat, až budeš katalogizovat dévédéčka a lepit na ně etikety. Začínáš hned.“

Brady dobromyslně přikývne, vstane a opráší si zadnici kalhot. Výprodej v Diskontu Electronix s padesátiprocentní slevou začíná příští týden a ředitelství v New Jersey vydalo pokyn, že firma se musí do ledna 2011 všech DVD zbavit. Kdysi výnosná sekce prodeje vyschla kvůli Netflixu a Redboxu. Brzy v obchodě zůstanou jenom domácí počítače (Made in China nebo Filipíny) a televize s plochou obrazovkou, které si za hluboké krize může dovolit málokdo.

„Ty,“ otočí se Frobisher k Freddi, „máš výjezd.“ Podá jí růžovou pracovní fakturu. „Stará paní se zamrzlou obrazovkou. Takhle to aspoň popsala.“

„Ano, můj kapitáne. Žiji, abych sloužila.“ Postaví se, zasalutuje a vezme si pracovní příkaz, který jí podává.

„Zastrč si to tričko do kalhot. Nasaď si čepici, aby se tvoje zákaznice nemusela pohoršovat nad tím příšerným účesem. Nejezdi moc rychle. Ještě jedna pokuta a tvůj život, jak ho znáš v Kyberhlídce, skončil. Taky posbírej ty svoje zasraný vajgly, než půjdeš.“

Zmizí uvnitř, než mu stačí útok vrátit.

„Pro tebe nálepky na dývka, pro mě stará paní s procesorem nejspíš plným grahamových drobků,“ říká Freddi, seskočí a nasadí si čepici. Pošoupne ji kšiltem rapersky dozadu a zamíří k volkswagenům, aniž by věnovala nedopalkům jediný pohled. Přece jenom se však zastaví a s rukama na neexistujících chlapeckých bocích se ohlédne na Bradyho. „Tohle teda není život, jaký jsem si pro sebe malovala, když jsem byla v páté třídě.“

„Můj taky ne,“ řekne Brady tiše.

Dívá se, jak odjíždí na záchrannou misi za starou paní, která pravděpodobně šílí, protože si nemůže stáhnout recept na svůj oblíbený jablečný páj bez jablek. Tentokrát Bradyho napadne, co by Freddi řekla, kdyby jí pověděl, jaký měl život on, když byl malý kluk. Že tehdy zabil svého bratra. A matka to ututlala.

Proč by taky ne?

Byl to přece v podstatě její nápad.

12

Zatímco Brady připlácává žluté samolepky 50% SLEVA na staré filmy Quentina Tarantina a Freddi pomáhá postarší paní Veře Willkinsové na West Side (ukáže se, že příčinou nesnází je klávesnice plná drobků), Bill Hodges zabočuje z Lowbriarské, čtyřproudové ulice, která rozděluje město na dvě půlky a dává Lowtownu jméno, a zastavuje na parkovišti u DeMasiova italského Ristorante. Nemusí být Sherlock Holmes, aby poznal, že Pete přijel první. Hodges zaparkuje vedle nenápadného šedého sedanu chevrolet s celočernými pneumatikami, z něhož na sto honů čiší policajtský majitel, a vystoupí ze své staré toyoty, z níž zase na sto honů čiší penzionovaný majitel. Sáhne na kapotu chevroletu. Teplá. Pete ho zas o tolik nepředběhl.

Na chvilku se zastaví, zahledí se na dálniční nadjezd o blok dál a vychutnává si jasné, skoro polední slunce a ostré stíny. Betonové sloupy jsou pomalované tagy gangů odshora až dolů, a i když je tam teď prázdno (pro mladší obyvatelstvo Lowtownu je poledne doba, kdy se snídá), ví, že kdyby pod nadjezd vešel, ucítil by kyselý puch laciného vína a whisky. Botami by drtil střepy rozbitých láhví. V kanálech by ležely další láhve. Takové ty malé hnědé.

To už není jeho problém. Kromě toho je temnota pod nadjezdem prázdná a Pete na něj čeká. Hodges vejde do restaurace a potěší ho, když se Elaine u vítacího pultíku usměje, pozdraví a osloví ho jménem, i když tu nebyl celé měsíce. Možná skoro rok. Pete je samozřejmě v jednom z boxů a už na něj mává, takže jí tím možná osvěžil paměť, jak říkají advokáti.

Taky zvedne ruku, a než se dostane k boxu, Pete stojí vedle stolu a rozpřahuje náruč, aby ho pořádně objal. Poplácají se po zádech, jak se sluší, a Pete mu řekne, že vypadá dobře.

„Znáš tři životní období člověka, ne?“ ptá se Hodges.

Pete vrtí hlavou a šklebí se.

„Mládí, střední věk a vypadáš sakra skvěle.“

Pete zařičí smíchem a ptá se, jestli Hodges ví, co řekla ta blondýna, když otevřela krabici s cheerios. Hodges řekne, že neví. Pete udělá překvapený kukuč a řekne: „Ach! Podívejte se na ta roztomilá semínka koblih!“

Hodges se také povinně zachechtá (i když to nepovažuje za zvlášť povedenou ukázku vtipů o blondýnách) a když si takhle odbyli počáteční zdvořilosti, posadí se. Přijde číšník – u DeMasia nemají servírky, jen starší muže, kteří nosí čisté zástěry uvázané vysoko na uzounkých pohublých hrudnících – a Pete objedná džbán piva. Bud Lite, ne Ivory Special. Když ho přinesou, Pete pozvedne sklenici.

„Na tebe, Billy, a na život po práci.“

„Díky.“

Přiťuknou si a napijí se. Pete se zeptá na Allie a Hodges se zeptá na Peteova syna a dceru. Jejich manželky, obě z druhu bejvalek, jsou zmíněny jen letmo (jako by si chtěli navzájem dokázat – i sami sobě –, že se o nich nebojí mluvit) a pak jsou z rozhovoru vyloučeny. Objednají si jídlo. Než jim ho přinesou, proberou Hodgesova dvě vnoučata a šanci Cleveland Indians, kteří jsou náhodou nejbližší prvoligový tým. Pete má ravioli, Hodges špagety s česnekem a olejem, které si tu dává pokaždé.

Když mají v sobě asi půlku těch kalorických bomb, Pete vytáhne z náprsní kapsy přeložený papír a jaksi obřadně ho položí vedle talíře.

„Co to je?“ zeptá se Hodges.

„Důkaz, že mám detektivní čuch pořád jako ohař. Neviděl jsem tě od té hororové šou v Raintree – mimochodem jsem měl kocovinu tři dny – a mluvil jsem s tebou tak dvakrát? Třikrát? A potom bum, zveš mě na oběd. Překvapilo mě to? Ne. Větřím postranní motiv? Ano. Takže zjistíme, jestli mám pravdu.“

Hodges pokrčí rameny. „Jsem jako zvědavá kočka. Víš, co se říká – kde je spokojená, tam se vrací.“

Pete Huntley se usmívá od ucha k uchu, a když Hodges hmátne po papírku, Pete ho zakryje rukou. „Ne, ne, ne, ne. Musíš to říct. Jenom se nestyď, Kermite.“

Hodges vzdychne a odpočítá na prstech čtyři položky. Když skončí, Pete posune složený papír přes stůl. Hodges ho rozloží a čte:

1. Davis

2. Násilník z parku

3. Zastavárny

4. Mercedesový vrah

Hodges předstírá, že ho to vyvedlo z míry. „Dostal jste mě, šerife. Neříkej ani slovo, jestli nechceš.“

Pete zvážní. „Ježíši, kdyby tě nezajímaly případy, které nám tam pořád trčely, když jsi to pověsil na hřebík, hodně bys mě zklamal. Já jsem… dělal jsem si o tebe trochu starosti.“

„Nechci se vám tam vtírat nebo tak něco.“ Hodges trochu užasne nad tím, jak hladce mu ta ohromná lež vyjede z úst.

„Roste ti nos, Pinocchio.“

„Ne, vážně. Chci jenom vědět, jak to teď vypadá.“

„Rád poinformuju. Začneme Donaldem Davisem. Scénář znáš. Podělal všechno, na co šáhl, nejnověji Davisova klasická auta. Ten chlap se tak topí v dluzích, že by se měl přejmenovat na kapitána Nema. Navíc má jako bokovku dvě nebo tři pěkné slečny.“

„Byly tři, když jsem to zabalil,“ říká Hodges a znovu se pouští do těstovin. Není tu ani kvůli Donaldu Davisovi, ani kvůli parkovému násilníkovi, ani kvůli chlapíkovi, který poslední čtyři roky vykrádá zastavárny a obchody s alkoholem. To je jenom kamufláž. Ale i tak ho to zajímá.

„Manželka už má plné zuby dluhů a slečen. Chystá rozvodové papíry, a vtom najednou zmizí. Příběh starý jako svět. On oznámí její zmizení a stejný den vyhlásí bankrot. Poskytuje televizi rozhovory a proleje kýbl krokodýlích slz. Víme, že ji zabil, ale bez mrtvoly…“ Pokrčí rameny. „Byl jsi u toho, když se pořádaly schůzky s Dianou Blbou.“ Mluví o zdejší okresní návladní.

„Pořád ji nemůžete přesvědčit, aby ho obžalovala?“

„Žádná mrtvola, žádná žaloba. Policajti v Modestu věděli, že Scott Peterson je vinen jako hřích, a stejně ho neobvinili, dokud neobjevili těla jeho manželky a děcka. To přece víš.“

Hodges ví. Scotta a Laci Petersenovy často s Petem probírali, když vyšetřovali zmizení Sheily Davisové.

„Ale hádej co? V jejich chatě u jezera se našla krev.“ Pete se pro efekt odmlčí a pak to vyklopí. „Je její.“

Hodges se předkloní, na jídlo v tu ránu zapomene. „Kdy to bylo?“

„Minulý měsíc?“

„A tys mi nic neřekl?“

„Říkám ti to teď. Protože teď se ptáš. Pořád to tam prohledávají. Mají to na starosti policajti z victorského okresu.“

„Viděl ho tam v okolí někdo, než Sheila zmizela?“

„Ale jo. Dva kluci. Davis tvrdil, že tam sbíral houby. Dojemnej návrat k přírodě, co? Až najdou tělo – jestli ho najdou –, už nebude muset čekat sedm let, aby si mohl zažádat o prohlášení za mrtvou a vybrat si pojistku.“ Pete se široce usměje. „Pomysli, kolik mu to ušetří času.“

„A co ten parkový násilník?“

„To je fakt jenom otázka času. Víme, že je běloch, víme, že je mu kolem dvaceti, a víme, že se nemůže nabažit dobře udržovaných postarších kundiček.“

„Posíláte volavky, co? Protože má rád teplé počasí.“

„Jo, a dostaneme ho.“

„Bylo by pěkné, kdybyste ho dostali dřív, než znásilní další padesátnici, co se vrací z práce domů.“

„Děláme, co můžeme.“ Pete vypadá trochu naštvaně, a když se objeví číšník a zeptá se, jestli je všechno v pořádku, Pete jenom mávne rukou, ať jde pryč.

„Já vím,“ říká Hodges. Smířlivě. „Co ten chlap ze zastaváren?“

Pete se znovu zeširoka usměje. „Mladý Áron Jefferson.“

„Cože?“

„To je jeho pravé jméno, ale když hrál fotbal za městskou střední, říkal si YA. Však víš, jako ten Y. A. Tittle. I když jeho přítelkyně – a současně matka jeho tříletého děcka – nám řekla, že teď si říká Y. A. Tatík. Když jsem se jí ptal, jestli ten chlap žertuje nebo to myslí vážně, tak tvrdila, že prý nemá tušení.“

To je další příběh, který Hodges zná, další tak starý, že by mohl pocházet z bible… a nejspíš se nějaká jeho verze v bibli nachází. „Nech mě hádat. Udělá tucet zastaváren…“

„Už jich je čtrnáct. Ohání se tou upilovanou brokovnicí jako Omar ze Špíny Baltimoru.“

„… a pořád mu to prochází, protože má z pekla štěstí. A pak zahne mamině toho mimina. Ta se nakrkne a práskne ho.“

Pete namíří na svého starého parťáka ukazovák jako pistoli. „Trefa do černého. A příště, až mladý Áron se svojí bouchačkou vleze do zastavárny nebo šekové směnárny, budeme to vědět předem, a pěkně ho tam líznem.“

„Proč čekat?“

„Zase kvůli okresní návladní,“ říká Pete. „Přineseš Blbé Dianě steak, ona ti řekne, upeč mi ho, a jestli nebude středně propečený, vrátím ti ho.“

„Ale vy ho máte.“

„Vsadím se o novou sadu gum s bílým pruhem, že Y. A. Tatík je do Čtvrtého července v okresním lapáku a do Vánoc ve státním. Davis a parkový násilník nám možná zaberou víc času, ale taky je dostaneme. Dáš si dezert?“

„Ne. Ano.“ Číšníkovi řekne: „Pořád máte ten rumový dort? S tmavou čokoládou?“

Číšník vypadá uraženě. „Ano, pane. Vždy.“

„Dal bych si kousek. A kávu. Pete, co ty?“

„Mně bude stačit, když dopiju to pivo.“ S tím si naleje zbytek ze džbánu. „Určitě si dáš ten dort, Billy? Vypadáš, že od posledně, co jsem tě viděl, jsi nabral pár kilo.“

Je to pravda. Hodges si v důchodu dopřává, ale teprve posledních pár dní mu jídlo zase chutná. „Přemýšlím o Hlídačích váhy.“

Pete přikyvuje. „Jo? Já přemýšlím o odchodu do kláštera.“

„Blbče. Co ten Mercedesový vrah?“

„Pořád obcházíme sousedy Trelawneyové – vlastně v tuhle chvíli je tam Isabelle –, ale vážně by mě překvapilo, kdyby někdo přišel s pořádným vodítkem. Izzy neklepe na žádné dveře, na které by se neklepalo už desetkrát předtím. Ten chlap ukradl Trelawneyové luxusní vozejk, vyjel z mlhy, udělal svoje, zase zmizel v mlze, auta se zbavil a… nic. Proti tomu je mistr Y. A. Tatík úplný břídil, protože ten chlap s mercedesem měl fakticky pekelný štěstí. Kdyby se o ten kousek pokusil o hodinu později, byli by tam policajti. Zkontrolovat dav.“

„Já vím.“

„Myslíš, že to věděl, Billy?“

Hodges naklopí dlaň sem a tam, aby naznačil, že těžko říct. Jestli s panem Mercedesem zapřede hovor na těch webovkách Modrý deštník, tak se ho možná zeptá.

„Ten vraždící magor nemusel zvládnout řízení, když začal porážet lidi a bourat, ale nestalo se to. Německé strojírenství, nejlepší na světě, tak to říká Isabelle. Někdo mu mohl skočit na kapotu a zablokovat výhled, ale to nikdo neudělal. Některý sloupek s tou páskou se mohl pod autem vzpříčit a zůstat tam viset, ale ani to se nestalo. A někdo ho mohl vidět, když parkoval za tím skladištěm a vystupoval už bez masky, ale ani tam ho nikdo neviděl.“

„Bylo pět dvacet ráno,“ zdůrazní Hodges, „a ta oblast je skoro pustá i v poledne.“

„Kvůli krizi,“ říká Pete Huntley zamyšleně. „Jo, jo. Nejspíš půlka lidí, která v tom skladu dřív pracovala, byla ve frontě u Městského centra a čekala, až začne ta zatracená pracovní burza. Pěkná ironie, člověku to zpění krev.“

„Takže nic nemáte.“

„Pusto, ticho.“

Hodgesovi přinesou moučník. Voní dobře a chutná ještě lépe.

Když číšník odejde, Pete se nakloní přes stůl. „Moje noční můra je, že to udělá znovu. Že se od jezera znovu přivalí mlha a on to udělá zas.“

On tvrdí, že ne, pomyslí si Hodges a dopraví do úst další sousto lahodného dortu. Tvrdí, že nemá absolutně žádné nutkání. Prý jednou bylo dost.

„Buď tohle, nebo něco jiného,“ řekne Hodges.

„V březnu jsem se hodně pohádal s dcerou,“ říká Pete. „Příšerně pohádal. Celý duben jsem se s ní ani jednou neviděl. Nepřijela na jediný víkend.“

„Jo?“

„Mhm. Chtěla na soutěž roztleskávaček. Myslím, že se to jmenovalo Trochu funky. Zúčastnily se jí prakticky všechny školy ve státě. Pamatuješ, že Candy byla do roztleskávání celá blázen?“

„Jo,“ říká Hodges. Nepamatuje se.

„Když jí byly čtyři roky nebo šest nebo tak nějak, měla takovou krátkou skládanou sukýnku, nemohli jsme ji z ní dostat. Dvě maminky říkaly, že tam svoje holky vezmou. A já Candy řekl ne. Víš proč?“

Jistěže ví.

„Protože se ta soutěž konala v Městském centru, proto. V duchu jsem viděl, jak se tam hemží tisícovka děcek s maminami, čekají, až se otevřou vchody, tentokrát v podvečer a ne za svítání, ale víš, že i v tu dobu se od jezera zvedá mlha. Viděl jsem, jak ten parchant do nich najíždí v dalším ukradeným mercedesu – nebo tentokrát v nějakým zasraným hummeru – a ty děcka a jejich maminy tam jenom stojí a civí jako jelen před světlometama. Takže jsem jí to zakázal. Měl jsi ji slyšet, jak na mě ječela, Billy, ale i tak jsem si stál na svém. Nemluvila se mnou celý měsíc a nemluvila by se mnou dodneška, kdyby ji tam Maureen nevzala. Říkal jsem Mo, že v žádným případě, ať se to neopováží udělat, a ona na to Proto jsem se s tebou rozvedla, Pete, protože už jsem měla po krk toho tvého v žádným případě a neopovažuj se. A samozřejmě se nic nestalo.“

Dopije zbytek piva a pak se znovu předkloní.

„Doufám, že se mnou bude hodně lidí, až ho chytíme. Jestli ho načapám sám, jsem schopnej ho zabít už jenom proto, že jsem si to kvůli němu rozházel u dcerky.“

„Tak proč doufáš v tu spoustu lidí?“

Pete se nad tím zamyslí a pak se pomalu usměje. „Na tom něco bude.“

„Přemýšlel jsi někdy o paní Trelawneyové?“ Hodges tu otázku položí ledabyle, ale od té doby, co škvírou na dopisy vypadl ten anonymní dopis, přemýšlí o Olivii Trelawneyové hodně. Občas si na ni vzpomněl už před tím. Při několika příležitostech během šedivého času po odchodu do důchodu se mu o ní dokonce zdálo. Měla protáhlou tvář – tvář smutného koně. Takovou tvář, která říká nikdo mi nerozumí a celý svět je proti mně. Tolik peněz, a stejně nebyla schopná uvědomit si všechna požehnání, která jí život nadělil, počínaje nezávislostí na platu. Uplynula už řada let od chvíle, kdy paní T. musela hlídat zůstatek na svých účtech nebo poslouchat ze záznamníku zprávy od výběrčích účtů, ale ona dokázala počítat jenom zápory, počínaje dlouhým výčtem špatné práce kadeřnic nebo sprostými lidmi ve službách. Paní Olivia Trelawneyová ve svých neforemných šatech s lodičkovým výstřih
em, přičemž řečená lodička se pokaždé nakláněla buď na pravobok nebo na levobok. Slzící oči, které neustále vypadaly, že se rozpláčou. Nikdo ji neměl rád, včetně detektiva První třídy Kermita Williama Hodgese. Nikoho nepřekvapilo, když se zabila, a to ani řečeného detektiva Hodgese. Smrt osmi lidí – nemluvě o mnoha zraněných – je pro svědomí těžké břemeno.

„Jak jestli jsem o ní přemýšlel?“ zeptá se Pete.

„Jestli nám přece jenom říkala pravdu. O tom klíči.“

Pete povytáhne obočí. „Ona si teda myslela, že ji říká. Víš to stejně dobře jako já. Namluvila si to tak dokonale, že by prošla i na detektoru lži.“

To byla pravda a Olivia Trelawneyová nepřekvapila ani jednoho z nich. Bůh ví, že takové jako ona už viděli. Profesionální zločinci se chovají provinile, i když nespáchali zločin nebo zločiny, kvůli kterým byli předvoláni k výslechu, protože vědí zatraceně dobře, že něčím se provinili. Spořádaní občané tomu prostě nemůžou uvěřit, a Hodges ví, že když některý skončil u výslechu, po němž mohlo následovat obvinění, málokdy v tom byla nějaká bouchačka. Ne, obvykle šlo o auto. Myslel jsem, že jsem přejel psa, říkali a věřili tomu bez ohledu na to, co po tom ohavném dvojitém hupanci viděli ve zpětném zrcátku.

Prostě psa.

„Ale stejně by mě to zajímalo,“ říká Hodges. Doufá, že vypadá spíš zamyšleně než zvědavě.

„Ale no tak, Bille. Viděl jsi to, co já, a jestli potřebuješ osvěžit paměť, kdykoli můžeš zajít na stanici a kouknout se na fotky.“

„Asi jo.“

Z kapsy Peteova sportovního saka Men’s Wearhouse zazní úvodní takty „Noci na Lysé hoře“. Vyloví telefon, podívá se na něj a řekne: „Tohle musím vzít.“

Hodges blahovolně pokyne.

„Haló?“ Pete poslouchá. Vytřeští oči a vstane tak rychle, že skoro převrátí židli. „Cože?“

Ostatní hosté přestávají jíst a ohlížejí se. Hodges se zájmem přihlíží.

„Jo… jo! Hned jsem tam. Co? Jo, jo, jasně. Nečekej, rovnou jeď.“

Zacvakne telefon a znovu si sedne. Nervy mu jen hrají a Hodges mu v té chvíli hořce závidí.

„Měl bych s tebou chodit na oběd častěji, Billy. Nosíš mi štěstí, jako vždycky. Mluvíme o tom, a ono se to stane.“

„Co?“ Pomyslí si Je to pan Mercedes. Vzápětí následuje myšlenka, která je směšná a zoufalá zároveň: Ten měl být můj.

„To byla Izzy. Právě jí volal plukovník státní policie z okresu Victory. Před hodinou jeden lesník zahlédl ve staré štěrkovně nějaké kosti. Štěrkovna je necelé dvě míle od chaty u jezera Donnieho Davise, a hádej co? Vypadá to, že na těch kostech jsou zbytky šatů.“

Natáhne ruku přes stůl. Hodges mu do ní plácne.

Pete vrátí telefon do prověšené kapsy a vytáhne peněženku. Hodges zavrtí hlavou a ani se nesnaží zastírat, co cítí: úlevu. Obrovskou úlevu. „Ne, tohle jde na mě. Jedeš tam za Isabelle, že?“

„Správně.“

„Tak padej.“

„Dobře. Díky za oběd.“

„Ještě jedna věc – něco nového o Dálnicovém Joeovi?“

„To mají státní,“ říká Peter. „A federálové. Dobře jim tak. Podle toho, co jsem slyšel, nic nemají. Jenom čekají, až to udělá znovu, a doufají, že budou mít štěstí.“ Pohlédne na hodinky.

„Už běž.“

Pete vyrazí, ale zastaví se, vrátí se ke stolu a vlepí Hodgesovi na čelo mlaskavou pusu. „Rád jsem tě viděl, drahouši.“

„Padej,“ zahartusí Hodges. „Lidi budou říkat, že jsme milenci.“

Pete s širokým úsměvem na tváři vypadne a Hodges si vzpomene, jak si někdy říkávali: Nebeští ohaři.

Napadne ho, jakpak ostrý čich asi dnes má.

13

Číšník se vrátí a zeptá se, jestli si bude přát ještě něco. Hodges už chce říct, že ne, ale pak si objedná další šálek kávy. Prostě chce ještě chvilku posedět a vychutnávat si dvojí štěstí: nebyl to pan Mercedes a byl to Donnie Davis, ten pokrytecký hajzl, který zabil manželku a pak nechal svého právníka založit fond na odměnu za informace o tom, co se s ní stalo. Protože on ji tak strašně miloval, ježíšikriste, a přál si jenom to, aby se vrátila domů a mohli pak začít znovu.

Také chce přemýšlet o Olivii Trelawneyové a o jejím ukradeném mercedesu. O tom, že ho někdo ukradl, nebylo pochyb. A přes všechny její protesty také nebylo pochyb o tom, že to zloději umožnila.

Hodges si vzpomíná na jeden případ, o němž jim vyprávěla Isabelle Jaynesová, tehdy čerstvá posila ze San Diega, když ji dostávali do obrazu o neúmyslné roli paní Trelawneyové v masakru u Městského centra. V Isabellině příběhu šlo o pistoli. Říkala, že ji s jejím parťákem zavolali do jednoho domu, kde devítiletý chlapec zastřelil svoji čtyřletou sestřičku. Hráli si s automatickou pistolí, kterou jejich otec nechal na psacím stole.

„Otce neobvinili, ale ponese to v sobě do konce života,“ řekla. „Z tohohle se nakonec vyklube totéž, jen počkejte a uvidíte.“

To bylo měsíc před tím, než Trelawneyová spolykala pilulky, možná i dřív, a nikdo nasazený na případ mercedesového vraha slzu neuronil. Pro ně – a i pro něj – byla paní T. jenom sebelítostivá bohatá paní, která odmítla uznat, jakou roli v těch událostech sehrála.

Mercedes SL byl v době krádeže v centru města, ale paní Trelawneyová, vdova, které zemřel bohatý manžel na infarkt, bydlela v Sugar Heights, což je předměstí stejně bohaté jako jeho jméno a kde spousta příjezdových cest zahrazených bránou vede ke čtrnácti nebo dvacetipokojovým panstvím. Hodges vyrostl v Atlantě, a kdykoli projíždí Sugar Heights, vzpomene si na nabobskou atlantskou čtvrť jménem Buckhead.

Stará matka paní T., Elizabeth Whartonová, bydlela v bytě – velmi pěkném, s pokoji velikými jako předvolební sliby politiků – v luxusním kondominiu na Lake Avenue. Ten bejvák byl dost prostorný na to, aby tam bydlela i hospodyně, a třikrát týdně k ní docházela soukromá ošetřovatelka. Paní Whartonová měla pokročilou skoliózu a právě její oxycontin z lékárničky dcera sebrala, když se rozhodla to zabalit.

Sebevražda dokazuje vinu. Hodges si pamatuje, jak to říkal poručík Morrissey, ale Hodges o tom často pochyboval a poslední dobou ty pochybnosti ještě zesílily. Teď věděl jen to, že vina není jediný důvod, proč lidé páchají sebevraždu.

Někdy vám jenom stačí, když vás znudí odpolední vysedávání u televize.

14

Dvě policejní hlídky na motorkách našly mercedes asi hodinu po útoku. Stál za skladišti na břehu jezera.

Rozlehlý dlážděný dvůr byl plný zrezivělých kontejnerů, které se tam tyčily jako monolity na Velikonočním ostrově. Šedý mercedes parkoval ledabyle našikmo mezi dvěma z nich. Než dorazili Hodges a Huntley, na dvoraně stálo pět policejních vozů, dva z toho těsně za zadním nárazníkem mercedesu, jako by policisté čekali, že velký šedý sedan sám od sebe nastartuje a ujede jako starý plymouth v jednom hororovém filmu. Mlha zhoustla do mrholení. Majákové konzole na střechách hlídkových aut rozsvěcovaly kapky deště změtí pulsujících modrých světel.

Hodges a Huntley došli k hloučku motorových hlídek. Pete Huntley mluvil se dvěma, kteří auto objevili, zatímco Hodges si vůz obhlížel. Předek SL500 byl jenom lehce pomačkaný – to je to slavné německé strojírenství –, ale kapota a čelní sklo byly ohozené krví. V mřížce chladiče uvízl rukáv košile tuhnoucí krví. Ten bude později přiřazen k Augustu Odenkirkovi, který byl jednou z obětí. A bylo tu ještě něco. Svítilo to dokonce i v chabém světle onoho rána. Hodges si klekl, aby lépe viděl. Pořád ještě klečel, když se k němu připojil Huntley.

„Co to sakra je?“ zeptal se Pete.

„Myslím, že snubní prsten,“ řekl Hodges.

Což se taky prokázalo. Hladký zlatý kroužek patřil Francine Reisové, třicet devět let, bytem Squirrel Ridge Road, a nakonec ho vrátili její rodině. Museli ji pohřbít s prstenem na prostředníku pravé ruky, protože tři prsty na levé ruce měla utrženy. Soudní lékař odhadl, že se to stalo, když instinktivně v obranném gestu zvedla ruku, když se na ni mercedes řítil. Dva prsty našli přímo na místě činu chvíli po poledni desátého dubna. Ukazovák nenašli nikdy. Hodges si myslel, že ho sebral a odnesl racek – jedna z těch velkých potvor, které hlídkují na břehu jezera. Tahle možnost se mu líbila víc než odporná alternativa: že si ho jako suvenýr odnesl některý nezraněný účastník útoku u Městského centra.

Hodges vstal a kývl na jednoho policistu s motorkou. „Musíme to tu celé zakrýt nepromokavou plachtou, než déšť smyje všechny…“

„Už je na cestě,“ přerušil ho policista a píchl palcem směrem k Peteovi. „To nám řekl jako první věc.“

„Jsi naší skutečnou oporou,“ pronesl Hodges celkem povedenou napodobeninou tónu škrobené matróny, ale úsměv jeho parťáka byl mdlý jako ten den. Pete se díval na tupý zakrvavený předek mercedesu a na prsten uvízlý v chromu.

Přišel další policista s blokem v ruce otevřeným na stránce, která se už kroutila vlhkem. Podle visačky to byl F. SHAMMINGTON. „Auto je registrované na paní Olivii Ann Trelawneyovou, Lilac Drive číslo 729. To je v Sugar Heights.“

„Kam chodí spát většina hodných mercedesů po dlouhém náročném dni plném práce,“ řekl Hodges. „Zjistěte, jestli je doma, policisto Shammingtone. Jestli ne, tak ji zkuste najít. Můžete to udělat?“

„Ano, pane, rozhodně.“

„Běžná rutina, ano? Vyšetřování krádeže auta.“

„Přesně tak.“

Hodges se otočil k Peteovi. „Uvnitř vpředu. Všiml sis něčeho?“

„Nenafoukl se žádný airbag. Zneškodnil je. Což znamená, že si to naplánoval.“

„Taky to znamená, že ví, jak se to dělá. Co si myslíš o té masce?“

Pete nahlédl mezi kapkami deště oknem u místa řidiče, ale skla se nedotkl. Na koženém sedadle řidiče ležela gumová maska, jaká se natahuje na hlavu. Nad spánky trčely jako rohy chomáče oranžových klaunských vlasů. Nos zářil jako červená gumová žárovka. Bez hlavy, která by masku natáhla, se rudoretý úsměv proměnil v posměšek.

„Naskakuje mi z toho husí kůže. Viděl jsi někdy ten televizní film o klaunovi ve stoce?“

Hodges zavrtěl hlavou. Později – teprve několik týdnů před důchodem – si koupil DVD s tím filmem a Pete měl pravdu. Tvář na masce se velmi podobala tváři Pennywise, klauna z filmu.

Společně znovu obešli auto a tentokrát si všiml krve na pneumatikách a stupačkách. Spousta jí bude smyta dřív, než dorazí plachta a technici. Do sedmé hodiny ranní stále chybělo čtyřicet minut.

„Pánové!“ zavolal Hodges na policisty, a když přišli, zeptal se: „Kdo má mobil s foťákem?“

Všichni měli. Hodges je rozestavil do kruhu kolem auta, na které už myslel jako na smrťáka – právě takhle, auto smrťák – a všichni začali pořizovat fotografie.

Policista Shammington stál kousek stranou a do svého mobilu hovořil. Pete na něj kývl, ať přijde k nim. „Máte věk té Trelawneyové?“

Shammington se podíval do zápisníku. „Datum narození na jejím řidičáku je třetího února 1957. Takže je jí… ehm…“

„Padesát dva,“ řekl Hodges. Pracoval s Petem Hutleyem víc než deset let, takže už si spoustu věcí nemuseli říkat nahlas. Olivia Trelawneyová měla vhodný věk a pohlaví pro parkového násilníka, ale naprosto se nehodila pro roli hromadného vraha. Věděli o případech, kdy lidé ztratili kontrolu nad vozem a náhodou vjeli do skupiny lidí – zrovna v tomto městě před pěti lety jeden muž, kterému bylo přes osmdesát, což je hranice senility, vjel se svým Buickem Electrou do zahrádky kavárny, zabil jednoho člověka a zranil půl tuctu dalších –, ale Olivia Trelawneyová nevyhovovala ani tomuto profilu. Byla příliš mladá.

Navíc tu byla ta maska.

Jenže…

Jenže.

15

Účet přinášejí na stříbrném tácku. Hodges na něj položí plastovou kartičku a zatímco čeká, až mu ji přinesou zpět, upíjí kávu. Má příjemně plné břicho a uprostřed dne v něm takový stav obvykle vyvolává chuť na dvě hodiny si zdřímnout. Dnes však ne. Dnes odpoledne se cítí svěží jako nikdy.

To jenže bylo tak zjevné, že ani jeden ho nemusel vyslovit nahlas – ani policistům z motorové hlídky (přijížděli stále další, a přesto se tam ta zatracená plachta dostala až ve čtvrt na osm), ani mezi sebou. Dveře SL500 byly zamčené a zdířka zapalování byla prázdná. Ani jeden detektiv neviděl žádné stopy poškození a později toho dne jim to potvrdil hlavní mechanik ze značkového servisu mercedesů ve městě.

„Šlo by to drátem přes okýnko?“ zeptal se Hodges mechanika. „Otevřít zámek?“

„To je skoro nemožné,“ zavrtěl hlavou mechanik. „Tyhle mercedesy jsou festovně postavené. Kdyby se to přece jenom někomu podařilo, bylo by to vidět.“ Pošoupl si kšiltovku do týla. „Tohle se stalo úplně prostě a jednoduše, páni policajti. Nechala klíček v zapalování, a když vystupovala, ignorovala varovnej signál. Nejspíš myslela na něco jinýho. Zloděj klíč uviděl a auto si vzal. Zdůrazňuju, že prostě musel mít klíč. Jak jinak by mohl auto zamknout, když zase vystoupil?“

„Pořád mluvíte o ženské osobě,“ řekl Pete. O majitelce se nezmínili.

„Ale no tak.“ Mechanik se už trochu usmíval. „Tohle je meďák paní Trelawneyové. Koupila ho u nás a vozí ho k nám do servisu každý čtyři měsíce, přesně jako podle hodinek. Děláme servis jenom pár dvanáctiválcům a všechny je znám.“ A potom vyslovil čirou děsivou pravdu: „Tenhle kousek je tank.“

Vrah zajel s vozem mezi dva kontejnery, zhasl motor, stáhl si masku, polil ji chlorovým bělidlem a vystoupil z auta (rukavice a síťku na vlasy si pravděpodobně zastrčil do saka). Pak následovalo závěrečné posupné gesto, než odkráčel do mlhy: zamkl auto chytrým klíčem Olivie Ann Trelawneyové.

Tady máte to svoje jenže.

16

Upozornila nás, abychom se chovali tiše, protože matka spala, vzpomíná Hodges. Pak nám přinesla kávu a sušenky. Hodges sedí u DeMasia, pije zbytek kávy ve svém šálku a čeká, než mu vrátí kreditku. Přemýšlí o obývacím pokoji v tom luxusním bytě s ohromujícím výhledem na jezero.

Kromě kávy a sušenek jim věnovala také pohled rozšířených očí, které říkaly Jistěže jsem to neudělala. Takový pohled je výlučným vlastnictvím spořádaných občanů, kteří nikdy neměli potíže s policií. Kteří si něco takového nedokážou představit. Dokonce to vyslovila nahlas, když se jí Pete zeptal, jestli je možné, že nechala klíček v zapalování auta, jakmile zaparkovala na Lake Avenue kousek od domu, kde bydlela matka.

„Jistěže jsem to neudělala.“ Ta slova se procedila úzkým úsměvem, který říkal Váš nápad shledávám hloupým a nemálo urážlivým.

Číšník se konečně vrátí. Položí stříbrný tácek na stůl a Hodges mu vloží do ruky deseti a pětidolarovku dřív, než se muž stačí narovnat. U DeMasia se číšníci o spropitné dělí, což Hodges silně neschvaluje. Možná je staromódní, ale to je mu jedno.

„Děkuji vám, pane, a buon pomeriggio.“

„Vám taky,“ říká Hodges. Schová si účtenku a kartu, ale nevstane hned. Na dezertním talířku zbylo ještě několik drobků a on si je vidličkou posbírá, přesně jako to dělával s matčinými dorty, když byl malý kluk. Těch několik posledních drobků, které pomalu vycucává mezi hroty vidličky na jazyk, mu vždycky připadá z celé porce dortu nejsladší.

17

Ten klíčový první rozhovor, jen několik hodin po zločinu. Káva a sušenky, zatímco znetvořená těla mrtvých byla stále ještě identifikována. Někde plakali a rvali si vlasy příbuzní.

Paní Trelawneyová vešla do přední haly, kde na odkládacím stolku ležela její kabelka. Přinesla kabelku zpět a začala v ní hledat, pak se zamračila, znovu hledala a vypadala trochu ustaraně. Pak se usmála. „Tady je,“ řekla a podala jim ho.

Detektivové se podívali na chytrý klíč, Hodges si pomyslel, že vypadá moc obyčejně na tak drahé auto. Byl to v podstatě černý kolík z umělé hmoty s boulí na konci. Na té bouli bylo z jedné strany logo mercedesu. Na druhé straně byla tři tlačítka. Na jednom byl vytlačený visací zámek se spuštěnou podkovou. Na vedlejším tlačítku byla podkova zámku otevřená. Na třetím tlačítku byl nápis PANIKA. Zřejmě kdyby vás někdo napadl ve chvíli, kdy jste odemykali auto, mohli jste tohle tlačítko zmáčknout a auto by začalo ječet o pomoc.

„Vidím, proč jste měla trochu potíže, když jste ho v kabelce hledala,“ poznamenal Pete svým nejlepším ledabylým tónem. „Většina lidí si dává na klíče přívěsek. Moje manželka má na těch svých velkou plastovou kopretinu.“ Láskyplně se usmál, jako by Maureen byla stále jeho manželka a jako by tuhle dokonalou módní krasavici neděsila představa, že by ji někdo nachytal, jak z kabelky vytahuje umělohmotnou kytku.

„Roztomilé,“ poznamenala paní Trelawneyová. „Kdy dostanu své auto zpět?“

„To nezáleží na nás, madam,“ řekl Hodges.

Vzdychla a narovnala si lodičkový výstřih šatů. To bylo poprvé, co ji to viděli udělat. Pak to viděli ještě asi tucetkrát. „Budu ho muset samozřejmě prodat. Po tomhle už v něm nikdy nedokážu jet. Je to tak rozčilující. Když si pomyslím, že moje auto…“ Když už měla kabelku v ruce, znovu ji prohlédla a vytáhla pastelově zbarvený papírový kapesník. Osušila si jím oči. „Je to velmi rozčilující.“

„Byl bych rád, kdybyste to s námi mohla probrat ještě jednou,“ řekl Pete.

Zakroutila očima, které měly zarudlá víčka i bělmo. „Je to opravdu nezbytné? Jsem vyčerpaná. Byla jsem vzhůru skoro celou noc kvůli matce. Ráda bych si zdřímla, než přijde paní Greenová. Je ošetřovatelka.“

Hodges si pomyslel Tvoje auto právě zabilo osm lidí, totiž jenom osm v případě, že všichni ostatní přežijí, a tebe zajímá šlofík. Později si nebude jistý, jestli právě v té chvíli nezačala jeho nechuť vůči paní Trelawneyové, ale nejspíš to tak bylo. Když byli někteří lidé ve stresu, měli jste chuť je obejmout, říkat jim no tak, no tak a poplácávat je po zádech. U jiných jste měli chuť vrazit jim jednu přes hubu a zařvat, ať se vzmuží. Nebo zženští, v případě paní T.

„Pospíšíme si, jak to jen půjde,“ slíbil Pete. Neřekl jí, že to bude první z mnoha výslechů. Než s ní budou hotoví, uslyší i ve spaní, jak svůj příběh vypráví stále dokola.

„No, tak tedy dobrá. Přijela jsem sem k matce ve čtvrtek večer chvilku po sedmé…“

Navštěvovala ji prý nejméně čtyřikrát týdně, ale ve čtvrtek u ní vždy přespala. Vždy se také zastavila v B’hai, velmi pěkné vegetariánské restauraci v obchodním centru Birch Hill, kde pro obě koupila večeři a tu později ohřála v troubě. („I když matka teď už samozřejmě jí velmi málo. Kvůli bolestem.“) Pověděla jim, že si svou čtvrteční cestu vždycky naplánovala tak, aby přijela po sedmé, protože tehdy začínala doba pro celonoční parkování a většina míst na ulicích byla prázdná. „Neparkuji souběžně s chodníkem. Prostě to nedokážu.“

„A co v garážích o kus dál v ulici?“ zeptal se Hodges.

Podívala se na něj, jako by se zbláznil. „Tam stojí parkování přes noc šestnáct dolarů. Místa na ulici jsou zadarmo.“

Pete stále drží klíč, i když paní Trelawneyové zatím neřekl, že si ho vezmou s sebou. „Zastavila jste se v Birch Hill a objednala večeři s sebou pro sebe a svou matku v…“ Nahlédl do notesu. „B’hai.“

„Ne, objednala jsem si ji předem. Z domu na Lilac Drive. Vždycky jsou rádi, když se ozvu. Jsem dávná a vážená zákaznice. Včera večer to bylo kuku sabzi pro matku – to je bylinková omeleta se špenátem a koriandrem – a pro mě gheimeh. To je velice chutná dušená směs s hráškem, brambory a houbami. Velmi lehká pro žaludek.“ Narovnala si lodičkový výstřih.

„Už od mládí trpím strašným refluxem. Ale člověk se s tím naučí žít.“

„Předpokládám, že objednávka už byla…“ začal Hodges.

„A jako dezert sholeh zard,“ dodala. „To je rýžový pudink se skořicí. A šafránem.“ Letmo, zvláštně ustaraně se usmála. Ten úsměv stejně jako nutkavé upravování výstřihu byl trelawneyismem, který jim brzy začal být důvěrně známý. „Šafrán tomu dává výjimečnou chuť. Sholeh zard dokonce pokaždé sní i matka.“

„To zní lákavě,“ řekl Hodges. „A ta vaše objednávka už byla zabalená a připravená, abyste si ji mohla odnést?“

„Ano.“

„V jedné krabici?“

„To ne, ve třech.“

„V tašce?“

„Ne, byly to jenom krabice.“

„To muselo být docela pracné, dostat to všechno z auta,“ řekl Pete. „Tři krabice s jídlem, kabelka…“

„A klíč,“ dodal Hodges. „Na ten nezapomeň, Pete.“

„Navíc jste se chtěla dostat nahoru co nejrychleji,“ řekl Pete. „Studené jídlo moc nechutná.“

„Chápu, kam tím míříte,“ pravila paní Trelawneyová, „a ujišťuji vás…“ Na okamžik se odmlčela. „… že, džentlmeni, štěkáte u špatného stromu. Dala jsem si klíč do kabelky, jakmile jsem vypnula motor, to dělám vždy jako první věc. Pokud jde o krabičky, byly svázané do komínku…“ Podržela dlaně asi pětatřicet centimetrů od sebe, aby jim to předvedla. „… takže se přenášely velmi pohodlně. Kabelku jsem měla zavěšenou na ruce. Podívejte.“ Ohnula loket, zavěsila na něj kabelku a rázně se prošla po velkém obývacím pokoji, před sebou držela hromádku neviditelných krabiček z B’hai. „Vidíte?“

„Ano, madam,“ řekl Hodges. Pomyslel si, že vidí ještě něco jiného.

„Pokud jde o spěch – to ne. Nebylo to nutné, protože ty večeře je stejně nutno ohřívat.“ Odmlčela se. „Sholeh zard samozřejmě ne. Rýžový pudink se nemusí ohřívat.“ Krátce se zasmála. Nezahihňala se, ale nervózně uchechtla. Vzhledem k tomu, že byl její manžel mrtvý, Hodges usoudil, že by se tomu zvuku dalo dokonce říkat vdovský checht. Jeho nechuť vůči ní získala další vrstvu – sice tak tenkou, že byla neviditelná, ale ne tak docela. Ne tak docela.

„Takže dovolte, abych zopakoval, co všechno jste dělala, jakmile jste se dostala sem na Lake Avenue,“ řekl Hodges. „Kam jste přijela chvilku po sedmé.“

„Ano. Tak pět minut po sedmé, možná o něco déle.“

„Mhm. Zaparkovala jste… kde? O tři nebo čtyři vchody níž?“

„Nanejvýš o čtyři. Potřebuji prostě dvě prázdná místa vedle sebe, abych mohla zaparkovat bez couvání. Nenávidím couvání. Vždycky zabočím na špatnou stranu.“

„Ano, madam, moje manželka má úplně stejný problém. Pak jste vypnula motor. Vytáhla jste klíč ze zapalování a vložila si ho do kabelky. Kabelku jste si přehodila přes ruku a vzala krabice s jídlem…“

„Komínek krabic. Svázaných dohromady pořádným pevným provázkem.“

„Dobře, komínek. Co potom?“

Podívala se na něj, jako by byl králem všech idiotů ve všeobecně idiotském světě. „Pak jsem šla do domu, kde bydlí moje matka. Paní Harrisová – hospodyně – mě pustila bzučákem dovnitř. Ve čtvrtek vždycky odchází hned po mém příchodu. Vyjela jsem výtahem do devatenáctého podlaží. Kde mi teď pokládáte otázky, místo abyste mi pověděli, kdy mohu dostat zpět své auto. Své ukradené auto.“

Hodges si v duchu poznamenal, že se musí hospodyně zeptat, jestli si při odchodu všimla mercedesu paní T.

Pete se zeptal: „Ve které chvíli jste klíč od auta znovu vytáhla z kabelky, paní Trelawneyová?“

„Znovu? Proč bych…“

Zvedl klíč do výšky – důkaz A. „Abyste auto zamkla, než jste vešla do domu. Přece jste ho zamykala, ne?“

Oči jí na okamžik znejistěly. Oba to viděli. Pak ten pohled zmizel. „Samozřejmě že zamykala.“

Hodges se jí upřeně zahleděl do očí. Odvrátila se k velkému oknu, odkud byl výhled na jezero, a on tu nejistotu postřehl znovu. „Přemýšlejte pozorně, paní Trelawneyová. Zemřeli lidé a tohle je důležité. Pamatujete si konkrétně, jak jste balancovala s těmi krabicemi s jídlem, abyste mohla vytáhnout z kabelky klíč a stisknout na něm tlačítko zamykání? A viděla jste, jak světla zablikala na potvrzení? Dělají to tak, to víte.“

„Samozřejmě že to vím.“ Kousla se do dolního rtu, ale uvědomila si, že to dělá, a nechala toho.

„Pamatujete si to konkrétně?“

Její tvář na chvíli byla bez jakéhokoli výrazu. Pak se znovu rozsvítila tím svým povýšeným úsměvem, tak popuzujícím tou nebetyčnou nepatřičností. „Počkejte. Teď si vzpomínám. Dala jsem si ten klíč do kabelky až po tom, co jsem posbírala ty krabičky a vystoupila ven. A až když jsem stiskla to tlačítko, kterým se auto zamyká.“

„Víte to jistě?“ zajímal se Pete.

„Ano.“ Byla si jistá a při tom zůstane. Oba to věděli. Stejně jako spořádaný občan, který někoho srazí autem a ujede, prohlásí, když ho konečně vystopují, že samozřejmě přejel psa.

Pete zaklapl notes a vstal. Hodges udělal totéž. Paní Trelawneyová vypadala, že už se nemůže dočkat, až je vyprovodí ze dveří.

„Ještě jednu otázku,“ řekl Hodges, když ke dveřím došli.

Povytáhla pečlivě vytrhané obočí. „Ano?“

„Kde máte náhradní klíč? Ten bychom si také měli vzít.“

Tentokrát žádný prázdný výraz, žádné uhýbání očima, žádné váhání. Odpověděla: „Žádný náhradní klíč nemám a žádný nepotřebuji. Jsem na svoje věci velice opatrná, pane policisto. Vlastním svou Šedou dámu – tak autu říkám – pět let a jediný klíč, který jsem kdy použila, je teď v kapse vašeho kolegy.“

18

Stůl, u kterého Hodges a Pete poobědvali, už je uklizený až na nedopitou sklenici vody, přesto Hodges sedí dál, hledí oknem na parkoviště a dálniční nadjezd, který vyznačuje neoficiální hranici Lowtownu, kam obyvatelé Sugar Heights jako zesnulá Olivia Trelawneyová nikdy nestrčí ani nos. Proč by taky? Kupovat drogy? Hodges si je jistý, že v Heights jsou narkomani, spousta, ale když bydlíte v takové čtvrti, máte dodávky až do domu.

Paní T. lhala. Musela lhát. Jinak by musela čelit faktu, že chvilka její roztržitosti měla strašlivé důsledky.

Ale dejme tomu – jen abychom probrali možnosti –, že skutečně říkala pravdu.

Tak jo, dejme tomu. Ale kdybychom ji mylně podezírali, že nechala mercedes nezamčený s klíčkem v zapalování, v čem všem jsme se pletli? A co se tedy stalo?

Sedí, dívá se z okna, vzpomíná a neuvědomuje si, že někteří číšníci po něm začínají nervózně pokukovat – obézní důchodce sedí sklesle na židli jako robot s vybitými bateriemi.

19

Vůz smrti, stále zamčený, policejně zabavili a odvezli na tahači. Hodges a Huntley se tuhle novinku dozvěděli, když se vrátili ke svému autu. Právě dorazil hlavní mechanik ze značkové prodejny Ross Mercedes a byl si docela jistý, že by ten zatracený krám dokázal odemknout. Nakonec.

„Řekni mu, ať se nenamáhá,“ ozval se Hodges. „Dostali jsme od ní klíč.“

V telefonu bylo chvilku ticho a pak se poručík Morrissey ozval: „Od ní? Nechcete snad říct, že ona…“

„Ne, ne, nic takového. Máte tam ještě toho mechanika, poručíku?“

„Je na dvoře a zjišťuje rozsah poškození auta. Prý je mu skoro do breku.“

„Možná by nějakou slzu mohl uronit i kvůli těm mrtvým,“ neodpustil si Pete. Řídil. Stěrače se komíhaly po čelním skle sem a tam. Déšť houstl. „To jen tak mezi řečí.“

„Povězte mu, ať se spojí s prodejcem a něco si ověří,“ pokračoval Hodges. „Ať mi pak zavolá na mobil.“

Provoz v centru vázl, částečně kvůli dešti, částečně kvůli tomu, že Marlborough Street byla u Městského centra zablokovaná. Ujeli jenom čtyři bloky, když Hodgesovi zazvonil mobil. Byl to mechanik Howard McGrory.

„Sehnal jste u prodejce někoho, kdo by mi ověřil tu věc, co mě zajímá?“ zeptal se Hodges.

„Nebylo to nutný,“ řekl McGrory. „Pracuju u Rosse od roku 1987. Za tu dobu jsem viděl od nás odjíždět aspoň tisícovku mercedesů a můžu vám říct, že všechny šly se dvěma klíčky.“

„Díky,“ řekl Hodges. „Brzy tam budeme. Mám na vás ještě pár otázek.“

„Budu tady. Je to strašný. Strašný.“

Hodges ukončil hovor a tlumočil, co mu McGrory řekl.

„Překvapuje tě to?“ zeptal se Pete. Před nimi se objevila značka OBJÍŽĎKA, která je povede okolo Městského centra… ledaže by chtěli rozsvítit svoje modré majáky, a na to neměl ani jeden chuť. V tuhle chvíli si potřebovali popovídat.

„Ne,“ řekl Hodges. „Je to běžný pracovní postup. Jak říkají Britové, jeden dědic a jeden náhradník. Dají ti dva klíčky, když kupuješ nové auto…“

„… a řeknou ti, aby sis ho schoval na nějaké bezpečné místo, abys ho měl po ruce, když ztratíš ten, který nosíš u sebe. Někteří lidé, když ten náhradní klíč za rok nebo dva potřebují, si nevzpomenou, kam ho schovali. Ženy, které nosí velké kabelky – jako ten kufr, co vláčí Trelawneyová –, jsou schopné do ní vhodit oba klíče a na ten náhradní úplně zapomenout. Jestli říká pravdu a nedala si ani na jeden klíč přívěsek, pravděpodobně používala oba stejně.“

„Jo,“ řekl Hodges. „Přijede k matce, má plnou hlavu toho, že bude muset celou noc ošetřovat matku trpící bolestmi, žongluje s krabicemi a kabelkou…“

„A nechá klíček v zapalování. Nechce to přiznat – ani nám, ani sobě –, ale přesně tohle udělala.“

„I když to varovné pípání…“ zapochybuje Hodges.

„Možná zrovna kolem rachotila dodávka, když vystupovala z auta, takže pípání nezaslechla. Nebo jelo policejní auto se zapnutou sirénou. Nebo byla možná tak hluboko zabraná do myšlenek, že si pípání nevšimla.“

Dávalo to smysl už tehdy a ještě víc později, když jim McGrory říkal, že do smrtícího auta se nikdo nevloupal a ani dráty nebyly vytržené, aby se dalo nastartovat bez klíče. Hodgesovi dělalo starosti – vlastně to jediné mu dělalo starosti –, jak moc chce, aby mu to dávalo smysl. Ani jeden z nich neměl paní Trelawneyovou rád, s těmi jejími lodičkovými výstřihy, dokonale vytrhaným obočím a vrzavým vdovským chechtem. Paní Trelawneyovou, která se nezeptala na mrtvé a zraněné, nezmínila se o nich ani jediným slovem. Nebyla pachatelkou – to v žádném případě –, ale bylo dobré svalit na ni trochu viny. Dát jí jiný námět k přemýšlení než jenom vegetariánské večeře od B’hai.

„Nekomplikuj to, co je jednoduché,“ opakoval jeho parťák. Provoz už trochu zřídl, takže šlápl na pedál. „Dostala dva klíčky. Tvrdí, že měla jenom jeden. A teď přijde ta pravda. Ten hajzl, co zabil ty lidi, vzal klíček, který nechala v zapalování, a při odchodu ho vyhodil do nejbližšího kanálu. A ten, který nám ukázala, byl náhradní.“

Tohle musela být správná odpověď. Když slyšíte dunění kopyt, nemyslíte na zebry.

20

Někdo s ním jemně třese, takovým způsobem se budí někdo, kdo tvrdě spí. A Hodges si uvědomuje, že opravdu skoro spal. Nebo byl zhypnotizovaný vzpomínkami.

Je to Elaine, hosteska u DeMasia, a starostlivě se na něj dívá. „Detektive Hodgesi? Není vám něco?“

„Je mi dobře. Ale teď už jsem jenom pan Hodges, Elaine. Jsem v důchodu.“

Vidí v jejích očích obavu a ještě něco. Něco horšího. Je jediný host, který v restauraci zůstal. Všimne si číšníků shluklých u dveří do kuchyně a najednou se vidí tak, jak ho musí vidět Elaine, jako dědka, který tu zůstal sedět dlouho poté, co jeho společník u oběda (a všichni ostatní) dávno odešel. Starého tlustého dědka, který ocucával z vidličky poslední drobky z dortu, jako když dítě cucá lízátko, a pak jenom civěl z okna.

Přemýšlejí, jestli se už vezu expresem Alzheimer do království Demence, pomyslí si.

Usměje se na Elaine – svým úsměvem číslo jedna, širokým a šaramantním. „S Petem jsme mluvili o starých případech. Přemýšlel jsem o jednom. Trochu jsem si ho přehrával. Promiňte. Hned vypadnu.“

Ale když vstane, zapotácí se, vrazí do stolu a převrhne poloprázdnou sklenici s vodou. Elaine ho chytí za rameno, aby neupadl, a vypadá ještě ustaraněji.

„Detektive… pane Hodgesi, můžete řídit?“

„Jistě,“ odpoví až příliš srdečně. Od kotníků po rozkrok a pak znovu ke kotníkům se mu rozběhnou mravenci. „Měl jsem jenom dvě piva. Pete vypil zbytek. Strnuly mi nohy, nic víc.“

„Aha. Už je vám líp?“

„Bezvadně,“ říká a nohy jsou opravdu lepší. Díky bohu. Vzpomíná si, jak někde četl, že starší lidé, zvlášť starší obézní muži, by neměli dlouho vysedávat. Pod kolenem se může vytvořit krevní sraženina. Pak vstanete, krevní sraženina vyrazí na smrtící sprint k srdci, a už se člověk veze.

Doprovodí ho ke dveřím. Hodges se přistihne, že myslí na tu soukromou ošetřovatelku, která se měla starat o matku paní T. Jakže se jmenovala? Harrisová? Ne, Harrisová byla hospodyně. Ta ošetřovatelka byla Greenová. Když paní Whartonová chtěla jít do obývacího pokoje nebo na záchod, doprovázela ji paní Greenová stejně, jako teď Elaine doprovází jeho? Samozřejmě že ano.

„Elaine, je mi dobře,“ říká. „Opravdu. Hlava střízlivá. Tělo drží balanc.“ Natáhne ruce, aby to dokázal.

„Tak dobře,“ odpoví Elaine. „Zase k nám někdy přijďte, a nečekejte s tím tak dlouho.“

„Slibuju.“

Podívá se na hodinky, když se vysune ven na jasné slunce. Už byly dvě. Přijde o odpolední seriály, ale vůbec mu to nevadí. Přísná soudkyně a ten fašounský psycholog ať si políbí prdel. Klidně navzájem.

21

Pomalu jde na parkoviště, kde kromě jeho auta zůstala už jen ta, která patří personálu restaurace. Vytáhne klíčky a zacinká jimi v dlani. Na rozdíl od paní T. má klíč od své toyoty na kroužku. A také je to dálkové ovládání – plastový obdélník a pod ním fotka jeho dcery. Allie v sedmnácti, usměvavá a v dresu lakrosového družstva Městské střední.

Pokud jde o klíč k mercedesu, paní Trelawneyová nikdy nezměnila výpověď. Při všech rozhovorech a výsleších stále trvala na tom, že vždy měla jenom jeden klíč. Dokonce i když jí Pete Huntley ukázal fakturu, na níž kromě nového auta zakoupeného v roce 2004 byly v seznamu položek uvedeny PRIMÁRNÍ KLÍČE (2), ani tohle ji nezviklalo. Tvrdila, že ve faktuře je chyba. Hodges si vzpomíná, že v jejím hlase zněla železná jistota.

Pete by řekl, že si to nakonec stejně vypila. Bylo to nasnadě, sebevražda je ze své podstaty přiznání. Její zeď popření se nakonec zbortila. Jako když to ze sebe vysypal ten chlap, který někoho přejel a ujel. Ano, bylo to kluk, ne pes. Byl to kluk a já jsem se díval na mobil, abych zjistil, čí hovory jsem zmeškal, a zabil jsem ho.

Hodges si vzpomíná, že jejich další rozhovory s paní T. měly za následek přízračný zesilující efekt. Čím víc zapírala, tím víc ji nesnášeli. Nejen Hodges a Huntley, ale celý tým. A čím víc ji nesnášeli, tím usilovněji zapírala. Protože věděla, jak jim je. Ano, ano. Byla to do sebe zahleděná osoba, ale ne hlou–

Hodges se zastaví u auta s jednou rukou na madlu dveří ohřátém sluncem, druhou si stíní oči. Dívá se do stínů pod dálničním nadjezdem. Je půlka odpoledne a obyvatelstvo Lowtownu začalo vstávat z doupat. Čtyři z nich jsou ve stínech. Tři velcí a jeden malý. Zdá se, že ti velcí do toho malého nějak strkají. Ten malý má batoh a zatímco se Hodges dívá, jeden z těch velkých mu ho strhne ze zad. To vyvolá výbuch skřetího smíchu.

Hodges vykročí po rozbitém chodníku k nadjezdu. Nepřemýšlí o tom a nespěchá. Nacpe si ruce do kapes sportovního saka. Po dálniční přípojce hučí auta a náklaďáky a promítají své obrysy na ulici dole v sériové stínohře. Hodges uslyší, jak se jeden troll ptá toho malého kluka, kolik má peněz.

„Žádný nemám,“ brání se kluk. „Nechte mě bejt.“

„Obrať kapsy a podíváme se,“ říká druhý troll.

Kluk se místo toho pokusí utéct. Třetí troll klukovi zezadu omotá pažemi hrudník. První troll hmátne klukovi na kapsy a stiskne. „Jo, jo, slyším šustit prachy,“ libuje si a malý kluk vraští tvář námahou, aby nekřičel.

„Brácha si zjistí, co jste zač, a nakope vám prdel,“ natahuje.

„Už se celej klepu,“ ujistí ho první troll. „Málem jsem se poču–“

Pak uvidí Hodgese, který se k nim šine stíny s předvojem břicha. Ruce má hluboko v kapsách starého neforemného tvídového saka se záplatami na loktech, kterého se nedokáže vzdát, i když ví, že už je dávno na odpis.

„Co chceš?“ zeptá se třetí troll. Kluka pořád zezadu drží.

Hodges uvažuje, jestli má odpovědět ve stylu Johna Waynea, a rozhodne se, že ne. Jediný Wayne, kterého tihle šmejdi budou znát, bude ten L’il. „Chci, abyste nechali toho malého na pokoji,“ odpoví. „Vypadněte odsud. Okamžitě.“

První troll pustí tomu malému kapsy. Má nataženou kapuci a povinnou kšiltovku s Yankees. Založí si ruce na štíhlých bocích a pobaveně nakloní hlavu. „Odprejskni, tlusťochu.“

Hodges nemarní čas. Přece jenom jsou tři. Vytáhne z pravé kapsy saka Veselého pleskače, zálibně si uvědomí, jak je v ruce konejšivě těžký. Obušek je z kostkované podkolenky. Chodidlo má naplněné ložiskovými kuličkami. V kotníku je převázaný na uzel, aby ocelové kuličky zůstaly uvnitř. Rozmáchne se jím v sevřeném plochém oblouku ze strany proti krku prvního trolla a dává si pozor, aby se vyhnul ohryzku. Kdyby do něj toho chlapíka zasáhl, mohl by ho zabít a pak by měl opletačky s úřady.

Ozve se chřestivý plesk. Úder prvního trolla odhodí a výraz pobavení se změní v bolestné překvapení. Troll se odpotácí z chodníku a dopadne na ulici. Převrátí se na záda, dáví se a chytá se za krk, hledí vzhůru na spodek nadjezdu.

Třetí troll vykročí. „Hajzle…“ začne, když vtom Hodges zvedne nohu (mravenčení díky bohu zmizelo) a prudce ho kopne do rozkroku. Uslyší, jak mu zadnice kalhot rupla, a pomyslí si Tlustoprde blbej. Třetí troll zavyje bolestí. Tady dole, když jim auta a náklaďáky burácí nad hlavou, je jeho křik podivně hluchý. Zlomí se v pase.

Hodgesova levá ruka stále vězí v saku. Natáhne ukazovák, aby trčel z látky, a namíří jím na druhého trolla. „Hele, šmejde, nemusíš čekat na staršího bráchu toho malýho. Nakopu ti prdel sám. Tři na jednoho, to mě fakt umí nasrat.“

„Ne, kámo, ne!“ Druhý troll je vysoký, dobře stavěný, je mu možná patnáct, ale strach z něho udělá zase nanejvýš dvanáctileté děcko. „Prosím tě, kámo, jenom jsme si hráli!“

„Tak uteč, když seš tak hravej,“ říká Hodges. „Okamžitě.“

Druhý troll uteče.

První trol se mezitím dostane na kolena. „Toho budeš litovat, tlus–“

Hodges k němu udělá krok a pozvedne obušek. První troll to uvidí, vyjekne jako holka a zakryje si krk.

„Taky bys měl utéct,“ poradí mu Hodges, „nebo ti ten tlusťoch zapracuje na ksichtu. Až se tvoje máma dostane na pohotovost, ani tě nepozná.“ V té chvíli, kdy z něj adrenalin jen tryská a krevní tlak má nejspíš přes dvě stě, to myslí absolutně vážně.

První troll vstane. Hodges naznačí útok a první troll uspokojivě uskočí.

„Vezmi s sebou toho svýho kamaráda a dej mu na kulky trochu ledu,“ říká Hodges. „Otečou mu.“

První troll chytí třetího kolem pasu a společně se belhají na dolnoměstskou stranu nadjezdu. Když si první troll myslí, že už je v bezpečí, otočí se a pohrozí: „Ještě se uvidíme, tlusťochu.“

„Modli se, aby se to nestalo, hajzlíku,“ opáčí Hodges.

Zdvihne batoh a podá ho klukovi, který na něj hledí vytřeštěnýma, nedůvěřivýma očima. Je mu tak deset. Hodges spustí obušek zase do kapsy. „Proč nejsi ve škole, mladý muži?“

„Máma je nemocná. Jdu jí pro léky.“

To je tak drzá lež, že se Hodges musí zasmát. „To teda nejdeš,“ zubí se. „Prostě jsi za školou.“

Kluk neříká nic. Tady se policajti neukážou a nikdo jiný nezakročí, jako to udělal tady ten chlap. Nikdo nebude mít v kapse naládovanou ponožku. Lepší bude být zticha.

„Běž se flákat někam jinam,“ vybídne ho Hodges. „Na Osmé avenue je hřiště. Zkus to tam.“

„Na tom hřišti prodávají koks,“ odpoví kluk.

„Já vím,“ řekne Hodges skoro laskavě, „však nemusíš žádný kupovat.“ Mohl by dodat Ani nemusíš žádný roznášet, ale to by bylo naivní. V Lowtownu ho roznáší většina děcek. Desetiletého kluka můžete sbalit za držení, ale zkuste mu něco přišít.

Zamíří zpátky na parkoviště, po bezpečné straně ulice. Když se ohlédne, kluk tam pořád stojí a dívá se na něj. Z jedné ruky mu visí batoh.

„Mladý muži,“ zavolá Hodges.

Kluk se na něj stále dívá a mlčí.

Hodges zvedne ruku a ukáže na něj. „Právě jsem pro tebe udělal něco dobrého. Chci, abys to předal dál, než dneska zapadne slunce.“

Teď kluk vypadá úplně tumpachově, jako by Hodges promluvil cizím jazykem, ale to je v pořádku. Někdy jim to dojde, zvlášť těm mladým.

Lidi by se divili, pomyslí si Hodges. Opravdu divili.

22

Brady Hartsfield se převlékne do své další uniformy – tentokrát bílé – zkontroluje svoji dodávku a rychle projde inventární soupisku, jak to má pan Loeb rád. Všechno tam je. Nakoukne do kanceláře, aby pozdravil Shirley Ortonovou. Shirley je tlustá jako prase, příliš si libuje ve firemních produktech, ale Brady s ní chce zůstat zadobře. Brady chce být se všemi zadobře. Je to tak mnohem bezpečnější. Shirley je do něj blázen a to pomáhá.

„Shirley, krasavice naše!“ zavolá a ona se začervená až po hranici vlasů nad uhrovatým čelem. Čuníku, kvík kvík, pomyslí si Brady. Jsi tak tlustá, že se ti kunda nejspíš obrací naruby, když si sedneš.

„Ahoj, Brady. Tak zase na West Side?“

„Celý týden, drahoušku. Máš se?“

„Fajn.“ Rudne stále víc.

„Dobře. Jenom jsem tě chtěl pozdravit.“

Pak odjede a dodržuje každé omezení rychlosti, i když mu pak trvá čtyřicet zkurvených minut, než se tímhle slimáčím tempem dostane do svého rajónu. Ale tak to musí být. Nechat se chytit za překročení povolené rychlosti ve firemní dodávce po skončení školního vyučování by znamenalo jít do basy. Bez výjimky. Ale když se dostane na West Side – tohle je na tom to pěkné –, ocitne se v Hodgesově čtvrti, a má moc dobrý důvod tam být. Pod svícnem bývá největší tma, jak tvrdí staré přísloví, a pokud jde o Bradyho, je to opravdu moudré přísloví.

Zabočí ze Spruce Street a pomalu sjíždí po Harper Road přímo kolem domu starého V.V. A hele, pomyslí si. Vpředu je ten negerský kluk, do pasu nahý (nepochybně aby se všechny maminy v domácnosti mohly pokochat jeho břišním svalstvem, lesknoucím se potem) a postrkuje sekačku na trávu.

Už bylo na čase, aby ses do toho pustil, pomyslí si Brady. Trávník vypadal už hrozně přerostle. Ne že by si starý V. V. dělal takové vrásky. Nejspíš se pilně věnoval sledování televize, pojídání cukroví a pohrávání s pistolí, kterou nechával na stolku vedle svého křesla.

Mladý negr ho i přes řev sekačky slyší přijíždět a otočí se. Vím, jak se jmenuješ, negříku, pomyslí si Brady. Jerome Robinson. O starém V. V. vím skoro všechno. Nevím, jestli na tebe nemá zálusk, ale nedivil bych se. To by mohl být důvod, proč si tě tu drží.

Brady sedí za volantem své malé zmrzlinářské dodávky Mr. Tastey, která je polepená obrázky veselých dětí a vyhrává veselou cinkavou melodii, a zamává. Negřík taky zamává a usměje se. Jak jinak.

Zmrzlináře mají všichni rádi.

Pod Debiiným modrým deštníkem

1

Brady Hartsfield projíždí bludištěm ulic na West Side až do půl osmé, kdy modř na pozdně jarním nebi začíná halit šero. První vlna zákazníků, mezi třetí a šestou, se skládá z dětí, které mají po vyučování, nesou na zádech batoh a mávají zmačkanými dolarovými bankovkami. Většina se jich na něj ani nepodívá. Musejí přece klábosit s kamarády nebo mluvit do mobilu, který nechápou jako doplněk, ale jako nezbytnost stejného druhu jako potrava a vzduch. Jen málokteré poděkuje, většinou se s tím neobtěžují. Bradymu to nevadí. Nechce, aby se na něj dívaly, a nechce, aby si ho pamatovaly. Pro tyhle spratky je jenom podavač cukru v bílé uniformě, a přesně tak se mu to líbí.

Od šesti do sedmi je mrtvá doba, kdy ta malá zvěř jde domů na večeři. Možná že někteří z nich – ti, kteří poděkovali – si dokonce popovídají s rodiči. Většinou se však nejspíš pustí do mačkání tlačítek na mobilu, zatímco maminka a tatínek spolu tlachají o práci nebo se dívají na večerní zprávy, aby zjistili, co se děje ve velkém světě tam venku, kde ti hlavní hráči a hybatelé ve skutečnosti dělají prd.

Během poslední půlhodiny se obchody znovu rozhýbou. Je to doba, kdy k cinkající dodávce Mr. Tasteyho přicházejí jak děti, tak rodiče, a kupují zmrzlinu, kterou budou pojídat se zadkem (většinou tlustým) zapasovaným do zahradních křesílek na zadním dvorku. Skoro je lituje. Jsou to lidé bez jakékoli vize, hloupí jako mravenci hemžící se po mraveništi. Masový vrah jim servíruje zmrzlinu, a oni o tom nemají tušení.

Čas od času se Brady sám sebe ptá, jak těžké by bylo otrávit náklad zmrzlin: vanilkové, čokoládové, s lesním ovocem, Příchuť dne, Mrazivé chuťovky, Sušenkové lahody, dokonce i Kornouty a Pískací nanuky. Šel tak daleko, že si to vyhledal na internetu. Dělal to, co by Anthony „Tones“ Frobisher, jeho šéf v Diskontu Electronix, nazval nejspíš „studií proveditelnosti“, a došel k závěru, že by to sice bylo možné, ale taky hloupé. Ne že by mu vadilo riskovat. Prošel mu mercedesový masakr, kdy byla pravděpodobnost dopadení vyšší, než že hladce unikne. Ale nechtěl, aby ho někdo chytil zrovna teď. Čekala ho práce. Jeho práce je koncem letošního jara a začátkem léta ten tlustý bývalý policajt, K. William Hodges.

Možná si projede svou trasu po West Side s nákladem otrávené zmrzliny, až toho bývalého policajta přestane bavit si jen tak hrát s pistolí, kterou si nechává v obývacím pokoji u křesla, a skutečně ji použije. Ale do té doby ne. Ten tlustý bývalý policajt Bradyho Hartsfielda dožírá. Dožírá ho velmi. Hodges odešel do důchodu s veškerými poctami, dokonce mu uspořádali oslavu, a to přece nebylo správné, když se mu nepodařilo chytit nejslavnějšího zločince, jakého toto město kdy vidělo!

2

Při posledním okruhu toho dne projede kolem domu na Teaberry Lane, kde Jerome Robinson, ten kluk, kterého si najímá Hodges, bydlí se svou matkou, otcem a malou sestrou. Také Jerome Robinson Bradyho dožírá. Robinson je pohledný, pracuje pro dotyčného bývalého policajta a o víkendech si vyráží pokaždé s jiným děvčetem. Všechna jsou hezká. Některá dokonce bílá. Což je špatně. Je to proti přírodě.

„Hele!“ vykřikne Robinson. „Pan zmrzlinář! Počkejte!“

Lehce přesprintuje trávník spolu se psem, velkým irským setrem, který se mu žene v patách. Za nimi se objeví malá sestřička, je jí tak devět.

„Vezmi mi čokoládovou, Jerry!“ volá. „Prosíííím!“

Dokonce má jméno jako bílý kluk. Jerome. Jerry. To je urážka. Proč nemůže být Traymore? Nebo Devon? Nebo Leroy? Proč doprdele nemůže být Kunta Kinte?

Jerome má bosé nohy v mokasínech, kotníky ještě zelené od sekání trávníku u bývalého policajta. Na nepopiratelně hezké tváři se mu skví široký úsměv, a když jím blýskne na ty svoje víkendové holky, každá nepochybně spustí kalhotky a rozpřáhne náruč, to by se Brady vsadil. Pojď na to, Jerry.

Brady osobně ještě nikdy s dívkou nebyl.

„Jak se vede, kámo?“ ptá se Jerome.

Brady, který opustil volant a teď stojí u obslužného okénka, se usměje. „Dobře. Už skoro končím, a to mi vždycky zvedne náladu.“

„Zbyla vám nějaká čokoládová? Tady malá mořská víla by trochu chtěla.“

Brady zvedne palce a nepřestává se usmívat. Je to skoro stejný úsměv, který měl na tváři pod klaunskou maskou, když se s pedálem zmáčknutým k podlaze prodíral davem těch ubohých existencí hledajících práci u Městského centra. „Takže jedna čokoládová, už se nese, příteli.“

Přiběhne jeho malá sestra, oči se jí třpytí, copánky se houpou. „Neříkej mi malá mořská víla, nesnáším to!“

Je jí tak devět a má směšně bělošské jméno: Barbara. Podle Bradyho je představa, že se černé dítě jmenuje Barbara, tak surrealistická, že ho ani neuráží. Jediný, kdo se v téhle rodině jmenuje negersky, je pes. Stojí na zadních, předníma se opírá o bok dodávky a mává ocasem.

„Dolů, Odelle!“ řekne Jerome a pes si sedne, dýchá s otevřenou hubou a vypadá vesele.

„Co vy?“ zeptá se Brady Jeroma. „Něco pro vás?“

„Jednu točenou vanilkovou, prosím.“

Vanilkový, takový bys chtěl být, pomyslí si Brady, a přinese jim objednané pochoutky.

Rád má Jeroma pod dohledem, rád o Jeromovi ví, protože Jerome je v těchto dnech zřejmě jediný člověk, který s V.V. tráví nějaký čas, a v posledních dvou měsících je Brady zahlédl pospolu dost často, aby postřehl, že Hodges s tím klukem jedná jako s přítelem, ne jen jako se zaměstnancem na částečný úvazek. Brady osobně nikdy neměl přítele, přátelé jsou nebezpeční, ale ví, co jsou zač: obětiny pro ego. Emocionální záchranné sítě. Když je vám mizerně, na koho se obrátíte? Samozřejmě na přátele a ti říkají věci jako téda, hlavu vzhůru, jsme s tebou a pojďme na panáka. Jeromovi je jenom sedmnáct, ještě není dost starý, aby mohl jít s Hodgesem na skleničku (leda na limonádu), ale určitě může říkat hlavu vzhůru a jsem s vámi. Takže ho Brady nespouští z očí.

Paní Trelawneyová neměla žádné přátele. Ani manžela. Jenom starou nemocnou mámu. Tím pádem byla snadná kořist, zvlášť když ji začali zpracovávat policajti. Udělali za Bradyho půlku práce. Zbytek zvládl sám, a přímo pod nosem té hubené mrchy.

„Tu máte,“ říká Brady a podává Jeromovi zmrzliny, které by mu nejradši posypal arzénem. Nebo třeba warfarinem. Dal by jim na to pořádnou dávku a jim by pak tekla krev z očí a uší a úst. Nemluvě o zadku. Brady si představuje, jak všem dětem na West Side padají batohy a milované mobily z rukou a ze všech tělních otvorů jim crčí krev. To by byl skvělý katastrofický film!

Jerome mu platí desetidolarovkou a Brady mu kromě drobných podává také psí suchar. „Pro Odella,“ řekne.

„Díky!“ říká Barbara a olizuje čokoládovou v kornoutu. „Je moc dobrá!“

„Ať ti chutná, drahoušku.“

Jezdí se zmrzlinářskou dodávkou Mr. Tastey a často jezdí s volkswagenem Kyber patroly k zákazníkům, ale letos v létě je jeho hlavním zaměstnáním detektiv K. William Hodges (v. v.). Musí se postarat, aby detektiv Hodges (v. v.) tu svou pistoli použil.

Brady míří zpátky k Loebově továrně na zmrzlinu, kde vrátí dodávku a převleče se do svých civilních šatů. Celou cestu dodržuje povolenou rychlost.

Jistota je jistota.

3

Po odchodu od DeMasia – s odbočkou pod dálniční nadjezd, kde pár rváčů otravovalo malého kluka – Hodges prostě odjede a řídí svou toyotu městskými ulicemi bez zvláštního cíle. Aspoň si to myslí, dokud si neuvědomí, že je na Lilac Drive v nóbl předměstské čtvrti Sugar Heights u jezera. Zajede ke krajnici a zaparkuje naproti bráně k příjezdové cestě, na jejímž kamenném sloupku je tabulka s číslem 729.

Na konci asfaltové příjezdové cesty, široké skoro jako ulice vpředu, stojí dům zesnulé Olivie Trelawneyové. Na bráně visí nápis NA PRODEJ vyzývající VÁŽENÉ ZÁJEMCE, aby zavolali REALITNÍ KANCELÁŘ MICHAELA ZAFRONA. Hodges si pomyslí, že tam ten nápis bude asi viset dlouho, vzhledem k situaci na trhu s nemovitostmi v tomto roce Páně 2010. Ale někdo se stará, aby byl trávník udržovaný, a vzhledem k jeho rozloze musí mít ten někdo sekačku mnohem větší, než je Hodgesův Lawn-Boy.

Kdo za tu údržbu platí? Nepochybně správce pozůstalosti po paní T. Nepochybně se válela v penězích. Matně se mu vybavuje, že číslovka v závěti se pohybovala kolem sedmi milionů dolarů. Po odchodu do penze, kdy předal nevyřešený případ masakru u Městského centra Peteovi Huntleymu a Isabelle Jaynesové, Hodgese poprvé napadne, jestlipak je matka paní T. stále naživu. Pamatuje si, že tu ubohou starou paní znetvořila skolióza a působila jí hroznou bolest… ale skolióza nemusí být smrtelná. A neměla Olivia Trelawneyová sestru, která bydlela někde na západě?

Pátrá v paměti po jménu té sestry, ale marně. Vzpomene si však, že Pete nakonec začal paní Trelawneyové říkat stará Cukatůra, protože si neustále upravovala šaty a přihlazovala pevný drdůlek vlasů, který přihlazovat nepotřeboval, a pohrávala si se zlatým řetízkem hodinek značky Patek Philippe, otáčela ho na kostnatém zápěstí sem a tam. Hodges vůči ní choval nechuť, Pete si ji nakonec skoro hnusil. Tím pádem byla snaha hodit na ni trochu viny za to zvěrstvo u Městského centra docela uspokojující. Nakonec to tomu pachateli umožnila, o tom přece nemůže být pochyb. Když si mercedes kupovala, dostala k němu dva klíčky, ale dokázala najít jenom jeden.

Potom, těsně před Díkůvzdáním, sebevražda.

Hodges si jasně vzpomíná, co Pete řekl, když se tu novinu dozvěděli: „Jestli se tam na druhé straně setká s těma mrtvýma – zvlášť s mladou Crayovou a jejím miminem –, bude mít co vysvětlovat.“ Pro Petea to znamenalo definitivní potvrzení: paní T. někde v hloubi duše celou dobu věděla, že nechala klíček v zapalování auta, kterému říkala Šedá dáma.

Hodges tomu taky věřil. Otázka zní, věří tomu i dnes? Nebo ho ke změně názoru přimělo doznání psané otráveným perem, které včera dostal od Mercedesového vraha?

Možná ne, ale přece jen ten dopis vyvolává otázky. Co když pan Mercedes poslal podobný přípis i paní Trelawneyové? Paní Trelawneyové s hromadou tiků a nejistotou těsně pod tenkou vrstvičkou vzdoru? Nebylo by to možné? Pan Mercedes se určitě dozvěděl, jakým vztekem a pohrdáním ji po té události zahrnula veřejnost. Stačilo mu, aby četl úvodníky v místních novinách.

Je snad možné…

Ale tady se jeho myšlenky přerušily, protože za ním zastavilo auto tak blízko, že se skoro dotýkalo nárazníku jeho toyoty. Na střeše nebliká žádný světelný cirkus, ale je to poslední model Crown Vic, šedomodrý. Muž, který vystupuje zpoza volantu, je statný a s vlasy na ježka, jeho sportovní sako nepochybně zakrývá pistoli v podpažním pouzdře. Hodges ví, že kdyby to byl policejní detektiv, byl by v tom pouzdře glock ráže .40, přesně takový, jaký má doma v sejfu. Ale tohle není policejní detektiv. Hodges je všechny zná.

Stáhne okénko.

„Brýodpoledne, pane,“ prohodí Ježek. „Mohu se zeptat, co tu děláte? Protože už tu nějakou dobu parkujete.“

Hodges pohlédne na hodinky a vidí, že je to pravda. Už je skoro půl páté. Vzhledem k dopravní špičce v centru bude mít štěstí, pokud se dostane domů včas na Večerní zprávy CBS se Scottem Pelleyem. Dřív sledoval NBC, ale pak došel k závěru, že Brian Williams je jenom dobromyslný trouba, který má až moc rád videa z youtube. Což není zrovna ten druh novináře, jakého by Hodges rád slyšel, když se celý svět rozpa–

„Pane? Upřímně doufám v nějakou odpověď.“ Ježek se skloní. Sako se mu rozevře. Nemá tam glock, ale ruger. Poněkud kovbojská bouchačka, podle Hodgesova mínění.

„A já zase upřímně doufám,“ odpoví Hodges, „že máte oprávnění se ptát.“

Tazatel zkrabatí čelo. „Jak prosím?“

„Myslím, že jste soukromá ochranka,“ řekne Hodges trpělivě, „ale já chci vidět nějaký průkaz. A víte, co pak? Chci vidět vaše povolení na skryté nošení zbraně kvůli tomu kanónu, co máte pod sakem. A měl byste ho mít u sebe a ne v přihrádce v autě, jinak byste porušoval článek devatenáct městské vyhlášky o palných zbraních, který ve stručnosti stanoví toto: ,Pokud skrytě nosíte zbraň, musíte mít u sebe taky povolení skrytě nosit zbraň.‘ Takže se podíváme na vaše papíry.“

Ježek se mračí stále usilovněji. „Vy jste policajt?“

„V důchodu,“ doplní Hodges, „ale to neznamená, že jsem zapomněl, jaká mám práva a vy povinnosti. Ukažte mi svůj průkaz a zbrojní povolení, prosím. Nemusíte mi je dávat do ruky…“

„To teda máte sakra pravdu.“

„… ale chci je vidět. Potom můžeme diskutovat o mé přítomnosti na Lilac Drive.“

Ježek o tom přemýšlí, ale jenom několik vteřin. Potom vytáhne průkaz a otevře ho. V tomto městě – stejně jako ve většině ostatních, jak si pomyslí Hodges – jednají členové ochranky s policisty v důchodu, jako by byli stále v aktivní službě, protože policajti v důchodu mají spoustu kamarádů, kteří v té aktivní službě stále jsou a můžou člověku znepříjemnit život, když se naskytne důvod. Ukáže se, že chlapík se jmenuje Radney Peeples a podle firemní průkazky je to zaměstnanec služby Bdělá stráž. Ukáže Hodgesovi i povolení nosit skrytou zbraň, které je platné až do června roku 2012.

„Radney, ne Rodney,“ řekne Hodges. „Jako Radney Foster, ten countryový zpěvák.“

Muž se usměje. „Správně.“

„Pane Peeplesi, já se jmenuju Bill Hodges, kariéru jsem skončil jako detektiv první třídy a můj poslední velký případ byl Mercedesový vrah. Myslím, že tím pádem už tušíte, co tu dělám.“

„Paní Trelawneyová,“ říká Peeples a uctivě couvne, když Hodges otevírá dveře auta, vystupuje a protahuje se. „Vzpomínkový výlet, detektive?“

„Dnes už jsem jenom pan.“ Hodges mu podá ruku. Peeples mu s ní potřese. „Jinak máte pravdu. Odešel jsem od policie do penze zhruba ve stejné době, kdy to paní Trelawneyová zabalila nadobro.“

„Bylo to smutné,“ potřese hlavou Peeples. „Víte, že jí mládež házela na bránu vajíčka? A nejen o Halloweenu. Stalo se to třikrát nebo čtyřikrát. Jednu partu jsme chytili, ale ty ostatní…“ Zavrtí hlavou. „A k tomu ten toaletní papír.“

„Jo, to milujou,“ říká Hodges.

„A jednou v noci jí někdo posprejoval levý sloupek u brány. Postarali jsme se o to dřív, než to viděla, a jsem rád. Víte, co tam napsali?“

Hodges vrtí hlavou.

Peeples ztiší hlas. „VRAŽDÍCÍ PÍČA, to tam stálo, velkými rozteklými písmeny. Což bylo naprosto nefér. Jenom něco popletla, nic víc. Existuje snad někdo, komu by se něco podobného tu a tam nestalo?“

„Já to nejsem, to vím jistě,“ říká Hodges.

„Správně. Bible říká, kdo jste bez hříchu, hoďte kamenem.“

Tak toho se nedočkám, pomyslí si Hodges a s upřímnou zvědavostí se zeptá: „Měl jste ji rád?“

Peeples stočí pohled doleva nahoru, což je mimovolní pohyb, který Hodges viděl za ty roky ve výslechových místnostech už mnohokrát. Znamená, že Peeples se otázce buď vyhne, nebo přímo zalže.

Ukáže se, že to bude výhybka.

„No,“ začne, „o Vánocích se k nám chovala dobře. Někdy si pletla jména, ale věděla, kdo jsme, a každý jsme dostali čtyřicet dolarů a láhev whiskey. Dobré whiskey. Myslíte, že jsme to dostávali od jejího manžela?“ Odfrkne si. „Od něho deset dolarů zastrčených k pohlednici, to jsme dostávali, když byl ten držgrešle ještě v sedle.“

„Pro koho přesně vaše agentura pracuje?“

„Jmenuje se to Asociace Sugar Heights. Taková ta sousedská záležitost. Bojují proti územním předpisům, když se jim nelíbí, a starají se, aby všichni ve čtvrti dodržovali určitý… standard, dalo by se říct. Mají spoustu pravidel. Jako třeba že si o Vánocích můžete rozsvítit bílé žárovky, ale už ne barevné. A nesmějí blikat.“

Hodges zakroutí očima. Peeples se zakření. Místo potenciálních protivníků se z nich stali kolegové – tedy skoro –, a proč? Protože Hodges náhodou poznal, že ten chlapík má trochu nezvyklé křestní jméno. Mohli byste tomu říkat štěstí, ale vždycky se najde něco, co vás dostane na stranu člověka, z něhož chcete vypáčit nějakou informaci, a k Hodgesovu úspěchu u policie přispěla schopnost tuhle věc rozeznat, aspoň ve většině případů. Tohle nadání Pete Huntley nikdy neměl a Hodgese blažilo zjištění, že u něj stále správně funguje.

„Myslím, že měla sestru,“ nadhodí. „Tedy paní Trelawneyová. Nikdy jsem se s ní nesetkal a ani si nevzpomenu na jméno.“

„Janelle Pattersonová,“ odpoví Peeples okamžitě.

„Takže vy jste se s ní setkal, jestli tomu dobře rozumím.“

„Ale jistě. Taky patří ke smetánce. Je hodně podobná paní Trelawneyové, ale je mladší a vypadá líp.“ Rukama ve vzduchu opíše tvar přesýpacích hodin. „Má plnější tvary. Nevíte náhodou, jestli došlo v té věci s mercedesem k nějakému pokroku, pane Hodgesi?“

Na takovou otázku by Hodges jindy neodpověděl, ale když se chcete něco dozvědět, musíte taky něco sdělit. A to, co ví, je dostatečně bezpečné, protože to vůbec žádná informace není. Použije stejný výraz jako Pete Huntley před několika hodinami u oběda. „Pusto, ticho.“

Peeples přikývne, jako by nic jiného nečekal. „Neplánovaný zločin. Žádné spojení s oběťmi, žádný motiv, prostě radost ze zabíjení, krucinál. Největší šance ho chytit bude, až se to pokusí zopakovat, nemyslíte?“

Pan Mercedes tvrdí, že to nezopakuje, pomyslí si Hodges, ale tuto informaci rozhodně sdělovat nemíní, a tak souhlasí. Kolegiální souhlas je vždycky dobrý.

„Po paní T. zůstal velký majetek,“ říká Hodges, „a nemluvím jenom o tom domě. Zajímalo by mě, jestli to zdědila sestra.“

„No jo,“ potvrdí Peeples. Odmlčí se a pak řekne něco, co v nepříliš vzdálené budoucnosti zopakuje i Hodges: „Můžu se spolehnout na vaši diskrétnost?“

„Ano.“ Když dostane takovou otázku, jednoduchá odpověď je nejlepší. Žádná specifikace.

„Ta Pattersonová bydlela v Los Angeles, když její sestra… však víte. Vzala si ty prášky.“

Hodges přikývne.

„Je vdaná, ale bezdětná. Nebylo to šťastné manželství. Když zjistila, že zdědila megabalík a nemovitost v Sugar Heights, v tu ránu se rozvedla a přestěhovala se na východ.“ Peeples píchne palcem k bráně, široké cestě a velkému domu. „Bydlela tu pár měsíců, než se projednala poslední vůle. Spřátelila se s paní Wilcoxovou z čísla 640. Paní Wilcoxová si ráda popovídá a bere mě jako přítele.“

To by mohlo znamenat cokoliv od povídání u kávy až po odpolední sex.

„Paní Pattersonová jezdila navštěvovat matku, která bydlela v kondominiu v centru. Znáte její matku?“

„Elizabeth Whartonová,“ přikyvuje Hodges. „Zajímalo by mě, jestli ještě žije.“

„Určitě ano.“

„Protože měla strašnou skoliózu.“ Hodges se nahrbí a udělá pár kroků, aby to předvedl. Když chcete něco získat, musíte něco dát.

„Tak hroznou? To je špatné. Každopádně Helen – paní Wilcoxová – říká, že paní Pattersonová tam chodila na návštěvu pravidelně jako hodinky, přesně jako paní Trelawneyová. Tedy až do minulého měsíce. Pak se to muselo zhoršit, protože stará paní je teď podle mě v domově důchodců v okrese Warsaw. Do toho bytu se nastěhovala paní Pattersonová. A tam teď bydlí. Občas ji ale vídám. Naposledy minulý týden, když realitní agent někomu předváděl dům.“

Hodges usoudí, že se dozvěděl všechno, co může od Radneyho Peeplese rozumně očekávat. „Děkuju za nové informace. Já už pojedu. Je mi líto, že jsme začali trochu zostra.“

„Ale vůbec ne,“ říká Peeples a rukou, kterou mu Hodges podá, dvakrát rázně zapumpuje. „Jednal jste jako profík. Hlavně nezapomeňte, že jsem vám vůbec nic neříkal. Janelle Pattersonová sice bydlí v centru, ale pořád je členkou Asociace a tím pádem naše klientka.“

„Neřekl jste mi ani slovo,“ odpovídá Hodges a nasedá do auta. Doufá, že manžel Helen Wilcoxové ji nenačapá s tímhle svalovcem v peřinách, pokud spolu opravdu něco mají. Nejspíš by to znamenalo konec smlouvy mezi Bdělou stráží a obyvateli Sugar Heights. Peeplese by okamžitě vyrazili. O tom není pochyb.

Paní Wilcoxová mu nejspíš jen nosí k autu čerstvě napečené sušenky, pomyslí si Hodges, když odjíždí. Moc často se díváš na tu nacistickou párovou terapii, co dávají odpoledne v televizi.

Ne že by ho trápily srdeční záležitosti Radneyho Peeplese. Hodgesovi, který míří zpět do svého mnohem skromnějšího domu na West Side, leží na srdci to, že Janelle Pattersonová zdědila po sestře dům, Janelle Pattersonová bydlí přímo tady ve městě (aspoň prozatím) a že Janelle Pattersonová musela něco udělat s věcmi zesnulé Olivie Trelawneyové. Včetně osobních papírů, a v těch osobních papírech je možná dopis – pravděpodobně víc než jeden – od magora, který si troufl na Hodgese. Pokud taková korespondence existuje, rád by ji viděl.

Je to samozřejmě věc policie, a K. William Hodges už policista není. Tím, že za tou věcí jde, se odvažuje hodně daleko za hranice legálnosti, což ví – především zadržuje důkaz –, ale zatím rozhodně nemá v úmyslu s tím přestat. Ta nafoukaná arogance dopisu, který mu ten magor poslal, ho nasrala. Ale připouští, že ho taky nakopla správným směrem. Dala mu určitý cíl, a po těch uplynulých měsících je to skvělý pocit.

Jestli opravdu někam pokročím, celé to předám Peteovi.

Když mu ta myšlenka proletí hlavou, nedívá se do zpětného zrcátka, ale kdyby se díval, viděl by, jak pohledem na okamžik zalétl doleva nahoru.

4

Hodges zaparkuje toyotu pod převislou střechou po levé straně domu, která mu slouží místo garáže, a než vejde do dveří, zastaví se a obdivuje čerstvě posekaný trávník. Ze škvíry na dopisy trčí papír. Nejdřív ho napadne, že je od pana Mercedesa, ale to by byla moc velká opovážlivost i na něj.

Dopis je od Jeroma. Úhledné písmo ostře kontrastuje s praštěným stylem psaní.

Drahý massa Hodgesi,

posíknul jsem vám trávu a segačku vodklidil tam, gde stává kára. Teda snad jste ji nepřejel, pane! Gdyby se našli nějaký další prácičky pro ručičky tohodle černýho kluka, stačí houknout. Rád s váma hodím řeč, když nebudu hákovat. Jak víte, šikovný ručičky potřebujou moc moc pracovat a vobčas se nad nima někdo vofrňuje, lidi uměj nosit frňáky nahoru, kór někerý běloši. Vám sem dycky k službám, pane!

Jerome

Hodges unaveně zavrtí hlavou, ale musí se usmát. Jeho nájemní síla dostává z pokročilé matematiky samé jedničky, dokáže vyměnit upadlý okap, spraví Hodgesovi e-mail, když se zasekne (což se stává často, většinou kvůli tomu, že něco špatně zmáčkne), vyzná se v základech instalatéřiny, slušně mluví francouzsky, a když se ho zeptáte, co čte, je schopen vás půl hodiny nudit symbolikou krve u D. H. Lawrence. Nechce být běloch, jenže jako nadaný černý muž v rodině z vyšší střední vrstvy čelí „potížím stran identity“, jak tomu říká. Říká to sice v žertu, ale Hodges nevěří, že žertuje. Ne doopravdy.

Jeromův táta, profesor na vysoké, a máma, autorizovaná účetní znalkyně – oba s potížemi stran humoru, dle Hodgesova názoru – by se nepochybně nad takovým dopisem zhrozili. Možná by měli dokonce pocit, že jejich syn potřebuje zajít k psychologovi. Ale od Hodgese se to nedozvědí.

„Jerome, Jerome, Jerome,“ říká a odemyká si dveře. Jerome a ty jeho prácičky pro ručičky. Jerome, který se nedokáže rozhodnout, aspoň v tuto chvíli, na kterou z prestižních univerzit chce chodit. Že ho přijme kterákoli k velké osmy, je bez debaty. Je jediný člověk v okolí, kterého Hodges považuje za přítele, a vlastně jediný, kterého potřebuje. Hodges je přesvědčený, že přátelství se přeceňuje; v tomto ohledu, pokud už v žádném jiném, je jako Brady Hartsfield.

Dorazil včas, aby stihl kus večerních zpráv, ale nakonec si je nepustí. Nafty rozlité v zálivu a bezskrupulózní politiky už má plné zuby. Raději zapne počítač, spustí Firefox a do vyhledávacího okénka naťuká Pod Debiiným modrým deštníkem. Objeví se jen šest výsledků, hodně malý úlovek v rozlehlém oceánu zvaném internet, a jenom jeden se přesně shoduje s hledaným výrazem. Hodges na něj klikne a objeví se obrázek.

Pod nebem plným hrozivých mraků je zelený svah. Ve stříbrných nitkách padá animovaný déšť – nejspíš jednoduchá opakující se smyčka. Ale dva lidé, mladý muž a mladá žena, jsou schovaní pod velkým modrým deštníkem, v suchu a bezpečí. Nelíbají se, ale mají hlavy těsně u sebe. Vypadají, že jsou zabraní do rozhovoru.

Pod obrázkem je krátký popis účelu existence Modrého deštníku.

Na rozdíl od stránek jako Facebook a LinkedIn je Pod Debiiným modrým deštníkem chat, kde se mohou setkat dávní přátelé a mohou se poznávat noví přátelé v ABSOLUTNĚ ZARUČENÉ ANONYMITĚ. Žádné fotografie, žádné porno, žádné tweety o 140 znacích, jen STARÝ DOBRÝ ROZHOVOR.

Pod tím je tlačítko označené ZAČNĚTE HNED! Hodges na něj najede myší, ale pak zaváhá. Asi před půl rokem musel Jerome vymazat jeho mailovou adresu a zařídit mu novou, protože všichni v Hodgesově adresáři dostali zprávu, že zůstal trčet v New Yorku, jelikož mu někdo ukradl peněženku se všemi kreditkami, a že potřebuje peníze, aby se dostal domů. Byl by příjemce tohoto e-mailu tak laskav a poslal padesát dolarů – nebo víc, pokud si to může dovolit – na poštovní přihrádku atd. v Tribece? „Vrátím vám to, jakmile tuhle patálii vyřeším,“ končil e-mail.

Hodgesovi bylo hrozně trapně, protože žebravý dopis dostala jeho bývalá manželka, bratr v Toledu a padesátka policistů, se kterými během let pracoval. Taky jeho dcera. Čekal, že příštích osmačtyřicet hodin bude jeho telefon – jak pevná linka, tak mobil – nepřetržitě vyzvánět, ale zavolalo jen několik lidí a jenom Alison vypadala skutečně ustaraně. Nepřekvapilo ho to. Allie, životní pesimistka, očekávala, že tátovi začne hrabat, sotva překročil pětapadesátku.

Hodges musel zavolat Jeroma na pomoc, a ten mu vysvětlil, že se stal obětí phishingu.

„Většina lidí, co si vyzobnou vaši adresu, chce jenom prodávat viagru nebo kradené šperky, ale tohle už jsem taky viděl. Stalo se to mýmu učiteli ekologie a nakonec musel lidem splatit skoro tisíc dolarů. To bylo samozřejmě za starých časů, než se lidi poučili…“

„Staré časy znamenají kdy přesně, Jerome?“

Jerome pokrčil rameny. „Tak před dvěma, třema lety. Venku už je novej svět, pane Hodgesi. Buďte rád, že vám ten dobrák neposlal nějakej virus, který by vám sežral všechny složky a programy.“

„O moc bych nepřišel,“ řekl Hodges. „Většinou jenom brouzdám po netu. Ačkoli počítačový pasiáns by mi chyběl. Když zvítězím, zahraje mi ,Šťastné dny se vrátily‘.“

Jerome mu věnoval útrpný pohled, kterým říkal „jsem příliš zdvořilý, než abych vás nazval hlupákem“. „Co vaše daňový přiznání? Loni jsem vám je pomáhal dělat online. Chcete, aby někdo viděl, co jste zaplatil strýčkovi Cukříčkovi? Teda kromě mě?“

Hodges přiznal, že by nechtěl.

Zvláštním (a svým způsobem laskavým) pedagogickým tónem, který ten inteligentní mladík používal zřejmě pokaždé, když se musel pustit do vzdělávání nedovtipného starce, Jerome řekl: „Váš počítač není jenom nový druh televize. To si vyžeňte z hlavy. Pokaždý, když ho zapnete, otvíráte okno do svýho života. Teda pokud někdo chce nakukovat.“

To všechno mu táhne hlavou, když se dívá na ten modrý deštník a bez konce padající déšť. Hlavou mu táhnou i další věci, věci z jeho policajtského mozku, který donedávna spal, ale teď je dokonale probuzený.

Pan Mercedes chce možná mluvit. Na druhou stranu, možná ve skutečnosti chce nahlédnout tím oknem, o kterém mluvil Jerome.

Místo aby klikl na ZAČNĚTE HNED!, Hodges stránku opustí, popadne telefon a ťukne na jedno z mála čísel, která má ve zrychlené volbě. Vezme to Jeromova matka a po krátkém a příjemném rozhovoru mu předá přímo mladého pana Prácičky pro ručičky.

Hodges promluví nejpříšernějším černošským dialektem, jaký svede: „Hej, kámo, držíš se v cajku? Chechtáky se sypou? Reprezentýruješ?“

„Aha, zdravím, pane Hodgesi. Ano, všechno je v pořádku.“

„Neleze ti pod čumec, dyš to rozjedu po vašem, brácho?“

„Ehm…“

Jerome je skutečně vyvedený z míry a Hodges se nad ním slituje. „Ten trávník vypadá skvěle.“

„Aha. Dobře. Díky. Můžu pro vás ještě něco udělat?“

„Možná. Napadlo mě, jestli by ses u mě zítra po škole mohl stavit. Kvůli počítači.“

„Jasně. Jaký problém máte tentokrát?“

„Radši bych to neprobíral po telefonu,“ říká Hodges, „ale mohlo by ti to připadat zajímavé. Ve čtyři ti to vyhovuje?“

„Půjde to.“

„Dobře. Prokaž mi laskavost a nech toho ultračernýho fešáka doma.“

„Tak jo, pane Hodgesi, nechám.“

„Kdy se trochu odvážeš a začneš mi říkat Bille? Z toho pana Hodgese si připadám jako tvůj učitel dějepisu.“

„Možná až vyjdu ze střední,“ říká Jerome naprosto vážně.

„Já jen abys věděl, že se můžeš toho velkého skoku odvážit kdykoli.“

Jerome se zasměje. Ten kluk má skvělý, zvučný smích. Hodgese pokaždé rozveselí, když ho slyší.

Sedí u počítačového stolu ve svém prťavém pracovním kutlochu, bubnuje prsty a přemýšlí. Napadne ho, že večer tuhle místnost skoro nepoužívá. Když se probudí ve dvě ráno a nemůžu usnout, tak potom ano. Přijde sem a hodinku hraje pasiáns, než se vrátí do postele. Ale obvykle mezi sedmou a půlnocí sedí ve svém pohodlném křesle, sleduje staré filmy na AMC a TCM a cpe se tuky a sacharidy.

Znovu popadne telefon, vytočí spojovatelku a robota na druhém konci se zeptá, jestli má číslo na Janelle Pattersonovou. Velké naděje si nedělá. Když se teď ze sestry paní Trelawneyové stala Sedmimilionová žena, navíc čerstvě rozvedená, nejspíš bude mít neveřejné číslo.

Ale robot ho odslabikuje. Hodges je tak překvapený, že musí šátrat po tužce a pak stisknout dvojku pro zopakování. Ještě chvíli bubnuje prsty a přemýšlí, jak na ni půjde. Nejspíš z toho nic nebude, ale byl by to jeho další krok, kdyby byl stále u policie. Jelikož však není, bude nutné být trochu šikovnější než jindy.

Pobaví ho, když si uvědomí, jak dychtivě se na tuhle výzvu těší.

5

Brady zavolá do Sammyho Pizzy předem a pak si cestou domů vyzvedne malou pepperoni se žampiony. Kdyby si myslel, že matka si pár kousků dá, koupil by větší, ale ví svoje.

Možná kdyby koupil s pepperoni a stoličnou, pomyslí si. Kdyby takovou prodávali, musel by přeskočit střední a koupit rovnou tu největší.

Ve městě na North Side stojí řadové domy. Postavili je v době mezi Koreou a Vietnamem, což znamená, že všechny vypadají stejně a všechny se mění v ruiny. U většiny se válí na zaplevelených trávnících vpředu plastové hračky, i když je už úplná tma. Hartsfieldovi sídlí v Elm Street 49, i když tam žádné jilmy nerostou a nejspíš nikdy nerostly. V téhle části města – celkem důvodně se jí říká Northfield – se prostě ulice jmenují podle stromů.

Brady zaparkuje za máminou rozhrkanou hondou, která potřebuje nový výfuk, nové kontakty a nové svíčky. Nemluvě o platné technické kontrole.

Ať se o to postará sama, pomyslí si Brady, ale ona to neudělá. Udělá to on. Bude muset. Stejně jako se stará o všechno ostatní.

Přesně jako jsem se postaral o Frankieho, pomyslí si. Kdysi dávno, kdy sklep byl prostě sklep a ne moje řídící středisko.

Brady a Deborah Ann Hartsfieldovi o Frankiem nehovoří.

Dveře jsou zamčené. Aspoň že tohle ji naučil, i když bůh je mu svědkem, že to nebylo snadné. Matka je z toho druhu lidí, kteří si myslí, že slovem jasně vyřeší všechny životní problémy. Řekněte jí Když si mléko naleješ do kávy, vrať zbytek do ledničky, a ona odpoví Jasně. Pak přijdete domů a mléko stojí na lince a kysne. Řeknete Prosím tě, vyper, ať mám na zítřek čistou uniformu do zmrzlinářského vozu, a ona řekne Jasně. Ale když strčíte hlavu do prádelny, všechno pořád leží v koši.

Pozdraví ho drmolení z televize. Něco o testu imunity, takže to bude Přežít. Snažil se jí vysvětlit, že je to všechno falešné, nahrané. Ona na to Jasně, ví to, ale stejně nepromešká ani jeden díl.

„Jsem doma, mami!“

„Ahoj, zlato!“ Celkem srozumitelně, což je na tuto večerní hodinu dobré. Kdybych byl jejími játry, říká si Brady, někdy v noci, když chrápe, bych jí vyskočil z huby a zdrhl.

Přesto pocítí záchvěv očekávání, když vchází do obývacího pokoje, ten záchvěv, který nenávidí. Matka sedí na gauči v bílém hedvábném županu, který jí dal k Vánocům, a on vidí něco dalšího bílého tam, kde se látka vysoko na stehnech rozevírá. Její prádlo. Odmítá pomyslet na slovo kalhotky v souvislosti se svou matkou, je to příliš sexy, ale někde v hlavě mu to slovo vězí: jako had skrývající se v jedovaté škumpě. Také vidí malé kulaté stíny jejích bradavek. Není správné, aby ho takové věci rajcovaly – táhne jí na padesát, takže začíná kolem pasu tučnět, je to přece jeho matka, proboha – ale…

Ale.

„Přinesl jsem pizzu,“ říká, zvedá krabici a pomyslí si Už jsem jedla.

„Už jsem jedla,“ říká ona. Pravděpodobně je to tak. Několik salátových listů a minikelímek jogurtu. Takhle si udržuje zbytky postavy.

„Tuhle máš ráda,“ říká a pomyslí si Nech si chutnat, zlato.

„Nech si chutnat, miláčku,“ řekne matka. Zvedne skleničku a delikátně upije. Hltání přijde později, až on odejde do postele a ona si bude myslet, že usnul. „Dej si colu a pojď se posadit vedle mě.“ Poplácá pohovku. Župan se jí rozevře ještě víc. Bílý župan, bílé kalhotky.

Prádlo, napomene se. Prádlo, nic víc, je to moje matka, je to máma, a když je to vaše máma, pak je to prostě prádlo.

Všimne si, že se na ni dívá, a usměje se. Župan si neupraví. „Letos se v Přežití soutěží na Fiji.“ Zamračí se. „Teda myslím, že je to Fiji. Každopádně některý ten ostrov. Pojď se dívat se mnou.“

„Né, asi půjdu dolů a budu chvíli pracovat.“

„Co je to za projekt, zlato?“

„Nový druh routeru.“ Nerozezná router od roury, takže je to bezpečná odpověď.

„Brzo vynalezneš něco, díky čemu budeme bohatí,“ řekne matka. „Vím to. A potom sbohem, obchode s elektronikou. A sbohem, zmrzlinářská dodávko.“ Dívá se na něj rozšířenýma očima, které jsou po vodce jen trochu vodnaté. Brady neví, kolik toho běžně za den vypije, a počítat prázdné láhve nemá cenu, protože je někam vyhazuje, ale ví, že její kapacita je ohromující.

„Díky,“ řekne. Cítí se polichocený, i když nerad. Cítí ještě něco jiného. Velice nerad.

„Pojď dát mamince pusu, chlapče můj.“

Přiblíží se k pohovce, pečlivě se vyhýbá pohledu dolů na rozevřený župan a snaží se ignorovat plíživý pocit těsně pod přezkou opasku. Matka mu nastaví tvář, ale když se skloní, aby ji políbil, ona se pootočí a přitiskne vlhká pootevřená ústa na jeho rty. Ucítí chlast a vůni parfému, který si denně ťuká za uši. A jinam.

Položí mu dlaň na zátylek, špičkami prstů mu prohrábne vlasy a jemu přeběhne mráz po zádech až do beder. Špičkou jazyka se dotkne jeho horního rtu, jen letmo, hned je to pryč, pak se odtáhne a upře na něj filmový pohled rozšířených očí.

„Chlapče můj,“ vydechne jako hrdinka romantického bijáku – takového, kde se muži ohánějí mečem a ženy nosí šaty s hlubokým výstřihem naditým naleštěnými polokoulemi.

Brady se spěšně odtáhne. Ona se na něj usměje a pak se zadívá zase na televizi, kde pohlední mladí lidé v plavkách běží po pláži. Brady otevře krabici s pizzou a ruce se mu lehce třesou. Vytáhne porci a upustí ji do matčiny salátové misky.

„Sněz to,“ řekne. „Nasákne to chlast. Trochu.“

„Nebuď na maminku ošklivý,“ napomene ho, ale beze zloby a určitě bez lítosti. Přitáhne si župan k tělu, ale nepřítomně, už je zase ponořená do světa těch, kdo přežijí, a nemůže se dočkat, koho tento týden při hlasování z ostrova vyloučí. „A nezapomeň na moje auto, Brady. Potřebuje na technickou.“

„Potřebuje toho víc,“ odpoví a jde do kuchyně. Vezme si z ledničky colu, pak otevře dveře do sklepa. Chvilku tam stojí potmě, pak pronese jediné slovo: „Velín.“ Pod ním se rozsvítí zářivky (instaloval je sám, stejně jako sám přestavoval sklep).

U paty schodiště si vzpomene na Frankieho. To skoro vždycky, když se ocitne na místě, kde Frankie zemřel. Jenom jednou ho pustil z hlavy, v době, kdy se připravoval na nájezd na Městské centrum. V těch týdnech neměl na nic jiného ani pomyšlení, což byla ohromná úleva.

Brady, řekl tehdy Frankie. Jeho poslední slovo na planetě Zemi. Chroptění a hekání se nepočítá.

Položí pizzu a colu na pracovní stůl uprostřed místnosti, pak jde do maličké koupelny na velkou. Nebude schopen jíst, nebude schopen pracovat na svém novém projektu (což rozhodně není žádný router), nebude schopen ani myslet, dokud se nepostará o jistou naléhavou věc.

V dopise tlustému bývalému policajtovi tvrdil, že když vrazil do davu hledačů práce u Městského centra, byl tak sexuálně vzrušený, že si vzal kondom. Dále tvrdil, že masturbuje, když na tu událost vzpomíná. Kdyby to byla pravda, dávalo by to výrazu autoerotika zcela nový význam, jenže to tak není. V tom dopise hodně lhal, každá lež byla vykalkulovaná tak, aby Hodgese zase o něco víc vytočila, a jeho předstírané sexuální fantazie nepatřily k těm největším lžím.

Ve skutečnosti se o dívky moc nezajímá a dívky to cítí. Pravděpodobně proto tak dobře vychází s Freddi Linklatterovou, svou kyberlesbickou kolegyní z Diskontu Electronix. Pokud Brady ví, Freddi si o něm možná myslí, že je gay. Jenže není ani gay. Sám pořádně neví, co je zač – je temný jako okluzní fronta –, ale jedno ví jistě: rozhodně není asexuální, nebo aspoň ne zcela. S matkou ho spojuje gotická duha tajemství, jistá věc, na kterou se nemá myslet, pokud to není naprosto nezbytné. Když ta nezbytnost přece jen nastane, musí se s ní vypořádat a znovu ji uklidit.

Mami, viděl jsem ti kalhotky, pomyslí si a postará se o svou záležitost, jak nejrychleji to jde. V lékárničce je vazelína, ale on ji nepoužije. Chce, aby to pálilo.

6

Když se Brady vrátí do své prostorné sklepní dílny, pronese další slovo. Tentokrát je to chaos.

Na opačné straně řídící místnosti je asi metr nad zemí dlouhá police. Na ní je seřazeno sedm otevřených laptopů s temnou obrazovkou. Stojí tam také křeslo na kolečkách, aby mohl rychle přejíždět od jednoho ke druhému. Když Brady pronese své kouzelné slůvko, všech sedm obrazovek ožije. Na každé se objeví číslo 20, pak 19, pak 18. Kdyby nechal odpočet doběhnout k nule, naskočí sebevražedný program, který by vydrhl harddisky do čista a přepsal je nesmyslnou hatmatilkou.

„Temno,“ řekne a velká čísla odpočtu zmizí a nahradí je obrázky na ploše, které ukazují scény z Divoké bandy, jeho oblíbeného filmu.

Zkoušel apokalypsu a Armageddon, což byla podle jeho názoru mnohem lepší hesla, která jen zvonila definitivností, ale program pro rozeznávání slov s nimi měl potíže, a to poslední, oč stál, by bylo obnovování všech souborů kvůli pitomé chybě. Dvouslabičná slova jsou bezpečnější. I když na šesti ze sedmi počítačů toho zas tolik není. Číslo tři je jediné, kde by se našly „kompromitující informace“, jak by řekl ten tlustý bývalý policajt, ale Brady se rád dívá na ten úžasný výřad počítačového vojska, rozsvíceného jako v této chvíli. Připadá mu pak, že jeho suterén je skutečné velící ústředí.

Brady se považuje jak za tvůrce, tak za ničitele, ale ví, že dosud se mu nepodařilo vytvořit nic, po čem by celý svět zahořel, a pronásleduje ho možnost, že to nikdy nedokáže. Že jeho tvůrčí schopnosti jsou nanejvýš druhořadé.

Například si vezměte Rollu. Ten nápad mu bleskl hlavou v záchvatu inspirace jednou večer, když luxoval obývací pokoj (stejně jako praní v pračce byla i tato práce pod úroveň jeho matky). Načrtl si přístroj, který vypadal jako podnožník na kolečkách, s motorem a krátkou hadicí připojenou vespod. Stačil by jednoduchý počítačový program a přístroj, jak Brady odhadoval, by se mohl umět pohybovat po místnosti a cestou luxovat. Kdyby narazil na překážku – řekněme židli nebo zeď –, sám by se otočil a vydal se novým směrem.

Dokonce začal stavět prototyp, když uviděl něco podobného své Rolle pilně rejdit za výlohou luxusního obchodu s elektrospotřebiči v centru města. Dokonce i jméno to mělo podobné, jmenovalo se to Roomba. Někdo ho předběhl, a ten někdo nejspíš vydělává miliony. To nebylo fér, jenže co bylo? Život je posraný karneval s hovnem v tombole. Napíchl kabelovku, takže měli s mámou k dispozici nejen základní sadu televizních kanálů, ale i všechny prémiové (včetně několika exotických přídavků jako Al Džazíra) zadarmo, a žádný Time Warner, Comcast nebo XFINITY s tím nenadělají lautr nic. Hacknul přehrávač DVD, aby přehrával nejen americké disky, ale všechny regiony. Je to snadné – tři nebo čtyři rychlé kroky s dálkovým ovládáním plus šestimístný rozeznávací kód. Teoreticky skvělé, ale používá se to? V čísle 49 na Elm Street nikoliv. Máma se nebude dívat na nic, co jí nenaservírují pod nos čtyři hlavní
televizní společnosti, a Brady je stejně skoro pořád v některé práci nebo tady v řídícím centru, kde má svou skutečnou práci.

Napíchnutí televize je skvělé, ale je to také nelegální. Pokud ví, hacknutí dévédéček je taky ilegální. Nemluvě o hacknutí Redboxu a Netflixu. Všechny jeho nejlepší nápady jsou nelegální. Vezměte si První věc a Druhou věc.

První věc byla na sedadle spolujezdce v mercedesu paní Trelawneyové, když loni v dubnu za mlžného rána odjel od Městského centra, s krví kapající ze zohýbané mřížky chladiče a rudě pocákaným čelním sklem. Tenhle nápad se dostavil během pochmurného období před třemi lety, když se rozhodl zabít hodně lidí naráz – pak tomu začal říkat teroristická jízda –, ale před tím, než se rozhodl, jak, kdy a kde to provede. Měl tehdy spoustu nápadů, byl celý rozjitřený a moc nespal. Měl tehdy pocit, jako by vypil celou termosku černé kávy oslazenou amfetaminy.

První věc bylo upravené dálkové ovládání s mikročipem coby mozkem a balíčkem baterií pro zvětšení dosahu… i když i pak byl dosah dost krátký. Když jste ho namířili na semafor dvacet nebo třicet metrů daleko, mohli jste jedním ťuknutím změnit červenou na oranžovou, dvěma ťuknutími červenou na blikající oranžovou a třemi červenou na zelenou.

Brady z toho byl celý blažený a několikrát to použil na rušných křižovatkách (vždy usazený ve svém zaparkovaném starém subaru; zmrzlinářská dodávka byla příliš podezřelá). Několikrát to prošlo jen tak tak, až nakonec způsobil skutečnou havárii. Jen zprohýbané nárazníky, ale byla legrace pozorovat, jak se ti dva chlapi hádají, čí je to vina. Chvíli to vypadalo, že by se mohli dokonce i porvat.

Druhá věc následovala krátce poté, ale Bradyho zaměřila na cíl ta První věc, protože radikálně zvýšila šance na úspěšný únik. Vzdálenost mezi Městským centrem a opuštěným skladištěm, které si vybral jako místo, kde se zbaví šedého mercedesu paní Trelawneyové, byla přesně 1,9 míle. Na trase, kterou se zamýšlel vydat, bylo osm semaforů, a díky svému úžasnému přístroji si s nimi nebude muset dělat starosti. Ale toho rána – ježíšikriste, věřili byste tomu? – byla na všech těch semaforech zelená. Brady chápal, že s tím má něco společného časná ranní hodina, ale i tak ho to rozzuřilo.

Kdybych to ovládání neměl, nejmíň na čtyřech by byla červená, myslí si Brady, když jde ke skříni na opačném konci sklepa. Můj život v kostce.

Druhá věc byla jediná ze všech jeho vynálezů, ze které se skutečně vyklubal stroj na peníze. Sice nijak velké, ale jak každý ví, peníze nejsou všechno. Kromě toho by bez Druhé věci nebyl žádný mercedes. A bez mercedesu by nebyl žádný masakr u Městského centra.

Zlatá Druhá věc.

Z petlice na dveřích do komory visí velký visací zámek Yale. Brady ho odemkne klíčkem, který nosí na klíčence. Uvnitř už se svítí – další nové zářivky. Komora je malá a další místo zabírají police z holých prken. Na jedné leží devět krabic od bot. V každé krabici je půl kila podomácku vyrobené plastické trhaviny. Brady trochu toho materiálu vyzkoušel v opuštěné štěrkovně daleko za městem a fungoval výborně.

Kdybych byl v Afghánistánu, pomyslí si, a měl na hlavě hadr a na sobě ten legrační hábit, mohl bych udělat slušnou kariéru s vyhazováním vojenských aut do vzduchu.

Na další polici, v další krabici od bot, je pět mobilních telefonů. Všechny na jedno použití, jakým drogoví dealeři z Lowtownu říkají hořáky. Telefony, které jsou k dostání v lepších drogeriích a večerkách na každém rohu, jsou Bradyho projektem pro dnešní večer. Musí je upravit tak, aby jediné číslo rozezvonilo všech pět a tím vytvořilo správnou jiskru potřebnou k odpálení bouchací hmoty ve všech krabicích najednou. Vlastně se ještě nerozhodl plastickou trhavinu použít, ale něco v něm to chce. Ano, chce. Tlustému bývalému policajtovi napsal, že nemá touhu svůj mistrovský kousek zopakovat, ale to byla další lež. Hodně záleží přímo na tom tlustém bývalém policajtovi. Pokud udělá, co Brady chce – stejně jako to udělala paní Trelawneyová –, pak to nutkání určitě pomine, aspoň na nějakou dobu.

Jestli ne… no…

Vezme krabici s telefony, zamíří z komory ven, ale pak se zastaví a ohlédne se. Na další polici leží prošívaná lesnická vesta od L. L. Beana. Kdyby šel Brady skutečně do lesa, padla by mu velikost M – je štíhlý –, ale tahle má velikost XL. Na prsou je smajlík, takový ten s tmavými brýlemi a vyceněnými zuby. Ve vestě jsou další čtyři půlkilové cihly plastické trhaviny, dvě ve vnějších kapsách, dvě ve všitých kapsách uvnitř. Vesta je vyboulená, protože je naplněná ložiskovými kuličkami (přesně takovými, jaké má Hodges ve svém obušku). Brady prořízl podšívku, aby je nasypal dovnitř. Dokonce mu blesklo hlavou, že požádá mámu, aby díry zašila, a srdečně se tomu zasmál, když díry přelepoval instalatérskou páskou.

Moje vlastní sebevražedná vesta, pomyslí si s láskou.

Nepoužije ji… pravděpodobně… ale tato představa má taky jisté kouzlo. Všechno by tím skončilo. Už žádný Diskont Electronix, žádné další výjezdy Kyber patroly, aby dolovala burákové máslo nebo drobky čipsů z klávesnice nějakého starého idiota, žádné další zmrzlinářské dodávky. A už žádní hadi plazící se hlubinami mozku. Nebo pod přezkou u kalhot.

Představuje si, že by to udělal na rockovém koncertě. Ví, že letos v červnu bude v Jezerní aréně hrát Springesteen. Nebo co takhle při průvodu o Čtvrtém červenci na Lake Street, hlavním městském tahu? Nebo možná o zahajovacím dni Letního uměleckého festivalu a pouličních trhů, které se konají každý rok první sobotu v srpnu. To by bylo dobré, jenže nevypadal by divně, kdyby měl za horkého srpnového odpoledne na sobě prošívanou vestu?

Pravda, ale takové věci dokáže kreativní mysl vždycky vyřešit, pomyslí si. Položí jednorázové telefony na pracovní stůl a začne z nich vytahovat SIM karty. Kromě toho je ta vesta to…, jak se to řekne, katastrofický scénář. Nejspíš ji nikdy nepoužije. Ale je pěkné mít ji po ruce.

Než odejde nahoru, posadí se k laptopu číslo tři, připojí se a zkontroluje Modrý deštník. Tlustý bývalý policista se neozval.

Zatím.

7

Když Hodges druhý den ráno stojí u domácího telefonu před kondominiem paní Whartonové na Lake Avenue, má na sobě oblek – teprve podruhé nebo potřetí od odchodu do penze. Je příjemné být zase v obleku, i když je mu v pase a podpaží těsný. Muž v obleku si připadá jako pracující muž.

Z reproduktoru zazní ženský hlas. „Ano?“

„Tady je Bill Hodges, madam. Mluvili jsme spolu včera večer.“

„Ano, mluvili, a jdete přesně. Je to byt 19-C, detektive Hodgesi.“

Chce jí říct, že už není detektiv, ale dveře už bzučí, takže si to nechá na potom. Kromě toho jí říkal, že je v důchodu, už když spolu telefonovali.

Janelle Pattersonová na něj čeká u dveří, stejně jako její sestra v den, kdy došlo k masakru u Městského centra, kdy ji Hodges a Pete Huntley přijeli vyslýchat poprvé. Obě ženy jsou si natolik podobné, že se Hodgese zmocní silný pocit déja vu. Ale když přechází krátkou chodbou od výtahu ke dveřím bytu (snaží se spíš kráčet než se kolébat), uvidí, že rozdíly převažují nad podobnostmi. Pattersonová má stejné světle modré oči a vysoké lícní kosti, ale zatímco ústa Olivie Trelawneyové byla úzká a sevřená a rty často bílé napětím či podrážděním, ústa Janelle Pattersonové vypadají i v klidu připravená k úsměvu. Nebo k políbení. Rty se jí lesknou vlhkou pomádou, vypadají chutně až k nakousnutí. A tato dáma nenosí žádné halenky s lodičkovým výstřihem. Má upnutý rolák, v němž se pěkně rýsují dokonale oblá ňadra. Nejsou velká, ta ňadra, ale jak říkával Hodgesův milý starý otec, víc
než hrst je plýtvání. Dívá se na práci dobrého spodního prádla, nebo porozvodové vylepšení? Hodgesovi připadá, že vylepšení je pravděpodobnější. Díky sestře si může dovolit operací, co hrdlo ráčí.

Natáhne ruku a pevně, věcně mu s ní potřese. „Děkuji, že jste přišel.“ Jako by ho o to žádala ona.

„Jsem rád, že jste si udělala čas,“ říká a následuje ji dovnitř.

Do očí ho opět udeří úchvatný výhled na jezero. Pamatuje si ho dobře, i když tu vyslýchali paní T. jenom jednou. Všechny ostatní rozhovory se konaly buď v jejím velkém domě v Sugar Heights nebo u nich na stanici. Vzpomíná si, že při jedné návštěvě na stanici propadla hysterii. Všichni si myslí, že za to můžu já, říkala. Sebevražda následovala zanedlouho, byla to záležitost pouhých týdnů.

„Dal byste si kávu, detektive? Jamajskou? Podle mě je velice chutná.“

Hodges si zvykl nepít kávu dopoledne, protože ho pak obvykle strašně pálí žáha, přestože bere zantac. Ale souhlasí.

Posadí se do závěsného křesla u prosklené stěny v obývacím pokoji a čeká, až se paní Pattersonová vrátí z kuchyně. Na jezeře rejdí a kličkují plachetnice jako bruslaři. Vstane, když se hostitelka vrátí, a chce od ní vzít podnos, ale Janelle se usměje, odmítavě zavrtí hlavou a s půvabně pokrčenými koleny položí tácek na nízký stolek. Skoro jako by vysekla pukrle.

Hodges předem zvažoval všechny cesty, kterými se jejich rozhovor může ubírat, ale ukazuje se, že všechno promýšlení bylo zbytečné. Bylo to stejné, jako když po pečlivě naplánovaném svádění přijde objekt touhy otevřít v krátké noční košilce a jehlových podpatcích.

„Chci zjistit, kdo dohnal moji sestru k sebevraždě,“ říká, když jim nalévá kávu do pořádných porcelánových hrnků, „ale nevěděla jsem, jak bych měla postupovat. Váš telefonát mi přišel jako znamení boží. Po našem rozhovoru si myslím, že jste pro tu práci správný člověk.“

Hodges je tak ohromený, že se nevzmůže na slovo.

Podá mu hrnek. „Jestli chcete smetanu, budete si muset nalít sám. Pokud jde o aditiva, nepřijímám žádnou odpovědnost.“

„Stačí mi černá.“

Usměje se. Zuby má buď dokonalé, nebo opatřené dokonalými korunkami. „Jste člověk podle mého gusta.“

Hodges upije, hlavně aby získal čas, ale káva je lahodná. Odkašle si a řekne: „Jak už jsem vám včera večer říkal, paní Pattersonová, už nejsem policejní detektiv. Loni dvacátého listopadu jsem se stal dalším soukromým občanem. Tohle si musíme ujasnit v první řadě.“

Zadívá se na něj přes okraj hrnku. Hodgese napadne, jestli vlhký lesk na rtech zanechá otisk, nebo jestli už rtěnková technologie pokročila natolik, že se to nestává. Je praštěné přemýšlet o takové věci, ale je to hezká žena. A on se poslední dobou ven moc nedostane.

„Pokud se mě týká,“ odpoví Janelle Pattersonová, „v tom, co jste právě řekl, jsou jenom dvě důležitá slova. Jedno je soukromý a to druhé detektiv. Chci vědět, kdo se jí pletl do života, kdo si s ní pohrával, až se nakonec zabila, a tohle nikoho na policejním oddělení nezajímá. Rádi by chytili toho muže, který pomocí jejího auta zabil všechny ty lidi, to jistě, ale pokud jde o mou sestru – mohu být vulgární? – na tu serou.“

Hodges je sice v důchodu, ale loajalita ho neopustila. „Tak zlé to nebude.“

„Chápu, proč to říkáte, detektive…“

„Pane, prosím. Jsem jenom pan Hodges. Nebo Bill, jestli chcete.“

„Tak tedy Bille. A je to pravda. Mezi těmi vraždami a sebevraždou mé sestry je spojitost, protože ten muž, který využil její auto, je tentýž, který napsal ten dopis. A ty další věci. Na Modrém deštníku.“

Opatrně, napomíná se Hodges. Nepodělej to.

„O jakém dopisu mluvíme, paní Pattersonová?“

„Janey. Když vy jste Bill, já jsem Janey. Počkejte tady. Ukážu vám ho.“

Vstane a vyjde z pokoje. Hodgesovi prudce buší srdce – mnohem prudčeji, než když se pustil do těch trollů pod dálničním nadjezdem –, ale i tak si všimne, že pohled na odcházející Janey Pattersonovou je stejně pěkný jako pohled zepředu.

Pomalu, hochu, napomíná se znovu a napije se kávy. Nejsi žádný Philip Marlowe. Hrnek má už napůl prázdný, a žádné pálení žáhy. Ani stopy. Zázračné kafe, pomyslí si.

Janelle se vrátí, v ruce drží za růžek dva papíry a tváří se znechuceně. „Našla jsem to, když jsem se probírala papíry v Olliině stole. Byl se mnou její právník, pan Schron – jmenovala ho vykonavatelem závěti, takže tam musel být –, ale byl zrovna v kuchyni, šel si pro vodu. Tohle vůbec neviděl. Schovala jsem to.“ Říká to věcně, nijak se nestydí ani nebrání. „Okamžitě jsem věděla, co to je. Kvůli tady tomu. Ten chlap nechal jeden na volantu v jejím autě. Vy byste to asi nazvali jeho vizitkou.“

Poklepe na obrýlený smajlík v půli první stránky dopisu. Hodges si ho už všiml. Taky si všiml fontu použitého písma, který ve svém textovém procesoru identifikoval jako Americký psací stroj.

„Kdy jste to našla?“

Zamyslí se a počítá uplynulý čas. „Přijela jsem na pohřeb, ten se konal koncem listopadu. Zjistila jsem, že jsem Oliinou jedinou dědičkou, když se četla závěť. To bylo první týden v prosinci. Zeptala jsem se pana Schrona, jestli můžeme sepsat Oliin majetek až v lednu, protože jsem se musela co nejdřív vrátit do L. A. a něco tam vyřídit. Souhlasil.“ Zamíří na Hodgese přímý pohled modrých očí, ve kterých to zajiskří. „Ta záležitost, o kterou jsem se musela postarat, byl rozvod s manželem, který byl – smím být opět vulgární? – záletný hajzl se zálibou v kokainu.“

Hodges nijak netouží vydat se touto odbočkou. „V lednu jste se vrátila do Sugar Heights?“

„Ano.“

„A tehdy jste našla ten dopis?“

„Ano.“

„Viděla ho policie?“ Zná odpověď, leden byl před čtyřmi měsíci, ale tu otázku musel položit.

„Ne.“

„Proč ne?“

„Už jsem vám to říkala! Protože jim nevěřím!“ Ta zářivá jiskra v očích přeteče a žena se rozpláče.

8

Zeptá se, jestli ji omluví. Hodges odpoví, že samozřejmě. Janelle zmizí, zřejmě aby se sebrala a upravila si obličej. Hodges zvedne dopis a čte si ho, při tom pomalu popíjí kávu. Ta káva je opravdu lahodná. Kdyby k ní dostal ještě nějakou tu sušenku…

Milá paní Olivie Trelawneyová,

doufám, že dočtete tento dopis až do konce, než ho zahodíte nebo spálíte. Vím, že si nezasloužím vaši pozornost, přesto o ni prosím. Víte, já jsem ten člověk, který vám ukradl mercedes a vjel s ním do těch lidí. Teď hořím, stejně jako možná necháte hořet můj dopis, jenže já hořím hanbou, výčitkami a smutkem.

Prosím, prosím, prosím, dejte mi možnost to vysvětlit! Nikdy nezískám vaše odpuštění, to je další věc, kterou vím, a ani ho nečekám, ale kdybych jen mohl dosáhnout vašeho porozumění, stačilo by to. Dáte mi tuto šanci? Prosím? Pro veřejnost jsem monstrum, pro televizní zprávy jsem jenom další krvavá historka, která prodává reklamy, pro policii jsem jenom další bachatel, kterého chtějí chytit a zavřít do vězení, ale já jsem taky lidská bytost, stejně jako vy. Tady je můj příběh.

Vyrostl jsem v domácnosti, kde docházelo k fyzickému násilí a pohlavnímu zneužívání. Začal s tím můj nevlastní otec a víte, co se stalo, když to matka zjistila? Připojila se k té zábavě! Už jste přestala číst? Nevyčítal bych vám to, je to nechutné, ale doufám, že jste nepřestala, protože tohle musím ze sebe dostat. Víte, možná už dlouho nebudu „mezi živými“, ale nemohu skoncovat se životem, aniž by někdo věděl, PROČ jsem to udělal. Sice tomu sám úplně nerozumím, ale vy jako „vnější pozorovatel“ to možná pochopíte.

Tady se objevil smajlík.

To pohlavní zneužívání pokračovalo až do mých dvanácti let, kdy můj otčím zemřel na infarkt. Matka mi řekla, že pokud o tom někdy budu vykládat, padne vina na mě. Řekla, že jestli ukážu zahojené spáleniny od cigaret na rukou, nohou a intimních místech, řekne lidem, že jsem si to udělal sám. Byl jsem teprve dítě a myslel si, že říká pravdu. Taky mi řekla, že kdyby mi lidé uvěřili, ona by musela jít do vězení a mě by strčili do sirotčince (což byla nejspíš pravda).

Takže jsem mlčel. Někdy platí, že „poznané zlo je lepší než zlo, které neznáte“!

Nikdy jsem pořádně nevyrostl a byl jsem hodně hubený, protože jsem byl tak nervózní, že jsem nemohl moc jíst, a když už jsem se najedl, často jsem to vyzvracel (bulimie). Tudíž a z tohoto důvodu mě ve škole šikanovali. Také se u mě rozvinula řada nervových tiků, například popotahování oblečení a tahání za vlasy (někdy jsem si jich vyškubl celý chomáč). Kvůli tomu se mi smáli, a nejen ostatní děti, ale i učitelé.

Janey Pattersonová se vrátila a opět sedí naproti němu, pije kávu, ale v tu chvíli si jí Hodges skoro nevšímá. Vzpomíná na čtyři nebo pět výslechů paní T., které s Petem vedli. Vzpomíná, jak si neustále narovnávala lodičkový výstřih. Nebo si stahovala sukni. Nebo se dotýkala koutků našpulených úst, jako by odstraňovala rozmazanou rtěnku. Nebo si namotávala na prst pramen vlasů a tahala se za něj. To taky.

Hodges se vrátí k dopisu.

Nikdy jsem nebyl zlé dítě, paní Trelawneyová. Přisahám vám. Nikdy jsem netýral zvířata ani netloukl děti, které byly ještě menší než já. Byl jsem prostě taková malá cupitající myška, která se snaží přečkat dětství bez posměšků a ponižování, ale to se mi nepodařilo.

Chtěl jsem jít na vysokou, ale nešel jsem tam. Víte, nakonec se starám o ženu, která mě zneužívala! Je to skoro legrační, viďte? Máma dostala mrtvici, zřejmě kvůli pití. Ano, je také alkoholička, nebo byla, dokud se dokázala dostat do obchodu, kde si kupovala láhve. Ještě může trochu chodit, ale opravdu už moc ne. Musím jí pomáhat na záchod a očistit ji, když „udělá, co musí“. Já pracuji celý den v málo placeném zaměstnání (pravděpodobně mám štěstí, že mám v téhle ekonomice vůbec nějakou práci) a pak přijdu domů a starám se o ni, protože maximum, co si můžu dovolit, je platit ženu, která sem chodí na několik hodin týdně. Je to špatný a hloupý život. Nemám přátele a na místě, kde pracuji, nemám žádnou možnost postupu. Pokud je Společnost úl, pak já jsem jenom další trubec.

Nakonec jsem začal mít vztek. Chtěl jsem, aby za to někdo zaplatil. Chtěl jsem to světu oplatit a dát mu najevo, že jsem naživu. Rozumíte tomu? Měla jste někdy takový pocit? Pravděpodobně ne, protože jste zámožná a pravděpodobně máte nejlepší přátele, jací se dají za peníze koupit.

Po téhle ironické poznámce následoval další obrýlený smajlík, jako by říkal Jenom žertuju.

Jednoho dne už toho bylo prostě moc a udělal jsem to, co jsem udělal. Nic jsem neplánoval předem…

Hovno neplánoval, pomyslí si Hodges.

…a myslel jsem si, že šance je 50 na 50, že mě chytí. Bylo mi to jedno. A URČITĚ jsem nevěděl, jak mě to potom bude pronásledovat. Pořád v duchu slyším rány, jak jsem do nich narážel, a stále slyším jejich křik. Když jsem potom viděl zprávy a zjistil, že jsem zabil dokonce i malé dítě, opravdu mi došlo, jak strašnou věc jsem udělal. Nevím, jak budu sám se sebou žít.

Paní Trelawneyová, proč, proč, proč jste nechala klíček v zapalování? Kdybych ho neviděl tehdy brzy ráno, kdy jsem nemohl spát, nic z toho by se nestalo. Kdybyste nenechala klíček v zapalování, ta malá holčička a její matka by stále žily. Nekladu vám to za vinu, jsem si jistý, že jste měla plnou hlavu svých vlastních problémů a obav, ale kéž by všechno dopadlo jinak, protože kdybyste si vzpomněla vzít si ten klíč, opravdu by bylo všechno dopadlo jinak. Nehořel bych v tomto pekle viny a výčitek.

Vy také pravděpodobně cítíte vinu a výčitky a mně je to líto, zvlášť proto, že velmi brzy zjistíte, jak zlí dokážou lidé být. V televizních zprávách a v novinách se bude mluvit o tom, že vaše nedbalost umožnila můj strašný čin. Vaši přátelé s vámi přestanou mluvit. Půjde po vás policie. Až půjdete do supermarketu, lidé se na vás budou dívat a šeptat si a budou na vás „nepříjemní“. Nepřekvapilo by mě, kdyby vám vandalové poškodili dům, takže povězte lidem ze své ochranky (jsem si jistý, že nějakou máte), aby „byli na stráži“.

Nepředpokládám, že byste se mnou chtěla mluvit, že? Nemyslím osobně, ale existuje jedno bezpečné místo, bezpečné pro nás oba, kde bychom spolu mohli mluvit pomocí počítače. Jmenuje se Pod Debbiiným modrým deštníkem. Už jsem vám založil uživatelské jméno, pokud byste to chtěla udělat. To uživatelské jméno je „otrelaw19“.

Vím, co by udělala obyčejná osoba. Obyčejná osoba by vzala tento dopis rovnou na policii, ale dovolte mi položit otázku. Co pro vás udělali kromě toho, že vás pronásledují a působí vám bezesné noci? Nabízí se ovšem možnost, že pokud chcete, abych byl mrtvý, opravdu stačí předat tento dopis policii, čímž byste bezesporu přiložila pistoli k mé hlavě a stiskla spoušť, protože já se zabiju.

Může vám to připadat bláznivé, ale jste jediná osoba, která mě drží naživu. Protože jste jediná, s kým můžu mluvit. Jediná, kdo chápe, jaké je to být v Pekle.

Teď budu čekat.

Paní Trelawneyová, je mi to strašně, strašně LÍTO.

Hodges dopis odloží na konferenční stolek a řekne: „Kristepane.“

Janey Pattersonová přikývne. „Přesně tak jsem taky reagovala.“

„On ji vyzval, aby ho kontaktovala…“

Janey se na něj užasle podívala. „Vyzval? Pokusil se ji vydírat. ,Udělejte to, nebo se zabiju.‘“

„Podle vás mu na to přistoupila. Narazila jste na nějakou jejich komunikaci? Nebylo u toho dopisu třeba něco vytisknutého z počítače?“

Zavrtí hlavou. „Ollie matce řekla, že chatuje s ,velmi rozrušeným mužem‘, jak se vyjádřila, a že se ho snaží přimět, aby vyhledal pomoc, protože udělal hroznou věc. Matku to vylekalo. Domnívala se, že Ollie s tím velmi rozrušeným mužem mluví osobně, třeba v parku nebo v kavárně. Nesmíte zapomenout, že jí táhne na devadesát. Ví, že jsou počítače, ale o jejich praktickém použití má jen matnou představu. Ollie jí vysvětlila, jak fungují chaty – nebo se o to pokusila –, ale nevím jistě, kolik toho maminka pochopila. Pamatuje si, že Ollie říkala, že s tím velmi rozrušeným mužem mluví pod nějakým modrým deštníkem.“

„Spojila si vaše matka toho muže s ukradeným mercedesem a vraždami u Městského centra?“

„Nikdy neříkala nic, co by mi zavdalo důvod k takové domněnce. Její krátkodobá paměť je velmi zastřená. Když se jí zeptáte na japonské bombardování Pearl Harboru, dokáže vám říct přesně, kdy tu zprávu slyšela v rádiu a pravděpodobně i který hlasatel to hlásil. Ale když se jí zeptáte, co měla k snídani nebo třeba i kde je…“ Janey pokrčila rameny. „Možná by vám to dokázala říct, ale možná taky ne.“

„A kde vlastně je?“

„V jednom zařízení, jmenuje se Slunná pláň, asi třicet mil odsud.“ Zasměje se, ale žalostně, bez radosti. „Když to jméno slyším, vzpomenu si na ta stará melodramata, která dávají na kanále pro pamětníky, a kde hrdinku prohlásí za nesvéprávnou a zavřou ji do nějakého příšerného studeného blázince.“

Otočí se a zadívá se ven na jezero. Na tváři se jí objeví výraz, který Hodgesovi připadá zajímavý: trochu zadumaný a trochu obranný. Čím víc se na ni dívá, tím víc se mu líbí, jak vypadá. Jemné vrásky kolem očí naznačují, že tahle žena se ráda směje.

„Vím, kdo bych v těch starých filmech byla já,“ říká Janelle a stále se dívá na čluny hrající si na vodě. „Potměšilá sestra, která zdědí kromě hromady peněz taky péči o starou matku. Krutá sestra, která si nechá peníze, ale starou matku odklidí do strašidelného sídla, kde staří lidé dostávají k večeři polotovar z hovězího a nechávají je ležet celou noc ve vlastní moči. Ale Slunná pláň taková není. Je to tam vlastně moc pěkné. Není to taky nijak laciné. A máma tam chtěla jít.“

„Ano?“

„Ano,“ řekne podobným tónem a nakrčí nos. „Nepamatujete se náhodou na její ošetřovatelku? Paní Greenovou. Altheu Greenovou.“

Hodges se přistihne, jak sahá do saka, aby se podíval do pracovního zápisníku, ale ten už tam není. Na chvilku se však zamyslí a vzpomene si na ošetřovatelku i bez notesu. Vysoká a statná žena v bílém, která působila, že spíš pluje než chodí. S hustými natočenými šedivými vlasy, díky kterým vypadala trochu jako Elsa Lanchesterová ve Frankensteinově nevěstě. S Petem se jí ptali, jestli si při odchodu ve čtvrtek večer všimla, že by u chodníku parkoval mercedes paní Trelawneyové. Odpověděla, že si tím je docela jistá, což pro tým Hodges a Huntley znamenalo, že si není jistá ani trochu.

„Jo, vzpomínám si na ni.“

„Oznámila, že jde do penze, skoro ve stejné době, kdy jsem se sem vrátila z Los Angeles. Říkala, že ve čtyřiašedesáti se už necítí schopná na to, aby mohla kompetentně ošetřovat pacientku s tak závažným onemocněním, a vedla si stále svou, i když jsem jí nabídla, že jí zařídím kvalifikovanou pomocnici – třeba dvě, jestli bude chtít. Myslím, že ji odradila publicita, která se rozvířila po masakru u Městského centra, ale kdyby šlo jen o to, možná by zůstala.“

„Poslední kapkou byla sebevražda vaší sestry?“

„Jsem o tom přesvědčená. Netvrdím, že Althea a Ollie byly kdovíjaké kamarádky, ale zvykly si na sebe a v péči o maminku se shodly. Teď je pro ni nejlepší Slunná pláň, mamince se ulevilo, co tam je. Aspoň když má dobré dny. Mně taky. Především tam lépe zvládají její bolesti.“

„Kdybych tam zajel a promluvil s ní…“

„Možná by si na něco vzpomněla, nebo taky ne.“ Otočí se od jezera a zpříma se na něj podívá. „Přijmete tu práci? Dívala jsem se na internetu na sazby soukromých detektivů, a jsem ochotna zaplatit mnohem lépe. Pět tisíc dolarů týdně plus výlohy. Minimálně osm týdnů.“

Čtyřicet tisíc za osm týdnů práce, žasne Hodges. Možná by přece jen mohl být Philip Marlowe. Představuje si sám sebe v omšelé kanceláři o dvou místnostech na chodbě v druhém patře laciné kancelářské budovy. S najatou vnadnou recepční, která se jmenuje Lola nebo Velma. Samozřejmě je to blondýna, která se s nikým nemaže. On nosí za deštivých dnů svrchník a hnědý plstěný klobouk, který si stahuje šikmo k jednomu obočí.

Směšné. A nijak ho to neláká. Stejně jako ho nelákalo rozvalovat se v pohodlném křesle, dívat se na soudkyni a cpát se čipsy. Navíc se mu líbí mít na sobě oblek. Ale je v tom něco víc. Odešel z oddělení a nechal za sebou resty. Pete má totožnost ozbrojeného lupiče ze zastaváren a vypadá to, že by s Isabelle Jaynesovou mohli brzo zatknout Donalda Davise, toho nekňubu, který zabil manželku a pak blýskal v televizi fešáckým úsměvem. Peteovi a Izzy všechna čest, ale Davis ani střelec ze zastaváren nejsou jackpot.

Pan Mercedes mě měl nechat na pokoji, pomyslí si. A paní T. taky. I ji měl nechat na pokoji.

„Bille?“ Janey luskne prsty jako estrádní hypnotizér, který budí objekt z tranzu. „Jste tam, Bille?“

Zaměří na ni pozornost, na ženu kolem pětačtyřiceti, která se nebojí sednout si na jasné slunce. „Jestli budu souhlasit, najmete si mě jako bezpečnostního poradce.“

Janelle vypadá pobaveně. „Jako ty pány, kteří pracují pro Bdělou stráž v Heights?“

„Ne, ne jako je. Ti mají především svázané ruce. Já ne.“ To se mi naštěstí vždycky vyhnulo, pomyslí si. „Byl bych prostě soukromá ostraha, jako chlapi, kteří pracují v nočních klubech v centru. Bohužel si to zřejmě nebudete moci dát do daňově uznatelných nákladů.“

Pobavení se rozšíří do úsměvu a Janelle znovu nakrčí nos. Docela okouzlující pohled, podle Hodgesova názoru. „To je mi jedno. Pokud jste to nevěděl, jsem prachatá.“

„Snažím se udělat si naprosto jasno, Janey. Nemám žádnou licenci soukromého detektiva, což mi nezabrání klást otázky, ale teprve se uvidí, jak dobře budu moct fungovat bez policejního odznaku nebo detektivního průkazu. Je to jako chtít po slepci, aby se prošel po městě bez slepeckého psa.“

„Nepochybně máte na policejním oddělení síť kamarádů?“

„To ano, ale kdybych se ji pokusil využít, stavěl bych jak staré kamarády, tak sebe do mizerné situace.“ Že už to udělal, když tahal z Petea informace, jí po tak krátké známosti svěřovat nebude.

Zvedne dopis, který mu Janey ukázala.

„Především se proviním tím, že zatajuju důkaz, pokud budu souhlasit, že to zůstane mezi námi.“ Že už podobný dopis zatajuje, to Janelle také nemusí vědět. „Aspoň technicky vzato. A zatajování důkazů je trestný čin.“

Vypadá ohromeně. „Panebože, to mě vůbec nenapadlo.“

„Na druhou stranu pochybuju, že by s tím forenzní něco svedlo. Dopis vhozený do schránky na Marlborough Street nebo Lowbriar Avenue patří k nejvíc anonymním záležitostem na světě. Bylo nebylo – já to ještě dobře pamatuju – kdysi se podle písma dal najít stroj, který ho napsal. Pokud se tedy ten stroj našel. Bylo to stejně jisté jako otisky prstů.“

„Ale tohle nebylo napsané na stroji.“

„Ne. To je z laserové tiskárny. Což znamená žádné zadrhující A nebo křivé T. Takže zas tolik bych toho nezatajoval.“

Samozřejmě že zatajování je stále zatajování.

„Vezmu tu práci, Janey, ale pět tisíc týdně je směšné. Vezmu šek na dva, jestli mi ho napíšete. A vyúčtuju vám náklady.“

„To mi připadá naprosto nepřiměřené.“

„Jestli se někam dostanu, můžeme si promluvit o prémiích.“ Ale nemyslí si, že si je vezme, když se mu přece jen podaří pana Mercedesa dopadnout. Protože sem přišel už rozhodnutý toho hajzla najít a ji přemluvit, aby mu pomohla.

„Dobře. Dohodnuto. A děkuji vám.“

„Nemáte zač. Teď mi povězte, jaký jste měla vztah s Olivií. Vím jenom, že byl dost dobrý, abyste o ní mluvila jako o Ollie, a já bych potřeboval vědět víc.“

„To zabere nějakou chvíli. Dal byste si ještě šálek kávy? A k tomu pár sušenek? Mám citronové.“

Hodges souhlasí s obojím.

9

„Ollie.“

Janey řekne jen tohle a pak ztichne na tak dlouho, že se Hodges stačí napít přinesené kávy a sníst jednu sušenku. Pak se Janey znovu otočí k oknu a plachetnicím, přehodí si nohu přes nohu a začne mluvit, aniž se na něj dívá.

„Miloval jste někdy někoho, aniž jste ho měl rád?“

Hodges si vzpomene na Corinne a bouřlivých osmnáct měsíců, než se definitivně rozešli. „Ano.“

„Tak tomu budete rozumět. Ollie byla moje starší sestra, o osm let starší než já. Milovala jsem ji, ale když odešla na vysokou, byla jsem nejšťastnější děvče v Americe. A když o tři měsíce později školu nechala a přiběhla zase domů, měla jsem pocit jako unavená holka, která si musí znovu hodit na záda pytel cihel, sotva ho mohla na chvíli odložit. Nebyla na mě zlá, nikdy mi nenadávala ani mě netahala za culíky, ani se mi neposmívala, když jsem ještě na nižším stupni přišla ze školy ruku v ruce s Markym Sullivanem, ale když byla doma, věčně byl u nás vyhlášený žlutý poplach. Víte, jak to myslím?“

Hodges si není úplně jistý, ale i tak přikývne.

„Po jídle se jí dělalo zle od žaludku. Naskočila jí vyrážka, kdykoliv se kvůli něčemu stresovala – nejhorší byly pracovní pohovory, i když ji nakonec přece jen vzali jako sekretářku. Měla potřebné dovednosti a byla moc hezká. Věděl jste to?“

Hodges cosi nezávazně zabručí. Kdyby měl odpovědět upřímně, asi by řekl Tomu bych věřil, protože to vidím na vás.

„Jednou souhlasila, že mě vezme na koncert. Byli to U2 a já šílela z toho, že je uvidím. Ollie je taky měla ráda, ale ten večer začala zvracet. Bylo to tak zlé, že ji rodiče nakonec vzali na pohotovost a já musela zůstat doma u televize, místo abych tancovala a ječela na Bona. Ollie přísahala, že to byla otrava z jídla, ale všichni jsme jedli to samé a nikomu jinému nic nebylo. Byl to prostě stres. Čistě stres. Zažil jste někdy hypochondra? U mé sestry každá bolest hlavy znamenala mozkový nádor a každý beďar věštil rakovinu kůže. Jednou jí praskla žilka v oku a celý týden byla přesvědčená, že oslepne. Její menstruace byly horor. Zůstávala v posteli, dokud úplně neskončily.“

„A přesto si udržela práci?“

Janeyina odpověď byla suchá jako Údolí smrti. „Olliiny menstruace trvaly vždycky přesně osmačtyřicet hodin a vždycky přicházely o víkendech. Bylo to neskutečné.“

„Aha.“ Hodgese jiná odpověď nenapadla.

Janey špičkou prstu několikrát zatočí dopisem položeným na stolku, pak zvedne ty světle modré oči k Hodgesovi. „Používá tady jednu frázi – něco o nervových ticích. Všiml jste si toho?“

„Ano.“ Hodges si na tom dopise všiml spousty věcí, a nejvíc ho zaujalo, jak je v mnoha směrech negativním otiskem toho, který dostal on.

„Sestra jich taky měla požehnaně. Možná jste si některých všiml.“

Hodges si posune uzel kravaty nejdřív na jednu, pak na druhou stranu.

Janey se usměje. „Ano, to je jeden z nich. Byly jich spousty. Hladila vypínače světel, aby se ujistila, že jsou vypnuté. Po snídani vytahovala topinkovač ze zásuvky. Než šla někam ven, pokaždé říkala ,chleba s máslem‘, protože pak si člověk prý vzpomene, pokud na něco zapomněl. Pamatuji se, jak mě jednou musela dovézt do školy, protože mi ujel autobus. Maminka a tatínek už odjeli do práce. Byly jsme asi v půli cesty, když došla k závěru, že nechala puštěnou troubu. Musely jsme se otočit, vrátit se a zkontrolovat to. Nic jiného nezabralo. Samozřejmě byla vypnutá. Do školy jsem to stihla až na druhou hodinu a poprvé a naposled jsem musela zůstat po škole. Zuřila jsem. Často jsem na ni měla vztek, ale taky jsem ji měla moc ráda. Stejně jako rodiče, všichni. Měli jsme to v sobě pevně zakořeněné. Ale byla to příšerná zátěž.“

„Byla příliš nervózní, aby si mohla vyrazit, a nejenže se vdala, ale provdala se bohatě.“

„Vlastně si vzala předčasně plešatícího úředníka z investiční společnosti, kde pracovala. Kenta Trelawneye. Počítačového maniaka – to říkám laskavě, Kent byl naprosto v pohodě – s láskou k videohrám. Začal investovat do některých společností, které hry produkovaly, a ty investice se vyplatily. Matka říkala, že na co sáhl, to se dařilo, a můj otec říkal, že měl prostě štěstí, ale neplatilo ani jedno. Znal obor, to je všechno, a co neznal, to se naučil. Když se koncem sedmdesátých let vzali, byli jen zámožní. Potom Kent objevil Microsoft.“

Zakloní hlavu a srdečně se zasměje, až Hodgese poleká.

„Promiňte,“ řekne. „Jenom jsem přemýšlela, jaká je v tom ryze americká ironie. Byla jsem hezká, dobře přizpůsobená a družná. Kdybych se někdy zúčastnila soutěže krásy – kterým říkám přehlídka masa pro muže, pokud by vás to zajímalo, což nejspíš nezajímá –, bez námahy bych vyhrála Miss Sympatie. Spousta kamarádek, spousta chlapců, spousta telefonátů a spousta randění. V posledním ročníku katolické střední školy jsem měla na starosti úvod pro prváky a odvedla jsem skvělou práci, i když to říkám já sama. Uklidnila jsem spousty nervů. Moje sestra byla stejně hezká, ale byla neurotik. Měla obsedantně-kompulzivní poruchu. Kdyby se zúčastnila soutěže krásy, pozvracela by si plavky.“

Janey se znovu zasměje. Při tom jí po tváři steče další slza. Hranou dlaně si ji utře.

„A v tom je ta ironie. Miss Sympatie skončí s kokainovým blbem a Miss Nervy chytí dobrého chlapa, který vydělával a nikdy ji nepodvedl. Chápete to?“

„Jo,“ říká Hodges. „Chápu.“

„Olivia Whartonová a Kent Trelawney. Námluvy se stejnou vyhlídkou na úspěch jako šestiměsíční nedonošenec. Kent ji neustále zval na rande a ona neustále odmítala. Nakonec souhlasila, že s ním půjde na večeři – jenom aby ji přestal otravovat, jak říkala –, a když došli k restauraci, úplně ztuhla. Nedokázala vystoupit z auta. Třásla se jako list. Někteří chlapi by to rovnou vzdali, ne tak Kent. Zavezl ji k McDonaldu a koupil jim u okýnka menu. Najedli se na parkovišti. Myslím, že to tak dělali často. Jezdila s ním do kina, ale pokaždé musela sedět u uličky. Prý když seděla uprostřed řady, nemohla dýchat.“

„Dáma se spoustou zvláštností.“

„Rodiče se ji snažili řadu let dostat k psychiatrovi. Tam, kde neuspěli, zvítězil Kent. Psychiatr jí předepsal léky a pak jí bylo lépe. O svatebním dnu dostala ukázkový záchvat úzkosti – držela jsem jí závoj, když zvracela v kostele na záchodě –, ale neutekla.“ Janey se teskně usměje a dodá: „Byla krásná nevěsta.“

Hodges mlčky sedí, fascinuje ho tento záblesk Olivie Trelawneyové z doby, než se z ní stala paní lodičkových výstřihů.

„Když se vdala, naše cesty se rozdělily. Jak se sestrám někdy stává. Navštěvovaly jsme se tak pětkrát za rok, pak nám umřel tatínek a vídaly jsme se ještě méně.“

„O Díkůvzdání, Vánocích a Čtvrtém červenci?“

„Tak nějak. Viděla jsem na ní, jak se to svinstvo začíná vracet, a když Kent umřel – dostal infarkt –, vrátilo se jí to všechno. Strašlivě zhubla. Vrátila se k těm příšerným šatům, které nosila na střední a když pracovala v kanceláři. Něco jsem viděla, když jsem za ní a maminkou přijela na návštěvu, něco když jsme skypovaly.“

Chápavě přikyvuje. „Mám přítele, který se mě na to neustále snaží nalákat.“

S úsměvem se na něj zahledí. „Jste ze staré školy, viďte? Myslím z opravdu staré školy.“ Úsměv pohasne. „Naposledy jsem Ollie viděla loni v květnu, krátce po té události u Městského centra.“ Janey zaváhá, pak věc pojmenuje. „Po tom masakru. Byla v hrozném stavu. Říkala, že ji policie pronásleduje. Byla to pravda?“

„Ne, ale ona si to myslela. Je pravda, že jsme ji opakovaně vyslýchali, protože neustále tvrdila, že vytáhla klíč ze zapalování a mercedes zamkla. To byl pro nás problém, protože do auta se nikdo nevloupal a zapalování nebylo poškozené. Nakonec jsme došli k závěru…“ Hodges se zarazí a vzpomene si na tlustého rodinného psychologa, který přichází každý pracovní den ve čtyři. Toho, který se specializuje na proražení zdi popření.

„K jakému závěru?“

„Že nedokázala čelit pravdě. Podobá se to té sestře, se kterou jste vyrůstala?“

„Ano.“ Janey ukáže na dopis. „Domníváte se, že nakonec řekla pravdu tomuhle chlapovi? Pod Debiiným modrým deštníkem? Myslíte, že proto si vzala maminčiny prášky?“

„To se nedá nijak zjistit.“ Ale podle Hodgese je to pravděpodobné.

„Přestala brát antidepresiva.“ Janey se znovu zadívá ven na jezero. „Popřela to, když jsem se jí na to ptala, ale já to věděla. Nikdy je neměla ráda, prý se po nich cítila otupělá. Brala je kvůli Kentovi, a když Kent umřel, brala je kvůli matce, ale po tom Městském centru…“ Zavrtí hlavou a zhluboka se nadechne. „Už jsem vám toho řekla dost o jejím duševním stavu, Bille? Protože je toho ještě mnohem víc, jestli to chcete slyšet.“

„Myslím, že už jsem si udělal obrázek.“

Zavrtí hlavou v nechápavém úžasu. „Připadá mi, jako by ji ten chlápek znal.“

Hodges nevysloví, co mu připadá nabíledni, hlavně proto, že má svůj vlastní dopis pro porovnání: on je znal oba. Nějak je znal.

„Říkala jste, že měla obsedantně-kompulzivní poruchu. Do takové míry, že se otočila a vrátila se, aby zkontrolovala, jestli je trouba zapnutá.“

„Ano.“

„Připadá vám pravděpodobné, že by taková žena zapomněla klíček v zapalování?“

Janey dlouho neodpovídá. Pak řekne: „Vlastně ne.“

Hodgesovi se to taky nezdá. Všechno je někdy poprvé, ale… probírali vůbec někdy s Petem tuhle stránku věci? Neví to jistě, ale asi ano. Jenže neznali rozsah duševních problémů paní T.

Zeptá se: „Zkoušela jste někdy jít na ten Modrý deštník? Použít jméno, které jí dal?“

Šokovaně se na něj zahledí. „To mě nikdy ani nenapadlo, a kdyby ano, příliš bych se bála, co bych mohla zjistit. Asi proto jste tu vy detektiv a já klientka. Vy to zkusíte?“

„Nevím, co zkusím. Potřebuju o tom přemýšlet a potřebuju to probrat s někým, kdo ví o počítačích víc než já.“

„Nezapomeňte si zapsat, co mu zaplatíte,“ připomene mu.

Hodges řekne, že nezapomene, a pomyslí si, že aspoň Jerome Robison z toho bude něco mít, bez ohledu na to, jaké karty padnou. A proč by neměl? U Městského centra zemřelo osm lidí a další tři jsou trvale zmrzačení, ale Jerome i tak musí jít na vysokou. Hodges si vzpomene na jedno staré přísloví: i za nejtemnějšího dne slunce svítí nějakému psovi na prdel.

„Co teď?“

Hodges si vezme dopis a vstane. „Teď tohle odnesu k nejbližší kopírce. Pak vám originál vrátím.“

„To není nutné. Oskenuji to do počítače a vytisknu vám to. Hned vám to předám.“

„Opravdu? Vy to umíte?“

Oči má pořád červené od pláče, ale pohled, kterým po něm blýskne, je i tak veselý. „Hodí se mít počítačového experta po ruce,“ řekne. „Hned se vrátím. Zatím si dejte ještě sušenku.“

Hodges si dá tři.

10

Když se Janelle vrátí s kopií dopisu, Hodges ji složí do vnitřní kapsy saka. „Originál byste měla dát do sejfu, jestli tu nějaký máte.“

„Jeden je v domě v Sugar Heights – bude to stačit?“

Nejspíš bude, ale Hodgesovi se ten nápad nelíbí. Tím domem courá spousta rádoby kupců. Což je nejspíš hloupost, ale jemu to vadí.

„Máte bezpečnostní schránku?“

„Ne, ale můžu si jednu pronajmout. Využívám Bank of America, je jenom dva bloky odsud.“

„To se mi líbí víc,“ přikývne Hodges a jde ke dveřím.

„Děkuji vám, že to uděláte,“ řekne a podá mu obě ruce. Jako by ji požádal o tanec. „Ani nevíte, jaká je to úleva.“

Přijme nabízené ruce, lehce je stiskne a pak pustí, i když by je s radostí držel trochu déle.

„Ještě dvě věci. Především vaše matka. Jak často ji navštěvujete?“

„Zhruba obden. Občas jí vozím jídlo z íránské restaurace, kterou měly s Ollie rády – v kuchyni ve Slunné pláni jí ho rádi ohřejí – a někdy jí přinesu nějaké DVD. Má ráda staré filmy, třeba s Fredem Astairem a Ginger Rogersovou. Vždycky jí něco přinesu a ona mě vždycky ráda vidí. A když má dobré dny, skutečně mě vidí. Když má špatné dny, často mi říká Olivie. Nebo Charlotte. To je moje teta. Taky mám strýce.“

„Až bude mít příště dobrý den, měla byste mi zavolat, abych ji zajel navštívit.“

„Dobře. Pojedu s vámi. Co je ta druhá věc?“

„Ten právník, co jste ho zmiňovala. Schron. Připadal vám schopný?“

„Nejostřejší nůž v šuplíku, takový byl můj dojem.“

„Pokud něco skutečně zjistím, třeba dokonce jméno toho chlapa, budeme potřebovat někoho takového. Pojedeme za ním, předáme mu dopisy…“

„Dopisy? Našla jsem jenom jeden.“

Hodges si pomyslí Ale sakra, pak se vzpamatuje. „Myslím dopis a tu kopii.“

„Aha, dobře.“

„Jestli ho najdu, bude na policii, aby ho zatkla a obvinila. Na Schronovi bude se postarat, aby nezavřeli i nás za to, že jsme utekli z rezervace a vyšetřovali na vlastní pěst.“

„To by bylo trestní právo, že? Nevím jistě, jestli ten obor dělá.“

„Pravděpodobně ne, ale jestli je dobrý, bude někoho znát. Někoho, kdo je stejně dobrý jako on. Shodneme se na tom? Musíme. Jsem ochotný se v tom pohrabat, ale jestli z toho bude záležitost pro policii, předáme to policii.“

„To mi vyhovuje,“ říká Janey. Pak se postaví na špičky, položí ruce na ramena jeho těsného saka a dá mu pusu na tvář. „Myslím, že jste dobrý chlap, Bille. A ten pravý pro tuhle práci.“

Cítí ten polibek celou cestu výtahem až dolů. Milé teplé místečko. Je rád, že si dal tu námahu a před odchodem z domu se oholil.

11

Stříbrný déšť nekonečně padá, ale ten mladý pár – milenci? přátelé? – jsou bezpečně v suchu pod modrým deštníkem, který někomu patří, nejspíš nějaké fiktivní osobě, jež se jmenuje Debbie. Tentokrát si Hodges všimne, že se zdá, že mluví ten mládenec a dívka má mírně rozšířené oči, jakoby překvapením. Možná ji požádal o ruku?

Jerome jeho romantické myšlenky propíchne jako balonek. „Vypadá to na pornostránky, co?“

„Co takový budoucí student prestižní univerzity jako ty ví o pornostránkách?“

Sedí vedle sebe v Hodgesově pracovně a dívají se na úvodní stránku Modrého deštníku. Odell, Jeromův irský setr, leží na zádech za nimi, zadní nohy roztažené, jazyk mu visí po straně z huby, a civí na strop s výrazem dobromyslného rozjímání. Jerome ho přivedl na vodítku, ale jenom kvůli tomu, že to nařizuje městská vyhláška. Odell má dost rozumu, aby se vyhýbal silnici, a pro kolemjdoucí je naprosto neškodný.

„Vím, co víte vy a co ví každý, kdo má počítač,“ řekne Jerome. V khaki kalhotách a propínací košili, s vlasy přistřiženými do kudrnaté čepice připadá Hodgesovi jako mladý Barack Obama, jenom vyšší. Jerome měří přes sto devadesát. A vznáší se kolem něj slabé, příjemně nostalgické aroma vody po holení Old Spice. „Pornostránek je víc než much na mršině u silnice. Když surfujete po netu, musíte na ně narazit. A ty, co mají nevinný jména, bývají nejvíc naládovaný.“

„Čím naládovaný?“

„Takovýma obrázkama, co vás můžou dostat do basy.“

„Myslíš dětské porno.“

„Nebo porno s mučením. Devětadevadesát procent sadomaso je nahraných. To jedno procento…“ Jerome pokrčí rameny.

„A to víš jak?“

Jerome mu věnuje pohled – přímý, upřímný a otevřený. Nijak to nehraje, prostě je takový, a přesně tohle se Hodgesovi na tom klukovi líbí nejvíc. Jeho matka a otec jsou stejní. Dokonce i jeho malá sestra.

„Pane Hodgesi, to ví přece každý. Tedy pokud je mu pod třicet.“

„Kdysi dávno se říkalo nevěř nikomu nad třicet.“

Jerome se usměje. „Já jim věřím, ale pokud jde o počítače, strašně moc jich nemá ani páru. Mlátěj do svých strojů a pak čekají, že budou fungovat. Otevírají neoznačené přílohy v mailech. Chodí na webovky jako tyhle a pak se počítač najednou začne chovat jako Hal 9000 a začne stahovat fotky nezletilých eskortek nebo teroristický videa, na kterých lidem usekávají hlavu.“

Hodges už měl na jazyku otázku, kdo je Hal 9000 – jemu to znělo jako tag člena gangu –, ale zmínka o teroristických videích ho zaujme. „To se skutečně stává?“

„Ví se, že se to stalo. A potom…“ Jerome sbalí ruku do pěsti a zabuší si klouby do temene. „Buch buch buch, ministerstvo vnitra vám buší na dveře.“ Rozbalí pěst, aby mohl namířit prst na dvojici pod modrým deštníkem. „Na druhou stranu by to mohlo být přesně to, co se tu tvrdí, chat, kde si stydliví lidi můžou dopisovat a skamarádit se. Taková ta záležitost pro osamělý srdce. Spousta lidí hledá lásku, kámo. Koukneme se.“

Sáhne po myši, ale Hodges ho chytí za zápěstí. Jerome se na něj tázavě zadívá.

„Nedívej se z mého počítače,“ řekne Hodges. „Podívej se ze svého.“

„Kdybyste mi řekl, přinesl bych si laptop…“

„Udělej to večer, to bude stačit. A kdybys náhodou spustil nějaký virus, který ti to tvoje dělo sežere, tak ti dám na nový.“

Jerome mu věnuje shovívavý a pobavený pohled. „Pane Hodgesi, já mám nejlepší antivirák, jakej se dá za peníze pořídit, a druhý nejlepší jako záložák. Okamžitě smáznou každýho sviňáka, co se mi pokusí vlízt do mašin.“

„Možná tam nebude kvůli tomu, aby něco sežral,“ řekne Hodges. Přemýšlí o tom, jak sestra paní T. řekla Jako by ji ten chlápek znal. „Možná se má jenom dívat.“

Jerome nevypadá ustaraně, vypadá nadšeně. „Jak jste se na tu stránku dostal, pane Hodgesi? Vracíte se z důchodu? Máte nějakej případ?“

Hodgesovi Pete Huntley nikdy nechyběl tak strašně jako v této chvíli: tenisový parťák na pořádnou výměnu, akorát místo chlupatých zelených míčů by si prohazovali teorie a domněnky. Nepochyboval, že Jerome by tuto funkci dokázal splnit, měl dobrou hlavu a předvedl talent pro vytváření všech správných deduktivních skoků… jenže mu zároveň chyběl ještě rok do věku, kdy bude smět volit, čtyři roky do věku, kdy si bude moct legálně koupit drink, a tohle by mohlo být nebezpečné.

„Jenom na tu stránku nakoukni místo mě,“ říká Hodges. „Ale než to uděláš, zapátrej po netu. Zjisti o ní, co půjde. Hlavně chci vědět, jestli…“

„Jestli má skutečnou historii,“ přeruší ho Jerome a znovu tak demonstruje obdivuhodnou schopnost dedukce. „Nebo jak tomu říkáte, minulost. Chcete se ujistit, že to není strašák nastražený jenom pro vás.“

„Víš ty co,“ poznamená Hodges, „měl bys přestat dělat mi údržbáře a sehnat si práci u některé té společnosti, co dělají počítačům doktora. Nejspíš by sis vydělal mnohem víc. Což mi připomíná, za tuhle práci si musíš říct cenu.“

Jerome se urazí, ale ne kvůli nabídce na zaplacení. „Ty společnosti jsou pro magory se špatnými sociálními dovednostmi.“ Hmátne za sebe a poškrábe Odella v tmavě zrzavém kožichu. Odell vděčně zabuší ocasem, i když by asi dal přednost steakovému sendviči. „Vlastně tu jedna taková parta jezdí ve VW Broucích. Větší magory snad neuvidíte. Jsou z Diskontu Electronix… znáte je?“

„Jistě,“ říká Hodges a vzpomene si na reklamní leták, který dostal s jedovatým dopisem.

„Musel se jim ten nápad líbit, protože dělají přesně tohle, akorát tomu říkají Kyber patrola a jejich VW jsou zelené místo černé. A k tomu je tady mucho nezávislých. Koukněte se na net, najdete jich dvě stovky jenom tady ve městě. Myslím, že se budu držet sekačky, massa Hodges.“

Jerome shodí stránku Pod Debiiným modrým deštníkem, takže se objeví Hodgesův spořič obrazovky, což je náhodou Alliina fotografie, když jí bylo pět a tatínka stále považovala za boha.

„Ale protože vám to dělá starosti, pojistím se. Mám v komoře starý iMac, na kterém je jenom Atari Arcade a pár dalších plesnivých stařešin. Zkontroluju tu stránku na něm.“

„Dobrý nápad.“

„Můžu pro vás dneska udělat ještě něco?“

Hodges už se chystá říct, že ne, ale ukradený mercedes paní T. ho pořád žere. Něco mu tady nesedí. Cítil to tehdy a dnes to cítí ještě silněji – tak silně, že to skoro vidí. Ale skoro ještě nikdy nevyhrálo panenku na okresní pouti. To, co mu vadí, je jako míček, do kterého chce praštit, a potřebuje mít někoho, kdo mu ho přihraje zpátky.

„Mohl by sis poslechnout příběh,“ řekne. V duchu si už skládá pohádku, která se dotkne všech klíčových bodů. Kdoví, třeba Jeromův svěží pohled zahlédne něco, co jemu uniklo. Není to pravděpodobné, ale ani nemožné. „Byl bys ochotný to udělat?“

„Jasně.“

„Tak připni Odella na vodítko. Projdeme se do cukrárny. Dostal jsem chuť na jahodovou zmrzlinu.“

„Možná potkáme zmrzlinářskou dodávku, než tam dojdeme,“ poznamená Jerome. „Jezdí v naší čtvrti celý týden a ten chlap má pár skvělých dobrot.“

„Tím líp,“ řekne Hodges a vstane. „Půjdeme.“

12

Sejdou z kopce k malému nákupnímu centru u křižovatky Harper Road a Hanover Street a Odell na vodítku volně ťape mezi nimi. Dvě míle od nich jsou vidět budovy uprostřed města, Městské centrum a Středisko středozápadní kultury a umění, které vévodí skupině mrakodrapů. Středisko nepatří k těm lepší kreacím I. M. Pei, aspoň podle Hodgesova mínění. Ne že by jeho mínění bylo v této záležitosti bráno někdy v potaz.

„Takže jak je ten příběh, bylo nebylo?“ ptá se Jerome.

„No,“ začne Hodges, „řekněme, že je jeden chlápek, který má stálou přítelkyni, a ta bydlí v centru města. On bydlí v Parsonvillu.“ To je městečko těsně za Sugar Heights, ne tak luxusní, ale rozhodně nic ošuntělého.

„Někteří kamarádi říkají Parsonvillu Bělochov,“ poznamená Jerome. „Slyšel jsem to jednou říct tátu a máma mu řekla, ať si ty rasistické kecy nechá.“

„Aha.“ Jeromovi kamarádi, ti černí, nejspíš říkají Bělochov i Sugar Heights, z čehož Hodges usoudí, že si zatím vede dobře.

Odell se zastavil, aby zkontroloval květiny paní Melbournové. Jerome ho odtáhne dřív, než tu stačí zanechat pesemesku.

„Takže,“ pokračuje Hodges, „ta stálá přítelkyně má byt v kondominiu v oblasti Branson Parku – jak je Wieland Avenue, Branson Street, Lake Avenue, v téhle části města.“

„Tam je taky pěkně.“

„Jo. Chodí za ní třikrát nebo čtyřikrát týdně. Jednou nebo dvakrát týdně ji vezme na večeři nebo do kina a zůstane přes noc. V tom případě svoje auto zaparkuje – má pěkné auto, beemer – na ulici, protože je to dobrá čtvrť, dost tam jezdí policajti a je tam spousta pouličních lamp s ostrým světlem. A parkování je tam od sedmi večer do osmi ráno zadarmo.“

„Kdybych měl beemer, strčil bych ho do garáží o kousek dál a na parkování zadarmo bych se vykašlal,“ prohlásí Jerome a znovu zatáhne za vodítko. „Nech toho, Odelle, hodní psi nežerou z kanálu.“

Odell se ohlédne a zakroutí očima, jako by říkal Nemáš tušení, co hodní psi dělají.

„No, bohatí lidé mívají o šetření zvláštní představy,“ říká Hodges a vzpomene si, jak mu to paní T. vysvětlovala.

„Když myslíte.“ Došli už skoro ke skupině obchodů. Cestou z kopce zaslechli cinkavou melodii zmrzlinářské dodávky, jednou docela blízko, ale pak utichla, protože Mr. Tastey zamířil do čtvrti severně od Harper Road.

„Takže jednou ve čtvrtek večer ten chlap jede na návštěvu za svou dámou jako obvykle. Zaparkuje jako obvykle – po skončení pracovní doby je na ulici spousta místa – a zamkne auto jako obvykle. Společně pak jdou pěšky do blízké restaurace, dají si dobrou večeři, pak jdou pěšky zpátky. Jeho auto tam pořád stojí, on ho vidí, než vejdou do domu. Stráví noc se svou dámou, a když ráno odchází z domu…“

„Jeho beemer je v háji.“ Teď už stojí před cukrárnou. Poblíž je stojan na kola. Jerome k němu přiváže Odella. Pes si lehne a položí si čumák na packu.

„Ne,“ řekne Hodges, „je tam.“ Myslí si, že je to zatraceně dobrá variace na to, co se doopravdy stalo. Skoro tomu sám věří. „Jenže stojí opačně, parkuje na druhé straně ulice.“

Jerome povytáhne obočí.

„Jo, já vím. Divné, co? Takže ten chlap dojde k autu. Auto vypadá v pořádku, je zamčené stejně, jako když od něho odcházel, jenom stojí na jiném místě. Takže první, co zkontroluje, je klíček, a jo, pořád ho má v kapse. Tak co se sakra stalo, Jerome?“

„Nevím, pane H. To je jako ze Sherlocka Holmese, že? Skutečný problém na tři dýmky.“ Jeromovi se na tváři objeví úsměv, ve kterém se Hodges tak docela nevyzná, a není si jist, jestli se mu líbí. Je to vědoucí úsměv.

Hodges vyloví z levisek peněženku (oblek byl fajn, ale přece jen se mu ulevilo, když se ocitl zpátky v džínách a pulovru s Indians). Vybere pětidolarovku a podá ji Jeromovi. „Přines nám zmrzlinu. Já pohlídám Odella.“

„To nemusíte, je hodný.“

„O tom nepochybuji, ale zatímco budeš stát ve frontě, budeš mít čas se zamyslet nad mým drobným problémem. Mysli si, že jsi Sherlock, možná to pomůže.“

„Tak jo.“ Znovu se vynoří černočerný černoch. „Akorát massa být Sherlock! Já být dochtor Watson!“

13

Na opačné straně ulice je maličký park. Přejdou ulici na zelenou, najdou si lavičku a pozorují partu vlasatých středoškoláků, kteří riskují život a končetiny na betonové skateboardové rampě zapuštěné do terénu. Odell dělí svůj čas mezi pozorování kluků a kornoutů se zmrzlinou.

„Zkusil jsi to někdy?“ kývne Hodges na ty lehkomyslné pokušitele.

„Ne, pane!“ Jerome na něj vykulí očí. „Já být černej. Když mít volnej čas, střílet na koš a běhat po škvárový trati ve škole. My černý kluci být totiž moc moc rychlí, jak ví celej svět.“

„Už jsem ti snad říkal, abys nechal Tyrona Pohodáře doma.“ Hodges nabere na prst trochu zmrzliny a pak ho natáhne k Odellovi, který ho ochotně očistí.

„Někdy se ten kluk prostě vobjeví!“ prohlásí Jerome. A pak Tyrone zmizí, jako když mávne. „Není žádný chlapík, žádná přítelkyně ani žádný beemer. Mluvíte o Mercedesovém vrahovi.“

Tolik k bájím. „Dejme tomu, že ano.“

„Vy to vyšetřujete na vlastní pěst, pane Hodgesi?“

Hodges se nad tím důkladně zamyslí, a pak odpověď zopakuje.

„Dejme tomu, že ano.“

„Má s tím něco společného ta webovka Debiin modrý deštník?“

„Dejme tomu, že má.“

Jeden kluk spadne ze skejtu, a když vstane, má na obou kolenou silniční vyrážku. Jeden z jeho kamarádů profrčí kolem a pošklebuje se. Kluk s vyrážkou si přejede rukou přes koleno, ze kterého teče, třepne spršku červených kapek na posměváčka a pak odjede s pokřikem: „AIDS! AIDS!“ Posměváček uhání za ním, akorát že teď už je z něho Chechták.

„Barbaři,“ zamumlá Jerome. Skloní se, aby podrbal Odella za ušima, pak se narovná. „Jestli o tom chcete mluvit…“

Hodgese tím zaskočí. „Myslím, že v tuhle chvíli asi ne…“

„Rozumím,“ řekne Jerome. „Ale přece jenom jsem o tom vašem problému přemýšlel, když jsem čekal ve frontě, a mám otázku.“

„Ano?“

„Ten váš vymyšlený chlapík s beemerem, kde měl náhradní klíč?“

Hodges sedí úplně nehnutě a myslí na to, jak ohromně bystrý ten kluk je. Pak si všimne růžového čůrku zmrzliny, který teče po vaflovém kornoutu, a olízne ho.

„Řekněme, že tvrdí, že nikdy žádný neměl.“

„Jako tvrdila ta paní, co jí patřil mercedes.“

„Ano, přesně tak.“

„Pamatujete, jak jsem vám vyprávěl, jak se máma naštvala na tátu za to, že místo Parsonvillu řekl Bělochov?“

„Jo.“

„Chcete si poslechnout, kvůli čemu se táta naštval na mámu? To bylo jedinkrát v životě, co jsem ho slyšel říct ,To je ženským podobný‘?“

„Pokud se to týká mého drobného problému, sem s tím.“

„Máma jezdí s chevroletem malibu. Karmínově červeným. Viděl jste ho na příjezdové cestě.“

„Jasně.“

„Koupil jí ho před třemi roky, bylo to nové auto a dal jí ho k narozeninám, čímž vyvolal příval radostného pištění.“

Ano, pomyslí si Hodges, Tyrone Pohodář se rozhodně vydal kamsi na procházku.

„Jezdí s ním rok. Žádné problémy. Pak je na čase auto registrovat. Táta říkal, že to za ni udělá, až pojede z práce domů. Jde ven, aby si vzal papíry, a vrátí se z příjezdové cesty s klíčkem v ruce. Nemá vztek, ale podráždí ho to. Řekne jí, že když nechává náhradní klíček v autě, někdo ho může najít a s autem odjet. Ona se zeptá, kde byl. On jí řekne, že v igelitovém zapečetěném sáčku, který vůbec neotevřela, spolu s techničákem, pojistkou a příručkou. Sáček byl pořád omotaný papírovou páskou s nápisem Děkujeme za nákup nového auta u společnosti Lake Chevrolet.“

Hodgesovi stéká po kornoutu další čůrek. Tentokrát si ho nevšimne, i když mu přeteče na ruku a dělá na ní loužičku. „A ten byl v…“

„V přihrádce na rukavice, ano. Táta říkal, že je to nedbalost, a máma řekla…“ Jerome se předkloní a upře hnědý pohled do Hodgesových šedých očí. „Ona řekla, že ani nevěděla, že to tam je. A na to právě táta odpověděl, že je to typicky ženské. Což ji nepotěšilo.“

„To si umím představit.“ Hodgesův mozek jede na plné obrátky.

„Táta na to, miláčku, stačí, abys jednou zapomněla a nechala auto odemknuté. Půjde kolem nějaký feťák, uvidí čudlíky nahoře a řekne si, že prohrábne vnitřek, co kdyby něco stálo za ukradení. Podívá se do přihrádky, jestli tam nejsou peníze, uvidí klíček v igeliťáku, a už frčí hledat kupce pro nepatrně ojeté malibu za hotové.“

„Co na to říkala tvoje matka?“

Jerome se zašklebí. „Hned to otočila. V tom je máma mistr. Prý Ty jsi to auto koupil a ty jsi ho přivezl domů. Ty jsi mi to měl říct. Já kus od nich snídám, zatímco vedou tuhle malou diskusi, a mám chuť říct Mami, stačilo by, kdyby ses někdy podívala do příručky, jenom abys zjistila, co znamenají všechna ta roztomilá světýlka na přístrojové desce, ale držím pusu. Máma a táta se do sebe nepouštějí moc často, ale když už na to dojde, rozumný člověk se drží dál. To ví dokonce i Barb, a té je teprve devět.“

Hodgese napadne, že když byli s Corinne ještě manželé, tahle věc byla jasná i Alison.

„Potom řekla, že nikdy nezapomíná zamknout auto. Což je pravda, pokud je mi známo. Každopádně teď ten klíček visí na háčku v kuchyni. V bezpečí, plném zdraví a připraven nastoupit, pokud by se ten hlavní ztratil.“

Hodges sedí a dívá se na skateboardisty, ale nevidí je. Napadne ho, že Jeromova máma udeřila hřebíček na hlavičku, když manželovi řekla, že jí měl náhradní klíček buď ukázat, nebo jí o něm aspoň říct. Není dobré prostě předpokládat, že lidé udělají inventuru a najdou všechno potřebné sami od sebe. Ale případ Olivie Trelawneyové byl jiný. Ona si to auto sama koupila a měla to tedy vědět.

Jenže prodavač ji nejspíš zahltil informacemi o drahém vozu, který si právě koupila, prodavači to tak zkrátka dělají. Kdy měnit olej, jak používat tempomat, jak používat GPS, nezapomeňte si uložit náhradní klíč na bezpečné místo, tady je zásuvka na mobilní telefon, tady je číslo na asistenční službu, kdybyste ji na cestě potřebovala, přepínač světel stiskněte úplně doleva, když chcete přepnout na tlumená.

Hodges si vzpomněl, jak kupoval své první nové auto a nechal prodavače, aby ho po uzavření koupě přímo zavalil pokyny – aha, jo, správně, chápu –, a přitom se nemohl dočkat, až vyrazí s novým autem na silnici, užije si jízdu bez rachtání a bude vdechovat vůni nového vozu, která se nedá s ničím srovnat a pro kupce je vůní peněz, které dobře utratil. Ale paní T. trpěla obsedantně-kompulzivní poruchou. Hodges by uvěřil, že přehlédla náhradní klíč a nechala ho v přihrádce na rukavice, ale pokud tehdy ve čtvrtek večer svůj hlavní klíč odnesla, pak by u auta přece zamkla dveře, ne? Řekla, že to udělala, a trvala na tom až do konce, a opravdu, když se nad tím tak zamyslí…

„Pane Hodgesi?“

„S těmi novými chytrými klíčky je to jednoduchý tříkrokový proces, že?“ řekne. „První krok, zhasnout motor. Druhý krok, vytáhnout klíč ze zapalování. Pokud myslíte na něco jiného a na druhý krok zapomenete, připomene vám to pípání. Třetí krok, zavřít dveře a stisknout tlačítko s ikonkou visacího zámku. Proč by na to člověk zapomínal, když má klíček přímo v ruce? Zlodějoodolné a pro pitomce.“

„Přesně tak, pane H., jenže někteří pitomci stejně zapomenou.“

Hodges je příliš ponořený v myšlenkách, než aby mlčel. „Ona nebyla žádný pitomec. Nervózní a ustrašená, ale ne hloupá. Jestli ten klíč vzala s sebou, skoro musím věřit, že to auto zamkla. A do auta se nikdo nevloupal. Takže i kdyby skutečně nechala klíček v přihrádce uvnitř, jak se ten chlap dostal dovnitř?“

„Takže je to tajemství zamčeného auta místo zamčeného pokoje. Todle být problém na pět dýmek!“

Hodges neodpovídá. Přemílá si to pořád dokola. Teď se zdá jasné, že náhradní klíč byl nejspíš v přihrádce na rukavice, ale bavili se vůbec s Petem o téhle možnosti? Je si docela jistý, že nebavili. Protože uvažovali jako muži? Nebo protože byli nasraní na paní T., že byla tak nedbalá, a chtěli na ni svalit vinu? A provinila se něčím, nebo ne?

Ne, pokud skutečně to auto zamkla, pomyslí si.

„Pane Hodgesi, co má ten Modrý deštník společného s mercedesovým vrahem?“

Hodges se vynoří z myšlenek. Byl do nich ponořený hluboko, takže mu to trvá. „O tom zrovna teď nechci mluvit, Jerome.“

„Ale možná můžu pomoct!“

Viděl někdy Jeroma tak nadšeného? Možná jednou, když debatní tým, kterému v druhém ročníku dělal kapitána, vyhrál městský šampionát.

„Zjisti, co jsou ty stránky zač, a tahle pomoc mi bude stačit,“ říká Hodges.

„Nechcete mi to říct, protože nejsem plnoletý. Je to tak, že?“

Částečný důvod to je, ale Hodges nemá v úmyslu mu to prozrazovat. A náhodou je v tom ještě něco jiného.

„Je to složitější. Už nejsem policajt a vyšetřování případu Městského centra je hodně na hraně legálnosti. Jestli něco zjistím a neřeknu to svému bývalému parťákovi, který má teď případ mercedesového vraha na starosti, tu hranu překročím. Ty máš před sebou zářivou budoucnost včetně toho, že tě přijme jakákoli vysoká nebo univerzita, kterou poctíš svou přítomností. Co bych řekl tvým rodičům, kdybych tě zatáhl do něčeho, kvůli čemu mě možná budou vyšetřovat, a z tebe by mohli udělat komplice?“

Jerome mlčky sedí a snaží se to vstřebat. Pak dá zbytek kornoutu Odellovi, který po něm dychtivě chňapne. „Chápu.“

„Opravdu?“

„Jo.“

Jerome vstane a Hodges udělá totéž. „Jsme stále přátelé?“

„Jasně. Ale jestli si budete myslet, že vám můžu pomoct, tak mi slibte, že se ozvete. Víte, co se říká – víc hlav víc ví.“

„Domluveno.“

Zamíří zpátky do kopce. Odell nejdřív jde mezi nimi stejně jako předtím, ale pak začne táhnout, protože Hodges zpomaluje. Taky se nějak zadýchává. „Musím trochu shodit,“ řekne Jeromovi. „Víš, co se mi stalo? Onehdy se mi u docela dobrých kalhot roztrhl zadek.“

„Takových pět kilo dole by vám asi prospělo,“ řekne Jerome diplomaticky.

„Vynásob to dvěma a budeš o dost blíž.“

„Chcete se zastavit a trochu si odpočinout?“

„Ne.“ Hodges sám sobě připadá jako děcko. S tou váhou to ale myslí vážně. Až se vrátí domů, všechny ty zatracené pochoutky v kredenci a lednici poletí do koše. Pak si pomyslí Musím to vyhodit až do popelnice. Klidně bych mohl vyměknout a lovit doma v koši.

„Jerome, bylo by nejlepší, kdyby sis nechal to moje malé vyšetřování pro sebe. Můžu se spolehnout na tvoji diskrétnost?“

Jerome bez váhání odpoví. „Absolutně. Nikomu ani muk.“

„Dobře.“

Jeden blok před nimi zacinká přes Harper Road dodávka Mr. Tasteyho a zamíří po Vinson Lane. Jerome zamává. Hodges nevidí, jestli zmrzlinář zamával taky.

„Teď se ukáže,“ pronese Hodges.

Jerome se otočí a ušklíbne se. „Zmrzlinář je jako policajt.“

„Cože?“

„Nikdy není po ruce, když ho člověk potřebuje.“

14

Brady jede s dodávkou, dodržuje povolenou rychlost (tady na Vinson Lane je to pětatřicet kilometrů za hodinu) a skoro nevnímá břeskné cinkání „Děvčat z Buffala“ z tlampačů nad sebou. Pod bílým pláštěm Mr. Tasteyho má svetr, protože náklad za zády je studený.

Jako moje mysl, pomyslí si. Jenže zmrzlina je jenom studená. Moje mysl je navíc analytická. Je to stroj. Mac naládovaný triliónem gigabajtů.

Zaměří ji na to, co právě viděl, tlustého bývalého policajta kráčejícího po Harper Road Hill s Jeromem Robinsonem a irským setrem s negerským jménem. Jerome mu zamával a Brady okamžitě zamával taky, protože takhle zapadnete. Je to stejné jako poslouchat nekonečné žvásty Freddi Linklatterové o tom, jak je těžké být lesbou v heteráckém světě.

Kermit William Hodges zvaný „Kéž bych byl mladý“ a Jerome Robinson zvaný „Kéž bych byl bílý“. O čem si ten podivný pár povídal? To by Brady Hartsfield rád věděl. Možná to zjistí, jestli policajt spolkne návnadu a začne konverzovat pod Debiiným modrým deštníkem. U té bohaté čubky to rozhodně zabralo. Jakmile se rozpovídala, nic ji nemohlo zastavit.

V. V. a jeho přičmoudlý poskok.

Taky Odell. Nezapomenout na Odella. Jerome a jeho malá sestřička toho psa milují. Skutečně by jim zlomilo srdce, kdyby se mu něco stalo. Nejspíš se nestane nic, ale možná si vyhledá na netu něco o jedech, až se dnes večer dostane domů.

Takové myšlenky neustále poletují Bradyho myslí, jsou to netopýři v jeho zvonici. Dnes dopoledne v obchodě sepisoval další dodávku zlevněných DVD (proč přicházejí další ve stejné době, kdy se snaží zbavit zásob, je pro něj tajemství, které nebude nikdy rozluštěno) a napadlo ho, že by mohl svou sebevražednou vestu použít na zavraždění prezidenta, pana Baracka Obamy zvaného „Kéž bych byl bílý“. Odešel by v oblaku slávy. Barack do tohoto státu jezdí často, protože je důležitý pro jeho strategii znovuzvolení. A když do tohoto státu přijede, přijede do tohoto města. Má mítink. Mluví o naději. Mluví o změně. Bla bla bla. Brady vymýšlel, jak se vyhnout detektorům kovů a namátkovým kontrolám, když ho prozvonil Tones Frobisher a řekl mu, že má servisní výjezd. Než vyrazil na cestu s jedním ze zelených VW Kyber patroly, zamyslel se nad něčím jiným. Nad Bradem Pittem, řečeno přesněji. Zasraným idolem odp oledních kin.

Ale někdy jeho myšlenky zapustí kořeny.

Po chodníku přibíhá baculatý chlapeček a mává penězi. Brady zastaví.

„Já ci čoooklátovou!“ hýká klouček. „A chci ji posypat!“

Máš ji mít, ty tlustý malý hajzlíku, pomyslí si Brady a vykouzlí svůj nejširší, nejkouzelnější úsměv. Rozeser si cholesterol, co jen hrdlo ráčí, tipuju tě tak na čtyřicet, a kdo ví, možná první infarkt přežiješ. To tě ale nezastaví, kdepak. Svět je přece plný piva a maxihamburgerů a čokoládové zmrzliny.

„Máš ji mít, kamaráde. Jedna čokoládová s posypáním, už se nese. Co škola? Dostal jsi nějakou jedničku?“

15

Ten večer se televize v domě číslo 63 na Harper Road vůbec nerozsvítí, ani na Večerní zprávy. Ani počítač. Hodges místo něj vytáhne svůj spolehlivý kancelářský blok. Janelle Pattersonová o něm řekla, že je ze staré školy. To tedy je, a neomlouvá se za to. Takhle pracoval vždycky, takhle se cítí nejpohodlněji.

Sedí v krásném beztelevizním tichu, znovu si čte dopis, který mu poslal pan Mercedes. Pak si přečte ten, který dostala paní T. Střídavě si je čte víc než hodinu, zkoumá text řádek po řádku. Jelikož dopis paní T. je kopie, klidně si dělá na okraje poznámky a kroužkuje určitá slova.

Tuto část práce zakončí tím, že dopisy přečte nahlas. Používá různé hlasy, protože pan Mercedes se vtělil pokaždé do jiné osoby. Dopis, který dostal Hodges, je chlubivý a zpupný. Ha ha, ty trosko a starý blázne, říká. Nemáš pro co žít a víš to, tak proč se rovnou nezabiješ? Tón dopisu pro Olivii Trelawneyovou je ustrašený a melancholický, plný výčitek a líčení krušného dětství, ale také se tu objevuje myšlenka na sebevraždu, tentokrát formulovaná soucitně: Rozumím. Naprosto vás chápu, protože cítím totéž.

Nakonec Hodges vloží dopisy do složky, kterou do štítku nadepsal MERCEDESOVÝ VRAH. Nic jiného ve složce není, což znamená, že je strašně tenká, ale pokud Hodges pořád ještě za něco stojí, bude tloustnout list po listu s jeho vlastními poznámkami.

Sedí asi čtvrt hodiny, ruce složené na blahobytném břiše jako meditující Buddha. Pak si přitáhne blok blíž a začne psát.

Myslím, že jsem měl pravdu ve většině případů, co se týče falešných stop ve stylistice. V dopise pro paní T. nepoužívá vykřičníky, ani výrazy tiskacím písmem, ani odstavce o jedné větě (ten jeden na konci je kvůli dramatickému efektu). S těmi uvozovkami jsem se spletl, ty má rád. Taky rád podtrhává. Možná přece jenom není mladý, v tom jsem se mohl plést…

Ale vzpomene si na Jeroma, který toho o počítačích a internetu zapomněl víc, než se kdy Hodges naučí. A na Janey Pattersonovou, která věděla, jak získat kopii sestřina dopisu oskenováním, a která používá skype. Janey Pattersonovou, která je skoro o dvacet let mladší než on.

Znovu vezme do ruky pero.

… ale přece jenom jsem se asi nespletl. Pravděpodobně mu nebude pod dvacet (i když tohle vyloučit nemůžu), ale bude řekněme v rozpětí 20–35. Je chytrý. Dobrá slovní zásoba, umí se vyjadřovat.

Znovu si projde dopisy a zapíše si některé příklady dobrého vyjadřování: malá cupitající myška, jahodový džem ve spacím pytli, lidé jsou většinou jako ovce a ovce nežerou maso.

Nic, kvůli čemu by lidé zapomněli na Philipa Rotha, ale Hodges si myslí, že tyhle věty ukazují na jistou míru talentu. Najde si další a napíše ji pod ostatní: Co pro vás udělali kromě toho, že vás pronásledují a působí vám bezesné noci?

Poklepává nad větou špičkou propisky, takže vytvoří uskupení tmavě modrých teček. Napadne ho, že většina lidí by napsala máte z toho bezesné noci nebo nemůžete kvůli tomu spát, ale to panu Mercedesovi nestačilo, protože je zahradníkem, který zasazuje semínka pochybností a paranoie. Oni vyrazili, aby vás dostali, paní T., a oni mají pravdu, že? Protože vy jste tam svůj klíč přece jen nechala. Říkají to policajti, já to taky říkám a já tam byl. Jak bychom se mohli všichni mýlit?

Hodges si ty nápady zapíše, nakreslí kolem nich rámeček a pak si vezme čistý papír.

Nejlepší identifikační znak je pořád BACHATEL místo PACHATEL, používá to v obou dopisech, ale taky si všimni SPOJOVNÍKŮ v dopise pro Trelawneyovou. Popotahování místo popotahování. Supermarket místo supermarket. Jestli dokážu toho chlapa identifikovat a dostanu od něj vzorek rukopisu, dokážu ho usvědčit.

Tyhle stylistické otisky prstů by nestačily přesvědčit porotu, ale Hodgese? Rozhodně.

Znovu se opře do židle, nakloní hlavu, oči upře do prázdna. Neuvědomuje si ubíhající čas. Čas, který od odchodu do penze tak těžce naléhal, pro něj najednou přestal existovat. Pak se Hodges vrhne dopředu, kolečková židle pod ním na protest nezvykle zakvílí, a napíše velkými tiskacími písmeny: DÍVAL SE PAN MERCEDES?

Hodges má skoro jistotu, že ano. Že tohle je jeho modus operandi.

Sledoval novinářské útoky na paní Trelawneyovou, viděl její dvě nebo tři vystoupení v televizních zprávách (strohá a nelichotivá, ta vystoupení srazila její beztak mizerné přijetí veřejností až do sklepa). Možná i projížděl kolem jejího domu. Hodges by si měl znovu promluvit s Radneyem Peeplesem a zjistit, jestli si on nebo jiný zaměstnanec jejich bezpečnostní agentury nevšimli, že by kolem domu paní Trelawneyové v Sugar Heights projížděla nějaká auta v týdnech, než to zabalila. A někdo jí na bránu nasprejoval VRAŽEDNÁ PÍČA. Jak dlouho před sebevraždou se to stalo? Možná to udělal sám pan Mercedes. A on ji samozřejmě poznal lépe, mnohem lépe, jestliže přijala jeho pozvání a setkala se s ním pod Modrým deštníkem.

Pak jsem tu já, pomyslí si a podívá se, jak jeho dopis končí: Nechtěl bych, abyste začal přemýšlet o své pistoli a následovalo Ale vy na ni myslíte, že? Má pan Mercedes na mysli jeho teoreticky služební zbraň, nebo viděl osmatřicítku, se kterou si Hodges někdy hraje? To se nedá poznat, ale…

Ale myslím, že ji viděl. Ví, kde bydlím, z ulice mi každý vidí rovnou do obýváku, takže si myslím, že ji viděl.

Představa, že je sledován, Hodgese naplní spíš vzrušením než strachem nebo rozpaky. Kdyby dokázal ztotožnit nějaké vozidlo, kterého si všimli lidi z Bdělé stráže, s vozidlem, které tráví na Harper Road nezvykle mnoho času…

V tu chvíli zazvoní telefon.

16

„Zdravím, pane H.“

„Copak, Jerome?“

„Jsem pod Deštníkem.“

Hodges odsune blok stranou. První čtyři stránky už jsou plné nesouvislých poznámek, na dalších třech je hustě sepsané shrnutí případu, přesně jako za starých časů. Zhoupne se na židli.

„Jestli jsem pochopil, nesežral ti počítač?“

„Ne. Žádní červi, žádné viry. A už jsem dostal čtyři nabídky na popovídání s novými přáteli. Jeden je z Abilene v Texasu. Říká, že se jmenuje Bernice, ale můžu jí říkat Berni. S měkkým i. Připadá mi děsně roztomilá a neřeknu, že nejsem v pokušení, ale nejspíš to bude převlečený prodavač bot z Bostonu, který bydlí s matkou. Kámo, internet – to je krabička s překvapením.“

Hodges se usměje.

„Nejdřív ta historie, tu jsem částečně vylovil z koukání po všemocném internetu a hlavně od pár počítačových maniaků na univerzitě. Připraven?“

Hodges znovu popadne blok a otočí na čistý list. „Tak do mě.“ Přesně tak to říkával Peteovi Huntleymu, když Pete přišel s nějakou novou informací k případu.

„Tak jo, ale nejdřív… víte, co je na internetu nejvzácnější zboží ?“

„Nevím.“ Vzpomene si na Janey Pattersonovou a dodá: „Jsem ze staré školy.“

Jerome se zachechtá. „To teda jste, pane Hodgesi. V tom je taky vaše kouzlo.“

Suše: „Děkuji ti, Jerome.“

„Nejvzácnější zboží je soukromí, a přesně to Debiinin modrý deštník a podobné stránky poskytují. Vedle nich vypadá facebook jako společná telefonní linka z padesátých let. Po jedenáctém září se vyrojily stovky soukromých webovek. Právě tehdy různé vlády prvního světa opravdu začaly čenichat. Mocnosti se bojí internetu, kámo, a právem. Každopádně většina těch EP stránek – což znamená extrémně privátních – funguje ze střední Evropy. Ty jsou pro internetový chat totéž, co Švýcarsko pro bankovní účty. Sledujete mě?“

„Jo.“

„Servery Modrého deštníku jsou v Olovu, bosenském městečku proslulém před rokem 2005 hlavně býčími zápasy. Šifrované servery. Mluvíme tu o kvalitě NASA, jasné? Vystopování je nemožné, pokud Úřad pro národní bezpečnost nebo Kang Sheng – to je čínská verze toho úřadu – nemá nějaký supertajný software, o kterém nikdo neví.“

A i když mají, nikdy ho neposkytnou k použití v případu Mercedesového vraha, pomyslí si Hodges.

„Je tu další zajímavost, zvlášť šikovná ve věku sextovacích skandálů. Pane H., našel jste někdy na netu něco – třeba fotku nebo článek v novinách –, co jste si chtěl vytisknout, ale nešlo to?“

„Párkrát jo. Stiskneš Tisk, a v přehledu tisku zůstává prázdné okýnko. Je to k vzteku.“

„Totéž se děje na Modrém deštníku.“ Jerome nemluví naštvaně, ale obdivně. „Trochu jsem si se svou novou přítelkyní Berni psal – jaké máte u vás počasí, jakou máš ráda skupinu, takové věci – a když jsem se pokusil naši konverzaci vytisknout, objevil se prst na rtech a hláška PŠŠŠT.“ Jerome to hláskuje, aby měl jistotu, že to Hodges chápe. „Ty konverzace se ale dají zaznamenat…“

To si piš, pomyslí si Hodges a s láskou se dívá na poznámky načmárané v bloku.

„… ale musel byste si dělat screenshoty nebo něco takového, což je děsnej vopruz. Chápete, co myslím tím soukromím, jo? Ti mládenci to myslí vážně.“

Hodges opravdu chápe. Nalistuje první stránku svého bloku a zakroužkuje jednu z předchozích poznámek: VYZNÁ SE V POČÍTAČÍCH (POD 50?).

„Když kliknete na vstup, objeví se běžný výběr – NAPIŠ UŽIVATELSKÉ JMÉNO nebo REGISTRUJ SE. Protože jsem neměl uživatelské jméno, klikl jsem na registraci a mám ji. Jestli se mnou budete chtít mluvit pod Modrým deštníkem, jsem tyrone40. Pak je tam dotazník, který máte vyplnit – věk, pohlaví, zájmy, podobné věci – a potom musíte vložit číslo svojí kreditky. Stojí to třicet babek měsíčně. Udělal jsem to, protože mám důvěru ve vaši schopnost mě odškodnit.“

„Tvoje důvěra bude odměněna, synu.“

„Počítač to přežvykuje asi devadesát vteřin – Modrý deštník se otáčí a na obrazovce je hláška ZAŘAZUJI. Pak se objeví seznam lidí s podobnými zájmy, jako máte vy. Tak na některé vlítnete a za chvíli chatujete jako blázen.“

„Mohli by to lidé využívat na posílání porna? Vím, že v popisu stojí, že ne, ale…“

„Mohl byste to použít k posílání fantazií, ale žádných pixelů. I když si umím představit, jak úchyláci – pedofilové, krešoví magoři a tak – můžou Modrý deštník využít k tomu, aby nasměrovali přátele podobného založení na stránky, kde ilegální obrázky k mání jsou.“

Hodges se chce zeptat, co jsou krešoví magoři, ale raději od toho upustí.

„Takže v podstatě nevinný chat.“

„No…“

„Co no?“

„Umím si představit, jak to můžou šílenci využívat ke sdělování fakt drsných informací. Třeba jak postavit bombu a tak.“

„Řekněme, že už mám uživatelské jméno. Co se stane potom?“

„Máte?“ Jeromův hlas zní opět vzrušeně.

„Dejme tomu, že mám.“

„To by záleželo na tom, jestli jste si ho jenom vymyslel, nebo jestli jste ho dostal od někoho, kdo si s vámi chce popovídat. Jako že vám ho řekl po telefonu nebo poslal mailem.“

Hodges se zakření. Jeroma, skutečné dítě své doby, vůbec nenapadla možnost, že informace se dají předávat i na tak středověkém nosiči, jako je dopis.

„Řekněme, že jste ho dostal od někoho jiného,“ pokračuje Jerome. „Třeba od toho chlapa, co ukradl té paní auto. Jako že si s vámi chce pokecat o tom, co udělal.“

Čeká. Hodges mlčí, ale obdivně.

Po několika vteřinách ticha Jerome řekne: „Nemůžete jednomu vyčítat, že to zkusil. Každopádně se do toho pustíte vložíte to uživatelské jméno.“

„Kdy zaplatím svých třicet babek?“

„Nezaplatíte.“

„Proč ne?“

„Protože někdo je za vás už zaplatil.“ Jerome teď mluví věcně. Smrtelně vážně. „Nejspíš vám nemusím vykládat, abyste byl opatrný, ale stejně buďte. Protože jestli už máte uživatelské jméno, tak na vás ten chlap čeká.“

17

Brady se cestou domů zastaví pro večeři (dnes večer sendviče z Little Chef), ale matka leží zkárovaná na gauči. V televizi běží další reality show, nějaký program, který nabízí partu pohledných mladých žen svalnatému svobodnému muži, co vypadá, že má IQ stojací lampy. Brady vidí, že máma už jedla – trochu. Na kávovém stolku stojí poloprázdná láhev smirnoffu a dvě plechovky NutraSlimu. Ďábelská svačina, pomyslí si, ale matka je aspoň oblečená: má na sobě džíny a kolejní triko.

Pro všechny případy sendvič rozbalí a přejede jí s ním pod nosem, ale ona jenom zafrká a odvrátí hlavu. Brady se rozhodne, že tenhle sní sám, a druhý si uloží do své osobní ledničky. Když se vrátí z garáže, svalnatý svobodný mládenec se ptá jedné své potenciální šukací hračky (samozřejmě blond), jestli ráda vaří snídaně. Blondýna se uculí a odpoví: „Máš to rád po ránu horké?“

Brady drží talíř se sendvičem a dívá se na svou matku. Ví, že je možné, že jednoho večera přijde domů a najde ji mrtvou. Dokonce by jí s tím mohl pomoct, prostě vzít jeden z ozdobných polštářů a přimáčknout jí ho na obličej. Nebyla by to první vražda, ke které v tomhle domě došlo. Kdyby to udělal, byl by jeho život lepší nebo horší?

Má strach – jeho vědomá mysl ho neformuluje, ale vznáší se pod její hladinou –, že by se nezměnilo vůbec nic.

Jde dolů, hlasem zapne světla a počítače. Posadí se před číslo tři a jde na Debiin modrý deštník s jistotou, že touhle dobou už tlustý bývalý policista návnadu spolkl.

Nic tam není.

Praští pěstí do dlaně a cítí ve spáncích tupé škubání, které je předzvěstí bolesti hlavy, migrény, kvůli níž určitě nedokáže usnout půlku noci. Aspirin na tyhle bolesti vůbec nezabírá, když přijdou. Říká jim malé čarodějnice, jenže někdy jsou ty malé čarodějnice velké. Ví, že existují prášky, které by měly tyhle bolesti hlavy zmírnit – vyhledal si je na netu –, ale jsou jenom na předpis a Brady se doktorů děsí. Co když některý zjistí, že má mozkový nádor? Glioblastom, který je podle wikipedie nejhorší? Co když ty lidi na pracovní burze zavraždil kvůli němu?

Nebuď hloupý, glioblastom by tě zabil už před několika měsíci.

Tak jo, ale co když doktor řekne, že migrény jsou známkou duševní choroby? Paranoidní schizofrenie něco něčeho takového? Brady bere na vědomí, že skutečně je duševně nemocný, samozřejmě že je, normální lidé nevjíždějí s autem do zástupu lidí nebo neuvažují o tom, že zabijí prezidenta Spojených států při sebevražedném útoku. Normální lidé nezabíjejí své mladší bratry. Normální muži nepostávají před matčinými dveřmi a neuvažují, jestli je nahá.

Ale nenormální muži nejsou rádi, když jiní lidé vědí, že jsou nenormální.

Vypne počítač a bezcílně bloumá po svém velínu. Zvedne Druhou věc, pak ji zase položí. Ani tohle není originál, jak zjistil. Zloději aut používají takové věcičky už roky. Od chvíle, kdy to použil na mercedes paní Trelawneyové, se to neodvážil zkoušet znova, ale možná je čas přivést starou dobrou Druhou věc zpátky z důchodu – je úžasné, co lidé nechávají v autech. Použít Druhou věc je trochu nebezpečné, ale ne moc. Pokud bude opatrný, a Brady umí být velmi opatrný.

Zasraný bývalý policajt, proč nespolkl tu návnadu?

Brady si mne spánky.

18

Hodges návnadu nespolkl, protože chápe, co je v sázce: jackpot. Jestli napíše nesprávný vzkaz, už nikdy o panu Mercedesovi neuslyší. Na druhou stranu, jestli předvede, co pan Mercedes určitě očekává – nesmělou a neobratnou snahu zjistit, co je ten chlápek zač –, ten poťouchlý parchant bude vždycky o něco napřed.

Otázka, kterou je potřeba zodpovědět, než začne, je prostá: Kdo bude v tomto vztahu ryba a kdo bude rybář?

Musí něco napsat, protože Modrý deštník je všechno, co má. Nemůže spoléhat na žádné své staré policejní zdroje. Dopisy, které pan Mercedes napsal Olivii Trelawneyové a přímo Hodgesovi, jsou bez podezřelého bezcenné. Kromě toho, dopis je prostě dopis, zatímco počítačový chat je…

„Dialog,“ řekne.

Jenže potřebuje vábničku. Nejkouzelnější možnou vábničku. Může předstírat, že má sebevražedné sklony, a to by nebylo těžké, protože až donedávna je měl. Je si jistý, že rozjímání o přitažlivosti smrti na nějakou dobu pana Mercedesa rozpovídají, ale jak dlouho bude trvat, než si ten chlapík uvědomí, že jde jenom o hru? Tohle není žádný zfetovaný osel, který věří, že policie mu fakt dá milion dolarů a boeing, který ho odveze do El Salvadoru. Pan Mercedes je velmi inteligentní osoba, která je shodou okolností šílená.

Hodges si přitáhne blok na klín a nalistuje čistou stránku. V půlce napíše velkými tiskacími písmeny několik slov.

MUSÍM HO VYTOČIT.

Větu zarámuje, strčí blok do složky, kterou pro případ založil, a tloustnoucí složku zavře. Ještě chvíli sedí a dívá se na fotku své dcery na spořiči obrazovky, dcery, které už není pět a už si nemyslí, že táta je bůh.

„Dobrou noc, Allie.“

Vypne počítač a jde si lehnout. Nečeká, že usne, ale stane se.

19

Probudí se ve 2:19 ráno, jak hlásí budík u postele, a v hlavě mu svítí odpověď jako neonový barový nápis. Je to riskantní, ale správné, takovou věc uděláte buď bez váhání, anebo vůbec. Jde do své kanceláře a vypadá jako tlustý bledý duch v trenkách. Zapne počítač. Najde si Debbiin modrý deštník a klikne na ZAČNĚTE HNED!

Objeví se nový obrázek. Tentokrát je ten mladý pár na jakémsi kouzelném létajícím koberci, který se vznáší nad nekonečným mořem. Padá stříbřitý déšť, ale oni jsou bezpečně v suchu pod modrým deštníkem. Pod kobercem jsou dvě tlačítka, vlevo REGISTRUJ SE a vpravo VLOŽ HESLO. Hodges klikne na VLOŽ HESLO a do rámečku, který se objeví, napíše kermitfrog19. Stiskne enter a objeví se nová obrazovka. Na ní je tato zpráva:

mercvrah s tebou chce chatovat!

Chceš chatovat s mercvrahem?

A N

Najede kurzorem na A a stiskne tlačítko na myši. Objeví se okénko pro jeho odpověď. Hodges píše rychle, bez váhání.

20

O tři míle dál, v domě číslo 49 na Elm Street v Northfieldu, nemůže Brady Hartsfield spát. V hlavě mu duní. Pomyslí si: Frankie. Můj bratr, který měl umřít, když se dusil tím kusem jablka. Život by byl mnohem jednodušší, kdyby se věci děly takhle.

Vzpomene si na matku, která někdy zapomíná na noční košili a spí naostro.

Nejvíc však myslí na tlustého bývalého policajta.

Nakonec vstane a vyjde z ložnice, na chvilku se zastaví před matčinými dveřmi a poslouchá, jak chrápe. Nejméně erotický zvuk ve vesmíru, říká si, ale stejně se zastaví. Potom jde dolů, otevře dveře do sklepa a zavře za sebou. Chvíli stojí ve tmě a pak řekne: „Velín.“ Ale příliš chraptí a tma je pořád. Odkašle si a zkusí to znovu. „Velín!“

Světla se rozsvítí. Chaos rozsvítí počítače a Temno zarazí odpočet na sedmi obrazovkách. Posadí se před číslo tři. Mezi spoustou ikon je malý modrý deštník. Klikne na něj a uvědomí si, že zadržuje dech, teprve když dlouze chraptivě vydechne.

kermitfrog19 s tebou chce chatovat!

Chceš chatovat s kermitfrog19?

A N

Brady klikne na A a předkloní se. Dychtivý výraz mu chvíli vydrží a pak se mění v nechápavost. Postupně, jak si čte krátký vzkaz pořád dokola, se nechápavost promění nejdřív ve vztek a potom v čirou zuřivost.

Viděl jsem za ty roky ve službě už spoustu falešných přiznání, tohle je ztráta času. Jsem v důchodu, ale ne hlupák.

Nezveřejněné důkazy dokazují, že nejsi Mercedesový vrah.

Odprejskni, blbečku.

Brady cítí skoro neovladatelné nutkání prorazit pěstí obrazovku, ale ovládne se. Sedí na židli a celý se třese. Oči má vytřeštěné, užaslé. Uplyne minuta. Dvě. Tři.

Brzo vstanu, pomyslí si. Vstanu a vrátím se do postele.

Ale k čemu to bude? Stejně nedokáže usnout.

„Ty tlustej hajzle,“ zašeptá a neuvědomuje si, že mu z očí začínají téct horké slzy. „Ty tlustej pitomej zbytečnej hajzle. Byl jsem to já! Byl jsem to já! Byl jsem to já!“

Nezveřejněné důkazy dokazují.

To není možné.

Chopí se nezbytnosti ublížit tomu tlustému bývalému policajtovi a s touhle myšlenkou se mu vrátí schopnost přemýšlet. Jak by to měl udělat? Uvažuje nad tou otázkou skoro půl hodiny, zkouší a zavrhuje několik scénářů. Když odpověď přijde, je elegantně jednoduchá. Přítel tlustého bývalého policajta – jeho jediný přítel, pokud byl Brady schopen ověřit – je negerský kluk s bílým jménem. A co negerský kluk miluje? Co miluje celá jeho rodina? Samozřejmě irského setra. Odella.

Brady si vzpomene na svoje nedávné fantazie o tom, že otráví několik litrů nejlepší zmrzliny Mr. Tasteyho, a rozchechtá se. Jde na internet a začne hledat.

Řádná příprava, pomyslí si a usměje se.

V určitou chvíli si uvědomí, že bolest hlavy je pryč.

Jedovatá návnada

1

Brady Hartsfield nepotřebuje moc času, aby zjistil, jak otrávit Odella, psího kámoše Jeroma Robinsona. Pomůže, že Brady je zároveň Ralph Jones, vymyšlený chlapík s dostatečně důvěryhodným kreditem – plus nízkolimitní kartou Visa –, který objednává věci například z Amazonu nebo na eBay. Většina lidí si neuvědomuje, jak snadné je oživit falešnou identitu, jakou má internet rád. Stačí platit účty. Když to neděláte, všechno se může rychle rozpadnout.

Jako Ralph Jones si objedná kilovou plechovku prostředku proti syslům Gopher-Go a uvede Ralphovu dodací adresu, úložnou schránku kousek od Diskontu Electronix.

Účinnou složkou Gopheru-Go je strychnin. Brady si vyhledá na netu příznaky otravy strychninem a celý blažený zjistí, že Odell dostane zabrat. Zhruba za dvacet minut po požití začnou v krku a hlavě svalové křeče. Ty se rychle rozšíří po celém těle. Ústa se roztáhnou jako v úsměvu (aspoň u lidí, Brady neví, jak je to u psů). Možná bude zvracet, ale to už bude vstřebáno příliš mnoho jedu a bude pozdě. Křeče zesílí a stále se zhoršují, až se páteř trvale prohne do tvrdého oblouku. Někdy páteř skutečně praskne. Když nastane smrt – je to vysvobození, tím si je Brady jist –, je to v důsledku udušení. Neurální cesty pověřené úkolem přivádět vzduch zvenčí do plic to prostě vzdají.

Brady se nemůže dočkat.

Aspoň že nebude čekat dlouho, říká si, když vypíná sedm počítačů a jde po schodech nahoru. Objednávka by měla dorazit příští týden. Do psa to nejlíp dostane v hroudě pěkně šťavnatého mletého masa, pomyslí si. Všichni psi mají rádi hovězí a Brady ví přesně, jak Odellovi tu pochoutku podá.

Barbara Robinsonová, Jeromova mladší sestra, má kamarádku Hildu. Ty dvě rády chodí do Zoneyho GoMartu, večerky, která je několik bloků od domu Robinsonových. Říkají, že tam chodí proto, že mají rády hroznové nanuky, ale ve skutečnosti se rády scházejí s dalšími malými kamarádkami. Sedí na nízké kamenné zídce na konci čtyřmístného parkoviště za obchodem, půl tuctu malých slečen tam drbe a hihňá se a vyměňuje si dobroty. Brady je tam často vídá, když jezdí se zmrzlinářskou dodávkou. Mává jim a ony jemu.

Všichni mají rádi zmrzlináře.

Paní Robinsonová dovoluje Barbaře tyhle výlety jednou nebo dvakrát týdně (Zoney není feťácký zapadák, to si zřejmě sama zjistila), ale stanovila pro svůj souhlas podmínky, které Brady bez potíží vydedukoval. Barbara nikdy nesmí jít sama, vždycky musí být zpátky za hodinu, musí s kamarádkou pokaždé vzít Odella. Do GoMartu nesmí žádný pes, takže Barbara ho přivazuje ke klice venkovního záchodu, než si s Hildou uvnitř koupí hroznový nanuk.

V tu chvíli Brady – ve svém osobním autě, nenápadném subaru – hodí Odellovi smrtící masovou kouli. Pes je velký, možná vydrží čtyřiadvacet hodin. Brady v to doufá. Žal má transformační moc, kterou hezky vyjadřuje axiom hovno se kutálí z kopečka. Čím větší bolest bude Odell cítit, tím větší bolest bude cítit ta malá negerka i její starší bratr. Jerome svůj žal přenese na tlustého bývalého policajta alias Kermita Williama Hodgese, a tlustý bývalý policajt pochopí, že za smrt toho psa může on, že je to odplata za to, že poslal Bradymu tak odporný a neuctivý dopis. Až Odell umře, tlustý bývalý policajt bude vědět…

V půli schodů do patra, kde se rozléhá matčino chrápání, se Brady zastaví a rozšíří se mu oči svítajícím poznáním.

Tlustý policajt bude vědět.

A to je problém, že? Protože činy mají důsledky. To je ten důvod, proč Brady může snít o otrávení kýble zmrzliny, kterou prodává děckám, ale nic takového ve skutečnosti neudělá. Aspoň pokud chce nadále zůstat nenápadný, což prozatím chce.

Hodges s tím dopisem, co mu Brady poslal, zatím ke svým kámošům z policejního oddělení nešel. Nejdřív si Brady myslel, že je to proto, že to Hodges chce udržet mezi nimi dvěma, že se chce pokusit vystopovat Mercedesového vraha sám a získat k důchodu trochu slávy, ale teď to pochopil. Proč by ho ten zasraný V. V. měl hledat, když si myslí, že Brady je jenom cvok?

Brady nemůže pochopit, jak Hodges mohl dojít k takovému závěru, když Brady přece věděl o bělidle a síťce na vlasy, přestože tyhle podrobnosti se v tisku nikdy neobjevily, ale nějak se to stalo. Jestli Brady otráví Odella, Hodges zavolá svoje policejní kámoše. Počínaje starým parťákem Huntleyem.

Ještě horší by bylo, že by to tomu muži, kterého Brady doufal dohnat k sebevraždě, mohlo dát nový důvod k životu, čímž by zmařil celý účel důmyslně zkomponovaného dopisu. To by bylo strašně nefér. Dotlačit tu mrchu Trelawneyovou za hranici byl nejúžasnější zážitek v životě, mnohem víc vzrušující (z důvodů, kterým nerozumí, ale to je mu jedno), než když zabíjel všechny ty lidi jejím autem, a chtěl to prožít znovu. Přimět hlavního vyšetřovatele případu, aby se zabil – to by byl triumf!

Brady stojí v půli schodiště a usilovně přemýšlí.

Ten tlustý parchant by to stejně mohl udělat, řekne si. Zabití psa by mohla být poslední kapka, kterou potřebuje.

Jenže tomuhle doopravdy nevěří a hlava varovně zabolí.

Najednou má chuť seběhnout zpátky do sklepa, jít k Modrému deštníku a uhodit na toho tlustého bývalého policajta, co mu to žvaní o „nezveřejněných důkazech“, aby to on, Brady, mohl vyvrátit. Ale udělat to by byla velká chyba. Vypadalo by to chtivě, možná dokonce zoufale.

Nezveřejněné důkazy.

Odprejskni, blbečku.

Ale já to udělal! Riskoval jsem svobodu, riskoval jsem dokonce život, a udělal jsem to! Nemůžeš mi to upřít! Není to fér!

Hlava už zase bolí.

Ty pitomý kreténe, pomyslí si. Tak nebo onak zaplatíš, ale teprve až chcípne ten pes. Možná chcípne i ten tvůj negerský kámoš. Možná chcípne celá ta negerská rodina. A po nich možná spousta dalších lidí. Tolik, že to, co se stalo u Městského centra, bude ve srovnání s tím vypadat jako piknik.

Vyjde do svého pokoje a lehne si v prádle na postel. Hlava mu znovu třeští, paže se třesou (jako by požil strychnin on). Bude tam ležet v mučivých bolestech až do rána, ledaže…

Vstane a vrátí se chodbou. Stojí před matčinými otevřenými dveřmi skoro čtyři minuty, pak to vzdá a vejde dovnitř. Vleze si do postele k ní a bolest hlavy začne skoro okamžitě ustupovat. Možná je to tím teplem. Možná je to její vůní – šampon, tělové mléko, chlast. Pravděpodobně je to obojím.

Matka se obrátí. Oči má ve tmě veliké. „Ale, zlatíčko. Zase máš zlou noc?“

„Ano.“ Cítí v očích teplé slzy.

„Malá čarodějnice?“

„Tentokrát velká čarodějnice.“

„Chceš, abych ti pomohla?“ Už zná odpověď, opírá se jí o břicho. „Děláš toho pro mě tolik,“ řekne něžně. „Dovol, abych to pro tebe udělala.“

Brady zavře oči. Pach chlastu v jejím dechu je velmi silný. Nevadí mu to, i když jindy ho nenávidí. „Tak jo.“

Postará se o něj rychle a odborně. Netrvá to dlouho. To nikdy.

„Tak,“ řekne matka. „Teď už spi, zlatíčko.“

Usne skoro hned.

Když se probudí do časného rána, matka znovu chrápe, v koutku úst má slinami přilepený pramen vlasů. Brady vstane z postele a vrátí se do svého pokoje. Hlavu má čistou. Strychninový jed na sysly je na cestě. Až dorazí, otráví psa, a následky ať táhnou k čertu. Nebo k bohu. A co ti negři na předměstí s bělošskými jmény? Na těch nezáleží. Pak bude následovat tlustý bývalý policajt, až bude mít šanci naplno si užít bolest Jeroma Robinsona a žal Barbary Robinsonové, a koho zajímá, jestli to bude sebevražda? Důležité je, že půjde. A potom…

„Něco velkého,“ řekne, když si natahuje džíny a bílé tričko. „Záblesk slávy.“ Ještě neví přesně, jaký záblesk to bude, ale to je v pořádku. Má čas a nejdřív musí něco udělat. Musí zdemolovat Hodgesovy takzvané „neuveřejněné důkazy“ a přesvědčit ho, že je skutečně Mercedesový vrah, monstrum, které se Hodgesovi nepodařilo chytit. Potřebuje to rozdírat, dokud to nezačne bolet. Taky to potřebuje kvůli tomu, že pokud Hodges věří těm falešným „neuveřejněným důkazům“, ostatní policajti – ti opravdoví – jim musejí věřit taky. To je nepřijatelné. Potřebuje…

„Důvěryhodnost!“ vykřikne Brady do prázdné kuchyně. „Potřebuji důvěryhodnost!“

Pustí se do přípravy snídaně: slanina s vejci. Vůně možná zavane nahoru k mámě a naláká ji. Jestli ne, nic se neděje. Sní i její porci. Má pořádný hlad.

2

Tentokrát to zabere, ačkoliv když se Deborah Ann objeví, ještě si zavazuje župan a je stěží vzhůru. Oči má zarudlé, tváře bledé, vlasy jí poletují všemi směry. Kocoviny už vlastně nemívá, její mozek a tělo si na chlast příliš zvykly, ale dopoledne tráví ve stavu chabého soustředění, dívá se na soutěžní pořady a láduje se pastilkami na žaludek. Kolem druhé odpoledne, kdy se svět kolem ní začíná zaostřovat, si nalije první skleničku toho dne.

Pokud se pamatuje, co se včera v noci stalo, nezmíní se o tom. Ale to se nezmiňuje nikdy. Ani jeden o tom nemluví.

Nikdy nemluvíme ani o Frankiem, pomyslí si Brady. A kdybychom mluvili, co bychom asi řekli? Páni, taková škoda, že upadl?

„Dobře to voní,“ řekne matka. „Máš pro mě trochu?“

„Kolik jen chceš. Kávu?“

„Prosím. Hodně cukru.“ Posadí se u stolu a zahledí se na televizi postavenou na lince. Není puštěná, ale ona na ni stejně civí. Pokud Brady ví, možná si matka myslí, že je puštěná.

„Nemáš na sobě uniformu,“ řekne matka a myslí tím modrou propínací košili s nápisem DISKONT ELECTRONIX na kapsičce. Ve skříni mu visí tři. Sám si je žehlí. Stejně jako luxování a praní nemá máma v repertoáru ani žehlení.

„Můžu tam jít až na desátou,“ řekne, a jako by jeho slova byla kouzelným zaklínadlem, probudí se jeho telefon a začne na druhé straně linky bzučet. Chytí ho dřív, než stačí spadnout na podlahu.

„Neber to, zlatíčko. Dělej, že jsme šli na snídani ven.“

To je lákavé, ale Brady není schopen nechat telefon zvonit, stejně jako není schopen vzdát se svých zmatených a stále se měnících plánů na nějaký velkolepý ničivý čin. Podívá se, kdo volá, a nepřekvapí ho, když na displeji uvidí TONES. Anthony Frobisher zvaný „Tones“, velké zvíře Diskontu Electronix (pobočka obchodní centrum Birch Hill).

Zvedne to a řekne: „Dneska začínám pozdějc, Tonesi.“

„Já vím, ale potřebuju tě na servisní výjezd. Fakt, fakt tě potřebuju.“ Tones nemůže Bradyho donutit, aby o svém dopoledním volnu vzal výjezd, proto to vlichocování. „Navíc je to paní Rollinsová, a víš, že dává dýško.“

Jistěže dává, bydlí v Sugar Heights. Kyber patrola má do Sugar Heights spoustu výjezdů a jedním z jejich zákazníků – jedním z Bradyho zákazníků – byla i zesnulá Olivia Trelawneyová. Byl u ní na výjezdu dvakrát poté, co s ní začal konverzovat pod Debiiným modrým deštníkem, a bylo to fakt vzrůšo. Vidět, o kolik zhubla. Vidět, jak se jí začaly třást ruce. Taky když měl přístup k jejímu počítači, otevřely se mu ohromné možnosti.

„Já nevím, Tonesi…“ Ale samozřejmě pojede, a nejen kvůli dýškům od paní Rollinsové. Je zábavné projíždět kolem domu číslo 729 na Lilac Drive a myslet si: Ta zavřená brána je moje práce. Stačilo mi jenom ji trochu postrčit, a to postrčení obstaral prográmek v jejím Macu.

Počítače jsou báječné.

„Poslouchej, Brady, jestli ten výjezd vezmeš, nebudeš dnes muset vůbec pracovat v obchodě, co ty na to? Jenom vrátíš brouka a pak si dělej, co chceš, dokud nebude čas nakopnout ten tvůj pitomej zmrzlinářskej vozík.“

„A co Freddi? Proč nepošleš ji?“ Teď už ho nepokrytě trápí. Kdyby Tones mohl poslat Freddi, už by byla na cestě.

„Volala, že je nemocná. Prý dostala krámy a je jí příšerně. Samozřejmě blbě kecá. Vím to, ona to ví a taky ví, že já vím, ale žalovala by mě kvůli harašení, kdybych jí to řekl. A ví, že tohle vím taky.“

Máma vidí, že se Brady usmívá, a taky se usměje. Zvedne ruku, sevře ji a zakroutí s ní sem a tam. Zakruť mu koulema, zlatíčko. Bradyho úsměv se rozšíří do úšklebku. Máma je možná opilec, vaří tak jednou dvakrát týdně, dokáže být příšerně otravná, ale někdy si v něm čte jako v knize.

„Tak dobře,“ říká Brady. „Co kdybych si vzal vlastní auto?“

„Víš, že ti nemůžu proplatit cesťák na soukromé auto,“ kroutí se Tones.

„Navíc je to politika firmy,“ říká Brady. „Je to tak?“

„No… jo.“

Schyn Ltd., německá mateřská společnost Diskontu Electronix, je přesvědčená, že volkswageny Kyber patroly jsou dobrá reklama. Freddi Linklatterová tvrdí, že každý, kdo chce, aby lidi jezdili spravovat počítače v broukovi zeleném jako sopel, je šílenec, a v tomto bodě s ní Brady souhlasí. Ale venku musí být spousta šílených lidí, protože výjezdů mají pořád dost.

I když málokdo dává tak štědré dýško jako Paula Rollinsová.

„Tak jo,“ svolí Brady, „ale budu to mít u tebe.“

„Díky, kámo.“

Brady přeruší spojení a ani se neobtěžuje říct Nejsi můj kámoš a oba to víme.

3

Paula Rollinsová je blondýna plných tvarů, která bydlí v šestnáctipokojovém sídle ve falešném tudorovském stylu tři bloky od baráku zesnulé paní T. Všechny ty pokoje má pro sebe. Brady přesně neví, jak na tom paní Rollinsová je, ale domnívá se, že je bývalou druhou nebo třetí trofejní manželkou nějakého boháče a že se při vyrovnání velmi dobře zajistila. Možná byl ten chlap uhranutý jejími bambulemi natolik, že se neobtěžoval s předmanželskou smlouvou. Bradymu je to celkem jedno, ví jenom, že paní Rollinsová má tolik peněz, že dává štědrá dýška a nikdy se ho nepokoušela sbalit. To je dobře. O plnou postavu paní Rollinsové nemá zájem.

Přece jen ho však chytí za ruku a skoro ho vtáhne do dveří.

„Ach… Brady! Díky bohu!“

Mluví jako žena, kterou zachránili z pustého ostrova po třech dnech bez jídla a vody, ale Brady postřehne krátkou pauzu, než vysloví jeho jméno, a vidí, jak očima zalétne níž, aby si přečetla jmenovku na košili, i když tu byl aspoň pětkrát. (Stejně jako Freddi; Paula Rollinsová je sériová počítačová tyranka.) Nevadí mu, že si ho nepamatuje. Brady je rád nenápadný.

„Ono to prostě… já nevím, co se stalo!“

Jako by to ta pitomá kráva někdy věděla. Když tu byl naposledy, to bylo před šesti týdny, šlo o zpanikařené jádro a ona byla přesvědčená, že počítačový virus jí sežral všechny soubory. Brady ji po telefonu z kanceláře nejdřív jemně uklidnil a slíbil (i když nezněl nadějně), že udělá, co bude moct. Pak se k počítači posadil, restartoval ho a chvíli surfoval, než ji zavolal dovnitř a oznámil, že dokázal problém spravit právě včas. Ještě půl hodiny, řekl, a její soubory by opravdu zmizely. Dala mu tehdy dýško osmdesát dolarů. Večer si s mámou zašli na večeři a vypili láhev ne úplně špatného šampaňského.

„Povězte mi, co se stalo,“ říká Brady vážně jako neurochirurg.

„Já jsem nic neudělala,“ kvílí. Vždycky kvílí. Jako spousta zákazníků, ke kterým jezdí. A nekvílí jenom ženy. Nic nedokáže zlomit vrcholového řídícího pracovníka rychleji než možnost, že všechno z jeho MacBooku se právě odebralo do datového nebe.

Paní Rollinsová ho táhne salonem (je dlouhý jako jídelní vůz v Amtraku) až do své pracovny.

„Uklízela jsem tu, hospodyni sem nikdy nepouštím – umývala jsem okna, luxovala podlahu – a když jsem si sedla, abych vyřídila maily, ten zatracený počítač se vůbec nezapnul!“

„Páni. To je divné.“ Brady ví, že paní Rollinsová má na domácí práce španěláckou služebnou, ale ta očividně do pracovny nesmí. Což je jedině dobře, protože Brady už problém zahlédl, a kdyby za něj mohla služka, nejspíš by měla okamžitý vyhazov.

„Umíte to spravit, Brady?“ Velké modré oči paní Rollinsové jsou díky slzám, v nichž už začínají plavat, větší než jindy. Bradymu se najednou vybaví Betty Boop ze starých kreslených seriálů, které jsou k vidění na youtube, pomyslí si Pu pu pi du! a musí zadržet smích.

„Rozhodně se pokusím,“ odpoví galantně.

„Musím zaběhnout naproti přes ulici k Helen Wilcoxové,“ řekne paní Rollinsová, „ale budu tam jen pár minut. V kuchyni je čerstvá káva, jestli máte chuť.“

S tím odejde a nechá ho samotného ve svém velkém drahém domě s kdoví kolika cennými šperky, které se v patře povalují. Nemusí se však strachovat. Brady by klienta nikdy neokradl. Mohli by ho při tom chytit. A i kdyby nechytili, kdo by byl logicky podezřelý? Pche. Převálcování těch idiotů hledajících práci u Městského centra mu neprošlo jen proto, aby se nechal zavřít za krádež diamantových náušnic, jichž by se beztak neuměl zbavit.

Počká, až zaklapnou zadní dveře, pak odejde do salonu a provází pohledem její světové kozy na druhou stranu ulice. Když zmizí z dohledu, Brady se vrátí do pracovny, vleze pod stůl a zastrčí počítač do elektrické zásuvky. Musela zástrčku vytáhnout, aby tu mohla luxovat, a pak ji zapomněla zase zapojit.

Objeví se obrazovka s heslem. Líně, jen aby zabil čas, napíše PAULA a objeví se desktop plný všech jejích složek. Bože, lidi jsou tak blbí.

Zajde na Debiin modrý deštník podívat se, jestli ten tlustý bývalý policajt nepostnul něco nového. Nestalo se tak, ale Brady se impulzivně rozhodne, že panu V. V. přece jen pošle zprávu. Proč ne?

Na střední škole se naučil, že dlouhé rozmýšlení jeho psaní neprospívá. V hlavě se mu vynoří příliš mnoho nápadů a začnou se různě překrývat. Lepší je psát rovnou. Přesně tak psal Olivii Trelawneyové – bílej žár, bejby – a přesně tak napsal i Hodgesovi, i když zprávu Hodgesovi si několikrát přečetl, aby měl jistotu, že dodržuje styl.

Takže píše stejným stylem, jen si připomíná, že musí být stručný.

Jak jsem věděl o té síťce na vlasy a chloridu sodném, detektive Hodgesi? TYTO VĚCI byly nezveřejněnými důkazy, protože se vůbec neobjevily v novinách ani TV. Říkáte, že nejste hloupý, ale MNĚ TO TAK ROZHODNĚ PŘIPADÁ. Myslím, že z toho věčného čumění na TV vám změkl mozek.

JAKÉ nezveřejněné důkazy?

VYZÝVÁM VÁS, ABYSTE NA TO ODPOVĚDĚL.

Brady si text prohlédne a provede jednu změnu: přidá spojovník mezi chlorid a sodný. Nevěří, že z něj někdy bude podezřelý, ale ví, že pokud by k tomu došlo, budou po něm chtít, aby něco napsal. Skoro si přeje, aby to mohl udělat. Měl nasazenou masku, když vjel do davu, a nasazuje si jinou masku, když píše jako Mercedesový vrah.

Klikne na ODESLAT a pak rozbalí internetovou historii paní Rollinsové. Na okamžik se zamyšleně zastaví, když vidí několik vstupů na Bílou kravatu a frak. Ví, že mu o tom povídala Freddi Linklatterová: pánská eskortní služba. Zdá se, že Paula Rollinsová má tajný život.

Nakonec, kdo ho nemá?

Nic mu do toho není. Vymaže svou návštěvu stránek Pod Debiiným modrým deštníkem, pak otevře svou hranatou servisní krabici a vytáhne hromadu různých blbostí: disky s utilitami, modem (rozbitý, ale ona to nepozná), různé flešky a regulátor napětí, který nemá s opravami počítačů vůbec nic společného, ale vypadá technologicky. Taky vytáhne paperback Leea Childa, který si čte, dokud za dvacet minut neuslyší, že se zadními dveřmi vrací klientka.

Když paní Rollinsová strčí hlavu do pracovny, paperback už je z dohledu a Brady pakuje hromádku zbytečných krámů. Paní Rollinsová ho počastuje úzkostlivým úsměvem. „Měl jste štěstí?“

„Nejdřív to vypadalo zle,“ říká Brady, „ale nakonec jsem přišel na to, v čem je problém. Dolaďovací přepínač byl porouchaný a tím se neustále vypínal danusový obvod. Pro takové případy je počítač naprogramovaný tak, aby se nenastartoval, protože kdyby to udělal, mohla byste přijít o všechna data.“ Vážně se na ni podívá. „Ten zatracený krám mohl dokonce začít hořet. Takové případy se už staly.“

„Pane… bože…,“ vydechne dramaticky a položí si jednu ruku vysoko na hruď. „Víte určitě, že už je to v pořádku?“

„Běhá jako hodinky,“ odpoví. „Můžete si to zkontrolovat.“

Zapne počítač a zdvořile se podívá jinam, když paní Rollinsová vyťuká svoje hloupoučké heslo. Otevře si několik složek a pak se k němu s úsměvem otočí. „Brady, vy jste dar boží.“

„Máma mi říkala totéž, dokud jsem nebyl dost starý na to, abych si koupil pivo.“

Paní Rollinsová se zasměje, jako by v životě neslyšela nic vtipnějšího. Brady se směje s ní, protože měl náhle vidění: klečí jí na ramenou a boří řeznický nůž z její kuchyně hluboko do její ječící huby.

Skoro cítí, jak chrupavka povoluje.

4

Hodges se chodí dívat na stránku Modrého deštníku často, takže si odpověď Mercedesového vraha přečte jen pár minut poté, co Brady klikne na ODESLAT.

Hodges se usmívá od ucha k uchu, takže se mu vyhladí pleť a vypadá skoro hezký. Jejich vztah byl oficiálně stanoven: Hodges je rybář, pan Mercedes ryba. Ale lstivá ryba, připomíná si Hodges, ryba schopná prudce vyrazit a přetrhnout vlasec. Bude muset hrát opatrně, přitahovat ji k člunu pomalu. Jestli to dokáže, jestli bude trpělivý, dřív nebo později bude pan Mercedes souhlasit se setkáním. Hodges si je tím jistý.

Protože jestli mě nedokáže dostrkat k tomu, abych se odpravil sám, zbývá jediná možnost, a tou je vražda.

Pan Mercedes by udělal nejlíp, kdyby prostě odkráčel. Jestli to udělá, cesta končí. Jenže on to neudělá. Je nakrknutý, ale je v tom něco víc, tohle je jenom malá část, zatím. Hodges uvažuje, jestli pan Mercedes ví, jak je šílený. A jestli ví, že poskytl další zrnko tvrdé informace.

Myslím, že z toho věčného čumění na TV vám změkl mozek.

Až do dnešního rána Hodges jen předpokládal, že pan Mercedes pozoruje jeho dům. Teď to ví. Ten parchant byl tady v ulici, a ne jednou.

Popadne blok a začne čmárat varianty odpovědí. Musí být dobrá, protože ryba cítí háček. Bolest ji rozzuřuje, i když ještě neví, co to je. Ryba musí mít mnohem větší vztek, než na to přijde, a to znamená riskovat. Hodges musí vlascem škubnout, aby zasekl háček hlouběji, přestože riskuje, že se vlasec přetrhne. Co…?

Vzpomene si, co u oběda říkal Pete Huntley, jen tak letmo to zmínil, a v tu chvíli má svou odpověď. Napíše ji do bloku, přepíše, pak vylepšuje. Hotový vzkaz si přečte a usoudí, že tohle půjde. Vzkaz je krátký a zlomyslný. Na něco jsi zapomněl, blbečku. Na něco, co by falešný rádobypachatel nemohl vědět. Nebo skutečný pachatel, když už na to přijde… ledaže by pan Mercedes zkontroloval svoji pojízdnou vražednou zbraň od přídě po záď, a Hodges by se vsadil, že to ten chlap neudělal.

Jestli se plete, vlasec praskne a ryba uplave. Ale jedno staré rčení říká: kdo neriskuje, nic nemá.

Chce zprávu hned odeslat, ale ví, že je to špatný nápad. Jenom ať ryba plave kolem dokola ještě chvíli s tím nepříjemným háčkem v hubě. Otázka zní, co má Hodges mezitím dělat. Televize pro něj ztratila veškerý půvab.

Dostane nápad – dnes ráno se k němu jen hrnou – a vytáhne dolní zásuvku stolu. Je v ní krabička plná malých poznámkových bločků, které nosil, když s Petem chodili po ulicích a vyptávali se sousedů. Nečekal, že bude ještě nějaký potřebovat, ale teď si jeden vezme a zastrčí si ho do zadní kapsy kalhot.

Padne tam akorát.

5

Hodges dojde do poloviny Harper Road a pak začne klepat na dveře, přesně jako za starých časů. Chodí ulicí sem a tam, nikoho nevynechá a propracovává se pomalu zpátky ke svému domu. Je pracovní den, ale kupodivu spousta lidí mu na zazvonění nebo klepání otevře. Jsou to mámy v domácnosti, ale je tu taky spousta důchodců jako on, s dostatkem prostředků, aby stačili zaplatit své domky dřív, než ekonomika padla na dno, ale jinak se jim nijak výtečně nedaří. Možná nežijí ze dne na den nebo z týdne na týden, ale když se blíží konec měsíce, už musejí ti staří lidé přemýšlet, kolik vydají za jídlo a kolik za léky.

Důvod své návštěvy vysvětluje jednoduše, protože tak je to vždycky nejlepší. Řekne, že o několik bloků dál došlo k několika vloupáním – nejspíš děti – a on obchází sousedy a vyptává se, jestli si někdo nevšiml nějakého vozidla, které tu nemá co dělat a objevilo se víckrát. Takové auto by nejspíš projíždělo pomaleji, než je povolená čtyřicítka. Hodges ani nemusí říkat víc. Všichni sledují kriminalistické seriály a vědí, co znamená „tipování vloupačky“.

Ukáže jim svůj průkaz, na kterém je přes jméno a osobní údaje pod fotografií červené razítko VE VÝSLUŽBĚ. Dává si záležet, aby každému zdůraznil, že nikoliv, policie ho nepožádala, aby sbíral informace (poslední věc na světě, o kterou stojí, je soused, který zavolá na policejní okrsek a prověří si ho), je to jeho vlastní iniciativa. Koneckonců, taky tu bydlí a má osobní zájem na tom, aby tu bylo bezpečno.

Paní Melbournová, vdova, jejíž květinový záhon onehdy tak fascinoval Odella, ho pozve na kávu a sušenky. Hodges přijme, protože paní mu připadá osamělá. Poprvé si s ní doopravdy popovídá a rychle si uvědomí, že je to výstřední osoba, velmi mírně řečeno, možná vyložený cvok. Rozhodně je však výřečná. To jí musí nechat. Paní mu povídá o černých SUV, kterých si tu všimla („S kouřovými skly, těmi nevidíte dovnitř, přesně jako v tom seriálu 24 hodin“), a vypráví mu o jejich speciálních anténách. Říká jim biče a máchá rukou jako větrný mlýn, aby mu to znázornila.

„Aha,“ řekne Hodges. „Hned si to poznamenám.“ Obrátí stránku v bločku a na čistý list načmárá Musím odsud vypadnout.

„To je dobrý nápad,“ rozzáří se paní oči. „Musím vám povědět, jak mi bylo líto, když od vás odešla žena, detektive Hodgesi. Utekla, že?“

„Dohodli jsme se, že se nedohodneme,“ říká Hodges s vlídností, kterou necítí.

„Je moc milé seznámit se s vámi osobně a vědět, že máte oči otevřené. Dejte si ještě sušenku.“

Hodges pohlédne na hodinky, zaklapne notes a vstane. „To bych moc rád, ale měl bych jít. Na poledne jsem někam objednaný.“

Obhlédne jeho figuru a zeptá se: „K doktorovi?“

„K chiropraktikovi.“

Zamračí se a tím si tvář promění ve vlašský ořech s očima. „To si dobře rozmyslete, detektive Hodgesi. Nechat si křupat zádama je nebezpečné. Někteří lidi, co si na ten stůl lehli, už nikdy nechodili.“

Vyprovodí ho ke dveřím. Když Hodges vyjde na zápraží, paní prohodí: „Taky bych se podívala na toho zmrzlináře. Připadá mi, že letos na jaře je tu v jednom kuse. Myslíte, že Loebova cukrárna prověřuje lidi, kteří jezdí s těmi jejich autíčky? Doufám, že ano, protože tenhle mi připadá podezřelý. Mohl by to být pídorest.“

„Jsem si jistý, že jejich řidiči mají doporučení, ale podívám se na to.“

„Další výtečný nápad!“ zvolá paní.

Hodgese napadne, co bude dělat, jestli paní vytáhne dlouhý hák, jak se děje ve starých vaudevillech, a strhne ho zpátky dovnitř. Vybaví se mu vzpomínka z dětství: čarodějnice z pohádky O perníkové chaloupce.

„Navíc jsem nedávno viděla – zrovna jsem si na to vzpomněla – několik dodávek. Vypadaly jako dodávky – měly na sobě nápisy obchodů –, ale takový nápis si může vymyslet každý, nemyslíte?“

„To je vždycky možné,“ připustí Hodges a sestupuje po schodech na trávník.

„Měl byste taky zajít do čísla sedmnáct.“ Ukáže z kopce dolů. „Je to skoro až u Hanover Street. Bydlí tam lidi, co chodí domů pozdě a nechávají hlasitě hrát muziku.“ Nahne se ze dveří ven, skoro jako by se uklonila. „Mohlo by to být drogové doupě. Takový ten dům, kde se scházejí feťáci a šňupají kokain.“

Hodges jí poděkuje za tip a přejde na druhou stranu ulice. Černá SUV a zmrzlinář Mr. Tastey, pomyslí si. Plus dodávky plné teroristů al-Káidy.

Zjistí, že v domku naproti přes ulici bydlí otec v domácnosti, podle jmenovky Alan Bowfinger. „Hlavně si mě nepleťte s Goldfingerem,“ říká a vybídne Hodgese, aby se posadil na jednu ze zahradních židlí, které stojí nalevo od domu, kde je stín. Hodges ho rád vezme za slovo.

Bowfinger mu řekne, že se živí psaním textů na pohlednice. „Specializuju se na ty trochu hrubiánské. Zvenčí má třeba napsáno ,Všechno nejlepší k narozeninám! Kdo je na světě nejkrásnější?‘ A když ji otevřete, je uvnitř kousek zrcadlové fólie a přes ni uprostřed běží text.“

„Jo? A co v něm je?“

Bowfinger zvedne dlaně, jako by svoje slova rámoval: „,Ty ne, ale stejně tě máme rádi.‘“

„To je trochu zlomyslné,“ odváží se Hodges.

„Pravda, ale končí to vyjádřením lásky. A to pohlednici prodává. Nejdřív si rýpnout, potom obejmout. Pokud jde o účel vaší návštěvy, pane Hodgesi… nebo vám mám říkat detektive?“

„Dnes už jenom pane Hodgesi.“

„Nevšiml jsem si ničeho zvláštního, prostě běžný provoz. Žádná pomalu projíždějící auta, kromě lidí, kteří hledají adresu, a toho zmrzlinářského auta odpoledne.“ Bowfinger zakoulí očima. „Už vám paní Melbournová vymluvila díru do hlavy?“

„No…“

„Je členkou NVVVJ,“ pokračuje Bowfinger. „To je zkratka pro Národní výbor pro vyšetřování vzdušných jevů.“

„Počasí? Vznik tornád a mraků?“

„Létající talíře.“ Bowfinger zvedne ruce k nebi. „Ona si myslí, že se pohybují mezi námi.“

Hodges řekne věc, kterou by nikdy nevypustil z úst, kdyby byl stále v aktivní službě a prováděl oficiální vyšetřování. „Myslí si, že Mr. Tastey může být pídorest.“

Bowfinger se chechtá, až mu vytrysknou slzy. „Panebože,“ heká. „Ten chlapík je tu pět nebo šest let, jezdí v tom svým náklaďáčku a cinká písničky. Kolik pídů si za tu dobu podle vás orestoval?“

„To nevím,“ říká Hodges a zvedá se. „Nejspíš desítky.“ Natáhne ruku a Bowfinger mu s ní potřese. Další věc, kterou se Hodges na penzi dozvídá: jeho sousedé mají svůj příběh a osobnost. Někteří jsou dokonce zajímaví.

Když schovává svůj zápisník, Bowfingerovi přelétne přes obličej polekaný výraz.

„Co je?“ zeptá se Hodges, okamžitě ve střehu.

Bowfinger ukáže na druhou stranu ulice: „Nejedl jste u ní nějaké sušenky, že ne?“

„Jedl. Proč?“

„Být váma, příštích pár hodin bych se držel poblíž toalety.“

6

Když se dostane domů, pálí ho chodidla, kotníky zpívají vysoké cé a na záznamníku bliká světýlko. Je to Pete Huntley a mluví vzrušeně. „Zavolej mi. Tomu neuvěříš. Padneš na prdel.“

Hodges si je najednou iracionálně jistý, že Pete a jeho pěkná nová parťačka Isabelle přece jenom kápli na pana Mercedesa. Bodne ho žárlivostí a taky – což je šílené, ale je to tak – vzteky. Zmáčkne na telefonu zrychlenou volbu Peteova čísla, srdce mu buší, ale jeho volání padne rovnou do hlasové schránky.

„Dostal jsem tvůj vzkaz,“ řekne Hodges. „Ozvi se, až budeš moct.“

Típne telefon a pak nehybně sedí, jen bubnuje prsty po okraji stolu. Říká si, že nezáleží na tom, kdo toho šíleného parchanta chytí, jenže záleží. Především to bude jistě znamenat, že vyjde najevo jeho korespondence s bachatelem (divné, jak to slovo uvízne člověku v hlavě), a to ho může dostat do pěkně horké kaše. Ale to není důležité. Důležité je, že bez pana Mercedesa se všechno vrátí tam, kde to bylo: k odpolední televizi a hrátkám s otcovou pistolí.

Vezme kancelářský blok a začne do něj přepisovat poznámky ze své obchůzky po sousedech. Po minutě nebo dvou hodí blok zpátky do desek a zaklapne je. Jestli Pete a Izzy Jaynesová toho chlapa dopadli, dodávky a zlověstná černá SUV paní Melbournové znamenají prd.

Přemýšlí, že zajde na Debiin modrý deštník a pošle mercvrahovi zprávu: Chytili tě?

Směšné, ale podivně lákavé.

Zazvoní mu telefon a on po něm chňapne, ale není to Pete. Je to sestra Olivie Trelawneyové.

„Ale,“ řekne. „Zdravím, paní Pattersonová. Jak se máte?“

„Dobře,“ odpoví, „a jsem Janey, pamatujete? Já jsem Janey, vy jste Bill.“

„Správně, Janey.“

„Nevypadáte zrovna nadšeně, že mě slyšíte, Bille.“ Že by maličko koketovala? To by bylo milé.

„Ne, ne, jsem rád, že voláte, jenže nemám co hlásit.“

„To jsem ani nečekala. Volám kvůli mamince. Ošetřovatelka ve Slunné pláni, která zná její případ nejlíp, pracuje na denní směně v McDonaldově budově, kde má moje matka svoje malé apartmá. Požádala jsem ji, aby mi zavolala, kdyby měla maminka jasnou chvíli. A ta sestra to pokaždé udělá.“

„Ano, říkala jste mi to.“

„No, tak ta sestra zavolala před několika minutami s tím, že maminka je při sobě, aspoň prozatím. Možná bude ta jasná chvíle trvat den či dva, pak se zřejmě znovu zatáhne. Pořád ji chcete navštívit?“

„Myslím, že ano,“ řekne Hodges opatrně, „ale muselo by to být dnes odpoledne. Čekám na jeden hovor.“

„Týká se toho muže, který jí ukradl auto?“ Janey je vzrušená. Jak bych měl být já, pomyslí si Hodges.

„To právě potřebuju zjistit. Můžu vám pak zavolat?“

„Rozhodně. Máte číslo na můj mobil?“

„Jo.“

„Jó,“ posmívá se mu jemně. Přinutí ho to k úsměvu. „Zavolejte mi hned, jak budete moct.“

„Zavolám.“

Přeruší spojení a telefon zazvoní, když ho má ještě v ruce. Tentokrát je to Pete a je tak rozčilený, jak snad ještě nikdy nebyl.

„Billy! Musím se vrátit, máme ho ve výslechové místnosti – vlastně ve čtyřce, pamatuješ, jak jsi vždycky říkával, že ti nosí štěstí? –, ale musel jsem ti zavolat. Máme ho, parťáku, my jsme ho kurva dostali!“

„Koho?“ zeptá se Hodges a snaží se mluvit klidně. Srdce už buší pravidelně, ale tepe tak tvrdě, že ho cítí ve spáncích: buch a buch a buch.

„Davise přece!“ zařve Pete. „Koho jinýho?“

Davise. Ne pana Mercedesa, ale Donnieho Davise, toho manželkovraha zamilovaného do televizních kamer. Bill Hodges zavře oči úlevou. Něco takového by neměl cítit, jenže cítí.

Řekne: „Takže to tělo, které našel strážce zvěře poblíž jeho chaty, bylo nakonec Sheily Davisové? Víš to určitě?“

„Naprosto.“

„Komu jsi vlezl do zadku, že jsi dostal výsledky DNA tak rychle?“ Když ještě Hodges sloužil, mívali štěstí, když výsledky DNA dostali za kalendářní měsíc po odeslání vzorku, a průměrná doba bylo šest týdnů.

„Nepotřebujeme DNA! Kvůli soudu ano, ale teď…“

„Jak to myslíš, že nepo–“

„Sklapni a poslouchej, jo? On sem prostě nakráčel rovnou z ulice a vyklopil to. Žádný advokát, žádný pitomý vytáčky. Vyslechl si svoje práva a řekl, že právníka nechce, prý se z toho prostě musí vypovídat.“

„Kristepane. Takhle klidně jako při té hromadě výslechů, co jsme s ním vedli? Víš určitě, že si s tebou nechce vytřít zadek? Nehraje nějakou větší hru?“

Myslel na to, že něco podobného by zkoušel pan Mercedes, kdyby ho sbalili. Zkusil by na ně nejen hru, ale velkou hru.

„Billy, není to jenom jeho manželka. Pamatuješ na ty bárbíny, co měl kolem sebe? Holky se spoustou vlasů a přifouklýma kozama a jménama jako Bobbi Sue?“

„Jasně. Co je s nimi?“

„Až tohle praskne, ty mladé dámy padnou na kolena a budou děkovat bohu, že jsou ještě naživu.“

„Nějak nechápu.“

„Dálnicový Joe, Billy! Pět žen, znásilněných a zavražděných na různých odpočívadlech na dálnici mezi náma a Pensylvánií, v době od čtyřiadevadesátýho až do roku dva tisíce osm! Donnie Davis říká, že je to on! Davis je Dálnicový Joe! Uvedl časy, místa a popisy. Všechno sedí. Tohle… jsem z toho úplně vedle!“

„Já taky,“ říká Hodges a myslí to naprosto vážně. „Blahopřeju.“

„Díky, ale neudělal jsem nic, akorát si to dnes ráno poslechl.“ Pete se chechtá na celé kolo. „Mám pocit, jako bych vyhrál jackpot.“

Hodges se takhle necítí, ale aspoň že ten jackpot neprohrál. Pořád má případ, na kterém musí pracovat.

„Musím se tam vrátit, Billy, než si to rozmyslí.“

„Jo, jo, ale Pete? Ještě než půjdeš.“

„Co?“

„Nech mu soudně přidělit právníka.“

„Ale Billy…“

„Myslím to vážně. Vydolujte ho do mrtě, ale než začnete, oznamte mu – do protokolu –, že mu zajišťujete právní zastoupení. Můžete ho vyždímat jako hadr, než se na okrsku nějaký advokát objeví, ale tohle musíte udělat podle předpisu. Slyšíš mě?“

„Jo, jasně. To je dobrá poznámka. Řeknu Izzy, ať to udělá.“

„Skvěle. Tak už se tam vrať. Rozcupujte ho.“

Pete vyloženě zakokrhá. Hodges četl o lidech, kteří to dělají, ale nikdy to ještě neslyšel – kromě od kohoutů –, až teď. „Dálnicový Joe, Billy! Dálnicový Joe, kurva! Věříš tomu?“

Zavěsí dřív, než jeho bývalý parťák stačí odpovědět. Zůstane sedět skoro pět minut a čeká, až přejde opožděný třas. Potom zavolá Janey Pattersonovou.

„Takže se to netýkalo muže, kterého hledáme?“

„Bohužel ne. Jiný případ.“

„Aha. To je škoda.“

„Jo. Ještě jste ochotná jet se mnou do toho domova?“

„Samozřejmě. Budu čekat u chodníku.“

Před odchodem se naposledy podívá na stránku Modrého deštníku. Nic tam není a on nemá v úmyslu posílat svou pečlivě zkomponovanou zprávu už teď. Večer bude dostatečně brzy. Jenom ať ryba okusuje háček ještě chvíli.

Odchází z domu a vůbec netuší, že se nevrátí.

7

Slunná pláň vypadá velkolepě. Elizabeth Whartonová nikoli.

Je na kolečkovém křesle, schoulená v pozici, která Hodgesovi připomíná Rodinova Myslitele. Oknem padá šikmé odpolední slunce a proměňuje jí vlasy ve stříbrný oblak jemný jako svatozář. Venku za oknem, na zvlněném a dokonale udržovaném trávníku, hraje několik staříků zpomalenou verzi kroketu. Kroketové dny paní Whartonové skončily už dávno. Stejně jako dny, kdy mohla vstát. Když ji Hodges viděl naposledy – s Petem Huntleyem po boku a Olivií Trelawneyovou usazenou vedle ní –, byla ohnutá. Teď byla zlomená.

Janey, oslňující ve zúžených bílých kalhotách a modrobíle pruhovaném námořnickém tričku, klečí vedle ní a hladí ji po strašně zkroucených rukou.

„Jak ti dnes je, miláčku?“ zeptá se Janey. „Vypadáš líp.“ Pokud je to pravda, Hodges se zděsí.

Paní Whartonová zašilhá na dceru vybledlýma modrýma očima, které nic nevyjadřují, dokonce ani zmatek. Hodges je zklamaný. Vychutnával si cestu sem s Janey, rád se na ni díval, líbilo se mu, že ji poznává zase o trochu víc, a to je dobré. Znamená to, že jejich cesta nebyla úplná ztráta času.

Pak se přihodí menší zázrak. Zakalené oči staré paní se vyjasní. Popraskané rty bez rtěnky se roztáhnou v úsměvu. „Ahoj, Janey.“ Může zdvihnout hlavu jenom maličko, ale očima zalétne k Hodgesovi. A její pohled hned ochladne. „Craigu.“

Díky konverzaci, kterou po cestě vedli, je Hodges v obraze.

„To není Craig, maminko. Je to jeden můj přítel. Jmenuje se Bill Hodges. Už ses s ním viděla.“

„Ne, to si nemyslím…“ Nedořekne – teď se mračí –, a pak řekne: „Vy jste… jeden z těch detektivů?“

„Ano, paní.“ Ani neuvažuje o tom, aby ji upozornil, že je v penzi. Nejlepší je nechávat všechno co nejjednodušší, dokud jí v hlavě pracují aspoň nějaké obvody.

Paní se mračí stále usilovněji a na tváři se jí tvoří řeky vrásek. „Mysleli jste si, že Livvy nechala klíč v autě, takže ho ten muž mohl ukrást. Vyvracela vám to stále dokola, ale vy jste jí nevěřili.“

Hodges napodobí Janey a klekne si vedle pojízdného křesla. „Paní Whartonová, teď si myslím, že jsme se v tom možná mýlili.“

„Jistěže jste se mýlili.“ Přesune pohled na svou zbývající dceru a vzhlíží k ní zpod kostěného převisu čela. Je to jediný způsob, jakým se může dívat. „Kde je Craig?“

„Loni jsem se s ním rozvedla, mami.“

Matka se nad tím zamyslí, pak prohlásí: „Žádná škoda vadného zboží.“

„Naprosto souhlasím. Může se tě Bill zeptat na několik věcí?“

„Nevidím důvod, proč ne, ale chci trochu pomerančové šťávy. A svoje prášky proti bolesti.“

„Zajdu na sesternu a zjistím, jestli už je čas,“ řekne. „Bille, nebude vadit, když…?“

Přikývne a třepne dvěma prsty v gestu jen běžte. Jakmile Janey zmizí ze dveří, Hodges vstane, mine židli pro návštěvy, posadí se na postel Elizabeth Whartonové a ruce si sevře mezi koleny. Má svůj poznámkový blok, ale bojí se, že kdyby si začal psát, rozptýlí ji to. Oba se navzájem mlčky pozorují. Hodgese fascinuje stříbrná gloriola kolem hlavy staré paní. Je vidět, že jí někdo ráno vlasy učesal, ale v následujících hodinách se zase rozcuchaly po svém. Hodges je rád. Skolióza jí zkroutila tělo do čehosi ošklivého, ale ty vlasy jsou krásné. Bláznivé a krásné.

„Myslím,“ začne, „že jsme s vaší dcerou zacházeli špatně, paní Whartonová.“

To tedy ano. I kdyby paní T. byla nevědomý spolupachatel, přičemž Hodges zcela neopustil myšlenku, že nechala klíč v zapalování, pak i v tom případě s Petem odvedli mizernou práci. Je snadné – příliš snadné nevěřit někomu, vůči komu člověk cítí nechuť, nebo ho znevážit. „Byli jsme zaslepení určitými předsudky, a toho je mi líto.“

„Mluvíte o Janey? Janey a Craigovi? On ji udeřil, víte. Snažila se mu zabránit, aby dál užíval ty drogy, které měl rád, a on ji udeřil. Prý jenom jednou, ale jsem přesvědčená, že to bylo víckrát.“ Pomalu zvedne ruku a poklepe si bledým prstem na nos. „Matka to pozná.“

„Tohle se netýká Janey. Mluvím o Olivii.“

„Donutil Livvy, aby přestala brát léky. Říkala, že nechce být závislá na drogách jako Craig, ale to nebylo totéž. Ona ty léky potřebovala.“

„Mluvíte o antidepresivech?

„Byly to prášky, díky kterým dokázala chodit mezi lidi.“ Odmlčí se a zamyslí se. „Taky měla ještě další, díky kterým se nemusela pořád dokola dotýkat různých věcí. Měla divné představy, moje Livvy, ale přesto byla dobrý člověk. Pod tím vším byla velmi dobrý člověk.“

Paní Whartonová se rozpláče.

Na nočním stolku je krabice s papírovými kapesníky. Hodges jich několik vezme a podá jí je, ale když vidí, jak těžké je pro ni sevřít dlaň, otře jí slzy sám.

„Děkuji vám, pane. Vy se jmenujete Hedges?“

„Hodges, paní.“

„Vy jste byl ten hodný. Ten druhý byl na Livvy zlý. Říkala, že se jí vysmívá. Celou dobu se jí vysmíval. Prý mu to viděla na očích.“

Byla to pravda? Jestli ano, tak se za Peta stydí. A stydí se i za sebe, že si to neuvědomil.

„Kdo jí navrhl, aby přestala brát léky? Pamatujete si to?“

Janey se vrátila s pomerančovou šťávou a malým papírovým kelímkem, ve kterém jsou nejspíš matčiny léky na bolest. Hodges ji zahlédne koutkem oka a udělá stejný pohyb dvěma prsty, aby ji poslal pryč. Nechce, aby se pozornost paní Whartonové štěpila nebo aby si brala nějaké prášky, které zastřou její beztak zastřenou paměť.

Paní Whartonová mlčí. Potom, zrovna když už se Hodges začíná bát, že neodpoví, řekne: „Byl to ten její dopisový přítel.“

„Scházela se s ním pod Modrým deštníkem? Debiiným modrým deštníkem?“

„Nikdy se s ním nesešla. Osobně ne.“

„Já tím myslím…“

„Modrý deštník byl jenom jako.“ Oči pod bílým obočím ho mají za úplného idiota. „Byla to nějaká věc v jejím počítači. Frankie byl její počítačový dopisový přítel.“

Hodges vždycky pocítí v břiše něco jako elektrický šok, když se objeví nová informace. Frankie. Rozhodně to není skutečné jméno toho chlapíka, ale jména mají moc a přezdívky mají často svůj význam. Frankie.

„To on jí řekl, aby přestala brát léky?“

„Ano, prý si tím vytváří návyk. Kde je Janey? Chci svoje prášky.“

„Určitě se vrátí každou chvíli.“

Paní Whartonová chvilku hledí na svůj klín. „Frankie říkal, že bral stejné léky a že proto udělal… to, co udělal. Říkal, že se cítil líp, když je přestal brát. Říkal, že když je přestal brát, poznal, že to, co udělal, bylo špatné. Ale byl z toho smutný, protože to nemohl vzít zpátky. To jí říkal. A že život nemá cenu žít. Povídala jsem Livvy, že by s ním měla přestat mluvit. Říkala jsem jí, že je to špatný člověk. Že je jako jed. A ona…“

Znovu se objevily slzy.

„Ona řekla, že ho musí zachránit.“

Když Janey vejde do dveří tentokrát, Hodges na ni kývne. Janey vloží dvě modré pilulky do matčiných našpulených a hledajících úst, a pak jí dá napít šťávy.

„Děkuju ti, Livvy.“

Hodges si všimne, jak sebou Janey trhne a pak se usměje. „Není zač, mami.“ Otočí se k Hodgesovi. „Myslím, že bychom měli jít, Bille. Je moc unavená.“

To vidí, ale ještě se mu nechce odcházet. Člověk pozná, když výslech ještě neskončil. Když na stromě visí ještě jedno jablko. „Paní Whartonová, říkala Olivia ještě něco o Frankiem? Protože máte pravdu. On je opravdu špatný. Rád bych ho našel, aby už nemohl nikomu ublížit.“

„Livvy nikdy nenechala klíček v autě. Nikdy.“ Elizabeth Whartonová sedí schoulená v paprsku slunce, lidská závorka v načechraném modrém županu, neuvědomuje si, že ji završuje obláček stříbrného světla. Ten prst se znovu zdvihne – káravě. Paní řekne: „Ten pes, kterého jsme měli, už nikdy na rohožku nezvracel. Jenom tehdy jednou.“

Janey vezme Hodgese za ruku a nehlasně naznačí Půjdeme.

Zvyk je železná košile a Hodges pronese starou frázi, když se Janey skloní a políbí matku nejdřív na tvář a potom na vyschlá ústa. „Děkuji vám za váš čas, paní Whartonová. Moc jste mi pomohla.“

Když dojdou ke dveřím, paní Whartonová zřetelně promluví. „Ani tak by nespáchala sebevraždu, nebýt těch duchů.“

Hodges se otočí. Janey Pattersonová vedle něj vytřeští oči.

„Jakých duchů, paní Whartonová?“

„Jeden byl to dítě,“ řekne. „To ubožátko, které bylo zabito se všemi těmi ostatními lidmi. Livvy ho slyšela v noci plakat. Říkala, že se to dítě jmenovalo Patricia.“

„U ní v domě? Olivia to slyšela u sebe v domě?“

Elizabeth Whartonová se vzmůže na nepatrné přikývnutí, jen mírně poklesne bradou. „A někdy i tu matku. Prý ji ta matka obviňovala.“

Vzhlédne k nim, shrbená na kolečkovém křesle.

„Prý stále křičela ,Proč jsi mu dovolila zavraždit moje dítě?‘ Kvůli tomu se Livvy zabila.“

8

Je pátek odpoledne a předměstskými ulicemi se hemží děti propuštěné ze školy. Na Harper Road jich moc není, ale i tak se jich několik najde, a to dává Bradymu dokonalou záminku k pomalému projíždění kolem domu čísla šedesát tři a nahlížení do okna. Jenže to nejde, protože závěsy jsou zatažené. A převislá stříška nalevo od domu je prázdná, stojí tam jenom sekačka na trávu. Místo aby seděl doma a díval se na televizi, jak se patří, si ten V. V. někde trajdá ve své mizerné staré toyotě.

Kde trajdá? Nejspíš na tom nezáleží, ale Hodgesova nepřítomnost Bradyho jaksi zneklidní.

K obrubníku klušou dvě malé holčičky a v dlaních svírají peníze. Doma i ve škole je nepochybně učili, aby se nepřibližovaly k cizím lidem, zvlášť cizím mužům, ale copak je starý dobrý zmrzlinář cizí?

Každé prodá kornout, jeden s čokoládovou a druhý s vanilkovou. Žertuje s nimi, ptá se, jak to, že jsou tak hezké. Hihňají se. Pravda je, že jedna je ošklivá a druhá ještě horší. Když je obsluhuje a vrací drobné, přemýšlí o chybějící toyotě a uvažuje, jestli s ním má toto narušení Hodgesovy odpolední rutiny něco společného. Další zpráva od Hodgese na Modrém deštníku by to mohla osvětlit, naznačit, co táhne bývalému policajtovi hlavou.

A i kdyby ne, Brady o něm chce slyšet.

„Neodvažuj se mě ignorovat,“ řekne, když mu nad hlavou zacinká jásavá melodie.

Přejede Hanover Street, zaparkuje u obchodní zóny, zhasne motor (to rozčilující cinkání bohudík ztichne) a zpod sedadla vytáhne laptop. Schovává ho v izolovaném obalu, protože v dodávce je vždycky svinská zima. Zapne ho a díky wifi v nedaleké kavárně jde na stránku Debiina modrého deštníku.

Nic.

„Ty hajzle,“ zašeptá. „Neodvažuj se mě ignorovat, ty hajzle.“

Když zatahuje zip na obalu laptopu, uvidí pár kluků, kteří stojí před obchodem s komiksy, povídají si, dívají se na něj a ušklebují se. Na základě pěti let zkušeností Brady odhaduje, že jsou to žáci šesté nebo sedmé třídy, kteří mají dohromady IQ sto dvacet a před sebou dlouhou budoucnost inkasování šeků podpory v nezaměstnanosti. Nebo krátkou budoucnost v nějaké pouštní zemi.

Přiblíží se, ten s pitomějším výrazem jde první. Brady se s úsměvem vykloní z okénka. „Čím posloužím, chlapci?“

„Chceme vědět, jestli tam máte Jerryho Garciu,“ řekne pitomec.

„Nemám,“ odpoví Brady a usmívá se od ucha k uchu, „ale kdybych měl, rozhodně bych ho pustil.“

Vypadají tak směšně zklamaní, že se Brady skoro zasměje. Místo toho ukáže dolů na pitomcovy kalhoty. „Máš rozepnutý poklopec,“ řekne, a když se pitomec podívá, Brady mu cvrnkne do měkkého podbradku. Trochu tvrději, než měl v úmyslu – vlastně o hodně tvrději –, ale co, sakra.

„Dostal jsem tě,“ zajásá Brady.

Pitomec se usměje, jako že ano, dostal ho, ale těsně nad ohryzkem mu naskočí červená podlitina a překvapené oči mu plavou v slzách.

Pitomec a jeho méně pitomý kámoš zamíří pryč. Pitomec se ohlédne. Dolní ret má vyšpulený a teď vypadá spíš jako třeťák a ne jako další pre-adolescentní onanista, který bude od příštího září smrdět na chodbách Bealovy střední školy.

„To fakt bolelo,“ řekne trochu užasle.

Brady má na sebe vztek. Cvrnknutí prstem tak silné, že vžene klukovi slzy do očí, znamená, že kluk říká čistou pravdu. Taky to znamená, že pitomec a jeho méně pitomý kámoš si ho zapamatují. Brady se může omluvit, může jim dokonce dát zadarmo zmrzlinu, aby ukázal, že to myslí upřímně, ale pak si zapamatují i tohle. Je to drobnost, ale drobnosti se hromadí a pak z toho můžete mít velký problém.

„Promiň,“ řekne a myslí to vážně. „Jenom jsem vtipkoval, synku.“

Pitomec na něj vystrčí prostředník a jeho méně pitomý kámoš přidá taky svůj prst, aby prokázal solidaritu. Vejdou do obchodu s komiksy, kde po pěti minutách prohlížení – pokud Brady podobné kluky zná, a že je zná – budou vyzváni, aby buď nakoupili, nebo odešli.

Budou si ho pamatovat. Pitomec o tom možná dokonce řekne rodičům a rodiče si možná budou stěžovat u Loeba. Není to pravděpodobné, ale vyloučit se to nedá, a kdo za to může, že uštědřil nechráněnému krku pitomého kluka ránu tak silnou, že zanechala stopu, místo jemného cvrnknutí, které měl v úmyslu? Bývalý policajt ho vyvedl z míry. Kvůli němu teď dělá blbosti, a to se Bradymu nelíbí.

Nastartuje motor zmrzlinářské dodávky. Zvonky začnou z tlampačů na střeše vycinkávat svou melodii. Brady zabočí vlevo na Hanover Street a pokračuje ve svém denním okruhu, prodává zmrzliny a nanuky, šíří cukr odpolednem a dodržuje předepsanou rychlost.

9

I když je na Lake Avenue po sedmé večer spousta míst na parkování – jak dobře věděla Olivia Trelawneyová –, v pět odpoledne, kdy se Hodges a Janey Pattersonová vracejí ze Slunné pláně, je jich málo a jsou daleko od sebe. Hodges však jedno zahlédne o tři nebo čtyři domy dál, a i když je malé (auto za prázdným místem trochu přesahuje), nasouká tam toyotu rychle a snadno.

„Jste dobrý,“ prohodí Janey. „To bych nikdy nedokázala. Kvůli podélnému parkování mě dvakrát vyhodili od zkoušek na řidičák.“

„To jste musela mít smůlu na nějakého blbce.“

Usměje se. „Potřetí jsem si vzala krátkou sukni, v tom byl ten trik.“

Hodges přemýšlí o tom, jak rád by ji viděl v krátké sukni – čím kratší, tím lepší –, a řekne: „Žádný trik v tom opravdu není. Když couváte k chodníku v úhlu pětačtyřiceti stupňů, nemůžete najet špatně. Pokud nemáte moc velké auto. Toyota je pro parkování ve městě jako stvořená. Ne jako…“ Zarazí se.

„Ne jako mercedes,“ dokončí Janey. „Pojďte nahoru na kávu, Bille. Zaplatím parkovné.“

„Zaplatím ho já. Zaplatím maximum. Máme hodně o čem mluvit.“

„Něco jste se od maminky dozvěděl, že? Proto jste byl celou zpáteční cestu tak zticha.“

„Dozvěděl a budu vás informovat, ale tady ten rozhovor nezačíná.“ Dívá se jí teď zpříma do tváře, a do takové tváře se dívá snadno. Kristepane, jak si přeje, aby byl o patnáct let mladší. Nebo aspoň o deset. „Musím k vám být upřímný. Myslím, že máte dojem, že jsem přišel hledat práci, ale tak to není.“

„Ne,“ řekne ona. „Myslím, že jste přišel, protože se cítíte provinile kvůli tomu, co se stalo sestře. Já vás prostě využila. Nijak toho nelituji. Byl jste na maminku hodný. Laskavý. Velmi… velmi jemný.“

Je blízko, její oči jsou v odpoledním světle tmavěji modré a velmi velké. Rty se jí rozevřou, jako by chtěla ještě něco říct, ale on jí nedá šanci. Políbí ji dřív, než si stačí pomyslet, jak je to hloupé, jak lehkovážné, a užasne, když mu polibek oplatí a dokonce mu položí pravou ruku na zátylek, aby byl jejich kontakt pevnější. Netrvá to víc než pět vteřin, ale Hodgesovi to připadá mnohem déle, protože takhle nikoho nelíbal už pěkně dlouho.

Ona se odtáhne, projede mu rukou vlasy a řekne: „Chtěla jsem to udělat celé odpoledne. Teď půjdeme nahoru. Uvařím kávu a ty podáš hlášení.“

Ale na hlášení dojde mnohem později a na kávu vůbec.

10

Znovu ji políbí ve výtahu. Tentokrát se její ruce spojí za jeho krkem, a jeho ruce putují dolů přes bedra na bílé kalhoty, těsně upnuté přes zadek. Uvědomuje si, jak se mu příliš velké břicho mačká na její štíhlé tělo, a pomyslí si, že se jí to musí protivit, ale když se výtah otevře, je zarudlá, oči jí září a v úsměvu ukazuje drobné bílé zuby. Vezme ho za ruku a táhne ho krátkou chodbou mezi výtahem a dveřmi do bytu.

„No tak,“ říká. „No tak, uděláme to, tak pojď, než si to jeden z nás rozmyslí.“

Já to nebudu, pomyslí si Hodges. Všechny jeho součásti jsou rozehřáté.

Nejdřív jí nejdou otevřít dveře, protože ruka držící klíč se jí hrozně třese. Rozesměje ji to. Hodges překryje její prsty svými a společně zastrčí klíč do zámku.

V bytě, kde poprvé potkal sestru a matku této ženy, je šero, protože slunce doputovalo na opačnou stranu budovy. Jezero potemnělo do kobaltu tak sytého, že je skoro fialový. Nejsou tam žádné plachetnice, ale vidí jeden nákladní člun…

„Pojď, Bille,“ opakuje. „No tak, Bille, teď mě nenechávej.“

Pak jsou v jedné z ložnic. Neví, jestli patří Janey nebo ji používala Olivia, když tu ve čtvrtek přespávala, ale je mu to jedno. Život v posledních několika měsících – odpolední televize, večeře ohřívané v mikrovlnce, otcův revolver Smith & Wesson – vypadá tak vzdálený, jako by patřil nějaké vymyšlené postavě z nudného zahraničního filmu.

Ona se pokusí přetáhnout si pruhované námořnické tričko přes hlavu, ale zachytí se jí o sponu ve vlasech. Netrpělivě, tlumeně se zasměje. „Pomoz mi s tou zatracenou věcí, byl bys tak…“

Přejede rukama vzhůru po jejích hladkých bocích – ona při prvním doteku maličko nadskočí – a pak pod obrácené tričko. Roztáhne látku a zdvihne. Hlava jí vykoukne na svobodu. Zadýchaně, přerývaně se směje. Podprsenku má z bílé bavlny. Chytí ji za pas a políbí mezi prsy, když mu rozepíná opasek a knoflíky u kalhot. Kdybych věděl, že se mi to v tomhle věku může stát, chodil bych zase do posilovny, napadne ho.

„Proč…“ začne.

„Sklapni přece.“ Přejede vpředu rukou a dlaní stáhne zip. Kalhoty mu spadnou kolem bot za doprovodu řinčení mincí. „Nech si mluvení na později.“ Popadne přes spodky jeho tvrdou část a smýkne s ní jako s řadicí pákou, až Hodges zalapá po dechu. „To je dobrý začátek. Ne abys mi zvadl, Bille, opovaž se.“

Padnou na postel, Hodges pořád v boxerkách, Janey v bavlněných kalhotkách, jednoduchých jako její podprsenka. Pokusí se ji převalit na záda, ale ona se vzepře.

„Nebudeš nahoře,“ řekne mu. „Kdybys dostal při šukání infarkt, tak mě rozmačkáš.“

„Jestli dostanu při šukání s tebou infarkt, tak budu nejzklamanější chlap, který kdy opustil tento svět.“

„Nehýbej se. Ani se nehni.“

Zahákne palce ze stran do jeho boxerek. On při tom vezme do dlaní její visící prsy.

„Teď zvedni nohy. A nepřestávej. Zapoj trochu palce, mám to ráda.“

Je schopen splnit oba příkazy bez potíží, v multitaskingu byl vždycky dobrý.

Za chvilku se dívá dolů na něj, pramen vlasů jí visí přes oko. Vystrčí dolní ret a vlasy odfoukne. „Nehýbej se. Nech mě to udělat. A buď se mnou. Nechci tě komandovat, ale neměla jsem sex dva roky, a ten poslední byl příšerný. Chci si to užít. Zasloužím si to.“

Přilnavé, kluzké teplo jejího těla ho obemkne v teplém objetí, a on se neovládne a zdvihne boky.

„Nehýbej se, řekla jsem. Příště se můžeš hýbat, jak chceš, ale tentokrát je to moje.“

Je to těžké, ale udělá, co mu říká.

Vlasy jí znovu padnou do očí a tentokrát nemůže použít svůj dolní ret, aby je odfoukla, protože se do něj kouše drobnými kousanci, které zřejmě pocítí později, jak si Hodges pomyslí. Roztáhne prsty na rukou, hrubě jimi prohrábne šedivějící chlupy na jeho hrudi a pak sjede na trapně vyklenuté břicho.

„Potřebuju… trochu zhubnout,“ vyjekne.

„Potřebuješ sklapnout,“ řekne a pak se pohne – jen trochu – a zavře oči. „Ach pane bože, to je hluboké. A pěkné. Svým dietním programem se můžeš zabývat později, ano?“ Znovu se začne pohybovat, jednou se zastaví, aby upravila úhel, pak se ustálí v rytmu.

„Nevím, jak dlouho vydržím…“

„Koukej se snažit.“ Oči má stále zavřené. „Radím ti, abys vydržel, detektive Hodgesi. Počítej prvočísla. Vzpomínej na svoje oblíbené knížky z dětství. Odhláskuj xylofon pozpátku. Jenom zůstaň se mnou. Nebudu potřebovat dlouho.“

Zůstane s ní dostatečně dlouho.

11

Když je Brady Hartsfield rozrušený, v duchu si někdy přehrává svůj největší triumf. Uklidňuje ho to. Tento pátek večer nejede domů, i když už vrátil zmrzlinářskou dodávku a povinně zavtipkoval s Shirley Ortonovou v přední kanceláři. Místo toho jede tou svou kraksnou do centra, nelíbí se mu kmitání kapoty vpředu ani příliš hlasité ječení motoru. Brzo si bude muset rozmyslet, zda se mu vyplatí opravovat, nebo bude muset koupit nové auto. A matčina honda potřebuje údržbu ještě zoufaleji než jeho subaru. I když matka poslední dobou se svou hondou často nejezdí, což je jedině dobře vzhledem k tomu, kolik času stráví s flaškou.

Jeho cesta uličkou vzpomínek začíná na Lake Avenue hned za jasně osvětleným středem města, kde paní Trelawneyová vždycky ve čtvrtek večer parkovala svůj mercedes, a pokračuje po Marlborough Street k Městskému centru. Jenže dnes večer se dostane jenom k bytovému kondominiu. Zabrzdí tak prudce, že auto za ním do něj skoro narazí. Řidič dlouze a vztekle zatroubí, ale Brady si ho nevšímá. Jako by tu houkal mlhový roh na druhé straně jezera.

Řidič ho objede a při tom stáhne u spolujezdce okénko, aby mohl z plných plic zařvat Kreténe. Brady nevěnuje pozornost ani tomu.

Ve městě jsou určitě tisíce vozů značky Toyota Corolla a stovky modrých Toyot Corolla, ale kolik modrých Toyot Corolla má na nárazníku nálepku PODPORUJTE SVOU MÍSTNÍ POLICII? Brady se vsadí, že takové auto je jenom jedno, a co sakra ten tlustý bývalý policajt dělá v bytě staré paní? Proč je na návštěvě u sestry paní Trelawneyové, která tam teď bydlí?

Odpověď mu připadá jasná: detektiv Hodges (v. v.) pátrá.

Bradyho už nezajímá vzpomínání na loňský triumf. Na jeden zátah otočí auto do protisměru (což se mu vůbec nepodobá) a zamíří do North Side. Jede domů a v hlavě mu bliká jediná myšlenka jako neonový nápis.

Ty hajzle. Ty hajzle. Ty hajzle.

Věci se nevyvíjejí tak, jak předpokládal. Věci se mu vymykají z rukou. To není správné. Něco musí udělat.

12

Když nad jezerem vyjdou hvězdy, Hodges a Janey Pattersonová sedí v kuchyňském koutě, pojídají přinesené čínské jídlo a pijí čaj oolong. Janey má na sobě huňatý bílý župan. Hodges je v boxerkách a tričku. Když po milování odešel do koupelny (ona zatím ležela schoulená uprostřed postele a podřimovala), stoupl si na její váhu a potěšilo ho, když uviděl, že je o dvě kila lehčí, než když se vážil naposledy. Aspoň nějaký začátek.

„Proč já?“ ptá se teď Hodges. „Nevykládej si to špatně, osobně to vidím tak, že mě potkalo neuvěřitelné štěstí – dokonce požehnání –, ale je mi dvaašedesát a jsem obézní.“

Janey usrkne čaj. „No, tak se nad tím zamyslíme, ano? V některé staré filmové detektivce, které jsme s Ollie jako malé často sledovaly v televizi, bych hrála zlatokopku, možná dívku s cigaretou v nočním klubu, která se svým krásným bílým tělem pokusí okouzlit mrzutého a cynického soukromého detektiva. Jenže já nejsem zlatokopka – ani nemusím vzhledem k tomu, že jsem nedávno zdědila několik milionů dolarů – a moje krásné bílé tělo začalo na několika důležitých místech vadnout. Jak sis možná všiml.“

Nevšiml. Všiml si však toho, že mu neodpověděla na otázku. Takže čeká.

„To ti nestačí?“

„Ne.“

Janey zakroutí očima. „Ráda bych vymyslela odpověď, která by byla jemnější než ,Muži jsou velmi hloupí‘ nebo elegantnější než ‚Byla jsem nadržená a chtěla jsem vymést pavučiny‘. Moc toho nepovím, takže zůstaneme u toho. Navíc mě to k tobě přitahovalo. Už je to třicet let, co jsem byla svěží poupátko, a strašně dlouho už jsem s nikým nic neměla. Je mi čtyřicet čtyři, což mi dovoluje sáhnout po tom, co chci. Pokaždé to nedostanu, ale natáhnout ruku můžu.“

Hledí na ni s nepokrytým údivem. Čtyřicet čtyři?

Janey vyprskne smíchy. „Víš co? Tohle je nejhezčí poklona, jakou jsem dostala za dlouhou, hodně dlouhou dobu. A nejupřímnější. Ten tvůj pohled. Takže trochu přitlačím. Kolik sis myslel, že mi je?“

„Možná čtyřicet. Nanejvýš. Což by ze mě dělalo pedofila.“

„To jsou kecy. Kdybys měl peníze ty a ne já, každý by bral mladší ženskou jako samozřejmost. V takovém případě by lidi brali jako samozřejmost, i kdybys spal s pětadvacítkou.“ Odmlčí se. „I když to už by podle mého skromného názoru opravdu byla pedofilie.“

„Ale stejně…“

„Jsi starý, ale ne zas tak starý, a jsi trochu tlustý, ale nejsi zas tak tlustý. Ale budeš, jestli budeš takhle pokračovat.“ Namíří na něj vidličku. „Takovouhle upřímnost si může žena dovolit, jenom když se vyspala s mužem a pořád se jí líbí natolik, že s ním večeří. Řekla jsem, že jsem neměla sex dva roky. Je to pravda, ale víš, kdy jsem naposledy měla sex s mužem, který se mi opravdu líbil?“

Hodges zavrtí hlavou.

„V prváku na vysoké. A nebyl to muž, byl to takový náhradník s velkým červeným beďarem na špičce nosu. Ale byl moc milý. Nemotorný a hrozně rychlý, ale milý. Potom mi plakal na rameni, nekecám.“

„Takže tohle nebylo jenom… já nevím…“

„Vděčná šukačka? Nebo milosrdná? Věř mi přece trochu. A něco ti slíbím.“ Předkloní se a župan se rozevře natolik, že se ukáže stinné údolí mezi jejími prsy. „Zhubni deset kilo, a risknu to a nechám tě nahoře.“

Tomu se musí zasmát.

„Bylo to skvělé, Bille. Ničeho nelituju a pro velké chlapy mám slabost. Ten habán s beďarem na nose měl přes sto kilo. Můj bývalý byl hubený jako tyčka a měla jsem vědět, že to nebude dělat dobrotu, hned když jsem ho poprvé uviděla. Můžeme zůstat u toho?“

„Jo.“

„Jó,“ usměje se a vstane. „Pojď do obývacího pokoje. Je čas, abys podal hlášení zase ty.“

13

Vypráví jí o všem, kromě dlouhých odpolední u televize a flirtování se starým otcovým služebním revolverem. Vážně ho poslouchá, nepřerušuje ho, téměř z něj nespouští oči. Když domluví, Janey přinese z lednice láhev vína a oběma nalije sklenici. Jsou to velké sklenice a Hodges se na tu svou pochybovačně podívá.

„Nevím, jestli bych měl, Janey. Řídím.“

„Ne, dnes večer neřídíš. Zůstaneš tady. Ledaže bys měl doma kočku nebo psa?“

Hodges zavrtí hlavou.

„Ani papouška? Kdybychom byli v některém tom starém filmu, měl bys v kanceláři aspoň papouška, který by čekajícím klientům sprostě nadával.“

„Jasně. A ty bys byla moje recepční. Lola místo Janey.“

„Nebo Velma.“

Zakření se. Existuje určitá vlnová délka a oni na ní jsou.

Janey se předkloní a znovu nabídne tu úžasnou podívanou. „Udělej pro mě profil toho chlápka.“

„To nikdy nebyla moje práce. Měli jsme lidi, kteří se na to specializovali. Jednoho u policie a dva externisty z psychologické fakulty na státní univerzitě.“

„Stejně to udělej. Víš, já jsem si tě vygooglila a připadá mi, že jsi byl asi nejlepší z celého policejního oddělení. Pochval máš až do alelujá.“

„Párkrát jsem měl štěstí.“

Vyzní to falešně skromně, ale štěstí v tom opravdu hraje velkou roli. Štěstí a připravenost. Woody Allen měl pravdu: osmdesát procent úspěchu je, když se k něčemu připletete.

„Zkus to, ano? Jestli odvedeš dobrou práci, třeba znovu navštívíme ložnici.“ Nakrčí na něj nos. „Ledaže bys byl na dubl moc starý.“

Podle toho, jak se teď cítí, by nemusel být moc starý ani na trojku. Měl za sebou spoustu nocí v celibátu, takže má na kontě pořádně naspořeno a je z čeho čerpat. Aspoň v to doufá. Něco v něm – dost velký kus – stále nemůže uvěřit, že tohle není neskutečně živý sen.

Upije vína, převaluje ho v ústech, dává si čas k přemýšlení. Výstřih županu už má Janey zase zavřený, což mu pomáhá v soustředění.

„Tak jo. Pravděpodobně je mladý, to je první věc. Odhaduju mezi dvaceti a pětatřiceti. Částečně mě k tomu vede fakt, že je počítačově gramotný, ale není to jenom tím. Když zabije víc lidí starší chlap, tak jde hlavně po rodině, spolupracovnících nebo obojím. Pak skončí tím, že si přiloží bouchačku k hlavě. Když se podíváš, najdeš důvod. Motiv. Vykopla ho manželka, pak dostal zákaz přibližovat se. Šéf ho vyhodil kvůli reorganizaci a pak ho ponížil tím, že na něj poslal ostrahu, když si vyklízel kancelář. Půjčky po splatnosti. Přečerpané kreditní karty. Nestačí splácet hypotéku. Zabavené auto.“

„Ale co sérioví vrazi? Nebyl ten chlap z Kansasu středního věku?“

„Jo, Dennis Rader. A byl ve středním věku, když ho zabásli, ale když začínal, bylo mu zhruba třicet. Navíc to byly sexuálně motivované vraždy. Pan Mercedes nevraždí kvůli sexu a není ani sériový vrah v tradičním smyslu. Začal hromadnou vraždou, ale od té doby se zaměřil na jednotlivce – nejdřív tvoji sestru, teď na mě. A ani po jednom z nás nešel s pistolí nebo ukradeným autem, že?“

„Zatím ne,“ řekne Janey.

„Náš chlapík je hybrid, ale má určité společné rysy s mladšími muži, kteří zabíjejí. Je spíš jako Lee Malvo – jeden z odstřelovačů na Beltway – než Rader. Malvo a jeho parťák plánovali zabít šest bělochů denně. Náhodně vybraných. Kdo měl smůlu a objevil se jim před muškou, šel k zemi. Pohlaví a věk nehrály roli. Nakonec jich dostali deset, což není špatné skóre na párek vražedných maniaků. Tvrdili, že měli rasový motiv, a u Johna Allena Muhammada – to byl ten Malvův parťák, mnohem starší, něco jako otcovská postava – to možná byla pravda, nebo aspoň částečně. Myslím, že Malvova motivace byla mnohem složitější, úplný guláš různých věcí, kterým sám nerozuměl. Když se podíváš blíž, nejspíš zjistíš, že velkou roli hrál sexuální zmatek a výchova. Myslím, že totéž platí pro našeho chlapíka. Je mladý. Je bystrý. Umí dobře zapadnout, tak dobře, že spousta lidí v jeho okol
í si neuvědomuje, že je v podstatě samotář. Až ho chytíme, budou všichni říkat: ‚Nemůžu uvěřit, že to tak bylo, vždycky byl moc hodný.‘“

„Jako Dexter Morgan v tom televizním seriálu.“

Hodges ví, o kom mluví, a vědoucně zavrtí hlavou. Nejen kvůli tomu, že ten seriál je fantaskní kravina.

„Dexter ví, proč dělá to, co dělá. Náš pachatel to neví. Skoro určitě není ženatý. S nikým nechodí. Možná je impotentní. Je dost pravděpodobné, že pořád bydlí doma. Pokud ano, nejspíš jenom s jedním rodičem. Pokud je to otec, jejich vztah je chladný a odtažitý – jako lodě míjející se v noci. Pokud je to matka, je dost pravděpodobné, že pan Mercedes jí nahrazuje manžela.“ Vidí, že Janey chce něco říct, a zvedne ruku. „To neznamená, že jejich vztah je sexuální.“

„Možná ne, ale něco ti povím, Bille. Nemusíš s někým spát, abys s ním měl sexuální vztah. Někdy jde o oční kontakt, nebo oblečení, které si vezmeš, když víš, že ten druhý bude poblíž, nebo co děláš s rukama – dotýkáš se, hladíš, laskáš, objímáš. Někde v tom musí být sex. Víš, ten dopis, co ti poslal… jak psal o tom, že si nasadil kondom, když…“ Otřese se.

„Devadesát procent toho dopisu je jenom šum, ale určitě je v tom někde sex. Vždycky je. Taky vztek, agrese, samota, pocit nedostatečnosti… ale nemá smysl se v takových věcech hrabat. Tohle není profilování, je to analýza. Což bylo vysoko mimo moji platební třídu, dokud jsem nějakou platební třídu měl.“

„No dobře…“

„Je zlomený,“ řekne Hodges prostě. „A zlý. Jako jablko, které na povrchu vypadá zdravé, ale když ho rozřízneš, je černé a plné červů.“

„Zlý,“ opakuje Janey a to slovo zní skoro jako vzdech. Pak pronese spíš pro sebe než k němu: „Jistěže je. Krmil se na mojí sestře jako upír.“

„Mohl by mít nějaké zaměstnání, kde se setkává s lidmi, protože na první pohled má slušnou porci šarmu. Jestli je to tak, nejspíš je to hůř placená práce. Nikdy nepovýší, protože není schopen zkombinovat svoji nadprůměrnou inteligenci s dlouhodobým soustředěním. Jeho činy naznačují, že jeho jednání se řídí impulsy a příležitostí. Vraždy u Městského centra jsou dokonalý příklad. Myslím, že mu padl do oka mercedes tvé sestry, ale podle mě nevěděl, co přesně s ním provede, a zjistil to až pár dní před tou pracovní burzou. Možná jen několik hodin předtím. Jenom bych rád věděl, jak ho dokázal ukrást.“

Odmlčí se a vzpomene si, že díky Jeromovi získal představu aspoň o kousku skládačky: náhradní klíč byl velmi pravděpodobně celou dobu v přihrádce na rukavice.

„Myslím, že myšlenky na vraždu létají hlavou toho chlapa rychle jako karty v rukou karetního kouzelníka. Pravděpodobně ho napadlo vyhodit do vzduchu letadlo, založit požár, střílet na školní autobus, otrávit vodovod, možná zavraždit guvernéra nebo prezidenta.“

„Kristepane, Bille!“

„Momentálně je fixovaný na mě, a to je dobře. Bude lehčí ho chytit. Je to taky dobré z jiného důvodu.“

„Jakého?“

„Budu radši, když se nebude v tom svém uvažování moc rozmachovat. Radši ať zůstává v měřítku jeden proti jednomu. Čím déle to tak zůstane, tím delší doba uplyne, než se rozhodne vyzkoušet další hororové představení jako to u Městského centra, nebo možná v ještě širším měřítku. Pravděpodobně už má seznam možných cílů.“

„Copak v tom dopise nepsal, že už ho nic nenutí to zopakovat?“

Usměje se. Rozzáří se mu tím celý obličej. „Jo, to psal. A víš, jak se pozná, když takoví týpci lžou? Pohybují se jim rty. Akorát v případě, jako je pan Mercedes, píšou dopisy.“

„Nebo komunikují se svým cílem na stránce Modrý deštník. Jako to dělal s Ollie.“

„Jo.“

„Když předpokládáme, že u ní uspěl, protože byla psychicky křehká… promiň, Bille, ale má důvod věřit, že u tebe může uspět ze stejného důvodu?“

Dívá se na svou sklenici vína a vidí, že je prázdná. Už si chce nalít další půlsklenici, ale vzpomene si, co by to mohlo udělat s jeho šancemi na úspěšný návrat do ložnice, a raději se spokojí s loužičkou vína na dně.

„Bille?“

„Možná,“ řekne. „Od důchodu se jenom tak plácám. Ale nejsem tak ztracený jako tvoje sestra…“ Aspoň teď už ne. „… a tohle není důležité. Nejde o to, co si vybral z dopisů a komunikace pod Modrým deštníkem.“

„Tak o co tedy?“

„On se dívá. Z toho čerpá. Díky tomu je zranitelný. Bohužel je kvůli tomu taky nebezpečný všem, s kým se stýkám. Nemyslím si, že ví, že jsem s tebou mluvil…“

„Trochu víc než mluvil,“ řekne Janey a zamává obočím jako Groucho.

„… ale ví, že Olivia měla sestru, a musíme předpokládat, že ví, že jsi ve městě. Od teď musíš být maximálně opatrná. Přesvědčit se, že máš zamčené dveře, když jsi tady…“

„To dělám vždycky.“

„… a nevěř tomu, co slyšíš v domácím telefonu. Kdokoliv může tvrdit, že je pošťák a potřebuje tvůj podpis. Vizuálně identifikuj všechny návštěvy, než otevřeš dveře. Uvědomuj si, kdo je kolem tebe, když jdeš ven.“ Předkloní se, ta troška vína zůstává nedotčená. Už ji nechce. „A tohle zdůrazňuju, Janey. Když už budeš venku, dávej pozor na auta. Nejen když sama někam pojedeš, ale i když půjdeš pěšky. Znáš výraz BOLO?“

„Policejní zkratka pro být na hlídce.“

„Přesně tak. Když budeš venku, budeš mít přehled o všech autech, u kterých ti bude připadat, že se opakovaně objevují v tvojí bezprostřední blízkosti.“

„Jako ta černá SUV, o kterých mluvila ta paní,“ usmívá se Janey. „Paní Japasemenuje.“

Paní Melbournová. Při vzpomínce na ni mu kdesi vzadu v hlavě cvakne jakýsi tajemný spínač, ale zmizí dřív, než ho Hodges dokáže najít, natož ho prozkoumat.

Taky Jerome bude muset mít oči na šťopkách. Pokud pan Mercedes brousí kolem Hodgese, určitě viděl, že Jerome seká trávník, nasazuje síťová okna, čistí okapy. Jerome a Janey jsou pravděpodobně v bezpečí, ale „pravděpodobně“ nestačí. Pan Mercedes je nevypočitatelný vražedný ranec a Hodges se ho rozhodl úmyslně provokovat.

Janey mu čte myšlenky. „A ty… jak jsi to řekl? Vytáčíš ho.“

„Jo. A za chvíli si ukradnu trochu času na tvém počítači a vytočím ho zase o něco víc. Mám připravený vzkaz, ale přemýšlím, že něco přidám. Můj parťák dneska vyřešil velký případ a já to můžu využít.“

„Co to bylo?“

Není důvod jí to nepovědět – zítra, nejpozději v neděli to bude v novinách. „Dálnicový Joe.“

„Ten, co na odpočívadlech zabíjel ženy?“ A když Hodges přikývne, zeptá se: „Zapadá do profilu pana Mercedesa?“

„Vůbec ne. Ale náš chlapík to nemusí vědět.“

„Jak to chceš udělat?“

Hodges jí to poví.

14

Nemusejí čekat na ranní noviny. Zpráva, že Donald Davis, dříve podezřelý z vraždy své manželky, se přiznal i k vraždám jako Dálnicový Joe, se objevila ve zprávách v jedenáct. Hodges a Janey je sledují z postele. Pro Hodgese bylo druhé kolo vysilující, ale výjimečně uspokojivé. Pořád ještě nemůže popadnout dech, je zpocený a potřebuje se osprchovat, ale hodně, hodně dlouho se necítil takhle šťastný. Tak úplný.

Když hlasatel přejde ke štěněti uvízlému v odpadním potrubí, Janey vezme dálkové ovládání a televizi vypne. „Tak jo. Mohlo by to vyjít. Ale panebože, je to riskantní.“

On pokrčí rameny. „Jelikož nemám možnost obrátit se na policejní zdroje, vidím v tom nejlepší způsob, jak někam postoupit.“ A jemu to vyhovuje, protože je to způsob, jakým postupovat chce.

Letmo si vzpomene na provizorní, ale velmi účinnou zbraň, kterou má doma v prádelníku, na tu károvanou ponožku plnou ložiskových kuliček. Přestavuje si, s jakou chutí by použil Veselého pleskače na toho parchanta, který vjel s jedním z nejtěžších sedanů na světě do davu bezbranných lidí. To se nejspíš nestane, ale možné to je. V tomto nejlepším (a nejhorším) ze všech světů je možné skoro všechno.

„Co sis vybral z toho, co říkala matka nakonec? O tom, jak Olivia slyšela duchy?“

„O tom musím ještě trochu přemýšlet,“ řekne Hodges, ale už o tom přemýšlel, a jestli má pravdu, možná má další cestičku k panu Mercedesovi. Kdyby měl na vybranou, nezatahoval by do toho Jeroma Robinsona víc, než se už stalo, ale jestli se vydá po stopách výstřelu, který po něm stará paní Whartonová vypálila na rozloučenou, možná bude muset. Zná půl tuctu policajtů, kteří to s počítačem umějí jako Jerome, jenže nemůže zavolat ani jednomu.

Duchové, pomyslí si. Duchové ve stroji.

Posadí se a vyhoupne se na chodidla. „Jestli pozvání zůstat pořád platí, v tuhle chvíli potřebuju hlavně sprchu.“

„Platí.“ Nakloní se a očichá mu ze strany krk, a když mu rukou lehce sevře paži nad loktem, příjemně ho zamrazí. „A rozhodně potřebuješ.“

Po sprše a už zase v boxerkách ji požádá, aby zapnula počítač. Potom, s pozorně přihlížející Janey, vklouzne pod Debbiin modrý deštník a zanechá tam zprávu pro mercvraha. O čtvrt hodiny později s Janey Pattersonovou schoulenou vedle sebe spí… tak dobře se nevyspal od dětství.

15

Když se Brady po několika hodinách bezcílného projíždění dostane domů, je pozdě a na zadních dveřích je vzkaz: Kde jsi byl, zlatíčko? V troubě máš domácí lasaně. Stačí mu jediný pohled na nejistý, šikmý rukopis, aby poznal, že měla pořádně upito, když to psala. Sundá lístek a jde dovnitř.

Obvykle se nejdřív podívá na ni, ale ucítí kouř, takže se rozběhne do kuchyně, kde ve vzduchu visí modrá mlha. Díky bohu, že tu kouřový detektor nefunguje (pořád ho chce vyměnit a pořád zapomíná, musí stíhat tolik jiných věcí). Díky také patří silné digestoři, která stačila vcucnout dost kouře na to, aby se ostatní detektory nespustily, i když to se brzy stane, pokud tu nevyvětrá. Trouba je nastavená na sto osmdesát stupňů. Vypne ji. Otevře okna nad dřezem a pak zadní dveře. V komoře, kde mají čisticí prostředky, je také stojací větrák. Postaví ho čelem k zachráněnému sporáku a pustí ho na nejvyšší výkon.

Pak konečně jde do obývacího pokoje a zkontroluje matku. Leží zhroucená na pohovce, na sobě má domácí šaty, nahoře rozepnuté a vyhrnuté až po stehna, a chrápe tak hlasitě a pravidelně, že zní jako řetězová pila. Brady odvrátí oči a vrátí se do kuchyně, jen si potichu mumlá kurva kurva kurva.

Se skloněnou hlavou sedí u stolu, dlaněmi se drží za spánky a prsty boří hluboko do vlasů. Proč když se začne něco kazit, tak se to kazí čím dál víc? Přistihne se, že myslí na motto firmy Morton Salt: „Když prší, tak leje.“

Po pětiminutovém větrání se odváží otevřít troubu. Když obhlíží černou a dýmající hroudu uvnitř, přejde ho i ten nepatrný hlad, který cítil při příchodu domů. Myčka ten pekáč neumyje. Hodina drhnutí a celé balení drátěnek taky nepomůže. Tenhle pekáč by možná vyčistil průmyslový laser. Tenhle pekáč už nemá naději. Štěstí, že tu Brady při příchodu nezastihl hasiče a matku, která by jim nabízela vodku s džusem, sakra.

Zavře troubu – už se nechce dívat na ten nukleární spečenec – a jde znovu zkontrolovat matku. Když očima přejíždí nahoru a dolů po jejích holých nohou, myslí si Fakt by bylo lepší, kdyby umřela. Lepší pro ni a lepší pro mě.

Jde do sklepa, hlasovými příkazy zapne světla a řadu počítačů. Jde k číslu tři, najede kurzorem na ikonu Modrého deštníku… a zaváhá. Ne že by se bál, že tam nebude zpráva od tlustého bývalého policajta, ale protože se bojí, že tam bude. Jestli ano, nebude to nic, co si přečte s chutí. Takhle to nechodí. Hlava mu už beztak třeští, tak proč by mu měla třeštit víc?

Jenže by tam mohla být odpověď na otázku, co policajt dělal v bytě na Lake Avenue. Vyslýchal sestru Olivie Trelawneyové? Pravděpodobně. Ve dvaašedesáti ji určitě nebude klátit.

Brady klikne myší a je to tu:

Kermitfrog19 s vámi chce chatovat!

Chcete chatovat s kermitfrog19?

A N

Brady najede kurzorem na N a bříškem ukazováku objede oblý povrch myši. Nabádá se, aby klikl a skoncoval s tím rovnou tady a teď. Je jasné, že nedokáže toho tlustého bývalého policajta dohnat k sebevraždě jako paní Trelawneyovou, tak proč to neukončit? Není to snad chytré?

Jenže on se to musí dozvědět.

A důležitější je, že ten V. V. nesmí vyhrát.

Najede kurzorem na A, klikne a na obrazovce se objeví zpráva, tentokrát dost dlouhá.

To jsem si mohl myslet, zase je tu můj kámoš s falešným přiznáním. Neměl jsem ani odpovídat, takových maníků jako ty se objevuje dvanáct do tuctu, ale jak jsi zdůraznil, jsem v důchodu a dokonce i pokec s bláznem je lepší než Dr. Phil a všechny ty noční reklamy. Ještě jeden 30minutový OxiClean a zcvoknu se jako ty, HAHAHA. Navíc ti dlužím díky za to, že jsi mě na tyhle stránky zavedl, protože jinak bych je nenašel. Už jsem získal 3 nové (a nebláznivé) přátele. Mezi nima je paní s nádherně sprostým slovníkem!!! Takže OK, „příteli“, uvedu tě do obrazu.

Za prvé, každý, kdo se dívá na Kriminálku Miami atd. si umí domyslet, že mercedesový vrah měl síťku na vlasy a klaunskou masku polil bělidlem. To je přece JASNÉ.

Za druhé, kdybys opravdu byl maník, co ukradl mercedes paní Trelawneyové, zmínil by ses o parkovacím klíči. To sis nemohl vydedukovat z koukání na Kriminálku. Takže, i když se budu opakovat, to je přece JASNÉ.

🙂

Za třetí (doufám, že si děláš poznámky), mi dneska volal můj bývalý parťák. Chytil jednoho darebáka, který se specializuje na OPRAVDOVÝ přiznání. Podívej se na zprávy, příteli, a pak hádej, k čemu dalšímu se ten chlap ještě přizná zhruba tak za týden.

Přeju dobrou noc a BTW, nechceš jít otravovat těma svýma fantasmagoriema někoho jiného?

Brady si matně vzpomene na jednu komiksovou postavičku – možná to byl Foghorn Leghorn, ten velký kohout s jižanským přízvukem –, která se rozzuřila tak, že se mu nejdřív krk a potom hlava proměnila v teploměr, ve kterém stoupala teplota pořád nahoru od PÉCT přes GRILL po ATOMOVKU. Brady skoro cítí, že tohle se teď děje jemu, když čte tenhle arogantní, urážlivý, nesnesitelný post.

Parkovací klíč?

Parkovací klíč?

„O čem to mluví?“ řekne a zní to nějak mezi šepotem a vrčením. „O čem to ten hajzl mluví?“

Vstane a začne rázovat kolem dokola na nohou, které se podobají spíš chůdám, a škube si vlasy tak prudce, až mu začnou slzet oči. Na matku zapomněl. Na zuhelnatělé lasaně zapomněl. Zapomněl na všechno krom téhle nesnesitelné zprávy.

Dokonce měl tu drzost tam dát smajlík!

Smajlík!

Brady kopne do židle, až si narazí palec a židle ujíždí přes celou místnost, než narazí do zdi. Pak se Brady otočí, běží zpátky k počítači číslo tři a nahrbí se nad ním jako sup. Má chuť odpovědět rovnou, nazvat toho zasraného poldu lhářem, idiotem, kterému z toho všeho sádla začíná alzheimer, análním fajnšmekrem, co cucá svýmu negerskýmu poskokovi čurák. Pak se mu vrátí trocha zdravého rozumu – křehkého a vrávoravého. Přitáhne si židli a jde na webové stránky městských novin. Ani nemusí klikat na AKTUALITY, aby zjistil, o čem to Hodges blábolil. Je to přímo na titulní straně zítřejšího vydání.

Brady pilně sleduje místní černou kroniku a zná jak jméno Donalda Davise, tak jeho pohledně řezanou tvář. Ví, že policajti honili Davise kvůli vraždě jeho manželky, a Brady nepochybuje, že to udělal. Teď se ten idiot přiznal, ale nejen k její vraždě. Podle článku v novinách se Davis přiznal také k sexuálním vraždám pěti dalších žen. Zkrátka tvrdí, že je Dálnicový Joe.

Nejdřív si to Brady nedokáže spojit s nafoukanou zprávou tlustého bývalého policajta. Pak ho napadne to nejhorší: Donnie Davis, když už je v té kajícné náladě, se přizná i k masakru u Městského centra. Možná to už udělal.

Brady se točí dokolečka jako derviš – jednou, dvakrát, třikrát. Hlava mu třeští. Tep mu duní v hrudi, v hrdle, ve spáncích. Dokonce ho cítí v dásních a jazyku.

Řekl Davis něco o parkovacím klíči? Že by to bylo tím?

„Žádný parkovací klíč tam nebyl,“ řekne Brady… jenže jak si tím může být jistý? Co když byl? A pokud tam vůbec byl… co když to na Donalda Davise hodili a ukradli tak Bradymu Hartsfieldovi jeho skvělý triumf… po tom všem, co riskoval…

Už to nevydrží. Sedne si znovu k číslu tři a napíše vzkaz pro kermitfrog19. Jenom krátký, ale ruce se mu třesou tak strašně, že mu to trvá skoro pět minut. Odešle ho, jakmile dopíše, ani se nezdržuje tím, aby ho po sobě četl.

MELEŠ KRAVINY, TY KRETÉNE. OK, klíč nebyl v zapalování, ale o žádný PARKOVACÍ KLÍČ vůbec nešlo. Byl to náhradní klíč z přihjrádky na rukavice a na to, jak sem auto odwemkl, MUSÍŠ PŘIJÍT SÁM GY DEBILE. Donald Davis tenhle zločin nesbáchal. Opakuju, DONALD DAVIUS TO NEBYL. Jestli lidem řekenš, že to udělal on, zabiju tě, i kdyt to ani zabití nebude prtože seš stejně vypatalnec.

Podepsán,

SKUTEČNÝ Mercedesový vrah

PS: Tvoje máti byla kurva nechala se mrdat do zadku a lízala zmrdky z pangejtu.

Brady vypne počítač a jde nahoru, matku nechá chrápat na gauči, místo aby jí pomohl do postele. Vezme si tři aspiriny, přidá čtvrtý a pak si lehne do své postele, leží s očima dokořán a roztřesený, dokud se na východě neobjeví první světlé proužky svítání. Nakonec usne na dvě hodiny, ale spí trhaně, neklidně a pronásledují ho sny.

16

V sobotu ráno Hodges připravuje míchaná vajíčka, když do kuchyně přijde Janey v bílém županu a s vlasy mokrými ze sprchy. Když je má takhle sčesané z obličeje, vypadá ještě mladší. Znovu ho napadne Čtyřicet čtyři?

„Hledal jsem slaninu, ale žádnou jsem neviděl. Samozřejmě tam možná je. Moje bývalá tvrdí, že velká většina amerických mužů trpí nemocí zvanou ledničková slepota. Nevím, jestli se dá nějak léčit.“

Janey ukáže na jeho pas.

„Tak jo,“ řekne Hodges. A dodá, protože jí se to zřejmě líbí: „Jó.“

„A mimochodem, co tvůj cholesterol?“

Hodges se usměje a řekne: „Toast? Je celozrnný. Což zřejmě víš, když jsi ho koupila.“

„Jeden krajíček. Bez másla, jen trochu džemu. Co budeš dneska dělat?“

„Ještě nevím.“ I když už pomýšlí na to, že by rád zjistil, jestli má Radney Peeples v Sugar Heights službu a jestli bděle stráží. A potřebuje si promluvit s Jeromem o počítačích. Tam se otvírají nekonečné obzory.

„Díval ses na Modrý deštník?“

„Nejdřív jsem ti chtěl udělat snídani. I sobě.“ Je to pravda. Probudil se s přáním spíš nakrmit tělo než se jen snažit ucpat jakousi díru v hlavě. „Navíc neznám tvoje heslo.“

„Je to Janey.“

„Můžu poradit? Změň si ho. Je to vlastně rada od toho kluka, který pro mě dělá.“

„Jerome, že?“

„Přesně ten.“

Umíchal půl tuctu vajec a všechna je snědli, pěkně rozdělená napůl. Napadlo ho, že se jí zeptá, jestli minulé noci lituje, ale došel k závěru, že rychle mizející vajíčka jsou dostatečná odpověď.

Když jsou talíře v dřezu, odejdou k počítači a mlčky sedí skoro čtyři minuty, po které si čtou stále dokola nejnovější zprávu od mercvraha.

„Kristepane,“ řekne Janey nakonec. „Chtěl jsi ho vytočit a podle mě jsi ho vytočil na plné obrátky. Vidíš všechny ty chyby?“ Ukáže na přihjrádky a odwemkl. „Patří to k jeho – jak jsi to nazval – stylistickému maskování?“

„To si nemyslím.“ Hodges se dívá na řekenš a usmívá se. Nemůže si pomoct. Ryba cítí háček a ten se boří hlouběji. Bolí to. Pálí to. „Myslím, že takhle člověk píše, když šíleně zuří. Nejmíň ze všeho očekával, že bude mít potíže s důvěryhodností. Dohání ho to k šílenství.“

„Většímu,“ řekne Janey.

„Cože?“

„Většímu šílenství, protože šílený už je. Pošli mu další zprávu. Bille. Pořádně do něj rýpni. Zaslouží si to.“

„Dobře.“ Přemýšlí, pak píše.

17

Když už je oblečený, Janey jde chodbou s ním a u výtahu ho dlouze políbí.

„Pořád nemůžu uvěřit tomu, co se stalo včera v noci,“ řekne jí.

„To já zas ano. A jestli budeš vynášet správné karty, možná se to stane zas.“ Pátravě mu hledí do tváře svýma modrýma očima. „Ale žádné sliby nebo dlouhodobé závazky, ano? Budeme to brát, jak to přijde. Den po dni.“

„Ve svém věku tak beru všechno.“ Dveře výtahu se otevřou. Hodges nastoupí.

„Ozvi se, kovboji.“

„Ozvu.“ Výtahové dveře se začnou zavírat. Rukou je zarazí. „A nezapomeň být na hlídce, děvče.“

Janey vážně přikývne, ale neunikne mu jiskra v jejích očích. „Janey bude hlídat jako o život.“

„Měj po ruce mobil a nebylo by špatné dát si do zrychlených předvoleb policajty.“

Pak ruku spustí. Janey mu pošle hubičku. Dveře se zasunou dřív, než jí to může oplatit.

Jeho auto stojí tam, kde ho nechal, ale parkovné muselo doběhnout dřív, než naskočilo volné parkování, protože má za stěračem na čelním skle zastrčený papír. Otevře přihrádku na rukavice, lístek nacpe dovnitř a vyloví telefon. Dává Janey dobré rady, kterými se sám neřídí – od té doby, co to v práci zapíchl, věčně zapomíná na tu zatracenou nokii, která je stejně pořádná vykopávka, což se mobilům děje rychle. Poslední dobou mu už stejně skoro nikdo nevolá, ale dnes ráno má tři zprávy, všechny od Jeroma. Druhá a třetí – jedna v devět čtyřicet včera večer, druhá v deset čtyřicet pět – jsou netrpělivé dotazy, kde je a proč nevolá. Jerome na nich má normální hlas. První zpráva, kterou nechal ve schránce včera v šest třicet, začíná bujarým stylem Tyrona Pohodáře.

„Massa Hodges, depa ste? Musim vám to fšecko vyklopit!“ Pak je z něj zase Jerome. „Myslím, že vím, jak to udělal. Jak ukradl to auto. Zavolejte mi.“

Hodges se podívá na hodinky a usoudí, že Jerome asi ještě nebude vzhůru, protože je sobota ráno. Rozhodne se, že k němu zajede a mezitím se zastaví u sebe doma, aby si vyzvedl poznámky. Zapne rádio, naladí Boba Segera a jeho „Old Time Rock and Roll“ a huláká s ním: vyndejte starý desky ze skříní.

18

Bylo nebylo, za dávných jednodušších časů před aplikacemi, iPady, Samsung Galaxy a světem svištících 4G, byly víkendy v Diskontu Electronix nejrušnější dny týdne. Teď děti, které sem chodívaly kupovat CD, stahují Vampire Weekend z iTunes a jejich rodiče surfují po eBay nebo se dívají na televizní pořady, které jim utekly, na webovkách Hulu.

Dnešní sobotní ráno je v Diskontu Electronix v obchodním centru na Birch Hill pusto prázdno.

Tones je vpředu a snaží se jakési staré paní prodat HDTV, která je už zastaralá. Freddi Linklatterová je vzadu, kouří červené marlborky jednu za druhou a nejspíš si nacvičuje nejnovější remc na téma lesbických práv. Brady sedí u jednoho z počítačů v zadní řadě, prastarého vizia, které vystrojil tak, aby nezanechávalo žádné stopy úderů na klávesnici, natož nějakou historii. Zírá na nejnovější zprávu od Hodgese. Jedno oko, to levé, mu začíná rychle, nepravidelně cukat.

Přestaň se navážet do mé matky, jo? 🙂 Není její vina, že ses zamotal do kupy pitomých lží. Tak ty sis vytáhl klíč z přihrádky na rukavice, jo? To se povedlo, protože Olivia Trelawneyová měla oba. Chyběl akorát parkovací klíč. Nechávala ho v malé magnetické krabičce pod zadním nárazníkem. Musel ho sebrat OPRAVDOVÝ mercedesový vrah.

Myslím, že už si s tebou dopisovat nebudu, blbečku. Tvůj kvocient zábavnosti se momentálně pohybuje kolem nuly a já mám z dobrých zdrojů, že Donald Davis se přizná k vraždám u Městského centra. Takže na tebe zbývá co? Nejspíš abys dál žil svůj posraný nanicovatý nudný titěrný život. Ještě jedna věc, než tuhle okouzlující korespondenci uzavřu. Vyhrožoval jsi mi, že mě zabiješ. To je trestný čin, ale víš co? Mně je to fuk. Hochu, jsi jenom další zbabělý dement. Internet je takových jako ty plný. Chceš se u mě stavit (vím, že víš, kde bydlím) a pohrozit mi do očí? Ne? Já si to myslel.

Dovol, abych to uzavřel dvěma slovy tak prostými, že i takový zabedněnec jako ty by je měl pochopit.

Běž pryč.

Brady zuří tak strašně, až má pocit, že zamrzl. A přitom hoří. Má dojem, že takhle zůstane, shrbený nad mizerným viziem se směšnou výprodejovou cenou sedmaosmdesát dolarů a sedmaosmdesát centů, dokud neumře na podchlazení nebo nevzplane nebo se nějak nestane obojí najednou.

Ale když se na stěně objeví stín, Brady zjistí, že se přece jen může hýbat. Kliknutím shodí obrazovku se zprávou od tlustého bývalého policajta dřív, než se Freddi nakloní a zahledí se na monitor. „Na co koukáš, Bradesi? Pěkně jsi sebou mrsknul, abys to schoval.“

„Dokument National Geographic. Jmenoval se Když lesby útočí.“

„Tvůj humor,“ ona na to, „by možná předčila vydatnost tvého spermatu, ale nějak o tom pochybuju.“

Připojí se k nim Tones Frobisher. „Mám z Edgemontu žádost o servisní výjezd,“ oznámí. „Který z vás to chce?“

Freddi odpoví: „Kdybych si měla vybrat, jestli vyjet do toho Buranova nebo si nechat nacpat do zadku divokou lasičku, brala bych lasičku.“

„Já to vezmu,“ řekne Brady. Usoudil, že si musí něco vyřídit. Neodkladně.

19

Jeromova sestřička a několik jejích kamarádek skákají přes švihadlo na příjezdové cestě před domem, když k nim Hodges přijede. Všechny mají na sobě lesklá trička s obrázkem nějaké chlapecké kapely. Hodges přejde trávník, v jedné ruce drží složku. Barbara k němu zajde jen na tak dlouho, aby si s ním plácla do dlaně a poskočila si, a pak spěchá zpátky točit svým koncem švihadla. Jerome, oblečený v kraťasech a tričku městské univerzity s utrženými rukávy, sedí na schodech k verandě a popíjí pomerančový džus. Sedí u něj Odell. Jerome poví Hodgesovi, že rodiče odjeli do Krogeringu, takže musí hlídat, než se vrátí.

„Ne že by Barb ještě potřebovala hlídání. Ta se vyzná mnohem víc, než naši tuší.“

Hodges se posadí vedle něj. „Moc na to nespoléhej. V tomhle mi věř, Jerome.“

„Myslíte tím co přesně?“

„Nejdřív mi řekni, na co jsi přišel.“

Jerome místo odpovědi ukáže na Hodgesovo auto zaparkované u chodníku, aby nerušilo děvčata ve hře. „Z kterého je roku?“

„Nula čtyři. Není to nic oslnivého, ale jezdí spolehlivě. Chceš ho koupit?“

„S díky odmítám. Zamkl jste ho?“

„Jo.“ I když je to dobrá čtvrť a on tu sedí a dívá se na něj. Síla zvyku.

„Dejte mi klíčky.“

Hodges zaloví v kapse a podá mu je. Jerome zkoumá dálkový klíč a přikývne. „PKE,“ řekne. „Začalo se to používat v devadesátých letech, nejdřív jako doplněk, ale na přelomu století už to byla poměrně standardní výbava. Víte, co to znamená?“

Jako hlavní vyšetřovatel masakru u Městského centra (a smrti Olivie Trelawneyové) to Hodges rozhodně ví. „Pasivní bezklíčový vstup.“

„Správně.“ Jerome stiskne na klíči jedno ze dvou tlačítek. Parkovací světla Hodgesovy toyoty u chodníku bliknou. „Teď je otevřeno.“ Stiskne druhé tlačítko. Světla znovu bliknou. „Teď je zamčeno. A vy pořád máte klíč.“ Vrátí ho Hodgesovi do dlaně. „Všechno v pořádku a bezpečně, je to tak?“

„Vzhledem k téhle diskusi možná ne.“

„Znám pár kluků na vysoké, kteří mají počítačový klub. Neřeknu vám jejich jména, tak se neptejte.“

„To by mě ani nenapadlo.“

„Ti kluci nejsou zlí, ale umějí všemožné špatnosti – hacknout, klonovat, psát viry, takové věci. Řekli mi, že systémy PKE jsou vyloženě jako povolení ke krádeži. Když zmáčknete tlačítko, abyste svoje auto zamkl nebo odemkl, klíč vyšle nízkofrekvenční rádiový signál. Kód. Kdybyste ho slyšel, zněl by jako to pípání, když vytočíte číslo faxu. Sledujete mě?“

„Zatím jo.“

Dívky na příjezdové cestě vyzpěvují Skákal pes přes oves, zatímco Barbara Robinsonová obratně proskakuje roztočeným provazem, její statné hnědé nohy se jen míhají a culíky se houpou.

„Ti kluci mi řekli, že ten kód se dá snadno zachytit, když máte správný nástroj. Můžete si předělat dálkové ovládání garážových vrat nebo televizní ovladač, ale s něčím takovým byste musel být fakt blízko. Řekněme do dvaceti metrů. Ale můžete si taky postavit mnohem silnější. Všechny součástky jsou k dostání ve vašem oblíbeném obchodu s elektronikou ve vaší čtvrti. Celkové náklady kolem stovky babek. Dosah až sto metrů. Sledujete, kdy řidič cílového auta vystoupí. Když stiskne tlačítko, aby auto zamkl, vy stisknete svoje tlačítko. Vaše krabička zachytí signál a uloží ho. Řidič nebo řidička odejde, a když je pryč, vy zase stisknete svoje tlačítko. Auto se odemkne a vy jste uvnitř.“

Hodges se podívá na klíč, pak na Jeroma. „To fakt jde?“

„To teda jo. Moji přátelé říkají, že dnes je to těžší – výrobci systém upravili tak, aby se signál měnil pokaždé, když stisknete tlačítko – ale ani tak to není nemožné. Každý systém, který vymyslel člověk, může jiný člověk hacknout. Vidíte to taky tak?“

Hodges ho sotva slyší, natož vidí. Přemýšlí o panu Mercedesovi, než se stal panem Mercedesem. Mohl si nějakou tu krabičku, o jaké mu Jerome právě povídal, koupit, ale stejně tak si ji mohl sám postavit. A byl mercedes paní Trelawneyové první auto, na kterém to vyzkoušel? Těžko.

Musím se mrknout na vykrádání aut v centru, pomyslí si. Počínaje… řekněme 2007 až do jara 2009.

Má v archivu kamarádku, Marlu Everettovou, která mu dluží laskavost. Hodges je přesvědčený, že Marla pro něj provede neoficiální rešerši bez velkého vyptávání. A jestli najde hromadu hlášení, kde vyšetřování skončilo zjištěním „stěžovatel asi zapomněl klíč ve voze“, bude mu to jasné.

V hloubi duše je mu to jasné už teď.

„Pane Hodgesi?“ Jerome se na něj dívá trochu nejistě.

„Copak, Jerome?“

„Když jste pracoval na případu Městského centra, copak jste neprobírali tu věc s PKE s policajty, co mají na starosti krádeže aut? Jako že ti by o tom měli vědět. Není to nic nového. Moji kamarádi říkají, že to má dokonce jméno: krádež dat.“

„Mluvili jsme s hlavním mechanikem z autorizované prodejny Mercedesu a ten nám řekl, že zloděj použil klíč,“ řekne Hodges. Jeho vlastním uším připadá ta odpověď chabá a nejistá. A co hůř: nekompetentní. Hlavní mechanik – stejně jako všichni ostatní – předpokládal, že zloděj použil klíč. Ten, který nechala v zapalování potrhlá dáma, kterou všichni nesnášeli.

Jerome se cynicky usměje a na jeho mladé tváři to vypadá divně a nemístně. „Jsou věci, o kterých lidi, co pracujou v prodejnách aut, moc nemluví, pane Hodgesi. Ne že by vyloženě lhali, ale jenom si to vytěsňujou z hlavy. Třeba že nafouknutý airbag vám může zachránit život, ale taky vám zamáčknout brýle do očí a oslepit vás. Vysoké procento převrácení u SUV. Nebo jak snadné je ukrást signál z klíče. Ale chlapi z oddělení krádeží aut musejí být kabrňáci, že? Jako fakt kabrňáci.“

Trpká pravda je, že Hodges neví. Měl by to vědět, ale neví. S Petem byli skoro pořád v terénu, dělali dvojité směny a spali tak možná pět hodin denně. Papírování se hromadilo. Pokud k nim doputoval oběžník z krádeží aut, nejspíš bude někde založený ve spisech. Neodvažuje se na to zeptat svého starého parťáka, ale uvědomuje si, že brzo možná bude muset říct Peteovi všechno. Tedy pokud to nedokáže vyřešit sám.

Jerome mezitím potřebuje vědět všechno. Protože maník, se kterým Hodges právě mává, je blázen.

Přibíhá Barbara, celá zpocená a zadýchaná. „Jeromku, můžeme se s Hildou a Tonyou dívat na Pravidelný pořad?“

„Do toho,“ řekne Jerome.

Vrhne se mu kolem krku a přimáčkne mu tvář na tvář. „Uděláš nám lívance, můj milý bratříčku?“

„Ne.“

Pustí ho a couvne. „Jsi zlý. A líný.“

„Nechcete si zajít k Zoneymu a přinést pár vaflí?“

„Nechceme, protože nemáme peníze.“

Jerome zaloví v kapse a podá jí pětidolarovku. Tím si vyslouží další objetí.

„Pořád jsem zlý?“

„Ne, jsi hodný! Nejlepší brácha na světě!“

„Bez kámošek nemůžeš jít,“ říká Jerome.

„A vezmi Odella,“ dodá Hodges.

Barbara se zahihňá. „Vždycky bereme Odella.“

Hodges se dívá, jak děvčata, všechna ve stejném tričku, poskakují po chodníku, při tom breptají rychlostí dva kilometry za minutu a předávají si mezi sebou Odellovo vodítko, a zmocní se ho hluboký neklid. Těžko může rodinu Robinsonových zamknout, ale ty tři holčičky vypadají tak malé.

„Jerome? Kdyby je někdo začal obtěžovat, Odell by je…?“

„Bránil?“ Jerome zvážní. „Vlastním životem, pane. Vlastním životem. Na co myslíte?“

„Můžu se spolehnout na tvou mlčenlivost, když budu pokračovat?“

„Ano, pane!“

„Tak jo, vyklopím to na tebe. Ale na oplátku mi musíš slíbit, že mi odteďka budeš říkat Bille.“

Jerome se nad tím zamyslí. „Bude mi chvíli trvat, než si na to zvyknu, ale jo.“

Hodges mu vypráví skoro všechno (vynechá to, kde strávil noc), občas nahlédne do poznámek v bloku. Než skončí, Barbara s kamarádkami se vracejí z obchodu, přehazují si mezi sebou krabici vaflí a smějí se. Vejdou dovnitř, aby si u televize snědly dopolední přesnídávku.

Hodges a Jerome sedí venku na schodech a probírají duchy.

20

Edgemont Avenue vypadá jako válečná zóna, jelikož se však nachází jižně od Lowbriaru, je to většinou aspoň bílá válečná zóna, zabydlená potomky venkovanů z Kentucky a Tennessee, kteří se sem přistěhovali po druhé světové válce za prací v továrnách. Továrny jsou už zavřené a velká část populace sestává z narkomanů, kteří přešli na hnědý heroin, když oxycontin příliš podražil. Ulice je lemovaná bary, zastavárnami a krámky, kde se proplácejí šeky, a v sobotu ráno jsou všechny pevně zavřené. Jediné dva obchody, které mají otevřeno, je večerka a podnik, kam má Brady služebně namířeno, Batúlova pekárna.

Brady zaparkuje vpředu, aby viděl, kdyby se mu někdo pokoušel vloupat do kyberpatrolového brouka, a odnese svůj kufřík dovnitř do příjemných vůní. Koule sádla za pultem se dohaduje se zákazníkem, který se ohání kartou Visa, a ukazuje na ceduli PLATBY POUZE HOTOVĚ, NEŽ NÁM SPRAVÍ POČÍTAČ.

Počítač toho Pákistánce trpí strašlivým strnutím obrazovky. Brady nepřestává monitorovat každé půl minuty své auto a při tom přehraje na klávesnici Boogie zamrzlé obrazovky, které se skládá z trojhmatu alt, ctrl a del. Tím vyvolá Správce úloh a okamžitě vidí, že program Explorer je v seznamu uvedený jako nereagující.

„Špatné?“ ptá se Pákistánec ustrašeně. „Prosím řekněte, že ne špatné.“

Jindy by to Brady protahoval, ne kvůli tomu, že lidi jako Batúl dávají dýška – nedávají –, ale že vypotí pár kapek sádla navíc. Dnes ne. Tohle byla jenom záminka k tomu, aby se mohl vzdálit a zajet do obchodního domu, a chce tu skončit co nejdřív.

„Ne, už je to spravené, pane Batúle,“ řekne. Zamodří UKONČIT ÚKOL a pécéčko rebootuje. Za chvilku už zase naskočí funkce registrační poklady včetně všech čtyř ikon kreditních karet.

„Vy génius!“ vykřikne Batúl. Na jednu hroznou chvilku se Brady bojí, že ho ten navoněný parchant obejme.

21

Brady odjede z Buranova a jede na sever k letišti. V obchodním centru Birch Hill jsou Domácí potřeby, kde skoro jistě sežene, co chce, ale raději zamíří do Nákupního komplexu Skyway. To, co dělá, je riskantní, lehkomyslné a zbytečné. Je zbytečné ještě to zhoršovat tím, že to udělá v obchodě, který je jenom jednu ulici od Diskontu Electronix. Nekálíte tam, kde jíte.

Brady udělá, co potřebuje, v Zahradním světě Skyway, a okamžitě vidí, že zvolil správně. Obchod je obrovský a v sobotu koncem jara, uprostřed dne, je narvaný zákazníky. V uličce s pesticidy přidá Brady dvě plechovky přípravku proti syslům do nákupního vozíku, už naloženého kamuflážním zbožím: hnojivem, mulčem, semínky a zahradnickými hráběmi s krátkou rukojetí. Ví, že je šílenství kupovat jed osobně, když už si nějaký objednal a za pár dní bude bezpečně ležet v úschovně, ale nedokáže čekat. Absolutně ne. Pravděpodobně bude moci otrávit psa té negerské rodiny až v pondělí – a možná dokonce až v úterý nebo středu –, ale musí něco dělat. Potřebuje cítit, že… jak to vyjádřil Shakespeare? Zbrojí proti moři trablů.

Stojí s vozíkem ve frontě, říká si, že jestli pokladní (další koule sádla, tohle město se v nich topí) něco řekne o tom jedu na sysly, třeba i něco naprosto neškodného jako Tenhle prostředek opravdu zabírá, celou věc odpíská. Byla by příliš velká možnost, že si ho zapamatuje a identifikuje: Ale ano, byl to nervózní mladík se zahradnickými hráběmi a jedem na sysly.

Pomyslí si Možná jsem si měl vzít sluneční brýle. Nebyl bych nápadný, má je tady půlka chlapů.

Teď už je pozdě. Svoje ray-banky nechal v Birch Hill, ve svém subaru. Teď už může jen stát ve frontě před kasou a napomínat se, ať se nepotí. Což je jako někomu říkat, aby nemyslel na modrého ledního medvěda.

Všimla jsem si ho, protože se strašně potil, řekne policii tlustá pokladní (příbuzná pekaře Batúla, pokud může Brady soudit). Taky protože si kupoval jed na sysly. Takový, co obsahuje strychnin.

V jednu chvíli málem uteče, ale lidi jsou už nejen před ním, ale i za ním, a jestli naruší řadu, určitě si toho všimnou, že? Určitě se budou divit…

Zezadu do něj kdosi strčí. „Seš na řadě, kámo.“

Brady už nemá jinou možnost, tak s vozíkem popojede. Plechovky s jedem na dně vozíku jsou křiklavě žluté. Bradymu připadá, že takovou barvu má šílenství, a přesně tak by to mělo být. Být tady je opravdu šílené.

Pak ho napadne uklidňující myšlenka, konejšivá jako chladná ruka na horečnatém čele: vjet do těch lidí u Městského centra bylo ještě šílenější… ale prošlo mi to, že?

Ano, a tohle mu taky projde. Koule sádla posunuje jeho nákup pod skener a ani se na něj nepodívá. A ani nezvedne hlavu, když se ho ptá, jestli bude platit hotově, nebo kreditkou.

Brady platí hotově.

Tak šílený zase není.

Zpátky ve volkswagenu (zaparkoval ho mezi dva náklaďáky, kde jeho světélkující zelená skoro není vidět) sedí za volantem a zhluboka dýchá, dokud se mu srdce znovu neuklidní. Přemýšlí o cestě, která ho bezprostředně čeká, a to ho uklidní ještě víc.

Za prvé Odell. Ten vořech chcípne mizernou smrtí a tlustý bývalý policajt bude vědět, že je to jeho vina, i když Robinsonovi to vědět nebudou. (Z čistě vědeckého hlediska bude Bradyho zajímat, jestli se k tomu V. V. přihlásí. Brady si myslí, že to Hodges neudělá.) Za druhé přímo ten chlap. Brady mu dá několik dní, aby se dusil ve vlastní provinilé šťávě, a kdo ví? Třeba se přece jenom rozhodne k sebevraždě. Ale nejspíš ne. Takže ho Brady zabije, metodu ještě určí. A za třetí…

Nějaké velkolepé gesto. Něco takového, co si všichni budou pamatovat sto let. Otázka je, co by mohlo být tím velkolepým gestem?

Brady otočí klíčem v zapalování a naladí na mizerném rádiu v broukovi BAM-100, kde je každý víkend rockový. Chytí konec bloku se ZZ Top a chystá se přepnout na KISS-92, když mu ztuhne ruka. Místo aby přepnul stanice, zesílí hlasitost. Promlouvá k němu osud.

Dýdžej Bradyho informuje, že nejvíc sexy chlapecká kapela v zemi přijede do města a bude tu mít pouze jediné vystoupení – správně, příští čtvrtek tu v MACu budou hrát ’Round Here. „Představení už je skoro vyprodané, děti, ale hodní pánové z BAM-100 si schovali asi tucet vstupenek a my vám je budeme počínaje příštím pondělkem rozdávat, takže poslouchejte a čekejte na hlášku, abyste zavolali a…“

Brady rádio vypne. Pohled má vzdálený, zamžený, zadumaný. MAC lidé říkají zdejšímu Centru středozápadní kultury a umění. Zabírá celý městský blok a má gigantické hlediště.

Pomyslí si Takový odchod. Pane bože, to by byl odchod.

Uvažuje, jakou kapacitu může Hala Mingo v MACu mít. Tři tisíce? Možná čtyři? Dnes večer půjde na internet a zjistí to.

22

Hodges si koupí oběd v nedalekém lahůdkářství (salát místo obloženého hamburgeru, pro který hlasuje jeho žaludek) a jede domů. Příjemné cvičení předchozí noci ho dohonilo, a i když má Janey zavolat – zdá se, že musejí něco vyřídit v domě zesnulé paní Trelawneyové na Sugar Heights –, rozhodne se, že jeho dalším krokem ve vyšetřování bude krátké zdřímnutí. Zkontroluje záznamník v obývacím pokoji, ale v okénku ČEKAJÍCÍ ZPRÁVY nic není. Nakoukne pod Debiin modrý deštník a nenajde tam od pana Mercedesa nic nového. Lehne si a nastaví svůj vnitřní budík na hodinu. Jeho poslední myšlenka před tím, než zavře oči, zní, že si mobil zase nechal v přihrádce v toyotě.

Měl bych si pro něj zajít, pomyslí si. Dal jsem jí obě čísla, ale ona je z nové školy, ne staré, takže na něj bude volat nejdřív, jestli mě bude potřebovat.

Pak usne.

Probudí ho telefon ze staré školy, a když se převalí, aby ho zvedl, všimne si, že jeho vnitřní budík, který ho nikdy za ty roky u policie nezradil, se zřejmě rozhodl také jít do důchodu. Spal skoro tři hodiny.

„Haló?“

„Ty si nikdy nekontroluješ vzkazy, Bille?“ Janey.

Hlavou mu prolétne, že jí řekne, že se mu v mobilu vybila baterie, ale lhaní není dobrý způsob, jak začínat vztah, i když je ve variantě „ze dne na den“. A není to ani důležité. Její hlas je totiž zastřený a chraptivý, jako by hodně křičela. Nebo plakala.

Posadí se. „Co se stalo?“

„Máma měla ráno mrtvici. Jsem ve Warsawské okresní pamětní nemocnici. Ta je k Slunné pláni nejblíž.“

Přehodí nohy na podlahu. „Kristepane, Janey. Jak je to zlé?“

„Zlé. Zavolala jsem tetě Charlotte v Cincinnati a strýci Henrymu v Tampě. Oba sem jedou. Teta Charlotte s sebou nepochybně přivleče moji sestřenici Holly.“ Zasměje se, ale nezní to nijak vesele. „Samozřejmě že přijedou – je jedno staré rčení o vůni peněz.“

„Chceš, abych přijel i já?“

„Jistě, ale nevím, jak bych jim vysvětlila, kdo jsi. Dost dobře tě nemůžu představit jako chlapa, se kterým jsem skočila do postele skoro hned, kdy jsem se s ním seznámila, a jestli jim řeknu, že jsem si tě najala kvůli vyšetřování Olliiny smrti, nejspíš se to ještě ten den do půlnoci objeví na facebooku dětí strýce Henryho. Když jde o drby, strýc Henry je horší než teta Charlotte, ale ani jeden z nich není zrovna vzorem diskrétnosti. Aspoň že Holly je jenom divná.“ Zhluboka, roztřeseně se nadechne. „Panebože, opravdu by mi v tuhle chvíli přišla vhod přátelská tvář. Charlotte a Henryho jsem neviděla celé roky, ani jeden z nich se na Olliině pohřbu neukázal a rozhodně se nijak nepokoušeli dozvědět se, jak žiju já.“

Hodges si to promyslí a řekne: „Jsem přítel, to je všechno. Dřív jsem pracoval pro bezpečnostní agenturu Bdělá stráž v Sugar Heights. Potkala jsi mě, když ses vrátila kvůli soupisu sestřiných věcí a postarala se s právníkem o závěť. Kámoš.“

„Sakra.“ Zajíkavě se nadechne. „To by mohlo vyjít.“

Vyjde. Pokud jde o spřádání příběhů, nikdo při nich nedokáže udržet kamenný obličej tak jako policajt. „Už jedu.“

„Ale… nemáš nějakou práci ve městě? Vyšetřovat?“

„Nic, co nemůže počkat. Bude mi trvat hodinu, než se tam dostanu. V sobotním provozu možná míň.“

„Děkuju ti, Bille. Z celého srdce. Jestli nebudu v hale…“

„Najdu tě, jsem školený detektiv.“ Vklouzne do bot.

„Myslím, že jestli přijedeš, měl by sis vzít něco na převlečení. Zamluvila jsem tři pokoje v Holiday Inn tady v ulici. Tobě taky jeden pronajmu. To jsou ty výhody, když jsou peníze. Nemluvě o platinové kartě Amexu.“

„Janey, zpátky do města to není daleko.“

„Jasně, ale mohla by umřít. Jestli se to stane dneska nebo v noci, pak opravdu budu potřebovat přítele. Kvůli… však víš…“

Slzy ji dohoní a nemůže domluvit. Hodges to ani nemusí slyšet, protože ví, co chtěla říct. Kvůli zařizování pohřbu.

Za deset minut už je na cestě a míří na východ k Slunné pláni a Warsawské okresní pamětní nemocnici. Čeká, že najde Janey v čekárně před JIPkou, ale je venku, sedí na nárazníku zaparkované sanitky. Když vedle ní zastaví, nastoupí do jeho toyoty, a jediný pohled na její strhanou tvář a zapadlé oči mu poví všechno, co potřebuje vědět.

Ovládá se, dokud nezaparkuje na místě pro návštěvy, a pak se zhroutí. Hodges ji vezme do náručí. Poví mu, že Elizabeth Whartonová odešla z tohoto světa ve čtvrt na čtyři centrálního denního času.

Zhruba v době, kdy jsem si obouval boty, napadne Hodgese, a obejme ji pevněji.

23

Sezona Malé ligy je v plném proudu a Brady tráví slunečné sobotní odpoledne u McGinnisova stadionu, kde se na třech hřištích hrají utkání. Odpoledne je teplé a obchody jdou. Přišla spousta deseti až dvanáctiletých dívek, aby se podívaly na to, jak bojují jejich mladší bratři, a když stojí ve frontě a čekají na svou zmrzlinu, zdá se, že jediná věc, o které mluví (Brady je aspoň neslyší mluvit o ničem jiném), je blížící se koncert ’Round Here tady ve městě. Zdá se, že tam jdou všechny. Brady se rozhodl, že půjde také. Potřebuje jenom vykoumat, jak se dostane dovnitř se svou speciální vestou – naloženou ložiskovými kuličkami a cihlami plastické trhaviny.

Moje závěrečná úklona, pomyslí si. Titulek v novinách na celé věky.

Ta myšlenka mu zlepší náladu. Stejně jako vyprodání celého nákladu zboží – dokonce i limonády jsou do čtyř pryč. Když se vrátí do továrny na zmrzlinu, předá klíčky Shirley Ortonové (která zřejmě neodchází nikdy) a ptá se, jestli si může prohodit směnu s Rudym Stanhopem, který je napsaný na nedělní odpoledne. Neděle – pokud počasí spolupracuje – jsou rušné, tři Loebovy dodávky obsluhují nejen McGinnisův stadion, ale další čtyři velké parky ve městě. Svoji žádost doprovodí chlapecky vítězným úsměvem, po kterém Shirley prahne.

„Jinými slovy,“ říká Shirley, „chceš odpoledne volno dvakrát po sobě.“

„Přesně tak.“ Vysvětluje, že matka se chystá navštívit svého bratra, což znamená nejméně jednu noc mimo město, dokonce možná dvě. Žádný bratr samozřejmě neexistuje, a pokud jde o výlety, tak ty jediné, o které se jeho matka zajímá, jsou vyhlídkové túry od gauče k domácímu baru a zase zpět.

„Rudy bude určitě souhlasit. Nechceš mu zavolat sám?“

„Když ho požádáš ty, bude to hotovka.“

Ta mrcha se hihňá, čímž se ty akry masa poněkud znepokojivě rozpohybují. Chopí se telefonu a Brady se zatím převléká do civilu. Rudy s radostí přenechá svou nedělní směnu Bradymu za jeho úterní. To Bradymu poskytne dvě volná odpoledne, kdy bude moci sledovat večerku, a dvě by měla stačit. Jestli se tam ta holka se psem ani jeden den neukáže, ve středu zavolá, že je nemocný. Pokud bude muset, ale nemyslí si, že to bude trvat tak dlouho.

Když Brady odjede od Loeba, zajede si na nákup. Vezme půl tuctu věcí, které potřebují – základní potraviny jako vejce, mléko, máslo a kakaové chrupinky – pak zabočí k masnému pultu a vybere si půl kila mletého hovězího. Z devadesáti procent libového. Na Odellovo poslední jídlo jen to nejlepší.

Doma otevře garáž, vyloží všechno, co koupil v Zahradním světě, a pečlivě uloží plechovky s jedem na vysokou polici. Matka sem moc nechodí, ale bude lepší neriskovat. Pod pracovním stolem je minilednička. Brady ji sehnal v zahradním výprodeji za sedm dolarů, prakticky zadarmo. Nechává si v ní limonády. Strčí balíček masa za coly a láhve Mountain Dew a zbytek nákupu odnese dovnitř. V kuchyni se mu naskytne podívaná, která ho potěší: jeho matka sype papriku na tuňákový salát, který vypadá opravdu chutně.

Zachytí jeho pohled a zasměje se. „Chtěla jsem ti vynahradit ty lasaně. Omlouvám se za to, ale byla jsem prostě hrozně unavená.“

Bylas hrozně opilá, pomyslí si Brady, ale aspoň žes to ještě úplně nevzdala.

Našpulí rty, čerstvě natřené rtěnkou. „Dej mamince pusinku, zlatíčko.“

Zlatíčko ji vezme kolem pasu a dlouze ji políbí. Její rtěnka chutná jaksi sladce. Pak ho matka pleskne po zadnici a řekne mu, aby šel dolů hrát si s počítači, než bude večeře hotová.

Brady nechá policajtovi krátkou zprávu o jedné větě – Vytřu si s tebou prdel, dědku. Pak hraje Resident Evil, dokud ho matka nezavolá k večeři. Tuňákový salát je výborný a Brady si dá dvě porce. Ona opravdu umí vařit, když chce, a Brady nic neřekne, když si matka nalévá první drink toho večera, extra velký, aby si vynahradila dva nebo tři menší, které si odpoledne odepřela. Do devíti už zase chrápe na gauči.

Brady využije příležitosti, jde na internet a zjistí všechno o chystaném koncertu ’Round Here. Dívá se na video na youtube, kde parta uhihňaných holek rozebírá, který z těch pěti kluků je nejvíc sexy. Shodnou se, že Cam, který zpívá „Podívej se mi do očí“, zvukový zvratek, který Brady slyšel někdy v loňském roce, jak si matně vybavuje. Představuje si ty rozesmáté obličeje roztrhané ložiskovými kuličkami a všechny ty džíny Guess v hořících cárech.

Později, když pomohl matce nahoru do postele a má jistotu, že je totálně odrovnaná, přinese mleté maso, vloží ho do misky a smíchá ho se dvěma šálky jedu. Pokud tohle Odella nezabije, přejede toho zatraceného vořecha zmrzlinářskou dodávkou.

Při tom pomyšlení se zasměje.

Strčí otrávené maso do sáčku a ten schová v minilednici, pečlivě ho zastrčí za plechovky s limonádou. Stejně pečlivě si umyje ruce a misku ve spoustě horké, mydlinkové vody.

Toho večera spí Brady dobře. Hlava ho nebolí a nezdá se mu o mrtvém bratrovi.

24

Hodges a Janey dostanou k dispozici pokoj, kde se může telefonovat a který je v chodbě kousek od nemocniční haly, a tam se podělí o úkoly spojené se smrtí.

On zavolá pohřební službě (Soames, stejná, která se postarala o obřad, když se loučili s Olivií Trelawneyovou) a zařídí, aby byla nemocnice připravená předat tělo, až dorazí pohřební vůz. Janey, která používá svůj iPad s ledabylou efektivností, již může Hodges jen závidět, si stáhne z městských novin formulář nekrologu. Rychle ho vyplní a při tom si chvílemi něco potichu zamumlá. Jednou ji Hodges uslyší pronést frázi namísto květin. Když nekrolog odešle, vytáhne z kabelky matčin adresář a začne obvolávat těch několik přítelkyň, které staré paní zbyly. Je na ně milá a klidná, ale taky stručná. Hlas jí zakolísá jenom jednou, to když mluví s Altheou Greenovou, která byla skoro deset let matčinou ošetřovatelkou a nejbližší přítelkyní.

V šest hodin – zhruba v době, kdy Brady Hartsfield dorazí domů a zastihne matku, jak dokončuje tuňákový salát – je většina úkolů splněna. Za deset minut sedm vjede na příjezdovou cestu k nemocnici bílý pohřební cadillac a zajede dozadu. Muži uvnitř vědí, kam jet. Byli tu už mnohokrát.

Janey se podívá na Hodgese, tvář má bledou, ústa se jí třesou. „Nevím, jestli dokážu…“

„Postarám se o to.“

Transakce je jako každá jiná. Předá majiteli pohřebního ústavu a jeho asistentovi podepsaný úmrtní list, oni mu dají potvrzení. Hodges si pomyslí Jako bych si kupoval auto. Když se vrátí do nemocniční haly, zahlédne Janey venku, zase sedí na nárazníku sanitky. Sedne si vedle ní a vezme ji za ruku. Pevně mu zmáčkne prsty. Pozorují bílý pohřebák, dokud nezmizí z dohledu. Pak ji Hodges odvede ke svému autu a odjedou o dva bloky dál do hotelu Holiday Inn.

Henry Sirois, tlustý muž s vlhkou dlaní, se ukáže v osm. Charlotte Gibneyová se objeví o hodinu později, před sebou žene přetíženého nosiče a stěžuje si na strašnou obsluhu v letadle. A ty plačící děti, říká – ani se neptejte. Neptají se, ale ona jim to stejně poví. Je tak hubená, jako je její bratr tlustý, a měří si Hodgese vodnatýma, podezíravýma očima. U boku tety Charlotte se schovává její dcera Holly, stará panna zhruba v Janeyně věku, ale bez jejích půvabů. Holly Gibneyová nikdy nemluví, jen mumlá, a zdá se, že má problém navázat oční kontakt.

„Chci vidět Betty,“ oznámí teta Charlotte po krátkém věcném objetí s neteří. Jako by si myslela, že paní Whartonová bude vystavená v hale motelu s liliemi u hlavy a karafiáty u nohou.

Janey vysvětluje, že tělo už odvezli do pohřebního ústavu Soames tady ve městě a že pozůstatky Elizabeth Whartonové bude zpopelněny ve středu odpoledne, přičemž v úterý bude vystavena a ve středu dopoledne se bude konat krátký civilní obřad.

„Kremace je barbarství,“ prohlásí strýc Henry. Všechno, co ti dva řeknou, zní jako oznámení.

„Tak si to přála.“ Janey mluví klidně, zdvořile, ale Hodges si všimne, jak jí začínají rudnout tváře.

Pomyslí si, že můžou nastat potíže, třeba se budou chtít podívat na písemný dokument, který by upřednostňoval kremaci před pohřbem, ale návštěvníci zachovají mír. Možná si vzpomněli na všechny ty miliony, které Janey podědila po sestře – peníze, o které se bude dělit právě ona. Nebo nebude. Strýc Henry a teta Charlotte možná dokonce dumají o všech těch návštěvách, na které za svou starší sestrou v posledních trýznivých letech nepřijeli. Za paní Whartonovou jezdila v těch letech na návštěvu jen Olivia, kterou teta Charlotte nejmenuje, ale mluví o ní jako o „té s těmi problémy“. A samozřejmě to byla Janey, rozbolavělá z manželství s tyranem a trpkého rozvodu, kdo tu nakonec byl.

Všech pět si jich dalo pozdní večeři v téměř pusté jídelně Holiday Inn. Ze stropních reproduktorů troubí na roh Herb Alpert. Teta Charlotte má salát a stěžuje si na dresink, který na její výslovnou žádost přinesli zvlášť. „Můžou ho nalít do džbánečku, ale kupovaný v supermarketu je stále kupovaný v supermarketu,“ oznámí.

Její mumlající dcera si objedná něco, co zní jako zívavý bunkr. Ukáže se, že se jedná o sýrový burger. Strýc Henry zvolí fettuccini alfredo a nahází je do sebe s účinností vysoce výkonného vysavače, až se mu na čele objeví jemné kapky potu, když se blíží k cíli. Zbytky omáčky vytře kouskem chleba namazaného máslem.

Většinu konverzace obstará Hodges, vypráví příhody ze služby u agentury Bdělá stráž. Zaměstnání si vymyslel, ale příběhy jsou většinou pravdivé, nasbíral je za léta služby u policie. Vypráví jim o lupiči, který uvízl v okně do sklepa, kterým chtěl vlézt dovnitř, a když se snažil vyprostit, přišel o kalhoty (to si vyslouží od Holly drobný úsměv). O dvanáctiletém klukovi, který stál za dveřmi ložnice a sejmul nezvaného návštěvníka baseballovou pálkou. O hospodyni, která své zaměstnavatelce ukradla několik šperků, ale při podávání večeře jí vypadly ze spodního prádla. Zná i temnější příběhy, jsou jich spousty, ale ty si nechává pro sebe.

Nad dezertem (který Hodges vynechá, bezostyšně bohatýrská porce strýce Henryho je mu odstrašujícím příkladem) Janey hosty pozve, aby od zítřka bydleli v Sugar Heights, a všichni tři se odbatolí do svých předem zaplacených pokojů. Charlotte a Henry vypadají, že je rozveselila vyhlídka na možnost prozkoumat z první ruky, jak žije ta bohatší polovina. Pokud jde o Holly… kdo ví?

Pokoje příbuzných jsou v přízemí. Janey a Hodges bydlí ve druhém. Když dojdou k sousedícím dveřím, zeptá se ho, jestli s ní bude spát.

„Bez sexu,“ řekne mu. „V životě jsem neměla menší chuť na sex. V podstatě jenom nechci být sama.“

Hodgesovi to vyhovuje. Stejně pochybuje, že by byl schopen nějakého výkonu. Břicho a svaly na nohou ho po včerejší noci pořád bolí… a to včera odvedla skoro všechnu práci ona, jak si připomene. Jakmile jsou pod pokrývkou, přitulí se k němu. Hodges nemůže uvěřit, jak je hřejivá a pevná. Že je tady. Je pravda, že v tu chvíli necítí žádnou touhu, ale je rád, že stará paní byla tak ohleduplná a odporoučela se až poté, co se trochu prospal. Není to moc pěkné, ale je to tak. Corinne, jeho bývalá, říkávala, že muži nic nevydrží.

Janey si položí hlavu na jeho rameno. „Jsem moc ráda, že jsi přijel.“

„Já taky.“ To je naprostá pravda.

„Myslíš, že vědí, že jsme spolu v posteli?“

Hodges se zamyslí. „Teta Charlotte to ví, ale věděla by to, i kdybychom nebyli.“

„A ty to víš jistě, protože jsi školený…“

„Správně. Už spi, Janey.“

Udělá to, ale když se Hodges nad ránem probudí, protože si musí odskočit na záchod, Janey sedí u okna, dívá se ven na parkoviště a pláče. Položí jí ruku na rameno.

Zvedne hlavu. „Probudila jsem tě. Promiň.“

„Ne, to je moje obvyklá toaletní procházka kolem třetí. Je ti dobře?“

„Ano. Jó.“ Usměje se, pak si pěstmi utře oči jako dítě. „Jenom si vyčítám, že jsem mámu odvezla do toho domova.“

„Ale ona tam chtěla, říkala jsi to.“

„Ano. Chtěla. Velká úleva to ale není.“ Janey se na něj dívá zachmuřeným pohledem lesklým slzami. „Taky si vyčítám, že jsem nechala dělat Olivii všechnu tu těžkou práci, zatímco já bydlela v Kalifornii.“

„Jako školený detektiv dedukuju, že ses snažila zachránit svoje manželství.“

Chabě se na něj usměje. „Jsi hodný, Bille. Tak už běž do té koupelny.“

Když se pak vrátí, už je zase schoulená v posteli. Obejme ji a spí po zbytek noci.

25

V neděli brzy ráno, ještě než jde do sprchy, mu Janey ukáže, jak se používá její iPad. Hodges se uchýlí pod Debiin modrý deštník a najde tam od pana Mercedesa nový vzkaz. Je krátký a věcný: Vytřu si s tebou prdel, dědku.

„Jo, ale pověz mi, jak se doopravdy cítíš,“ řekne a překvapí sám sebe, když se zasměje.

Janey vyjde z koupelny zabalená v ručníku, kolem ní stoupají oblaka páry jako hollywoodský zvláštní efekt. Zeptá se ho, čemu se směje. Hodges jí ukáže zprávu. Jí tak zábavná nepřipadá.

„Doufám, že víš, co děláš.“

Hodges doufá v totéž. Jednou věcí si je jist: Až se vrátí domů, vytáhne ze sejfu v ložnici glock .40, který nosil do práce, a začne ho nosit znovu. Veselý pleskač už nestačí.

Telefon u dvojlůžka zazvoní. Janey to vezme, chvilku mluví, zavěsí. „To byla teta Charlotte. Navrhuje, aby se naše veselá parta sešla za dvacet minut u snídaně. Myslím, že se nemůže dočkat, až se dostane do Sugar Heights a začne počítat stříbrné příbory.“

„Tak jo.“

„Nezapomněla se mi svěřit, že postel byla strašně tvrdá a že si musela vzít prášek proti alergii kvůli pěnovým polštářům.“

„Mhm. Janey, je Oliviin počítač pořád v domě na Sugar Heights?“

„Jistě. V pokoji, který používala jako pracovnu.“

„Můžeš ho zamknout, aby se do něj nedostali?“

Zarazí se uprostřed zapínání podprsenky, na okamžik v té poloze ztuhne, s lokty dozadu, jako ženský archetyp. „Do háje s tím, prostě jim řeknu, aby do něj nechodili. Nenechám se tou ženskou zastrašovat. A co Holly? Rozuměl jsi něčemu, co říkala?“

„Myslel jsem, že si k večeři objednala zívavý bunkr,“ přizná Hodges.

Janey se zhroutí na židli, na které ji v noci zastihl v pláči, ale teď se chechtá. „Zlato, ty jsi ale špatný detektiv. Což v tomto smyslu znamená dobrý.“

„Až bude po pohřbu a odjedou…“

„Nejpozději ve čtvrtek,“ řekne. „Jestli se zdrží déle, budu je muset zabít.“

„A žádná porota na světě tě neodsoudí. Až budou pryč, chci přivést svého přítele Jeroma, aby se na ten počítač podíval. Přivedl bych ho dřív, ale…“

„Vrhli by se na něj. A na mě.“

Hodges si vzpomene na bystré a zvídavé oči tety Charlotte a souhlasí.

„Nebude všechno o tom Modrém deštníku už pryč? Myslela jsem, že to mizí pokaždé, když z těch stránek odejdeš.“

„Nejde mi o Debiin modrý deštník. Jde mi o ty duchy, které tvoje sestra v noci slyšela.“

26

Když jdou k výtahu, zeptá se Janey na něco, co ho trápí od chvíle, kdy mu včera odpoledne zavolala. „Myslíš, že to vyptávání na Olivii způsobilo tvojí matce mrtvici?“

Pokrčí rameny, vypadá nešťastně. „Těžko říct. Byla hodně stará – myslím, že je nejméně o sedm roků starší než teta Charlotte – a ty neustálé bolesti ji strašně deptaly.“ Pak neochotně dodala: „Mohlo to sehrát svou roli.“

Hodges si prohrábne rukou spěšně učesané vlasy a znovu si je tak rozcuchá. „Ježíši.“

Výtah cinkne. Vejdou dovnitř. Janey se k němu otočí a chytí ho za obě ruce. Mluví rychle a naléhavě. „Něco ti ale povím. Kdybych to musela udělat znovu, i tak bych to udělala. Maminka měla dlouhý život. Naproti tomu Ollie si zasloužila o pár roků víc. Nebyla kdovíjak šťastná, ale vedla si dobře, dokud se k ní nedostal ten parchant. Ten… je jak kukačka. Ukradl jí auto, použil ho na to, aby zabil osm lidí a ublížil nevím kolika dalším, a to mu nestačilo, že? Ne ne. On jí musel ukrást i rozum.“

„Takže budeme pokračovat.“

„To si piš.“ Stiskne mu ruce. „Tohle je naše, Bille. Došlo ti to? Je to naše.“

Stejně by nepřestal, zakousl se do toho, ale její odhodlanou odpověď rád slyší.

Dveře výtahu se otevřou. V hale čekají Holly, teta Charlotte a strýc Henry. Teta Charlotte si je změří zvídavýma očima jako korálky, pravděpodobně pátrá po něčem, čemu Hodgesův starý parťák říkával čerstvě vyšukaný vzhled. Teta se jich zeptá, co jim trvalo tak dlouho, a aniž by čekala na odpověď, prozradí jim, že snídaňový bufet vypadá velmi chudě. Pokud doufali, že si objednají omeletu, mají smůlu.

Hodges si pomyslí, že Janey Pattersonovou čeká několik velmi dlouhých dní.

27

Stejně jako předchozího dne je i v neděli nádherně a letně. Stejně jako předchozího dne má Brady vyprodáno do čtyř, nejméně dvě hodiny předtím, než je čas na večeři a parky se začínají vyprazdňovat. Přemýšlí, jestli zavolat domů a zjistit, co chce máma k jídlu, ale pak si řekne, že něco koupí s sebou u Dlouhého Johna Silvera a překvapí ji. Máma miluje humrové kousky langostino.

Jak se ukáže, překvapený je Brady.

Vejde z garáže do domů a pozdrav – Ahoj, mami, jsem doma! – mu odumře na rtech. Tentokrát nezapomněla vypnout sporák, ale ve vzduchu visí puch masa, které si uškvařila k obědu. Z obývacího pokoje sem doléhá tlumené bubnování a divné chroptění.

Na jednom předním hořáku stojí pánev. Nahlédne do ní a uvidí hrudky spáleného hamburgeru, které se zdvíhají ze sraženého tuku jako malé sopečné ostrovy. Na lince je poloprázdná láhev vodky a sklenice majonézy, což je její obvyklá příloha k hamburgerům.

Promaštěné sáčky s večeří mu vypadnou z rukou. Brady si toho ani nevšimne.

Ne, pomyslí si. To není možné.

Jenže je. Rozrazí dveře kuchyňské lednice a uvnitř, na horní polici, leží sáček s otráveným masem. Jenže půlka je ho pryč.

Hloupě na to civí a myslí si: Nikdy se do miniledničky v garáži nedívá. Nikdy. Je přece moje.

Pak následuje další myšlenka: Jak víš, kam se dívá, když tu nejsi? Pokud víš, hrabala se ti ve všech zásuvkách a dívala se ti pod matrace.

Chroptění se ozve znovu. Brady běží do obývacího pokoje, cestou kopne jeden sáček od Dlouhého Johna Silvera pod kuchyňský stůl a nechá otevřené dveře do lednice. Matka sedí na gauči vzpřímená jako pravítko. Má na sobě modrý hedvábný domácí oblek. Košile má na hrudi náprsenku z krvavých zvratků. Břicho se jí nadouvá, napíná knoflíky. Je to břicho ženy, která je sedm měsíců těhotná. Vlasy jí trčí kolem křídově bledého obličeje v šíleném rozcuchu. Nosní dírky má ucpané krví. Oči vypoulené. Nevidí ho, Brady si to aspoň z počátku myslí, ale ona pak natáhne ruce.

„Mami! Mami!“

Jako první ho napadne bušit ji do zad, ale podívá se na skoro snědený hamburger na kávovém stolku vedle zbytku něčeho, co byl určitě obrovský panák vodky s džusem, a pozná, že bouchání do zad nepomůže. Sousto jí v krku neuvízlo. Kéž by.

Bubnování, které při příchodu slyšel, se znovu ozve, protože její chodidla se rozkmitají jako písty. Jako by pochodovala na místě. Záda se jí prohnou. Natažené paže vylétnou nahoru. Teď pochoduje a současně dává znamení, že gól se uznává. Jedna noha vyrazí vpřed a kopne do stolku. Sklenice s koktejlem se převrátí.

„Mami!“

Matka se vrhne po zádech do polštářů, pak sebou trhne. Její zmučené oči na něj zírají. Chroptí cosi nesrozumitelného, možná to je, nebo taky není jeho jméno.

Co se dělá s oběťmi otravy? Dávají se syrová vejce? Nebo cola? Ne, ta je na podrážděný žaludek, a ona má něco mnohem horšího.

Musím jí strčit prsty do krku, pomyslí si. Aby to vyzvracela.

Ale pak její zuby zahájí vlastní pochod, Brady ucukne opatrně nataženou paží, a dlaň si přitiskne na ústa. Vidí, že matka si už rozkousala dolní ret skoro na cáry, odtud tedy ta krev na košili. Aspoň částečně.

„Breyi!“ Zajíkavě se nadechne. Pak následuje hrdelní, ale srozumitelné: „Vo… ej… ha… hit… hu!“

Volej sanitku.

Jde k telefonu a zdvihne ho, ale pak si uvědomí, že to vlastně nemůže udělat. Vzpomene si na otázky, které se vyrojí, a on na ně nedokáže odpovědět. Zase sluchátko položí a prudce se k ní otočí.

„Proč jsi tam dole čmuchala, mami? Proč?“

„Breyi! Vo… ej… ha… hit… hu!“

„Kdy jsi to snědla? Jak je to dlouho?“

Místo odpovědi začne znovu pochodovat. Hlava jí cukne dozadu a vypoulené oči hledí vteřinu nebo dvě na strop, než sebou hlava cukne zase dopředu. Záda se jí vůbec nehýbají, jako by měla hlavu nasazenou na ložiskách. Zase to chroptění – jako když se voda snaží protéct zvlášť ucpaným odpadem. Ústa se jí široce rozevřou a vykrknou zvratky. Přistanou jí na klíně, kde to mokře šplíchne, a, pane bože, z půlky je to krev.

Vzpomene si, kolikrát si přál, aby byla mrtvá. Ale nikdy nechtěl, aby to bylo takhle. Nikdy, pomyslí si.

V hlavě se mu rozsvítí nápad jako osamělá světlice nad rozbouřeným oceánem. Může zjistit, jak ji ošetřit, na internetu. Na internetu je všechno.

„Postarám se o to,“ řekne, „ale musím jít na pár minut dolů. Ty prostě… zůstaň tady, mami. Snaž se…“

Skoro řekl Snaž se uvolnit.

Běží do kuchyně a ke dveřím, které vedou do jeho velína. Tam dole zjistí, jak ji zachránit. A i kdyby to nezjistil, aspoň se nebude muset dívat, jak umírá.

28

Slovo, kterým se rozsvěcí světla, je velín, ale i když ho pronese třikrát, sklep stále tone ve tmě. Brady si uvědomí, že program rozeznávání hlasu nefunguje, protože ty zvuky nepoznává, a není divu. Není vůbec doprdele divu.

Takže rukou otočí vypínačem a jde dolů, nejdřív ale za sebou zavře dveře – a tím utne ty zvířecí skřeky doléhající z obývacího pokoje.

Ani se nepokusí hlasově aktivovat řadu počítačů, jenom zapne své číslo tři tlačítkem za monitorem. Objeví se odpočítávání totálního výmazu a on ho zastaví tím, že napíše heslo. Ale nehledá protijedy. Na to už je moc pozdě, a když teď sedí tady, na svém bezpečném místě, dovolí si pustit to do hlavy.

Ví také, jak se to stalo. Včera byla hodná, zůstala střízlivá dost dlouho, aby jim připravila dobrou večeři, takže si to dneska vynahradila. Nalila se, pak si řekla, že by měla něco malého sníst, aby se chlast vsákl, než její chlapeček přijde domů. Ve spíži ani lednici nenašla nic, co by ji zaujalo. Aha, ale co ta minilednice v garáži? Nealko ji nezajímalo, ale třeba tam bude něco malého k snědku. Jenže to, co našla, bylo ještě lepší, sáček plný pěkného čerstvého mletého masa.

Bradymu to připomene staré rčení – co se může pokazit, to se taky pokazí. Je to Peterův princip? Jde na internet, aby to zjistil. Po chvíli pátrání zjistí, že to není Peterův princip, ale Murphyho zákon. Pojmenovaný po nějakém Edwardu Murphym. Vyráběl letadlové součástky. Kdo tohle ví?

Surfuje po ještě několika stránkách – vlastně je jich docela hodně – a zahraje si několik kol pasiánsu. Když se nahoře ozve zvlášť silná rána, rozhodne se, že si poslechne na iPodu několik písniček. Něco veselého. Třeba Staple Singers.

A když mu v hlavě hraje „Respect Yourself“, zajde si pod Debbiin modrý deštník kouknout se, jestli nemá nějakou zprávu od tlustého bývalého policajta.

29

Když už to Brady nemůže déle odkládat, vyplíží se nahoru. Mezitím se zešeřilo. Pach spáleného hamburgeru skoro vyvanul, ale pach zvratků je stále silný. Vejde do obývacího pokoje. Jeho matka leží na podlaze vedle konferenčního stolku, který je převrácený. Oči zírají na stop. Rty má roztažené v širokánském šklebu. Ruce jako pařáty. Je mrtvá.

Brady si pomyslí Proč jsi musela jít do garáže, když jsi dostala hlad? Mami, maminko, co tě to proboha napadlo?

Když se něco může pokazit, tak se to taky pokazí, pomyslí si, a při pohledu na ten svinčík, který nadělala, ho napadne, jestlipak mají nějaké čistidlo na koberce.

Za to může Hodges. Všechno vede zpátky k němu.

Vypořádá se s tím starým V. V., a brzy. V tuto chvíli má však naléhavější problém. Sedne si, aby si ho rozvážil, a vezme si k tomu židli, kterou používá při těch příležitostech, kdy se s matkou dívá na televizi. Uvědomí si, že ona už se nikdy nebude dívat na žádnou reality show. Je to smutné… ale má to i zábavnou stránku. Představuje si, jak Jeff Probst posílá kytici s kartičkou Od všech vašich přátel z pořadu Přežít, a prostě se musí zasmát.

Co s ní udělá? Sousedům chybět nebude, protože s nimi nikdy neměla nic do činění, říkala jim nafoukanci. Nemá ani žádné přátele, dokonce ani ty z mokré čtvrti, protože pila výhradně doma. Jednou, ve vzácné chvilce sebekritiky, mu řekla, že nechodí do hospod, protože jsou plné ochlastů jako ona.

„Proto jsi to svinstvo po prvním ochutnání nenechala, co?“ zeptá se mrtvoly. „Protože jsi byla ožralá jako prase.“

Kéž by měli pultový mrazák. Pak by její tělo nacpal do něj. Viděl to jednou ve filmu. Neodvažuje se ji dát do garáže, připadá mu kdoví proč moc veřejná. Asi by ji mohl zabalit do koberce a odnést do sklepa, pod schody by se určitě vešla, ale jak by tam pak mohl ještě někdy pracovat, když bude vědět, že tam je? Vědět, že ve smotaném koberci na něj třeští oči?

Kromě toho je ten sklep jeho. Jeho velín.

Nakonec si uvědomí, že může udělat jenom jedno. Chytí ji pod pažemi a táhne ke schodům. Než ji tam dovleče, kalhoty od pyžama se jí svezou dolů a odhalí to, čemu někdy říká (říkala, připomene si Brady) moje šibalka. Jednou, když s ní byl v posteli a ona mu ulevovala od zvlášť hrozné bolesti hlavy, se pokusil dotknout její šibalky a ona ho plácla po ruce. Tvrdě. Neopovaž se, řekla mu. Odtamtud jsi přišel.

Brady ji vytáhne nahoru, jeden schod po druhém. Kalhoty od pyžama se shrnou až ke kotníkům a tam se nařasí. Vzpomene si, jak v posledním tažení na gauči vsedě pochodovala. Jak to bylo odporné. Ale, stejně jako představa, že Jeff Probst posílá květiny, i tohle má svoji legrační stránku, i když to není zrovna vtip, který by se dal lidem vysvětlit. Byl v tom kus zenu.

A teď chodbou. Do její ložnice. Narovná se, škubne sebou, když ho píchne v bedrech. Bože, je hrozně těžká. Jako by ji smrt vycpala nějakým hutným tajemným masem.

To je jedno. Musí to dodělat.

Jedním trhnutím jí natáhne kalhoty, takže vypadá zase slušně – tak slušně, jak může mrtvola v pyžamu nasáklém zvratky vypadat – zdvihne ji na postel a jen úpí, protože v zádech pocítí další bolest. Když se narovná tentokrát, cítí, jak mu lupe páteř. Přemýšlí o tom, že jí sundá pyžamo a obleče jí něco čistého – třeba některé to tričko XL, ve kterých občas spala –, ale to by znamenalo další zvedání a manipulace s něčím, co je už jenom hromada mrtvého masa přilepená na kostěném věšáku. Co kdyby si při tom vyhodil záda?

Mohl by jí aspoň sundat vršek, na tom je nejvíc špíny, ale to by se musel dívat na její kozy. Těch se dotýkat mohl, ale jenom občas. Můj hezký chlapče, říkávala mu pak. Prsty mu projížděla ve vlasech nebo mu masírovala krk tam, kde se bolest usadila, krčila se a vrčela. Můj hezký chlapečku.

Nakonec jenom vytáhne přehoz a celou ji zakryje. Hlavně ty civící, upřené oči.

„Promiň, mami,“ řekne a dívá se dolů na bílý obrys. „Není to tvoje vina.“

Není. Může za to ten tlustý bývalý policajt. Brady koupil jed na sysly, aby otrávil psa, to je pravda, ale jenom jako prostředek, jak se dostat Hodgesovi na kůži a zamotat mu hlavu. Teď má zamotanou hlavu Brady. Nemluvě o svinčíku v obýváku. Tam ho čeká spousta práce, ale ze všeho nejdřív musí udělat něco jiného.

30

Znovu se ovládá a tentokrát jeho hlasové příkazy fungují. Nemarní čas, prostě si sedne před číslo tři a naloguje se pod Debbiin modrý deštník. Zpráva pro Hodgese je krátká a jde rovnou k věci.

Zabiju tě.

Neuvidíš mě přicházet.

Návštěva u mrtvých

1

V pondělí, dva dny po smrti Elizabeth Whartonové, Hodges znovu sedí v italském Ristorante u DeMasia. Když tu byl naposled, obědval se starým parťákem. Tentokrát večeří. Jeho společníky jsou Jerome Robinson a Janelle Pattersonová.

Janey mu pochválí oblek, který mu už padne lépe, i když shodil jen pár kilo (a glock, který má na boku, skoro není vidět). Jeromovi se líbí nový klobouk, hnědý plstěný, který Janey z náhlého popudu koupila Hodgesovi stejný den a s jakousi obřadností mu ho předala. Protože je teď soukromý detektiv, řekla, a každé soukromé očko by mělo mít plstěný klobouk, který si může stáhnout šikmo do čela.

Jerome si ho zkusí a přesně tak si ho pošoupne. „Co myslíte? Vypadám jako Bogart?“

„Strašně nerad tě zklamu,“ řekne Hodges, „ale Bogart byl běloch.“

„Tak bílý, že prakticky svítil,“ dodá Janey.

„Na to jsem zapomněl.“ Jerome hodí klobouk zpátky Hodgesovi, který ho položí pod židli a připomene si, že ho tam nesmí při odchodu zapomenout. Nebo na něj šlápnout.

Má radost, že si jeho dva hosté okamžitě padli do oka. Jerome – stará hlava na mladém těle, jak si Hodges často myslí – dělá správné věci, jakmile pitominka s kloboukem na prolomení ledů skončí, protože vezme Janeyinu ruku do obou dlaní a poví jí, jak je mu líto, že ztratila mámu.

„Vlastně obě,“ řekne. „Vím, že jste přišla i o sestru. Kdybych já přišel o tu svoji, byl bych nejsmutnější na světě. Barb je strašně otravná, ale taky ji mám strašně rád.“

S úsměvem mu poděkuje. Jelikož Jerome je pořád moc mladý na to, aby si mohl legálně dát sklenku vína, všichni si objednají ledový čaj. Janey se ho vyptává na plány s vysokou, a když se Jerome zmíní, že má možnost jít na Harvard, Janey zakroutí očima a řekne: „Tak hár-varďák. Ty bláho.“

„Massa Hodges si muset najít nový sekač na trávu!“ vykřikne Jerome a Janey se rozesměje tak moc, že musí vyplivnout sousto krevety do ubrousku. Začervená se, ale Hodges je rád, že se směje. Sice se pečlivě nalíčila, ale nedokázala kompletně zamaskovat bledé tváře ani tmavé kruhy pod očima.

Když se jí zeptá, jak se tetě Charlotte, strýci Henrymu a Mumlavé Holly líbí ve velkém domě na Sugar Heights, Janey se popadne za hlavu, jako by ji prudce rozbolela.

„Teta Charlotte mi dneska volala šestkrát. Nepřeháním. Šestkrát. Poprvé aby mi pověděla, že Holly se v noci probudila, nevěděla, kde je, a dostala záchvat paniky. Teta říkala, že už málem volala doktora, když ji strýc Henry nakonec uklidnil tím, že jí začal vyprávět o NASCAR. Ona je blázen do závodů motokár. V televizi jí neunikne ani jeden, jak jsem pochopila. Její idol je Jeff Gordon.“ Janey pokrčí rameny. „Umíte si to asi představit.“

„Jak stará je ta Holly?“ zeptá se Jerome.

„Zhruba v mém věku, ale do jisté míry trpí… emocionální retardací, jak byste asi řekli.“

Jerome o tom mlčky dumá, pak řekne: „Možná by se měla zaměřit spíš na Kyla Busche.“

„Na koho?“

„To nic.“

Janey říká, že teta Charlotte jí volala také kvůli tomu, aby bědovala nad měsíčním účtem za elektřinu, který je určitě obrovský. A kvůli tomu, aby jí svěřila, že sousedé vypadají velice odměřeně. A kvůli tomu, aby jí oznámila, že v domě je strašlivě mnoho obrazů a všechno to moderní umění není podle jejího vkusu. A aby zdůraznila (i když to znělo jako její další oznámení), že pokud si Olivia myslela, že všechny ty gravírované lampy jsou originál starožitnosti, skoro jistě ji někdo pěkně vypekl. Poslední telefonát, který Janey vzala těsně před odchodem do restaurace, byl nejprotivnější. Teta řekla, že jí má od strýce Henryho vyřídit, že se na tu záležitost díval a že stále ještě není pozdě na to, aby si tu kremaci rozmyslela. Teta tvrdila, že ten nápad jejího bratra velice rozrušuje – nazýval to „vikinský pohřeb“ – a Holly o tom ani nechtěla mluvit, protože z toho měla noční mů ry.

„Odjezd ve čtvrtek mají potvrzený,“ říká Janey, „a já už odpočítávám minuty.“ Stiskne Hodgesovi ruku. „Ale mám jednu dobrou zprávu. Teta říká, že Holly je z tebe opravdu unešená.“

Hodges se usměje. „To je tím, že jsem podobný Jeffu Gordonovi.“

Janey a Jerome si objednají dezert. Hodges to neudělá a cítí se velmi ctnostně. Potom, u kávy, jde k věci. Přinesl s sebou dvě složky a každému společníkovi u stolu jednu podá.

„Všechny moje poznámky. Utřídil jsem je tak dobře, jak jsem uměl. Chci, abyste je měli pro případ, že by se se mnou něco stalo.“

Janey vypadá polekaně. „Co dalšího ti řekl na těch webovkách?“

„Vůbec nic,“ řekne Hodges. Ta lež mu vyjde z úst hladce a přesvědčivě. „Tohle je jenom takové opatření.“

„A víte to jistě?“ zeptá se Jerome.

„Naprosto. V těch poznámkách není nic definitivního, ale to neznamená, že jsme neudělali pokrok. Vidím směr vyšetřování, který by nás mohl – opakuji mohl – k tomu chlapovi zavést. Do té doby je důležité, abyste vy oba byli ve střehu a dávali vždy a všude pozor, co se kolem vás děje.“

„Hlídat, až se z nás bude kouřit,“ řekne Janey.

„Správně.“ Otočí se k Jeromovi. „A co konkrétně budete vyhlížet?“

Odpověď přijde rychle a s jistotou. „Vozidla, co se objevují opakovaně, zvlášť když je bude řídit mladší muž, řekněme mezi pětadvaceti a čtyřiceti. I když podle mě je čtyřicet už stáří. Tím pádem jste prakticky nad hrobem, Bille.“

„Nikdo nemá rád chytrolíny,“ řekne Hodges. „Sám na to časem přijdeš, mladý muži.“

Elaine, která vítá hosty, se u nich zastaví a zeptá se, jaké to všechno bylo. Odpovědí jí, že moc dobré, a Hodges požádá o další kávu pro všechny.

„Hned to bude,“ odpoví Elaine. „Vypadáte mnohem lépe, než když jste tu byl naposledy, pane Hodgesi. Snad vám nevadí, že to říkám.“

Hodgesovi to nevadí. Protože se i cítí líp, než když tu byl naposledy. Lehčí o víc než nějaká dvě, tři kila.

Když Elaine odejde a číšník jim nalil další kávu, Janey se k němu nakloní přes stůl a upře mu pohled do očí. „A co ten směr? Povídej.“

Najednou si vzpomněl na Donalda Davise, který se přiznal nejen k tomu, že zabil manželku, ale že zabil dalších pět žen na různých dálničních odpočívadlech na středozápadě. Brzy bude pohledný pan Davis v base, kde nepochybně stráví zbytek života.

Hodges to všechno už zažil dřív.

Není tak naivní, aby věřil, že každá vražda se vyřeší, ale je to pravděpodobnější než opak. Něco vyjde najevo (například jistá mrtvola manželky v jisté opuštěné štěrkovně). Jako by tu pracovala nějaká sice nemotorná, ale mocná kosmická síla, která se neustále snaží špatnosti napravit. Detektivové nasazení na vraždu čtou hlášení, vyslýchají svědky, analyzují telefonáty, studují forenzní důkazy… a čekají, až ta síla odvede svou práci. Když se to stane, (pokud se to stane), objeví se směr. Často vede přímo k pachateli, osobě, o které pan Mercedes píše ve svých dopisech jako o bachateli.

Hodges se svých spolustolovníků zeptá: „Co když Olivia Trelawneyová opravdu slyšela duchy?“

2

Na parkovišti, vedle ojetého, ale slušného Jeepu Wrangler, který mu rodiče dali k sedmnáctým narozeninám, se Jerome loučí s Janey, řekne jí, jak příjemné bylo se s ní seznámit a políbí ji na tvář. Janey vypadá překvapeně, ale potěšeně.

Jerome se otočí k Hodgesovi. „U vás je všechno nachystané, Bille? Potřebujete zítra něco?“

„Jenom aby ses podíval na ty věci, o kterých jsme mluvili, abys byl připravený, až budeme prohlížet Oliviin počítač.“

„Vrhnu se na to.“

„Dobře. A nezapomeň pozdravovat mámu a tátu.“

Jerome se zašklebí. „Něco vám povím, budu pozdravovat tátu. Pokud jde o mámu…“ Tyrone Pohodář se opět krátce vynoří na scénu. „Vokolo týdle dámy já muset aspoň tejden šlapat po špičkách pšt pšt.“

Hodges povytáhne obočí. „Ty ses s mámou pohádal? To se ti nepodobá.“

„Né, jenom bručí. A já vím asi proč.“ Jerome se ušklíbne.

„O čem to mluvíš?“

„Panečku, ve čtvrtek večer je v MACu koncert. Té přiblblé klučičí kapely, co se jmenuje ’Round Here. Barb a její kámoška Hilda a ještě dalších pár kamarádek úplně šílí, aby je viděly, i když ti kluci jsou naprosto bez chuti i zápachu.“

„Kolik je tvojí sestře?“ zeptá se Janey.

„Devět. Táhne jí na deset.“

„Bez chuti a zápachu, přesně to se dívkám v tomhle věku líbí. Věř bývalé jedenáctileté, která šílela kvůli Bay City Rollers.“ Jerome vypadá zmateně a Janey se zasměje. „Kdybys je znal, přestala bych si tě vážit.“

„Každopádně žádná z nich nikdy nebyla na živém vystoupení, víte? Myslím na něčem jiném než Barney nebo Sezamová ulice na ledu a tak podobně. Takže otravovaly a otravovaly – otravovaly dokonce i mě – a nakonec se mámy daly dohromady a rozhodly, že když ten koncert začíná brzo, můžou holky jít, i když je druhý den škola, pokud jedna z nich půjde jako garde. Tahaly si kvůli tomu sirky, a to doslova, a máma prohrála.“

Zavrtí hlavou. Tvář má vážnou, ale oči mu jiskří. „Máma v aréně s třemi nebo čtyřmi tisíci uječených holek ve věku od osmi do čtrnácti. Musím dál vysvětlovat, proč se jí klidím z cesty?“

„Vsadím se, že si to skvěle užije,“ řekne Janey. „Sama nejspíš ještě nedávno ječela kvůli Marvinu Gayeovi nebo Alu Greenovi.“

Jerome naskočí do wrangleru, naposledy jim zamává a vyjede do Lowbriaru. Takže Hodges zůstane s Janey stát u svého auta v téměř letním večeru. Nad dálničním mostem, který odděluje bohatší část města od Lowtownu, vyšel srpek měsíce.

„Je to dobrý kluk,“ řekne Janey. „Máš štěstí, že ho máš.“

„Jo,“ souhlasí Hodges. „Mám.“

Sundá mu klobouk z hlavy, sama si ho nasadí a trošku, ale vyzývavě si ho pošoupne. „Co dál, detektive? K tobě?“

„Myslíš to, co doufám, že myslíš?“

„Nechci spát sama.“ Vytáhne se na špičky a klobouk mu vrátí. „Pokud kvůli tomu musím vydat své tělo v plen, nejspíš nemám na vybranou.“

Hodges stiskne tlačítko, které odemyká jeho auto, a prohlásí: „Nikdo nesmí říkat, že jsem propásl příležitost využít dámu v nesnázích.“

„Vy nejste žádný džentlmen, pane,“ řekne a dodá: „Díky bohu. Jedem.“

3

Tentokrát je to lepší, protože se už trochu znají. Úzkostlivost je pryč a místo ní přišla dychtivost. Když milování skončí, Janey vklouzne do jedné z jeho košil (je tak velká, že jí úplně zmizí prsa a podolek jí visí až ke kolenům) a zkoumá jeho malý dům. Trochu nervózně jí chodí v patách.

Janey vynese verdikt, když se vrátí do ložnice. „Na starého mládence to není špatné. Žádné špinavé nádobí ve dřezu, žádné vlasy ve vaně, žádná pornovidea položená na televizi. Dokonce jsem v ledničce zahlédla jakousi zeleninu, což ti vyneslo bonusové body.“

Vyloví z ledničky dvě plechovky piva a přiťukne mu.

„Vůbec jsem nečekal, že tu někdy budu s jinou ženou,“ říká Hodges. „Leda tak s dcerou. Telefonujeme si a píšeme maily, ale Allie tu nebyla na opravdové návštěvě už několik let.“

„Byla při rozvodu na straně tvé bývalé?“

„Asi ano.“ Hodges o tom nikdy takhle nepřemýšlel. „Jestli ano, nejspíš na to měla právo.“

„Možná jsi na sebe trochu moc tvrdý.“

Hodges upije piva. Chutná moc dobře. Když se napije znovu, něco ho napadne.

„Má teta Charlotte moje číslo, Janey?“

„V žádném případě. Není to důvod, proč jsem chtěla jít sem a nevracet se k sobě do bytu, ale lhala bych, kdybych řekla, že mi to neprolétlo hlavou.“ Vážně se na něj podívá. „Přijdeš ve středu na pohřeb? Řekni, že ano. Prosím. Potřebuju tam přátelskou duši.“

„Samozřejmě. Budu taky na vystavení v úterý.“

Vypadá překvapeně, ale i šťastně. „To zní naprosto skvěle.“

Pro Hodgese však ne. Najel na vyšetřování plným tempem a jít na pohřeb někomu, kdo je zapletený do vraždy – i když okrajově – je standardní policejní postup. Příliš nevěří, že se pan Mercedes na úterním vystavení nebo středečním rozloučení objeví, ale není to vyloučené. Hodges neviděl dnešní noviny, ale nějaký bdělý reportér by mohl spojit paní Whartonovou s Olivií Trelawneyovou, její dcerou, která spáchala sebevraždu poté, co bylo její auto použito jako smrtící zbraň. Takové spojení není žádná zpráva, ale totéž byste mohli říct o drogových a alkoholových eskapádách Lindsay Lohanové. Hodges si myslí, že krátká zpráva v postranním sloupci se může objevit.

„Chci tam být,“ řekne. „Jak je to zařízené s popelem?“

„Ten pohřebák mu říkal kremační popel,“ řekne a nakrčí nos, jak to dělá, když se posmívá jeho jó. „Je to tak hrozné nebo co? Zní to jako přísada do receptu. Dobrá zpráva je, že se o něj určitě nebudu muset dohadovat s tetou Charlotte ani strýcem Henrym.“

„To určitě nebudeš muset. Bude pak hostina?“

Janey vzdychne. „Teta na tom trvá. Takže rozloučení v deset, potom oběd v domě na Sugar Heights. Zatímco my budeme pojídat dovezené chlebíčky a vypravovat oblíbené příhody o Elizabeth Whartonové, lidi v pohřební službě budou zařizovat kremaci. Rozhodnu se, co s popelem, až ti tři ve čtvrtek odjedou. Ani se nebudou muset na urnu podívat.“

„To je dobrý nápad.“

„Díky, ale toho oběda se bojím. Ne paní Greenové a zbývajících máminých starých přátel, ale jich. Jestli tetu Charlotte popadne amok, Holly se nejspíš zhroutí. Přijdeš i na ten oběd, viď?“

„Jestli mě necháš sáhnout pod tu košili, co máš na sobě, udělám všechno, co budeš chtít.“

„V tom případě mi dovol, abych ti pomohla s knoflíky.“

4

Nemnoho mil od místa, kde v domě na Harper Road leží spolu v posteli Kermit William Hodges a Janelle Pattersonová, sedí ve svém velíně Brady Hartsfield. Dnes v noci pracuje u stolu a ne u řady počítačů. A nedělá nic.

Poblíž, mezi rozházeným drobným nářadím, kousky drátů a počítačových komponentů, leží pondělí noviny, pořád srolované do svého tenkého plastového kondomu. Přinesl je, když se vracel z Diskontu Electronix, ale bylo to jen ze zvyku. Zprávy ho nezajímaly. Musel přemýšlet o jiných věcech. Jak toho policajta dostane. Jak se dostane na koncert ’Round Here s pečlivě sestrojenou sebevražednou vestou na sobě. Tedy pokud má v úmyslu to skutečně udělat. Momentálně mu to připadá strašně pracné. Těžká rachota. Příliš vysoká hora. Příliš…

Ale další přirovnání nedokáže vymyslet. Nebo to jsou metafory?

Možná, pomyslí si pochmurně, bych se teď měl prostě zabít a skoncovat s tím. Zbavit se všech těch hrozných myšlenek. Těch momentek z pekla.

Momentek, na kterých je například jeho máma, která se zmítá v křečích po požití otráveného masa, které bylo určené psovi Robinsonových. Máma s vypoulenýma očima a kabátkem od pyžama celým od zvratků – jak by se taková fotka vyjímala v rodinném albu?

Potřebuje přemýšlet, ale v hlavě mu zuří hurikán, velká zlá Katrina kategorie pět, a všechno lítá.

Na podlaze ve sklepě má rozložený svůj starý skautský spacák, pod ním nafukovací matraci, kterou vyhrabal v garáži. Matrace pomalu uchází. Brady soudí, že ji bude muset vyměnit, pokud chce tady dole dál spát, i když mu třeba zbývá už jenom kousek života. A kde jinde vlastně může spát? Nedokáže se přinutit, aby si lehl do své postele v patře, když jeho matka leží mrtvá v té své kousek od něj po chodbě, a možná už hnije a vsakuje se do pokrývek. Zapnul u ní klimatizaci a vytočil ji na maximální chlazení, ale nedělá si iluze, že to nějak zvlášť pomůže. Nebo na moc dlouho. Ani spaní na pohovce v obývacím pokoji nepadá v úvahu. Vyčistil ji co nejlépe a obrátil polštáře, ale stejně pořád cítí její zvratky.

Ne, musí být tady dole, na svém vyhrazeném místě. Ve svém velíně. Sklep má samozřejmě svoji vlastní nepříjemnou historii, tady zemřel jeho mladší bratr. Až na to, že zemřel není ten pravý výraz, a na eufemismy je trochu pozdě.

Brady přemýšlí o tom, jak použil Frankieho jméno, když si s Olivií Trelawneyovou posílal pod Debbiiným modrým deštníkem zprávy. Jako by Frankie znovu na chvíli ožil. Jenže když umřela ta svině Trelawneyová, Frankie umřel s ní.

Umřel znovu.

„Stejně jsem tě nikdy neměl rád,“ řekne a dívá se k patě schodů. Říká to divným dětským hláskem, vysokým a pronikavým, ale nevšimne si toho. „A musel jsem.“ Odmlčí se. „Museli jsme.“

Vzpomene si na matku a jak bývala za těch starých časů krásná.

Za těch starých časů.

5

Deborah Ann Hartsfieldová patřila k vzácnému druhu roztleskávaček, které si i po dětech dokážou udržet postavu, s níž skákaly a tancovaly u pomezních čar pod světly páteční noci: byla vysoká, s plnými tvary a medově zlatými vlasy. V prvních letech manželství nepila víc než sklenku vína k večeři. Proč pít víc, když byl život za střízliva dobrý? Měla manžela, měla dům na North Side – ne zrovna palác, ale kdo má v začátcích lepší? – a měla své dva chlapce.

Bradymu bylo osm, když matka ovdověla, a Frankiemu tři. Frankie byl tuctové dítě, navíc trochu pomalý. Naopak Brady vypadal dobře a byl bystrý. A taky šaramantní! Matka ho zbožňovala a on k ní cítil totéž. Dlouhá sobotní odpoledne trávili schoulení spolu pod dekou na pohovce, dívali se na staré filmy a pili horkou čokoládu, zatímco Norm něco kutil v garáži a Frankie se hemžil na koberci, hrál si s kostkami nebo malým hasičským autem, které měl tak rád, že mu dal i jméno: Sammy.

Norm Hartsfield byl elektrikář u Centrální energetiky. Jako údržbář vedení byl slušně placený, ale měl vyšší cíle. Snad právě na ně upíral zrak, místo aby se toho dne u silnice číslo 51 díval, co dělá, nebo možná jen trochu zavrávoral a hmátl špatným směrem, když se chtěl udržet nahoře. Bez ohledu na důvod byl výsledek smrtelný. Jeho parťák hlásil, že našli výpadek a oprava byla skoro hotová, když zaslechl praskání. To právě proudilo do těla Norma Hartsfielda dvacet tisíc voltů z elektřiny živené hořícím uhlím. Parťák zvedl oči právě včas, aby uviděl, jak Norm vypadává z výsuvné plošiny a padá z dvanáctimetrové výšky na zem, s levou rukou roztavenou a rukávem uniformy v plamenech.

Hartsfieldovi, kteří si jako většina Američanů střední třídy s blížícím se koncem století navykli na kreditní karty, měli úspory necelé dva tisíce dolarů. To bylo opravdu málo, ale měli dobrou pojistku a Centrální energetika přihodila navíc sedmdesát tisíc, které vyměnila za podpis Deborah Ann na papíře, který zbavoval společnost veškeré viny ve věci úmrtí Normana Hartsfielda. Deborah Ann to připadalo jako obrovský balík peněz. Splatila hypotéku na dům a koupila si nové auto. Vůbec ji nenapadlo, že některé balíky přicházejí pouze jednou.

Když se s Normem seznámili, pracovala jako kadeřnice, a po jeho smrti se k oboru vrátila. Asi půl roku po ovdovění se začala scházet s mužem, kterého potkala jednoho dne v bance – byl jenom mladší vedoucí pracovník, jak říkala Bradymu, ale měl to, čemu říkala vyhlídky. Přivedla ho domů. Prohrábl Bradymu vlasy a řekl mu šampióne. Prohrábl vlasy Frankiemu a řekl mu malý šampióne. Bradymu se nelíbil (měl velké zuby, jako upír ze strašidelného filmu), ale nedal svou nechuť najevo. Už se naučil ukazovat spokojenou tvář a pocity schovávat v sobě.

Jednou večer se přítel chystal vzít Deborah Ann na večeři, a předtím Bradymu řekl Tvoje matka má šmrnc a ty taky. Brady se usmál a poděkoval, a doufal, že ten přítel bude mít automobilovou nehodu a umře. Teda pokud s ním nebude máma. Přítel se strašidelnými zuby neměl právo zaujímat otcovo místo.

To byl Bradyho úkol.

Frankie se přidusil jablkem během filmu Bratři Bluesovi. Měl to být zábavný film. Brady nechápal, co je na tom zábavného, ale matka a Frankie se chechtali jako pominutí. Matka byla šťastná a celá vyšňořená, protože se chystala vyrazit si se svým přítelem. Za chvíli měla přijít chůva. Byla to hloupá obžerka, která hned po odchodu Deborah Ann šmejdila v lednici, co by kde snědla dobrého, a jak se shýbala, vystrkovala tlustý zadek.

Na konferenčním stolku stály dvě mísy s pamlsky. V jedné byl popcorn, v druhé plátky jablek posypané skořicí. Ve filmu v jednu chvíli zpívají lidé v kostele a bratři Bluesovi celou cestu středovou uličkou metají salta. Frankie seděl na podlaze a strašně se smál, když dělal salta ten tlustý bratr. Když se v jednu chvíli nadechl, aby se zase zachechtal, zaskočil mu do krku kus jablka posypaného skořicí. Hned se smát přestal. Začal sebou škubat a drásat si krk.

Matka zaječela a chytila ho do náručí. Stiskla ho, snažila se ten kus jablka vypudit. Nepodařilo se. Frankie zrudl. Matka mu sáhla ústy až do krku, snažila se sousto nahmatat. Nedosáhla. Frankie začínal blednout.

„Kriste pane Ježíši,“ ječela Deborah Ann a běžela k telefonu. Když ho zdvihla, zakřičela na Bradyho: „Neseď tam jako pitomec! Bouchej ho do zad!“

Brady neměl rád, když se na něj křičí, a matka ho ještě nikdy nenazvala pitomcem, ale i tak bouchal Frankieho do zad. Bouchal tvrdě. Kus jablka nevyletěl. To už Frankie ve tváři modral. Brady dostal nápad. Chytil Frankieho za kotníky, takže Frankie visel hlavou dolů a vlasy ometal koberec. Kus jablka stále nevypadl.

„Přestaň blbnout, Frankie,“ řekl Brady.

Frankie dál dýchal – trochu, tedy aspoň vydával sípavé hvízdavé zvuky – až do chvíle, kdy přijela sanitka. Pak přestal. Vešli muži ze sanitky. Měli na sobě černé oblečení a na bundách žluté nášivky. Poslali Bradyho do kuchyně, takže neviděl, co dělají, ale matka vykřikla a později viděl na koberci kapky krve.

Ale žádný plátek jablka.

Potom všichni kromě Bradyho odjeli se sanitkou. Seděl na pohovce, jedl popcorn a díval se na televizi. Ne na Bratry Bluesovy, to byl hloupý film, samé zpívání a pobíhání. Našel si nějaký film o bláznivém chlapíkovi, který unesl partu dětí ve školním autobuse. To bylo docela vzrušující.

Když se dostavila tlustá chůva, Brady oznámil: „Frankie se udusil jablkem. V lednici je zmrzlina. Vanilková s křupkama. Dej si, kolik chceš.“ Napadlo ho, že jestli chůva sní zmrzliny dost, třeba dostane infarkt a on bude moci zavolat pohotovost.

Nebo tam tu pitomou čůzu nechá ležet. To by bylo asi lepší. Mohl by ji pozorovat.

V jedenáct večer se Deborah Ann konečně vrátila domů. Tlustá chůva uložila Bradyho do postele, ale on nespal, a když sešel v pyžamu dolů, matka ho k sobě přitiskla. Tlustá chůva se zeptala, jak je Frankiemu. Přímo překypovala falešnou starostlivostí. Důvod, proč Brady věděl, že je falešná, tkvěl v tom, že ani on si nedělal starosti, tak proč by se měla starat tlustá chůva?

„Uzdraví se,“ řekla Deborah Ann s širokým úsměvem. Když tlustá chůva odešla, máma se strašně rozbrečela. Vytáhla z ledničky víno, ale místo aby si ho nalila do sklenice, pila přímo z láhve.

„Možná ne,“ řekla Bradymu a utírala si víno z brady. „Je v kómatu. Víš, co to je?“

„Jasně. Jako v těch lékařských seriálech.“

„Správně.“ Poklekla k němu, takže se ocitli tváří v tvář. Když ji měl tak blízko – čichal parfém, který si vzala na schůzku, která se neuskutečnila –, šimralo ho kolem žaludku. Bylo to legrační, ale příjemné. Pořád se díval na to modré, co měla na víčkách. Bylo to divné, ale hezké.

„Dlouho nedýchal, než mu zdravotníci dostali do plic nějaký vzduch. Doktor v nemocnici říkal, že i když se z kómatu probere, bude mít možná poškozený mozek.“

Brady si pomyslel, že Frankie měl poškozený mozek už dávno – byl hrozně hloupý, všude s sebou tahal to hasičské auto –, ale nic neřekl. Jeho matka měla na sobě blůzku, která odhalovala horní část prsou. Z toho ho zase divně šimralo kolem žaludku.

„Když ti něco řeknu, slíbíš, že to nikomu nepovíš? Ani živé duši?“

Brady to slíbil. Uměl uchovat tajemství.

„Možná by bylo lepší, kdyby opravdu umřel. Protože jestli se probudí a bude mít poškozený mozek, tak nevím, co budeme dělat.“

Pak ho přimáčkla k sobě, její vlasy ho lechtaly ze strany na tváři a vůně jejího parfému byla velmi silná. Řekla: „Díky bohu, žes to nebyl ty, chlapečku. Díky bohu za to.“

Brady ji také objímal a tiskl se hrudníkem k jejím prsům. Postavil se mu.

Frankie se opravdu probral a samozřejmě že mozek poškozený měl. Nikdy nebyl moc chytrý („je po otci,“ řekla jednou Deborah Ann), ale ve srovnání s tím, jaký byl teď, byl v dobách před plátkem jablka vyložený génius. Na nočník se naučil chodit pozdě, až skoro ve třech a půl letech, a teď byl zpátky na plenách. Slovní zásoba se mu zúžila na desítku výrazů. Místo aby chodil, po domě se kulhavě šoural. Někdy najednou upadl a hluboce usnul, ale to jenom ve dne. V noci měl sklony bloumat kolem, a než se vydával na tahle noční safari, obvykle si stáhl pampersky. Někdy vlezl do postele za matkou. Častěji lezl k Bradymu, který se probudil na promáčené matraci a Frankie na něj civěl s potrhlým, přízračně zamilovaným výrazem.

Frankie musel pořád chodit k doktorovi. Dýchání se mu už nikdy nespravilo. Přinejlepším to bylo takové klokotavé hvízdání a v horších případech, když měl rýmu, což bylo často, to byl rachotivý štěkot. Už nemohl jíst pevnou stravu. Jídlo se mu muselo rozmixovat a pak jedl usazený ve vysoké židličce. Napít se ze sklenice nepřipadalo v úvahu, takže znovu dostal dětské srkací kelímky.

Přítel z banky byl dávno pryč a ani tlustá chůva nevydržela. Prý je jí líto, ale nedokáže se vyrovnat s tím, jaký teď Frankie je. Deborah Ann nějakou dobu zaměstnávala na plný úvazek pečovatelku, která k nim docházela, ale ta nakonec dostávala víc peněz, než kolik Deborah Ann vydělávala v kadeřnictví, takže pečovatelku propustila a dala výpověď v zaměstnání. Teď žili z úspor. Začala pít víc, přešla z vína na vodku, které říkala účinnější dodávky. Brady s ní sedával na pohovce a pil pepsi. Dívali se, jak se Frankie motá po koberci s hasičským autíčkem v jedné ruce a s modrým usrkávacím kelímkem, také s pepsi, ve druhé.

„Ubývají jako ledovcové čepičky,“ říkávala Deborah Ann a Brady se jí už nemusel ptát, co tím myslí. „A až zmizí, budeme na ulici.“

Navštívila právníka (ve stejné ulici s obchody, kde Brady po letech klepne toho otravného hloupého kluka do krku) a zaplatila za konzultaci sto dolarů. Vzala s sebou Bradyho. Právník se jmenoval Greensmith. Měl na sobě levný oblek a neustále pokukoval Deboře po kozách.

„Můžu vám říct, co se stalo,“ řekl. „Už jsem to zažil dřív. Ten kus jablka mu nechal v průdušnici dost místa, aby mohl dál dýchat. Škoda, že jste mu sahala do krku, to je celé.“

„Snažila jsem se to vyndat!“ ohradila se Deborah Ann rozhořčeně.

„Já vím, každá dobrá matka by udělala totéž, ale vy jste to zastrčila hlouběji a zablokovala mu průdušnici úplně. Kdyby to udělal některý zdravotník, mohla byste ho žalovat. Dostala byste nejméně několik set tisíc dolarů. Možná milion a půl. Už jsem to zažil. Ale udělala jste to vy. A řekla jste jim, co jste udělala. Viďte?“

Deborah Ann přiznala, že ano.

„Intubovali ho?“

Deborah Ann řekla, že ano.

„Dobrá, toho se můžete chytit. Zasunuli mu do krku trubici, ale při tom zastrčili to jablko ještě hlouběji.“ Opřel se v židli, roztáhl prsty po mírně zažloutlé bílé košili a znovu zalétl pohledem na Debořiny kozy, možná aby se ujistil, že jí nevyklouzly z podprsenky a neutekly. „Důsledek: poškození mozku.“

„Takže ten případ vezmete?“

„S radostí, pokud můžete platit pět let, kdy se to povleče po soudech. Protože nemocnice a jejich pojišťovna se budou bránit na každém kroku. Už jsem to zažil.“

„Kolik?“

Greensmith řekl číslo a Deborah Ann z kanceláře odešla, s Bradym za ruku. Sedli si do její hondy (tehdy nové) a ona se rozbrečela. Když tahle část skončila, řekla mu, aby si pustil rádio a ona si vyběhne něco ještě zařídit. Brady věděl, co bude výsledkem té druhé pochůzky: láhev s účinnou dodávkou.

Během let se ke svému setkání s Greensmithem často vracela a vždycky končila stejným trpkým prohlášením: „Zaplatila jsem sto dolarů, které jsem si nemohla dovolit, právníkovi v konfekčním obleku, a zjistila jsem jenom to, že si nemůžu dovolit bojovat s velkými pojišťovnami a dostat to, co jsem mohla mít.“

Následující rok byl dlouhý pět let. V domě bylo monstrum vysávající život, a to monstrum se jmenovalo Frankie. Když někdy něco shodil nebo probudil Deborah Ann z dřímoty, napráskala mu. Jednou se úplně přestala ovládat a udeřila ho do spánku, takže padl na zem, kde sebou bezvládně škubal a koulel očima. Zvedla ho, objímala, brečela a říkala, že je jí to líto, ale na jednu ženskou je toho moc.

Kdykoli mohla, šla do kadeřnictví jako záskok. V takových případech zavolala do školy, že je Brady nemocný, aby mohl svého malého bratra hlídat. Někdy Brady Frankieho nachytal, jak se natahuje po něčem, co by neměl dostat do ruky (nebo co patřilo Bradymu, jako třeba malý Atari Arcade), a to pak Frankieho plácal přes ruce, až Frankie brečel. Když začal kvílet, Brady si připomněl, že Frankie za to nemůže, že má poškozený mozek od toho zatraceného, ne, od toho zasraného kusu jablka, a zaplavila ho směs viny, vzteku a lítosti. Bral Frankieho na klín a houpal ho a říkal mu, že je mu to líto, ale na jednoho chlapa je toho moc. A on byl chlap. Máma to říkala: chlap v domě. Naučil se Frankieho přebalovat, ale když udělal bobek (ne, bylo to hovno, žádný bobek, ale hovno), někdy ho štípal do nohou a křičel na něj, aby ležel klidně, krucinál, lež klidně. I když Frankie klidně ležel. Ležel tam s hasičákem Sammym přitisknut
ým k hrudi a hleděl na strop těma svýma velkýma hloupýma očima napojenýma na poškozený mozek.

Ten rok byl samé někdy.

Někdy měl Frankieho moc rád a dával mu pusy.

Někdy s ním třásl a říkal Tohle je tvoje vina, budeme muset žít na ulici a je to tvoje vina.

Někdy Deborah Ann ukládala po dni stráveném v kadeřnictví Frankieho do postele a všimla si modřin na chlapcových pažích a nohou. Jednou i na krku, kde byla jizva po tracheotomii, kterou provedli zdravotníci. Nikdy to nekomentovala.

Někdy Brady Frankieho miloval. Někdy ho nenáviděl. Obvykle cítil obojí najednou a z toho ho bolela hlava.

Někdy (většinou, když byla opilá) Deborah Ann nadávala na zpackaný život. „Nemůžu dostat pomoc od města, státu ani té zatracené federální vlády, a proč? Protože máme z pojistky a toho vyrovnání pořád ještě moc peněz, proto. Zajímá se někdo, že všechno jde na výdaje a nejsou žádné příjmy? Ne. Až budou peníze pryč a budeme bydlet v útulku pro bezdomovce na Lowbriar Avenue, teprve potom budu mít nárok na pomoc, to je vážně roztomilé.“

Někdy se Brady podíval na Frankieho a myslel si Překážíš. Překážíš, Frankie, kurva fix doprdele překážíš.

Někdy – často – Brady nenáviděl celý zasraný zkurvený svět. Kdyby existoval bůh, jak v neděli tvrdili ti chlapíci v televizi, copak by si nevzal Frankieho do nebe, aby se jeho matka mohla vrátit do práce na plný úvazek a oni by nemuseli nakonec na ulici? Nebo do útulku, kde podle matky byli jenom zfetovaní negři s pistolemi? Jestli existoval bůh, proč vůbec nechal Frankieho dusit tím zasraným kusem jabka? A pak ho nechal probudit s poškozeným mozkem, to byl krok ze špatného do zasraně zkurvenýho. Žádný bůh nebyl. Stačilo jenom pozorovat Frankieho, jak leze po zemi s tím pitomým autíčkem v ruce, pak vstává a chvíli se belhá kolem, než to zase vzdá a znovu se plazí, aby člověk věděl, že představa nějakého boha je kurva směšná.

Nakonec Frankie umřel. Stalo se to rychle. Svým způsobem to bylo jako přejet ty lidi u Městského centra. Žádné velké rozmýšlení, jenom hrozivá realita, že něco se musí udělat. Skoro by se tomu dalo říkat nehoda. Nebo osud. Brady nevěřil v boha, ale věřil v osud, a chlap v domě někdy musí být pravou rukou osudu.

Matka zrovna dělala k večeři lívance. Frankie si hrál se Sammym. Dveře do sklepa byly otevřené, protože Deborah Ann koupila dva kartony laciného výprodejového toaletního papíru a měli je teď uložené dole. Koupelny potřebovaly doplnit zásoby, tak poslala Bradyho dolů, aby nějaké roličky přinesl. Měl plné ruce, když se vracel nahoru, a tak nechal dveře do sklepa otevřené. Myslel si, že máma je zavře, ale když se vrátil z patra, kde doplňoval papír do dvou horních koupelen, byly pořád otevřené. Frankie byl na zemi, postrkoval Sammyho po linoleu a dělal brm brm. Měl na sobě červené kalhoty, které se nadouvaly trojvrstvými plenami. Propracovával se stále blíž k otevřeným dveřím a příkrým schodům za nimi, ale Deborah Ann se pořád neměla k tomu, aby dveře zavřela. Ani o to nepožádala Bradyho, který si už sedal ke stolu.

„Brm brm,“ dělal Frankie. „Brrrrm.“

Strčil do hasičského autíčka. Sammy dojel ke dveřím do sklepa, narazil do zárubně a tam se zastavil.

Deborah Ann se odtrhla od sporáku. Došla ke dveřím do sklepa. Brady si myslel, že se shýbne a podá Frankiemu autíčko, ale neudělala to. Místo toho do hračky kopla. Ozvalo se tiché řinčení, jak se autíčko kutálelo po schodech, až skončilo dole.

„Jejda,“ řekla matka. „Sammy hapal dolů.“ Hlas měla naprosto bez výrazu.

Brady došel k ní. Tohle bylo zajímavé.

„Proč jsi to udělala, mami?“

Deborah Ann si založila ruce v bok, z jedné dlaně jí trčela vařečka. „Protože už mám plný zuby toho, jak musím poslouchat ty jeho zvuky.“

Frankie otevřel pusu a rozeřval se.

„Přestaň, Frankie,“ řekl Brady, ale Frankie nepřestal. Dolezl na horní schod a nakoukl dolů do tmy.

Deborah Ann stejným lhostejným hlasem řekla: „Rozsviť, Brady. Aby viděl na Sammyho.“

Brady rozsvítil a nahlédl přes brečícího bratra dolů.

„Jo,“ řekl. „Tamhle je. Až dole. Vidíš ho, Frankie?“

Frankie popolezl ještě o kousek dál, pořád brečel. Díval se dolů. Brady zvedl oči k matce. Deborah Ann Hartsfieldová nepatrně, neznatelně pokývla hlavou. Brady nepřemýšlel. Prostě kopl Frankieho do zadnice s trojvrstvými plenami a Frankie padal dolů v neohrabaných kotrmelcích, které Bradymu připomněly tlustého bratra Bluese metajícího salta prostředkem kostela. Při prvním kotrmelci Frankie ještě brečel, ale při druhém dopadl hlavou na schod a brekot okamžitě ztichl, jako by byl Frankie rádio a někdo ho vypnul. To bylo hrozné, ale zároveň legrační. Padal pořád dál a nohy mu ochable plandaly po stranách těla jako ypsilon. Pak dopadl po hlavě na podlahu sklepa.

„Panebože, Frankie spadl!“ vykřikla Deborah Ann. Odhodila vařečku a seběhla ze schodů. Brady za ní.

Frankie měl zlomený vaz, dokonce i Brady to poznal, protože byl vzadu celý rozmačkaný, ale pořád žil. Drobně chroptěl. Z nosu mu tekla krev. Další mu tekla ze spánku. Oči se mu pohybovaly sem a tam, ale jinak se nehýbal vůbec. Chudák Frankie. Brady se rozbrečel. Jeho matka taky brečela.

„Co budeme dělat?“ ptal se Brady. „Co budeme dělat, mami?“

„Jdi nahoru a přines mi z pohovky polštář.“

Udělal, co řekla. Když se vrátil, hasičské auto Sammy leželo Frankiemu na hrudi. „Chtěla jsem, aby ho vzal do ruky, ale nemůže,“ prohodila Deborah Ann.

„Jo,“ přitakal Brady. „Asi je ochrnutý. Chudák Frankie.“

Frankie vzhlédl, podíval se nejdřív na matku a potom na bratra. „Brady,“ řekl.

„To bude dobré, Frankie,“ utěšoval ho Brady a zdvihl polštář.

Deborah Ann ho vzala a přitiskla ho Frankiemu na obličej. Netrvalo to dlouho. Pak znovu poslala Bradyho nahoru, aby vrátil polštář na gauč a přinesl mokrou žínku. „Vypni sporák, když už budeš nahoře,“ řekla. „Pálí se lívance, cítím to až sem.“

Umyla Frankiemu obličej, aby ho zbavila krve. Brady si myslel, že je to moc milé a mateřské. Po letech si uvědomil, že se také postarala, aby nezůstaly na Frankieho tváři žádná vlákna nebo nitky.

Když byl Frankie čistý (i když ve vlasech měl pořád krev), Brady s matkou si sedli ve sklepě na schody a dívali se na něj. Deborah Ann držela Bradyho kolem ramen. „Měla bych zavolat pohotovost,“ řekla.

„Tak jo.“

„Strčil do autíčka tak silně, že spadlo ze schodů. Pak chtěl jít za ním a ztratil rovnováhu. Já jsem smažila lívance a ty jsi doplňoval toaletní papír nahoře v koupelnách. Nic jsi neviděl. Když jsi přišel dolů do sklepa, už byl mrtvý.“

„Dobře.“

„Opakuj to po mně.“

Brady poslechl. Ve škole byl jedničkář a měl dobrou paměť.

„Ať se vyptávají na cokoliv, neříkej víc než tohle. Nic nepřidávej, nic neměň.“

„Dobře, ale můžu říct, že jsi plakala?“

Usmála se. Políbila ho na čelo a tvář. Pak ho políbila naplno na rty. „Ano, miláčku, to můžeš říct.“

„Teď už to s námi dopadne dobře?“

„Ano.“ Neměla v hlase ani stín pochybnosti. „Bude to dobré.“

Měla pravdu. Ohledně nehody padlo jenom několik otázek a žádná nebyla tvrdá. Měli pohřeb. Byl docela hezký. Frankie byl v rakvi své velikosti, na sobě měl oblek. Nevypadal, že měl poškozený mozek, jenom jako by tvrdě usnul. Než zavřeli víko, Brady políbil bratra na tvář a zastrčil vedle něj hasičák Sammyho. Bylo tam pro něj místo akorát.

Tu noc zažil Brady první z opravdu hrozných bolestí hlavy. Začínal si myslet, že Frankie je pod jeho postelí, a to tu bolest zhoršovalo. Došel do matčina pokoje a vlezl si k ní. Nepověděl jí, že se bojí, že má Frankieho pod postelí, ale že ho hlava bolí tak hrozně, až má strach, že mu vybuchne. Objala ho a políbila, a on se vrtěl a tiskl se k ní co nejtěsněji. Bylo příjemné se tak vrtět. Bolest hlavy polevovala. Usnuli spolu a druhý den byli jen oni dva a život byl lepší. Deborah Ann dostala zpátky svoje staré zaměstnání, ale žádní další nápadníci už nebyli. Říkala, že Brady je jediný přítel, o kterého teď stojí. Nikdy o Frankieho nehodě nemluvili, ale Bradymu se o ní někdy zdálo. Nevěděl, jestli se o něm zdá i matce, ale pila spousty vodky, a to tak moc, že nakonec o práci zase přišla. To však nevadilo, protože Brady už byl dost velký, aby začal chodit do práce on. A vysoká mu nijak nechyběla.

Vysoká byla pro lidi, kteří nevědí, že jsou chytří.

6

Brady se vynoří ze vzpomínek – rozjímání tak hlubokého, až se podobá hypnóze – a zjistí, že má klín plný igelitových útržků. Nejdřív neví, odkud se vzaly. Pak se podívá na noviny ležící na stole a pochopí, že nehty roztrhal obal od novin, zatímco přemýšlel o Frankiem.

Vyhodí útržky do koše, pak vezme noviny a bezmyšlenkovitě se zahledí na titulky. Nafta stále proudí do Mexického zálivu, ředitelé British Petroleum pokřikují, že dělají, co můžou, a lidi jsou na ně zlí. Nidal Hasan, ten kreténský psychiatr, který postřílel členy armádní základny Fort Hood v Texasu, bude příští nebo následující den obžalován. (Měl sis vzít mercedes, Nidáčku, pomyslí si Brady.) Paul McCartney, bývalý člen Beatles, o kterém máma říkala Oči má jak koršpaněl, dostane v Bílém domě medaili. Jak to, dumá občas Brady, že lidi s tak nepatrným talentem toho tolik dostanou? Je to jenom další důkaz, že svět je šílený.

Brady se rozhodne, že si vezme noviny nahoru do kuchyně a přečte si politické sloupky. Když přidá kapsli melatoninu, mohlo by ho to uspat. V půli schodů obrátí noviny, aby viděl, co je na stránce dole, a ztuhne. Jsou tam vedle sebe fotografie dvou žen. Jedna z nich je Olivia Trelawneyová. Druhá je mnohem starší, ale podoba je nepochybná. Zvlášť s těmi jejich úzkými rty, mrchy jedny.

ZEMŘELA MATKA OLIVIE TRELAWNEYOVÉ, hlásá titulek. Pod ním: protestovala proti „nespravedlivému zacházení s dcerou“, tisk jí prý „zničil život“.

Pak následují dva odstavce blábolů, skutečně jen záminka k tomu, aby se loňská tragédie (když chcete takové slovo používat, pomyslí si Brady trochu jízlivě) dostala zpátky na přední stranu novin, které pomalu dusí internet. Čtenáři jsou odkázáni na nekrolog na straně dvacet šest a Brady, který už sedí v kuchyni u stolu, ji rychle nalistuje. Pochmurná nálada, která ho od matčiny smrti obklopovala jako mrak, je rázem pryč. Mozek mu rychle pracuje, myšlenky se spojují, rozpojují, pak se znovu skládají jako puzzle. Zná ten proces a ví, že bude pokračovat, dokud s konečnou platností nezapadnou do sebe a neobjeví se zřetelný obraz.

ELIZABETH SIROISOVÁ WHARTONOVÁ, 87, zemřela klidně 29. května 2010 ve Warsawské okresní pamětní nemocnici. Narodila se 19. ledna 1923 Marcelovi a Catherine Siroisovým. Pozůstalými jsou bratr Henry Sirois a sestra Charlotte Gibneyová, dále neteř Holly Gibneyová a dcera Janelle Pattersonová. Manžel Alvin Wharton a její milovaná dcera Olivia už nežijí. Soukromé návštěvy budou přijímány v úterý 1. června v Soamesově pohřebním ústavu od 10 do 13 hod a dne 2. června se v Soamesově pohřební službě bude v 10 hod. konat poslední rozloučení. Po obřadu bude následovat recepce pro blízké přátele a členy rodiny, a to na adrese 729 Lilac Drive, Sugar Heights. Rodina prosí, aby kondolující místo květin zaslali příspěvek Americkému Červenému kříži nebo Armádě spásy, oblíbeným charitám paní Whartonové.

Brady si to celé pečlivě přečte a naskočí mu několik souvisejících otázek. Přijde na návštěvu i ten tlustý bývalý policajt? Na obřad ve středu? Na recepci? Brady se vsadí, že přijde na všechny tři. Bude hledat bachatale. Bude hledat jeho. Protože to policajti dělají.

Vzpomene si, co naposled Hodgesovi poslal, tomu starému dobrému V. V. Teď se usměje a řekne to nahlas. „Neuvidíš mě přicházet.“

„Tak to si dej záležet,“ pronese Deborah Ann Hartsfieldová.

Brady ví, že tu ve skutečnosti není, ale stejně ji skoro vidí sedět naproti sobě za stolem, na sobě má černou pouzdrovou sukni a modrou blůzku, kterou má moc rád, protože je tak tenká, že skrz ni zahlédnete stíny prádla.

„Protože tě bude vyhlížet.“

„Já vím,“ řekne Brady. „Neboj se.“

„Samozřejmě se bojím,“ odpoví máma. „Musím. Jsi moje zlatíčko.“

Sejde zase do sklepa a vleze si do spacáku. Vzduch unikající z matrace píská. Ještě než světlům poručí zhasnout, nastaví budík na iPhonu na půl sedmou. Zítra bude nabitý den.

Až na maličká červená světýlka označující spící počítačové vybavení je ve sklepním velíně naprostá tma. Zpod schodů se ozve matka.

„Čekám na tebe, zlatíčko, ale nenechávej mě čekat moc dlouho.“

„Budu tam brzo, mami.“ Brady s úsměvem zavře oči. Za dvě minuty chrápe.

7

Druhý den ráno vyjde Janey z ložnice až po osmé. Má na sobě kalhotový kostým jako včera večer. Hodges, pořád v boxerkách, je na telefonu. Zamává jí jedním prstem a tím gestem říká dobré ráno a dej mi chvilku.

„Není to nic zvláštního,“ říká, „prostě taková ta drobnost, co člověka žere. Kdyby ses na to mohla mrknout, byl bych fakt moc rád.“ Poslouchá. „Ne, nechci s tím Petea otravovat, a ty to taky nedělej. Má teď plné ruce práce s Davisovým případem.“

Ještě chvíli poslouchá. Janey se posadí na područku pohovky, ukáže na hodinky a nehlasně naznačí Vystavení! Hodges přikývne.

„Dobře,“ řekne do telefonu. „Řekněme mezi létem 2007 a jarem 2009. V centru kolem Lake Avenue, kde jsou všechny ty nové drahé byty.“ Mrkne na Janey. „Díky, Marlo, jsi zlato. A slibuju, že se ze mě nestane strýček, jo?“ Poslouchá, přikyvuje. „Jo. Dobře. Musím běžet, ale pozdravuj Phila a děti. Brzo se sejdem. Na oběd. Samozřejmě že tě zvu. Správně. Ahoj.“

Zavěsí.

„Musíš se honem obléct,“ řekne Janey. „A pak mě odvez zpátky do bytu, abych se mohla aspoň trochu nalíčit, než pojedeme do toho pohřebního ústavu. Taky by nemuselo být špatné převléct si prádlo. Jak rychle dokážeš skočit do obleku?“

„Rychle. A ty žádný makeup ani nepotřebuješ.“

Zakroutí očima. „To povídej tetě Charlotte. Ta jede po vráskách jako ohař. Tak už sebou hni a vezmi si břitvu. Oholit se můžeš u mě.“ Znovu se podívá na hodinky. „Takhle jsem nezaspala už pět let.“

Hodges zamíří do ložnice, aby se oblékl. Janey ho ve dveřích chytí, otočí ho k sobě, položí mu dlaně na tváře a políbí ho na ústa. „Dobrý sex je nejlepší prášek na spaní. Asi jsem na to zapomněla.“

Obejme ji a zdvihne do výšky. Neví, jak dlouho jim to vydrží, ale dokud to je, míní toho využít beze zbytku.

„A vezmi si klobouk,“ řekne mu, dívá se dolů do jeho tváře a usmívá se. „Udělala jsem dobře, že jsem ti ho koupila. Ohromně ti sedne.“

8

Jsou spolu příliš šťastní a příliš se soustředí na to, aby se dostali do pohřebního ústavu dřív než všichni pekelní příbuzní, než aby byli ostražití, ale i kdyby dodržovali nejvyšší pohotovost, skoro jistě by neviděli nic, co by spustilo varovné zvonění. Na křižovatce Harper Road a Hanover Street, kde je krátká obchodní zóna, parkuje už aspoň pětadvacet aut, a hnědošedé subaru Bradyho Hartsfielda je na parkovišti nejméně nápadné. Vybral si své místo velmi pečlivě, aby ulice tlustého bývalého poldy byla přímo uprostřed jeho zpětného zrcátka. Jestli Hodges pojede na první část pohřbu staré paní, zamíří ulicí dolů z kopce a zabočí na Hanoverskou.

A už jede, a je sotva půl deváté – o dost dřív, než Brady očekával, protože vystavení zesnulé začíná až v deset a pohřební ústav je jenom nějakých dvacet minut daleko. Když auto zabočí vlevo, Bradyho ještě víc překvapí, když si všimne, že policajt není sám. Jeho spolucestující je žena, a i když ji Brady zahlédne jen letmo, stačí identifikovat sestru Olivie Trelawneyové. Má sklopené stínítko, aby se mohla dívat do zrcátka, protože si češe vlasy. Jednoduchá dedukce zní, že strávila noc v mládeneckém doupěti tlustého bývalého policajta.

Do Bradyho jako když hrom udeří. Proč by to proboha dělala? Hodges je přece starý, je tlustý, je ošklivý. Přece se s ním nemohla doopravdy vyspat, nebo ano? Tohle je pro něj nepředstavitelné. Pak si vzpomene, jak mu matka ulevovala od nejhorších bolestí hlavy, a uvědomí si – neochotně –, že když jde o sex, žádná dvojice není nemyslitelná. Ale představa, že to Hodges dělá se sestrou Olivie Trelawneyové, ho rozzuřuje (v neposlední řadě proto, že by se dalo říct, že je dal dohromady Brady osobně). Hodges má sedět doma před televizí a uvažovat o sebevraždě. Nemá nárok užívat si se sklenicí vazelíny a se svou pravou rukou, natož s pohlednou blondýnou.

Brady si pomyslí Nejspíš přespala v posteli a on na gauči.

To se aspoň blíží logice a hned je mu líp. Předpokládá, že Hodges by mohl mít sex s pohlednou blondýnou, pokud by opravdu chtěl… ale musel by za to zaplatit. Kurva by mu pravděpodobně naúčtovala váhovou přirážku, a té myšlence se Brady zasměje. Nastartuje auto.

Než vyjede, otevře přihrádku na rukavice, vytáhne Druhou věc a položí ji na vedlejší sedadlo. Od loňska ji nepoužil, ale dnes na ni dojde. Zřejmě však ne v pohřebním ústavu, protože pochybuje, že tam pojedou rovnou. Je moc brzo. Brady si myslí, že ti dva se zastaví nejdřív v bytě na Lake Avenue, a není nutné, aby tam byl dřív než oni, stačí, když bude na místě, až budou vycházet zase ven. Ví už, jak to udělá.

Bude to jako za starých časů.

Na červené do centra zavolá Tonesovi Frobisherovi z Diskontu Electronix a oznámí, že dnes asi nepřijde. Nejspíš celý týden. Se stisknutým nosem, aby mluvil huhlavě, Tonese informuje, že má chřipku. Vzpomene si na koncert ’Round Here ve čtvrtek večer v MACu a sebevražednou vestu, a představuje si, že dodá Příští týden nebudu mít chřipku, budu prostě mrtvý. Típne telefon, hodí ho na sedadlo vedle Druhé věci a rozchechtá se. Ve vedlejším pruhu vidí nějakou ženu, celou vyparáděnou do práce. Zírá na něj. Brady, který se chechtá tak hrozně, až mu slzy proudí po tvářích a z nosu mu teče nudle, na ni vystrčí prostředník.

9

„Mluvil jsi se svou kamarádkou z archivu?“ zeptá se Janey.

„Jo, s Marlou Everettovou. Vždycky chodí brzo. Pete Huntley, můj starý parťák, přísahal, že je to tím, že ta ženská vůbec neodchází domů.“

„Jakou báchorku jsi jí namluvil, jestli mi to ráčíš sdělit?“

„Že pár mých sousedů se zmínilo o nějakém chlapovi, co obchází auta a zkouší, jestli jsou odemčená. Řekl jsem, že mi to připomíná sérii autovloupaček v centru před pár lety, kdy se pachatel nezjistil.“

„Aha, a to, co jsi říkal o tom, že se nezměníš ve strýčka, se týkalo čeho?“

„Strýčkové jsou policajti v důchodu, kteří se nedokážou pustit své práce. Volají a chtějí po Marle, aby jim vyjela poznávací značky aut, které jim z nějakého důvodu připadají podezřelá. Nebo se jim nezdá nějaký chlap, tak ho zastaví, policajtsky zahartusí a chtějí po něm průkaz. Potom volají sem a nutí Marlu, aby jim to jméno projela vyhlášenými zatykači a pátráním.“

„Vadí jí to?“

„Ale no jo, trochu hudruje, aby se neřeklo, ale myslím, že to bere. Jeden starý chlápek, jmenoval se Kenny Shays, ohlásil před pár lety šest pět – to je podezřelé chování, nový kód od jedenáctého září. Chlápek, kterého našel, nebyl žádný terorista, ale uprchlík, který v osmdesátém sedmém zabil v Kansasu celou svoji rodinu.“

„Páni. Dostal medaili?“

„Jenom jsme mu zatleskali, což přesně chtěl. Umřel asi za půl roku potom.“ Strčil si pistoli do úst, to Kenny Shais udělal, a stiskl spoušť dřív, než rakovina plic stačila nabrat obrátky.

Hodgesovi zazvoní mobil. Zní to tlumeně, protože ho zase nechal v přihrádce na rukavice. Janey ho vyloví a s mírně ironickým úsměvem mu ho podá.

„Ahoj, Marlo, to bylo rychlé. Co jsi zjistila? Bylo tam něco?“ Poslouchá, přikyvuje tomu, co slyší, říká mhm a plynule přitom řídí v hustém ranním provozu. Poděkuje jí a zavěsí, ale když se pokusí podat nokii zpátky Janey, ta zavrtí hlavou.

„Strč si ho do kapsy. Mohl by ti volat ještě někdo. Vím, že je to divná představa, ale snaž se ji vpravit do hlavy. Co jsi zjistil?“

„Od září 2007 došlo v centru k více než tuctu vloupání do aut. Marlo říká, že jich mohlo být i víc, protože lidi, kterým se neztratí nic cenného, obvykle autovloupačku neohlásí. Někteří si ani neuvědomí, že k ní došlo. Poslední hlášení je z března 2009, necelé tři týdny před masakrem u Městského centra. Byl to náš člověk, Janey. Jsem si tím jistý. Křížíme mu stopu, a to znamená, že se dostáváme blíž.“

„Dobře.“

„Myslím, že ho najdeme. Jestli ano, tvůj právník – ten Schron – pojede do města a bude informovat Petea Huntleyho. On udělá zbytek. Pořád se v tom shodneme, je to tak?“

„Ano. Ale do té doby je náš. V tomhle se taky shodneme, ano?“

„Absolutně.“

Projíždí už po Lake Avenue a přímo před domem zesnulé paní Whartonové je místo. Když máte štěstí, hrne se na vás ze všech stran. Hodges zacouvá a uvažuje, kolikrát tohle místo využila Olivia Trelawneyová.

Janey se nervózně podívá na hodinky, zatímco Hodges kupuje parkovací lístek.

„Klid,“ řekne jí. „Máme spoustu času.“

Když Janey zamíří ke dveřím, Hodges stiskne na klíči tlačítko ZAMKNOUT. Nepřemýšlí o tom, přemýšlí o panu Mercedesovi, ale zvyk je zvyk. Strčí klíčky do kapsy a spěchá, aby dohonil Janey a mohl jí podržet dveře.

Začíná ze mě být pořádný moula, pomyslí si.

Pak si pomyslí No a co?

10

O pět minut později projíždí po Lake Avenue šedohnědé subaru. Zpomalí, až skoro zastaví, když dojede na úroveň Hodgesovy toyoty, potom Brady zapne levý blinkr a zajede do parkovacích garáží naproti přes ulici.

V prvním a druhém podlaží je spousta prázdných míst, ale všechna jsou uvnitř a pro něj bez užitku. Najde to, co chce, na skoro pustém třetím podlaží: místo na východní straně garáže, s výhledem přímo na Lake Avenue. Zaparkuje, přejde k betonovému hrazení a zahledí se přes ulici dolů na Hodgesovu toyotu. Odhaduje vzdálenost na šedesát metrů. Jelikož v cestě není nic, co by blokovalo signál, bude to pro Druhou věc maličkost.

Protože musí nějak zabít čas, vrátí se do auta, nažhaví svůj iPad a zkoumá webovky Komplexu středozápadní kultury a umění. Sál Mingo je největší prostor. To sedí, pomyslí si Brady, protože je to nejspíš jediná část komplexu, která vydělává. V zimě tam hraje městský symfonický orchestr, konají se tam balety a přednášky a podobné umělecké kraviny, ale od června do prosince je sál skoro výlučně vyhrazen pro pop music. Podle webovek bude po ’Round Here následovat Letní kavalkáda písní plná hvězd včetně Eagles, Stinga, Johna Mellencampa, Alana Jacksona, Paula Simona a Bruce Springsteena. Zní to dobře, ale Brady si myslí, že kdo si koupil na koncerty permanentku, bude zklamaný. Letos v létě bude v sále jenom jedno představení, krátké a zakončené punkovým popěvkem „Chcípněte, vy zbyteční hajzlové“.

Webovky tvrdí, že sál má kapacitu čtyři a půl tisíce míst.

Taky tvrdí, že koncert ’Round Here je vyprodaný.

Brady zavolá Shirley Ortonové z továrny na zmrzlinu. Znovu si zmáčkne nos a řekne jí, aby radši Rudyho Stanhopea upozornila, že možná bude muset koncem týdne zaskakovat. Řekne, že se bude snažit do čtvrtka nebo pátku dorazit, ale ať se na to radši nespoléhá, protože má chřipku.

Podle očekávání slovo chřipka Shirley vyplaší. „Nepřibližuj se k nám, dokud mi nebudeš moct ukázat potvrzení od doktora o bezinfekčnosti. Nemůžeš dětem prodávat zmrzlinu, když máš chřipku.“

„Já devib,“ zahuhlá Brady skrz stisknutý nos. „Probiď, Shirley. Asi jseb to dostal od báti. Leží a busel jseb ji ošedřovat.“ To mu polechtá bránici a rty mu zacukají.

„No, postarej se hlavně o se–“

„Už busib jít,“ řekne a přeruší spojení těsně předtím, než se ho zmocní další záchvat hysterického smíchu. Ano, musel ji uložit do postele. A ano, byla to chřipka. Ne prasečí nebo ptačí, ale nový kmen zvaný syslí chřipka. Brady hýká a buší do přístrojové desky svého subaru. Buší tak prudce, až ho bolí ruka, a to ho rozchechtává ještě víc.

Ten záchvat trvá tak dlouho, až ho bolí břicho a chce se mu trochu zvracet. Sotva se začal uklidňovat, uvidí, že se dveře domu naproti otevírají.

Brady popadne Druhou věc a posune spínač. Provozní kontrolka žlutě zazáří. Zdvihne krátký pahýl antény. Vystoupí z auta, už se nesměje, znovu se připlíží k betonovému hrazení a dává pozor, aby se držel ve stínu nejbližšího opěrného pilíře. Položí palec na pákový spínač a zamíří Druhou věc dolů – ale ne na toyotu. Míří na Hodgese, který se prohrabuje kapsou u kalhot. Ta blondýna je vedle něj, má na sobě stejný kalhotový kostým jako předtím, ale jiné střevíce a kabelku.

Hodges vytáhne svoje klíčky.

Brady stiskne pákový spínač u Druhé věci a žlutá kontrolka zezelená. Světla na Hodgesově autě bliknou. Současně zelené světlo na Druhé věci jedinkrát rychle mrkne. Zachytila odemykací kód z toyoty a uložila ho, stejně jako u mercedesu paní Trelawneyové.

Brady používal Druhou věc skoro dva roky, kradl kódy a odemykal auta, odnášel z nich cennosti a hotovost. Příjem z těchto výprav byl nerovnoměrný, ale vzrušení nikdy nevymizelo. Když našel náhradní klíč v přihrádce mercedesu paní Trelawneyové (byl v igelitovém sáčku spolu s manuálem a registrací), jako první ho napadlo, že auto ukradne a projede se po městě. Trochu ho omlátí, jen pro tu srandu. Třeba pořeže polstrování. Ale nějaký instinkt mu napověděl, aby všechno nechal tak, jak to je. Že by ten mercedes mohl sehrát větší roli. A to se taky ukázalo.

Brady skočí do auta a vrátí Druhou věc do přihrádky na rukavice. Je velmi spokojený s tím, jak dnes ráno práce šla, ale dopoledne ještě neskončilo. Hodges a Oliviina sestra pojedou navštívit mrtvou. Brady také musí vykonat nějakou návštěvu. Kulturní komplex už bude otevřený a on se tam chce porozhlédnout. Zjistit, jak ho mají zabezpečený. Zkontrolovat, kde jsou nainstalované kamery.

Najdu cestu dovnitř, pomyslí si. Jedu jako tank.

Taky se potřebuje napojit na internet a získat vstupenku na čtvrteční koncert. Samá práce.

Začíná si pohvizdovat.

11

Hodges a Janey Pattersonová vstoupí do salonu Věčného odpočinku Soamesovy pohřební služby ve tři čtvrtě na deset a díky tomu, jak Janey neustále pospíchala, jsou tady první. Horní polovina víka rakve je otevřená. Dolní polovina je zahalená modrou hedvábnou girlandou. Elizabeth Whartonová má na sobě bílé hedvábné šaty poseté modrými kvítky, které ladí s girlandou. Oči má zavřené. Tváře růžové.

Janey spěchá uličkou mezi dvěma řadami skládacích židlí, krátce pohlédne na matku a hned spěchá zpět. Třesou se jí rty.

„Strýc Henry může nazývat kremaci pohanstvím, když chce, ale tahle hrůza s otevřenou rakví je fakt pohanský rituál. Vůbec nevypadá jako moje matka, vypadá jako vycpaný exponát.“

„Tak proč…“

„Byl to ústupek, abych zavřela strýci Henrymu ústa kvůli té kremaci. Bůh nám pomoz, jestli se podívá pod tu girlandu a uvidí, že rakev je z lisované lepenky natřené na šedivo, aby vypadala jako z kovu. Aby… víš…“

„Vím,“ řekne Hodges a vezme ji kolem ramen.

Dovnitř se trousí přátelé mrtvé ženy v čele s Altheou Greenovou, ošetřovatelkou paní Whartonové, a paní Harrisovou, která jí dělala hospodyni. Asi dvacet minut po desáté (s módním zpožděním, jak si pomyslí Hodges) dorazí teta Charlotte zavěšená do svého bratra. Strýc Henry ji vede uličkou, krátce pohlédne na mrtvolu, pak ustoupí. Teta Charlotte upřeně hledí do tváře obrácené vzhůru, pak se skloní a políbí mrtvé rty. Skoro neslyšně řekne: „Ach sestřičko, sestřičko.“ Poprvé od chvíle, co ji potkal, k ní Hodges cítí něco jiného než podrážděnost.

Lidé chodí sem a tam, tiše se hovoří, několikrát zazní tlumený smích. Janey obchází hosty, s každým promluví (není jich víc než tucet a všichni patří do „staré zlaté éry“, jak říká Hodgesova dcera), chová se, jak se sluší a patří. Strýc Henry se k ní připojí, a když jednou Janey zakolísá – snaží se utěšit paní Greenovou –, vezme ji kolem ramen. Hodges to rád vidí. Krev není voda, pomyslí si. V takových chvílích se to skoro vždycky projeví.

On je tu navíc, tak se rozhodne jít trochu na vzduch. Chvíli postojí na schodu vpředu, obhlíží auta zaparkovaná na druhé straně ulice, hledá muže, který by v některém z nich seděl sám. Žádné nevidí a uvědomuje si, že neviděl ani Mumlavou Holly.

Volným krokem obchází parkoviště pro návštěvníky a tamhle je, dřepí na zadním schodu. Je oblečená do výjimečně ohavných hnědých šatů do půl lýtek. Vlasy má svázané do neslušivých uzlů po stranách hlavy. Hodgesovi připadá jako princezna Leia po roce na dietě Karen Carpenterové.

Holly uvidí na chodníku stín, trhne sebou a rukou cosi zakryje. Hodges přijde blíž a ukáže se, že ten schovaný předmět je nedokouřená cigareta. Holly mu věnuje ustaraný pohled přimhouřených očí. Hodgese napadne, že vypadá jako pes, kterého moc často bili novinami kvůli čurání pod stolem v kuchyni.

„Neříkejte to matce. Myslí si, že jsem přestala.“

„Vaše tajemství je u mě v bezpečí,“ říká Hodges a myslí na to, že Holly je určitě už moc stará na to, aby si dělala starosti s tím, že matka neschvaluje její zřejmě jediný zlozvyk. „Můžu si k vám přisednout?“

„Neměl byste být uvnitř s Janey?“ Ale posune se, aby mu udělala místo.

„Jenom jsem si dal pauzu. S výjimkou Janey tam nikoho neznám.“

Podívá se na něj s neskrývanou zvědavostí jako dítě. „Vy a moje sestřenice jste milenci?“

Zaskočí ho to, ne samotná otázka, ale zvrácený fakt, že se mu chce smát. Trochu lituje, že ji prostě nenechal pokoutně kouřit její cigaretu. „No, jsme dobří přátelé. Možná bychom měli u toho zůstat.“

Holly pokrčí rameny a nozdrami vychrlí kouř. „Mně to nevadí. Myslím, že žena by měla mít milence, když nějaké chce. Já osobně žádného nemám. Muži mě nezajímají. Ne že bych byla lesba. To se nemylte. Píšu poezii.“

„Jo? Fakt?“

„Ano.“ A bez jakékoli pomlky, jako by mluvila o tomtéž, pokračuje: „Moje máma nemá Janey ráda.“

„Opravdu?“

„Myslí si, že Janey neměla dostat všechny ty peníze po Olivii. Prý to není fér. Nejspíš není, ale mně osobně je to jedno.“

Kouše si rty způsobem, který Hodgesovi přivolá zneklidňující pocit déja vu, a trvá mu jen vteřinu, než si uvědomí důvod: totéž dělala při policejních výsleších Olivia Trelawneyová. Krev se nezapře. Jako skoro nikdy.

„Nebyla jste uvnitř,“ prohodí Hodges.

„Ne, a nepůjdu tam, a ona mě nemůže přinutit. Nikdy jsem neviděla mrtvého člověka a dnes nebudu začínat. Měla bych z toho noční můry.“

Zamáčkne cigaretu z boku o schod, nijak ji nerozmatlává, ale prostě ji tam zarazí a zabodává ji, dokud nevyletí jiskry a neroztrhne se filtr. Tvář má bledou jako mléčné sklo, začne se třást (kolena se jí skoro doslova klepou) a jestli se nepřestane kousat do rtu, zraní se.

„Tohle je nejhorší,“ řekne Holly, a teď nemumlá. Vlastně pokud nepřestane zvyšovat hlas, bude brzo ječet. „Tohle je to nejhorší, tohle je to nejhorší, tohle je to nejhorší!“

Vezme ji kolem vibrujících ramen. Na okamžik ta vibrace zesílí do třasu po celém těle. Hodges najisto očekává, že Holly prchne (možná se zdrží jen tak dlouho, aby ho nazvala sukničkářem a vrazila mu facku). Pak třas poleví a ona si dokonce položí hlavu na jeho rameno. Rychle dýchá.

„Máte pravdu,“ řekne Hodges. „Tohle je to nejhorší. Zítra bude líp.“

„Bude rakev zavřená?“

„Jo.“ Poví Janey, že ji musí nechat zavřít, pokud nechce, aby její sestřenice zase seděla venku mezi pohřebními vozy.

Holly se na něj podívá, má otevřenou tvář. V její prospěch nehraje vůbec nic, pomyslí si Hodges, ani kousek vtipu nemá, ani jediný trik. Bude toho chybného úsudku litovat, ale v tuto chvíli se přistihne, že znovu přemýšlí o Olivii Trelawneyové. Jak s ní jednal tisk a jak s ní jednali policajti. Včetně něho.

„Slibujete, že bude zavřená?“

„Ano.“

„Slibujete na svou duši?“

„Na psí uši, na kočičí svědomí, jestli chcete.“ Potom stále s myšlenkami na Olivii a počítačové jedy, kterými ji krmil pan Mercedes: „Berete svoje léky, Holly?“

Vytřeští oči. „Jak víte, že beru lexapro? To vám řekla ona?“

„Nikdo mi nic neřekl. Ani nemusel. Býval jsem detektiv.“ Trochu pevněji ji sevře kolem ramen a nepatrně, přátelsky s ní zatřese. „Teď mi odpovězte.“

„Mám je v kabelce. Dneska jsem si je nevzala, protože…“ Krátce, pronikavě se zahihňá. „Protože se mi po nich chce čůrat.“

„Když vám přinesu sklenici vody, vezmete si je teď?“

„Ano. Kvůli vám.“ Znovu ten otevřený pohled, oči malého dítěte, které si měří dospělého. „Líbíte se mi. Jste hodný. Janey má štěstí. Já jsem nikdy v životě neměla štěstí. Nikdy jsem neměla žádného přítele.“

„Přinesu vám trochu vody,“ řekne Hodges a vstane. Na rohu budovy se ohlédne. Holly se snaží zapálit další cigaretu, ale je to těžké, protože se znovu třese. Drží zapalovač na jedno použití oběma rukama jako střelec na policejní střelnici.

Když je uvnitř, Janey se ho zeptá, kde byl. Poví jí to a zeptá se, jestli se může následující den při smutečním obřadu rakev zavřít. „Myslím, že jinak ji dovnitř nedostaneš,“ vysvětlí.

Janey se podívá na tetu, která je teď uprostřed skupiny starších žen a živě se všemi rozpráví. „Ta mrcha si ani nevšimla, že tu Holly není,“ řekne. „Víš co, právě jsem rozhodla, že ta rakev tu zítra ani nebude. Řeknu řediteli, aby ji uklidil dozadu, a jestli se to tetě nebude líbit, může se třeba postavit na hlavu. Pověz to tak Holly, ano?“

Diskrétně postávající ředitel pohřební služby zavede Hodgese do vedlejší místnosti, kde jsou nachystané nápoje a občerstvení. Vezme si láhev vody Dasani a odnese ji ven na parkoviště. Vyřídí vzkaz od Janey a sedí s Holly, dokud si nevezme jedno bílé štěstíčko v kapsli. Když ho spolkne, usměje se na něj. „Opravdu se mi líbíte.“

A Hodges využije té skvělé, policejně vytrénované schopnosti přesvědčivě lhát, a vřele odpoví: „Vy se mi taky líbíte, Holly.“

12

Komplex středozápadní kultury a umění alias MAC je v novinách a místní obchodní komorou nazýván „Louvrem Středozápadu“ (obyvatelé tohoto středozápadního městečka mu říkají „lavór“). Zařízení zabírá šest akrů prvotřídních parcel v centru města a vévodí mu kruhová budova, která Bradymu připadá jako gigantické UFO, které se objevuje na konci filmu Blízká setkání třetího druhu. To je Hala Mingo.

Volným krokem zajde dozadu k nakládacím prostorám, kde je rušno jako v mraveništi za letního dne. Náklaďáky jezdí sem a tam a dělníci vykládají všemožné věci včetně čehosi – divné, ale pravda –, co vypadá jako části ruského kola. Také jsou tu plošiny (tak se tomu podle Bradyho asi říká) s namalovaným hvězdným nočním nebem a bílým pískem na pláži s dvojicemi, které se procházejí ruku v ruce na okraji vody. Všimne si, že všichni dělníci mají na krku nebo přicvaknuté na košilích identifikační odznaky. To není dobré.

Je tam kóje ostrahy, která hlídá vchod do nakládacího prostoru, a ani tohle není dobré, ale Brady se tam stejně pomalu vydá, a říká si Kdo neriskuje, nic nezíská. Jsou tam dva hlídači. Jeden je uvnitř, baští bagel a při tom monitoruje půl tuctu videoobrazovek. Druhý vykročí, aby Bradyho zadržel. Má nasazené sluneční brýle. Brady vidí v čočkách svůj obraz včetně svého širokého známého úsměvu, který říká „Panečku, tohle je zajímavé“.

„Můžu vám pomoct, pane?“

„Jenom jsem si říkal, co se tu děje,“ odpoví Brady. Ukáže před sebe. „To vypadá jako obří kolo!“

„Ve čtvrtek večer se tu koná velký koncert,“ říká strážný. „Ta skupina propaguje svoje nové album. Polibky v lunaparku, tak se myslím jmenuje.“

„Páni, ti to teda fakt rozjedou, co?“ žasne Brady.

Strážný si odfrkne. „Čím míň umějí zpívat, tím větší je scéna. Víte co? Když jsme tu loni v září měli Tonyho Bennetta, byl tu jenom on. Ani neměl kapelu. Doprovázela ho městská symfonie. To bylo představení. Žádný uječený děcka. Skutečná hudba. To je pojetí, co?“

„Asi bych se nemohl přijít kouknout? Třeba si je vyfotit mobilem?“

„Ne.“ Strážný si ho prohlíží nějak moc pozorně. Bradymu se to nelíbí. „Vlastně tu vůbec nemáte být. Takže…“

„Chápu, chápu,“ říká Brady a usmívá se ještě srdečněji. Čas jít. Stejně tu pro něj nic není. Jestli mají dva chlapy ve službě už teď, ve čtvrtek večer jich tu bude půl tuctu. „Díky, že jste si udělal čas a popovídal si se mnou.“

„Není zač.“

Na rozloučenou zvedne palce. Vyhazovač udělá totéž, ale zůstává mezi dveřmi kóje ostrahy a dívá se za odcházejícím Bradym.

Ten jde po okraji rozlehlého a skoro prázdného parkoviště, které bude večer před představením ’Round Here plné do posledního místa. Přemítá o těch vypatlancích s hadrem na hlavě, kteří to před devíti lety napálili s tryskáči do Světového obchodního centra. Pomyslí si (beze stopy ironie), Nám ostatním to zkazili.

Po pěti minutách usilovné chůze dojde k řadě dveří, kudy budou ve čtvrtek večer vcházet návštěvníci koncertu. Musí zaplatit pětidolarové „dobrovolné vstupné“, aby se dostal dovnitř. Vstupní hala je rozlehlý klenutý prostor znící ozvěnou, momentálně zaplněný milovníky umění a skupinami studentů. Přímo vpředu je obchod se suvenýry. Nalevo je chodba vedoucí do arény. Je široká jako dvouproudá silnice. Uprostřed je chromovaný stojan s cedulí ŽÁDNÉ SÁČKY ŽÁDNÉ KRABICE ŽÁDNÉ BATOHY.

A taky žádné detektory kovů. Je možné, že je ještě nenainstalovali, ale Brady si je docela jistý, že je vůbec nepoužijí. Dovnitř se bude tlačit přes čtyři tisíce fanoušků a detektory kovů, které by tu všude pípaly a houkaly, by způsobily katastrofální zácpu. Bude tu však hodně početná ostraha a všichni budou podezíraví a úřední jako vzadu ten kokot ve slunečních brýlích. Muž v prošívané vestě za teplého červnového večera by okamžitě upoutal jejich pozornost. Vlastně jakýkoli muž bez copaté malé dcery v závěsu by poutal pozornost.

Mohl byste jít na chvilku sem, pane?

Samozřejmě by mohl v tu chvíli vestu odpálit a sejmout jich tak stovku nebo víc, ale takhle to nechce. On chce jet domů, zapátrat na internetu, zjistit jméno nejslavnější písničky od ’Round Here a stisknout spínač v její půlce, až budou ty malé pipiny ječet nejhlasitěji a šílet tak, že málem přijdou o svůj slepičí mozeček.

Ale překážky jsou hrozivé.

Jak tak Brady stojí v hale mezi důchodci s průvodci v rukou a školáky s otevřenou pusou, pomyslí si Kéž by byl Frankie naživu. Kdyby byl, vzal bych ho na to představení. Byl by hloupý právě tak akorát, aby se mu líbilo. Dokonce bych mu dovolil, aby si s sebou vzal hasičské autíčko Sammyho. Ta myšlenka ho zaplní hlubokým a naprosto upřímným smutkem, který ho často přepadne, když o Frankiem přemýšlí.

Možná bych měl jenom zabít toho tlustého bývalého policajta a sebe, a tím to zabalit.

Promne si spánky, kde se začínala rodit další bolest hlavy (už nemá žádnou mámu, která by mu ulevila), a projde halou do umělecké galerie Harlowa Floyda, kde velký zavěšený transparent hlásá ČERVEN JE MANETŮV MĚSÍC!

Neví přesně, kdo byl Manet, nejspíš další žabožroutský malíř jako van Gogh, ale některé obrazy jsou skvělé. Zátiší ho moc nezajímají (proboha, proč mařit čas malováním melounu?), ale některé jiné vyzařují téměř kruté násilí. Na jednom je mrtvý matador. Brady se na něj dívá skoro pět minut, ruce má sepnuté za zády, nevšímá si lidí, kteří se prodírají kolem nebo mu nahlíží přes rameno, aby taky viděli. Matador není nijak znetvořený nebo tak, ale krev šířící se zpod levého ramene vypadá skutečnější než krev ve všech filmech s násilím, které Brady v životě viděl, a že jich bylo hodně. Uklidňuje ho a pročišťuje mu hlavu, a když konečně jde dál, pomyslí si: musí být možnost, jak to udělat.

Najednou se z náhlého popudu rozhodne zajít do obchodu se suvenýry a koupí hromadu blbostí s ’Round Here. Když po deseti minutách vyjde ven, nese naditou reklamní tašku a znovu nahlédne do chodby vedoucí do arény. Už jen dva dny, a ta chodba se promění v dobytčí uličku plnou smíchu, strkání, bláznivě vzrušených děvčátek většinou v doprovodu trpících rodičů. Z tohoto úhlu vidí, že hluboko v chodbě je její část vpravo u stěny oddělená od zbytku sametovými provazy. Na začátku této izolované minichodby je další nápis na dalším chromovaném stojanu.

Brady si ho přečte a pomyslí si Panebože.

Pane… bože!

13

V bytě, který patříval Elizabeth Whartonové, skopne Janey lodičky z nohou a vrhne se na pohovku. „Díky bohu je to za námi. Trvalo to tisíc, nebo dva tisíce let?“

„Dva,“ řekne Hodges. „Vypadáš jako žena, které by udělal dobře menší šlofík.“

„Spala jsem do osmi,“ brání se, ale Hodgesovi to nezní moc přesvědčivě.

„I tak by to mohl být dobrý nápad.“

„Vzhledem k faktu, že dnes večeřím v Sugar Heights s příbuznými, můžeš mít kus pravdy, poldo. Mimochodem, na tu večeři jsi zproštěn služby. Myslím, že chtějí probírat všemi oblíbenou hudební komedii Janeyiny miliony.“

„To by mě nepřekvapilo.“

„Rozdělím se s nimi o Olliiny prachy. Přesně napůl.“

Hodges se začne smát. Přestane, až si všimne, že ona zůstává vážná.

Janey vytáhne obočí. „Máš s tím problém? Možná si myslíš, že mizerných tři a půl melounů nebude stačit, aby ses přenesl přes můj vysoký věk?“

„Asi přenesl, ale… vždyť jsou tvoje. Olivia je odkázala tobě.“

„Ano, a ta závěť je nenapadnutelná, o tom mě právník Schron ujistil, ale to stejně neznamená, že Ollie byla v tom správném rozpoložení, když ji psala. To přece víš. Viděl jsi ji, mluvil jsi s ní.“ Přes punčochy si masíruje chodidla. „Kromě toho, když jim půlku dám, budu moct sledovat, jak se o ni šábnou. To bude taková zábavná nadhodhota.“

„Určitě nechceš, abych s tebou dnes večer šel?“

„Dnes večer ne, ale zítra rozhodně ano. To sama nezvládnu.“

„Vyzvednu tě ve čtvrt na deset. Samozřejmě pokud bys nechtěla strávit další noc u mě.“

„Lákavé, ale ne. Dnešní večer je vyhrazený výhradně rodinným radovánkám. Ještě jedna věc, než odejdeš. Velmi důležitá.“ Prohledá kabelku a najde zápisník a pero. Něco napíše, pak list vytrhne a podrží ho před ním. Hodges uvidí dvě skupiny číslic.

Janey řekne: „To první otevírá bránu do domu na Sugar Hill. To druhé vypíná alarm proti lupičům. Až se svým přítelem Jeromem budete ve čtvrtek ráno pracovat na Olliině počítači, povezu tetu Charlotte, Holly a strýce Henryho na letiště. Jestli ten chlap provedl s jejím počítačem to, co si myslíš… a ten program tam pořád je… to bych asi nevydržela.“ Úpěnlivě se na něj podívá. „Chápeš to? Řekni, že ano.“

„Chápu,“ řekne Hodges. Klekne si vedle ní jako muž, který se chystá žádat o ruku v jednom z těch romantických románů, jaké měla ráda jeho bývalá manželka. Něco v něm se cítí absurdně. Ale většina ne.

„Janey,“ řekne.

Podívá se na něj, pokusí se o úsměv, ale moc se jí to nepovede.

„Je mi to líto. Všeho. Strašně, strašně líto.“ Nemyslí jenom na ni nebo její zesnulou sestru, která měla tolik problémů a tolik jich působila. Myslí na ty, kteří zemřeli u Městského centra, zvlášť na tu ženu s dítětem.

Když ho povýšili na detektiva, jeho mentorem byl jistý Frank Sledge. Hodges ho považoval za staříka, ale tehdy byl Sledge o patnáct let mladší, než je Hodges dnes. Ne abych tě někdy slyšel, jak jim říkáš oběti, řekl mu Sledge. Tyhle kecy jsou výhradně pro blbce a vyhořelý existence. Pamatuj si jejich jména. Nazývej je jejich jménem.

Crayová, pomyslí si. Obě se jmenovaly Crayová. Janice a Patricie.

Janey ho obejme. Její dech ho lechtá v uchu, když promluví, až mu naskočí husí kůže a postaví se mu. „Až tohle skončí, vrátím se do Kalifornie. Tady nemůžu zůstat. Považuju tě za skvělého chlapa, Bille, a kdybych tu zůstala, nejspíš bych se do tebe zamilovala, ale já tohle neudělám. Potřebuju nový začátek.“

„Já vím.“ Hodges se odtáhne a podrží ji za ramena, aby se jí mohl znovu podívat do tváře. Je krásná, ta tvář, ale dnes na svůj věk vypadá. „Je to tak v pořádku.“

Janey se znovu zanoří do kabelky, tentokrát vyloví papírový kapesník. Když si osuší oči, řekne: „Dneska jsi dobyl pevnost.“

„Jakou…?“ Pak pochopí. „Holly.“

„Podle ní jsi báječný. Povídala mi to.“

„Připomíná mi Olivii. Když s ní mluvím, připadá mi to jako druhá šance.“

„Udělat správnou věc?“

„Jo.“

Janey na něj nakrčí nos a uculí se. „Jó.“

14

Brady jde odpoledne na nákupy. Vezme si hondu zesnulé Deborah Ann Hartsfieldové, protože to je hatchback. Ale i tak se jeden předmět dozadu sotva vejde. Napadne ho, že se cestou domů zastaví v úložně zásilek a podívá se, jestli už dorazil jed na sysly, který si objednal pod jménem Ralph Jones, ale to všechno mu teď připadá tisíc roků vzdálené, a opravdu, k čemu by to bylo? Ta část jeho života je pryč. Brzy bude pryč i ten zbytek, a bude to úleva.

Největší zakoupený předmět opře o stěnu v garáži. Pak vejde do domu a po krátké zastávce v kuchyni, kde chvilku větří (ani závan rozkladu, aspoň zatím) jde dolů do svého velína. Pronese magické slovo, které oživí řadu počítačů, ale udělá to jen ze zvyku. Nemá touhu vklouznout pod Debiin modrý deštník, protože tomu tlustému bývalému policajtovi už nemá co říct. Tato část jeho života je také pryč. Podívá se na hodinky, uvidí, že je půl čtvrté, a vypočítá, že tlustý bývalý policista bude žít už jenom asi dvacet hodin.

Pokud ji fakt šukáš, detektive Hodgesi, měl by sis omočit, dokud máš čím, pomyslí si Brady.

Odemkne visací zámek na dveřích do komory a vstoupí do suchého a slabě mastného odéru podomácku vyrobené plastické trhaviny. Obhlíží krabice od bot plné třaskavin a vybere si tu, v níž byly vycházkové střevíce Mephisto, které má právě obuté – dostal je od matky loni k Vánocům. Z druhé police vezme krabici plnou mobilních telefonů. Jeden z nich uchopí a spolu s krabicí bouchacího jílu všechno odnese na stůl uprostřed místnosti a pustí se do práce, vkládá telefon do krabice a napojuje ho na jednoduchou rozbušku napájenou AA bateriemi. Zapne telefon, aby se ujistil, že funguje, a pak ho zase vypne. Šance, že by někdo omylem vytočil číslo tohoto telefonu a vyhodil jeho velín do vzduchu, je sice malá, ale proč riskovat? Šance, že matka najde otrávené maso a upeče si ho k obědu, byla také malá, a podívejte se, jak to dopadlo.

Ne, tohle bejby zůstane vypnuté až do zítřka do deseti hodin dvaceti minut. V tu dobu Brady vejde na parkoviště za Soamesovou pohřební službou. Jestli tam někdo bude, Brady řekne, že to chtěl vzít přes parkoviště do vedlejší ulice, kde je autobusová zastávka (což je náhodou pravda, díval se na MapQuest). Ale nikoho tam neočekává. Všichni budou uvnitř na smutečním obřadu a bulet jako kráva.

Pomocí Druhé věci odemkne auto tlustého bývalého policajta a strčí krabici od bot na podlahu za sedadlo řidiče. Pak toyotu znovu zamkne a vrátí se ke svému autu. Aby čekal. Aby sledoval, jak projede kolem. Nechá ho dojet k příští křižovatce, aby si mohl být jistý, že bude relativně v bezpečí před létajícími troskami. Potom…

„Bum,“ řekne Brady. „Budou potřebovat další krabici od bot, aby ho pohřbili.“

To je docela legrační a Brady se chechtá, když se vrací do komory pro sebevražednou vestu. Zbytek odpoledne stráví tím, že ji rozebírá. Už žádnou vestu nepotřebuje.

Má lepší nápad.

15

Středa 2. června 2010, je teplo a jasno. Podle kalendáře je možná pořád ještě jaro a v místních školách se možná pořád ještě vyučuje, ale to nic nemění na faktu, že tohle je dokonalý letní den v srdci Ameriky.

Bill Hodges, v obleku, ale zatím naštěstí bez kravaty, sedí ve své pracovně a probírá se seznamem vykrádaček aut, který mu odfaxovala Marla Everettová. Vytiskl si mapu města a na každé místo, kde došlo k vloupání, udělá červenou tečku. Vidí ve své budoucnosti spoustu prošoupaných podrážek, možná velkou spoustu, pokud Oliviin počítač nevydá žádné plody, ale je taky možné, že některé oběti loupeže se zmíní o tom, že viděly podobné auto. Protože pan Mercedes majitele cílových vozů určitě pozoroval. Hodges si je tím jistý. Musel se ujistit, že jsou pryč, než použil to svoje udělátko, aby jim odemkl auto.

Pozoroval je stejně, jako pozoruje mě, pomyslí si Hodges.

To mu v mozku o něco zadrnká – zajiskří nějaká asociace, která je sice jasná, ale zmizí dřív, než postřehne, co osvětluje. To nevadí, pokud na ní opravdu něco je, vrátí se. Mezitím se dál probírá adresami a dělá červené tečky. Zbývá mu dvacet minut, než si bude muset navléct kravatu a jet za Janey.

Brady Hartsfield je ve svém velínu. Dnes se žádná bolest hlavy nekoná a jeho myšlenky, tak často zastřené, jsou jasné jako různé spořiče obrazovky s Divokou bandou, které má na svých počítačích. Odstranil ze své sebevražedné vesty bloky plastické trhaviny, pečlivě z nich odpojil rozbuškové dráty. Některé cihly putovaly do křiklavě červené podložky na židli s drzým sloganem ZADEK PARKING. Další dvě cihly, přetvořené do válců a s napojenými dráty k rozbušce, vsunul do hrdla křiklavě modrého pytlíku na moč Urinesta. Když to dokončil, pečlivě na pytlík nalepil samolepku. Koupil ji spolu s tričkem včera v obchodě se suvenýry v kulturním centru. Na samolepce je nápis FANOUŠEK ’ROUND HERE Č. 1. Podívá se na hodinky. Skoro devět. Tlustému bývalému policajtovi už zbývá jenom hodina a půl života. Možná o něco méně.

Hodgesův starý parťák Pete Huntley je v jedné z výslechových místnosti, ne proto, že by někoho vyslýchal, ale protože tam nedoléhá ranní ruch a shon společného pracoviště. Musí si projít poznámky. V deset pořádá tiskovou konferenci, bude mluvit o nejnovějších temných odhaleních, která učinil Donald Davis, a nechce nic podělat. Vrah z Městského centra – pan Mercedes – mu na mysl vůbec nepřijde.

V Lowtownu, za jistou zastavárnou, kupují a prodávají zbraně lidé, kteří věří, že je nikdo nepozoruje.

Jerome Robinson sedí u svého počítače, poslouchá audio klipy z webovek nazvaných Tohle mi zní dobře. Poslouchá, jak se nějaká žena hystericky směje. Poslouchá, jak nějaký muž píská „Danny Boy“. Poslouchá, jak se nějaký muž dusí a nějakou ženu zřejmě svírají křeče orgasmu. Nakonec najde klip, který chce. Titul je prostý: PLAČÍCÍ DÍTĚ.

O patro níž vtrhne do kuchyně Jeromova sestra Barbara, v těsném závěsu za ní Odell. Barbara má flitrovou sukni, mohutné modré dřeváky a tričko s obrázkem sexy puberťáka.

Pod jeho oslnivým úsměvem a pečlivým účesem se skví popisek MILUJU CAMA NAVĚKY! Barbara se matky ptá, jestli jí to vystrojení nepřipadá na koncert moc dětinské. Matka (možná si vzpomněla, co si sama vzala na svůj první koncert) se usměje a řekne, že je perfektní. Barbara se ptá, jestli si může vzít matčiny visací náušnice s mírovým znakem. Ano, samozřejmě. Rtěnku? No… tak dobře. Oční stíny? Ne, je mi líto. Barbara se zasměje, aby dala najevo, že to jen zkoušela, a bouřlivě matku obejme. „Nemůžu se dočkat, až bude zítra večer,“ řekne.

Holly Gibneyová je v koupelně v domě na Sugar Heights a přeje si, aby mohla smuteční obřad vynechat, ale ví, že matka jí to nikdy nedovolí. Jestli bude protestovat, že se necítí dobře, matka opáčí hláškou, kterou Holly slýchá už od dětství: Co by si lidé pomysleli. A kdyby Holly náhodou protestovala, že přece nezáleží na tom, co si lidé myslí, že ty lidi už nikdy v životě neuvidí (s výjimkou Janey)? Matka by se na ni podívala, jako by Holly mluvila cizím jazykem. Vezme si tedy lexapro, ale když si čistí zuby, útroby se jí zauzlují a prášek vyzvrací. Charlotte volá a ptá se, jestli už bude hotová. Holly se ozve, že už skoro je. Spláchne a pomyslí si Aspoň že tam bude ten Janeyin přítel. Bill. Je milý.

Janey Pattersonová se pečlivě obléká v bytě své zesnulé matky: tmavé punčochy, černá sukně, černé sako na blůzu barvy temné noční oblohy. Vzpomene si na to, jak Billovi řekla, že by se do něj pravděpodobně zamilovala, kdyby tu zůstala. To byl pozoruhodný zastírací manévr, protože už do něj zamilovaná je. Je si jistá, že psycholog by se usmál a řekl, že jde o roli otce. Kdyby ano, Janey by se taky usmála a pověděla by mu, že jsou to všechno jenom freudovské kecy. Její otec byl plešatý účetní, který byl skoro pořád nepřítomen, i když byl přítomen. A o Billu Hodgesovi se rozhodně dá říct, že přítomen je. To se jí na něm líbí. Taky se jí líbí ten klobouk, který mu koupila. Ten plsťák ve stylu Philipa Marlowa. Podívá se na hodinky a vidí, že je čtvrt na deset. Už by tu měl být.

Jestli se opozdí, zabije ho.

16

Neopozdil se a má klobouk. Janey mu řekne, že vypadá dobře. On jí poví, že vypadá mnohem líp. Ona se usměje a políbí ho.

„Tak ať už to máme za sebou,“ řekne Hodges.

Janey nakrčí nos: „Jó.“

Jedou k pohřebnímu ústavu, kde jsou znovu jako první. Hodges ji doprovodí do salonu Věčného odpočinku. Janey se rozhlédne a souhlasně pokývne. Programy obřadu leží na sedadlech skládacích židlí. Rakev je pryč, nahradil ji stůl neurčitě připomínající oltář pokrytý jarními květy. Z reproduktorů hraje Brahms, ztlumený natolik, že je sotva slyšet.

„V pořádku?“ zeptá se Hodges.

„Půjde to.“ Zhluboka se nadechne a opakuje, co jí řekl před dvaceti minutami. „Ať už to máme za sebou.“

Sejdou se v podstatě titíž lidé jako včera. Janey je vítá u dveří. Zatímco si s nimi potřásá rukou a objímá je a říká všechny obvyklé věty, Hodges stojí poblíž a sleduje projíždějící auta. Nevidí nic, co by zdvihlo červený praporek, a to se týká i šedohnědého subaru, které bez zpomalení projíždí kolem.

Na zadní parkoviště vzadu zajede chevrolet z půjčovny se samolepkou Hertz v rohu čelního skla. Brzy se objeví strýc Henry, jako předvoj jemně se pohupující jeho ředitelské břicho. Následují ho teta Charlotte a Holly, Charlotte jednou rukou v bílé rukavičce svírá dceru za paži těsně nad loktem. Hodgesovi teta připadá jako bachařka eskortující vězenkyni – pravděpodobně feťačku – do okresní basy. Holly je ještě bledší než včera, pokud je to vůbec možné. Má na sobě stejný beztvarý pytel hnědé barvy a už si okousala skoro všechnu rtěnku.

Roztřeseně se na Hodgese usměje. Hodges jí podá ruku a ona se jí křečovitě jako v panice drží, dokud ji Charlotte neodvleče do Síně mrtvých.

Mladý duchovní z kostela, kam paní Whartonová v sobotu chodila, dokud jí to zdravotní stav dovoloval, se chopí role obřadníka. Přečte očekávanou pasáž z Přísloví, tu o ctnostné ženě. Hodges je ochoten připustit, že zesnulá má možná větší cenu než rubíny, ale pochybuje o tom, že někdy v životě pracovala s vlnou a lnem. Ale i tak je to poetické a než kněz skončí, slzy tečou proudem. Duchovní je sice mladý, ale dost chytrý na to, aby se snažil velebit někoho, koho sotva znal. Místo toho vyzve jiné, kdo mají „vzácné vzpomínky“ na zesnulou Elizabeth, aby předstoupili. Několik lidí to udělá, počínaje ošetřovatelkou Altheou Greenovou, a konče zbývající dcerou. Janey mluví klidně, stručně a jednoduše.

„Kéž bychom měly více času,“ končí.

17

Brady zaparkuje za rohem v deset hodin pět minut a pečlivě hází do parkovacího automatu drobné, až vyskočí zelená vlaječka s MAX. Koneckonců, Samova syna dostali jenom díky špatnému parkování. Ze zadního sedadla vezme plátěnou tašku. Na boku má nápis KROGER a POUŽIJ MĚ ZNOVU! ZACHRÁNÍŠ STROM! Uvnitř je Druhá věc, leží na víku krabice od bot Mephisto.

Zajde za roh a bryskně projde kolem Soamesovy pohřební služby, prostě jako občan, který si potřebuje něco vyřídit. Tvář má klidnou, ale srdce mu buší jako parní buchar. Před pohřebním ústavem nikoho nevidí a dveře jsou zavřené, ale stále je možnost, že tlustý bývalý policajt není s ostatními truchlícími. Může být v nějaké místnosti vzadu a vyhlížet podezřelé týpky. Jinými slovy, vyhlížet Bradyho. Brady to ví.

Kdo neriskuje, nic nemá, zlatíčko, zamumlá matka. Je to pravda. Taky odhaduje, že riziko je minimální. Pokud Hodges tu blonďatou mrchu klátí (nebo v to doufá), nebude se od ní vzdalovat.

Brady provede na dalším rohu obrat čelem vzad, dokráčí zpět a bez váhání zabočí na příjezdovou cestu k pohřební službě. Slabě slyší hudbu, nějakou klasickou sračku. Vzadu u plotu zahlédne zaparkovanou Hodgesovu toyotu, předkem ven kvůli rychlému odjezdu, jakmile obřad skončí. Poslední jízda starého V. V., pomyslí si Brady. Ta bude krátká, kámo.

Projde za dvěma velkými pohřebními vozy, a jakmile ho skryjí před pohledem každého, kdo by se díval z oken v zadním traktu pohřebního ústavu, vyndá z nákupní tašky Druhou věc a vytáhne anténu. Srdce mu uhání jako o závod. Už se stalo – jenom několikrát –, že udělátko nefungovalo. Zelené světélko blýsklo, ale zámky auta nevyskočily. Nějaká náhodná chyba v programu nebo mikročipu.

Jestli to nebude fungovat, tak prostě zastrčíš krabici pod auto, poradí mu matka.

Samozřejmě. To by taky šlo a bylo by to skoro stejně dobré, ale nebylo by to tak elegantní.

Přepne spínač. Zelené světýlko blýskne. Stejně jako světlomety toyoty. Úspěch!

Jde k autu tlustého bývalého poldy, jako by bylo jeho. Otevře zadní dveře, vytáhne z tašky krabici od bot, zapne mobil a strčí krabici na podlahu za sedadlo řidiče. Zavře dveře a zamíří na ulici, nutí se jít pomalu a klidně.

Když zabočuje za roh, znovu promluví Deborah Ann Hartsfieldová. Nezapomněl jsi na něco, zlatíčko?

Zastaví se. Zamyslí se. Pak se vrátí na roh budovy a namíří na Hodgesovo auto pahýl antény Druhé věci.

Světla bliknou a zámky zacvaknou.

18

Po vzpomínání a chvilce tichého rozjímání („využijte dle vlastního přání“) kněz požádá Pána, aby jim požehnal, zachoval je a dal jim mír. Zašustí šaty, programy se ocitají v kabelkách a kapsách sak. Holly vypadá v pořádku, dokud není v půlce uličky, ale pak se jí podlomí kolena. Hodges vyrazí na svou velikost s překvapující rychlostí a chytí ji pod pažemi dřív, než upadne. Oči se jí obrátí v sloup a na okamžik to vypadá, že skutečně omdlí. Pak se oči vrátí na místo a zaostří se. Uvidí Hodgese a chabě se usměje.

„Holly, nech toho!“ pronese její matka přísně, jako by dcera utrousila nejapný vtip nebo sprosté slovo, a ne skoro omdlela. Hodges si pomyslí, s jakým potěšením by vzal tetu Charlotte backhandem přes ten její tlustě napudrovaný ksicht. Možná by ji to probudilo, napadne ho.

„Nic mi není, matko,“ řekne Holly. Obrátí se k Hodgesovi: „Děkuji vám.“

Hodges se zeptá: „Snídala jste něco, Holly?“

„Měla ovesnou kaši,“ oznámí teta Charlotte. „S máslem a hnědým cukrem. Sama jsem ji vařila. Ty prostě musíš být občas středem pozornosti, viď, Holly?“ Otočí se k Janey. „Prosím, nezdržuj se tu, drahá. Henry je v takových případech k nepotřebě a já všechny ty lidi obcházet nemohu.“

Janey vezme Hodgese za paži. „To bych od tebe ani nečekala.“

Teta Charlotte jí věnuje špičatý úsměv. Janeyin úsměv je na oplátku oslnivý a Hodges usoudí, že stejně oslňující je její rozhodnutí předat jim půlku zděděné hromady peněz. Až se to stane, už nikdy nebude muset tuhle nepříjemnou ženskou vidět. Nebude muset brát ani její telefonáty.

Truchlící se vynoří na slunce. Vpředu na chodníku se povídá o tom, jak pěkný to byl obřad, a pak se lidé začnou trousit dozadu na parkoviště. Strýc Henry a teta Charlotte také a Holly mezi nimi. Hodges a Janey jdou za nimi. Když dojdou zezadu k márnici, Holly se najednou vyvlékne svým pečovatelům a otočí se k Hodgesovi a Janey.

„Nechte mě jet s vámi. Chci jet s vámi.“

Teta Charlotte se rty stisknutými tak, že nejsou vidět, se tyčí za dcerou. „Pro dnešek už mám těch tvých extravagancí dost, slečno.“

Holly si jí nevšímá. Ledovým sevřením chytí Hodgese za ruku. „Prosím. Prosím.“

„Mně to nevadí,“ řekne Hodges, „jestli to nevadí Janey…“

Teta Charlotte se rozvzlyká. Jsou to nevábné, chraptivé skřeky vrány na kukuřičném poli. Hodges si vzpomene, jak se sklonila nad paní Whartonovou a políbila ji na studené rty, a najednou ho napadne nepříjemná možnost. Spletl se v Olivii, možná se spletl i v Charlotte Gibneyové. V lidech je přece jenom něco víc, než co je vidět na povrchu.

„Holly, vždyť toho muže ani neznáš!“

Janey položí Hodgesovi na zápěstí mnohem teplejší ruku. „Nechceš jet s Charlotte a Henrym, Bille? Mají spoustu místa. Můžeš sedět vzadu s Holly.“ Přesune pozornost na svou sestřenici. „Takhle by to šlo?“

„Ano!“ Holly stále svírá Hodgese za ruku. „To by bylo dobré!“

Janey se otočí ke strýci. „Vyhovuje vám to?“

„Jasně.“ Žoviálně poplácá Holly po rameni. „Čím víc nás bude, tím bude veseleji.“

„Správně, jen jí věnujte spoustu pozornosti,“ vrčí teta Charlotte. „Tak se jí to líbí. Je to tak, Holly?“ Nečeká na odpověď a zamíří k parkovišti, její podpatky vyťukávají morseovkou zlostný vzkaz.

Hodges se podívá na Janey. „A co moje auto?“

„Pojedu s ním já. Dej mi klíčky.“ A když je dostane, dodá: „Potřebuji ještě jednu věc.“

„Jo?“

Sebere mu z hlavy klobouk, nasadí si ho a pošoupne si ho ve správně bezstarostném úhlu k levému obočí. Nakrčí na něj nos a řekne: „Jó.“

19

Brady zaparkoval na ulici o kus dál od pohřebního ústavu, a srdce mu buší jako zvon. V ruce drží mobil. Číslo roznětky připojené k bombě na zadním sedadle toyoty má napsané inkoustem na zápěstí.

Pozoruje, jak pozůstalí postávají na chodníku. Tlustého bývalého policajta není možné přehlédnout, ve svém černém obleku vypadá velký jako dům. Nebo pohřební vůz. Na hlavě má směšně staromódní klobouk, jaký nosili policajti v černobílých detektivkách z padesátých let. Lidé začínají odcházet dozadu a po chvíli tam zamíří i Hodges a ta blonďatá mrcha. Brady předpokládá, že bude s ním, až auto vybuchne. Čímž dosáhne krásného efektu – matka a obě dcery. Má to v sobě eleganci rovnice, v níž byly vyřešené všechny proměnné.

Auta začínají odjíždět, všechna míří k němu, protože tudy se jede do Sugar Heights. Slunce září na čelních sklech, což zrovna nepomáhá, ale toyotu tlustého bývalého policajta není možné si splést, když se objeví na výjezdu od pohřebního ústavu, kde se krátce zastaví a pak zabočí k němu.

Brady ani nepohlédne na pronajatý chevrolet strýce Henryho, když projíždí kolem. Všechnu pozornost upírá na jedoucí auto tlustého bývalého policajta. Když projíždí kolem, na chvilku se ho zmocní zklamání. Ta blonďatá mrcha se nejspíš svezla s příbuznými, protože v toyotě sedí jenom řidič. Brady ho zahlédne jen letmo, ale ani v tom ostrém slunci si nemůže ten pitomý klobouk s ničím splést.

Brady vyťuká číslo. „Říkal jsem, že mě neuvidíš přicházet. Neříkal jsem to, pitomče?“

Stiskne ODESLAT.

20

Když se Janey natáhne, aby zapnula rádio, začne zvonit nějaký mobil. Poslední zvuk, který ze sebe na zemi vydá – všichni by měli mít takové štěstí –, je smích. Idiote, pomyslí si láskyplně, zase jsi odešel a nechal ho tu. Natáhne se k přihrádce pro rukavice. Zazvoní to podruhé.

Neozývá se to z přihrádky, ozývá se to zeza–

Nezazní žádný zvuk, aspoň ona ho neslyší, jen má na okamžik pocit, jako by nějaká silná ruka zatlačila do sedadla. Pak celý svět zbělá.

21

Holly Gibneyová, známá též jako Mumlavá Holly, má možná duševní problémy, ale ani psychotropní léky, které bere, ani cigarety, které potajmu kouří, ji nezpomalily fyzicky. Strýc Henry dupne na brzdy a Holly vyrazí z pronajatého chevroletu, zatímco výbuch ještě doznívá.

Hodges je hned za ní, běží ze všech sil. V hrudi ho bodá bolest, a tak ho napadne, že má možná infarkt. Částečně v to vlastně doufá, ale bolest přejde. Chodci se chovají jako vždycky, když do světa, který dosud považovali za samozřejmost, udělá díru násilný čin. Někteří padnou na chodník a zakryjí si hlavu. Jiní strnou na místě jako sochy. Několik aut zastaví. Většinou však zrychlí a okamžitě vyklízejí pole. Jedno z těch aut je šedohnědé subaru.

Když Hodges uhání za Janeyinou duševně labilní sestřenicí, v hlavě mu buší poslední vzkaz od pana Mercedesa jako obřadní buben: Zabiju tě. Neuvidíš mě přicházet. Zabiju tě. Neuvidíš mě přicházet. Zabiju tě. Neuvidíš mě přicházet.

Oběhne roh, sklouzne na hladkých podrážkách svých málokdy nošených polobotek, a skoro vrazí do Holly, která strnule stojí se svěšenými rameny a kabelkou houpající se na ruce. Třeští oči na to, co zbylo z Hodgesovy toyoty. Kapota se čistě odtrhla od podvozku a uprostřed rozbitého skla z ní šlehají plameny. Zadní sedadlo leží na boku sedm metrů daleko, jeho roztrhané polstrování hoří. Po ulici se opile potácí jakýsi muž a drží se za krvácející hlavu. Nějaká žena sedí na chodníku před trafikou, která má rozbitou výlohu, a Hodges si na jednu bláznivou chvíli myslí, že je to Janey, ale tahle žena má zelené šaty a šedé vlasy a samozřejmě to není Janey, nemůže to být Janey.

Pomyslí si Tohle je moje vina. Kdybych před čtrnácti dny použil otcovu pistoli, byla by Janey pořád naživu.

Je v něm však stále dost policajta na to, aby tu myšlenku zahnal (i když to nejde snadno). Na její místo vproudí chladné uvažování ostré jako břitva. Tohle žádná jeho chyba není. Udělal to stejný parchant, který vjel s ukradeným autem do davu lidí před Městským centrem.

Hodges uvidí v kaluži krve ležet jednu černou lodičku na vysokém podpatku, ve strouze uvidí utrženou paži v doutnajícím rukávu, jako by ji tam někdo vyhodil, a jeho mozek zařadí rychlost. Za chvilku tu bude strýc Henry a teta Charlotte, a to znamená, že nemá moc času.

Chytí Holly za ramena a otočí ji k sobě. Vlasy se jí uvolnily z bochánků princezny Leiy a visí jí do tváří. Její vytřeštěné oči hledí skrz něj. Jeho mysl – chladná jako nikdy – ví, že v takovém stavu mu není k ničemu. Pleskne ji nejdřív po jedné tváři, pak po druhé. Nijak tvrdě, ale dost, aby se jí zatřepotala víčka.

Lidé křičí. Houkají klaksony a u několika aut se spustí alarm. Ve vzduchu je cítit benzín, spálená guma, tavící se plast.

„Holly. Holly. Poslouchej mě.“

Dívá se, ale poslouchá? Hodges neví, ale není čas.

„Já ji miloval, ale nesmíš to nikomu říct. Nesmíš nikomu říct, že jsem ji miloval. Možná později, ale teď ne. Rozumíš?“ ¨

Přikývne.

„Potřebuji číslo tvého mobilu. A možná budu potřebovat i tebe.“ Jeho chladná mysl doufá, že ji potřebovat nebude, že dům v Sugar Heights bude dnes odpoledne prázdný, ale zřejmě to tak nebude. Hollyina matka a strýc budou muset odjet, aspoň na nějakou dobu, ale Charlotte nebude chtít, aby dcera jela s nimi. Protože Holly má duševní problémy. Holly je křehká. Hodgese napadne, kolik už asi prodělala zhroucení a jestli došlo i na sebevražedné pokusy. Tyhle myšlenky mu létají hlavou jako meteority, v jednu chvíli tu jsou, vzápětí zmizí. Na Hollyin křehký duševní stav nemá čas.

„Až tvoje matka a strýc půjdou na policejní stanici, pověz jim, že s tebou nikdo nemusí zůstávat. Pověz jim, že si poradíš sama. Dokážeš to?“

Přikývne, i když skoro jistě nemá tušení, o čem Hodges mluví.

„Někdo ti zavolá. Možná to budu já, nebo to možná bude mladík, co se jmenuje Jerome. Jerome. Dokážeš si to jméno zapamatovat?“

Přikývne, pak otevře kabelku a vytáhne brýlové pouzdro.

Tohle nepůjde, pomyslí si Hodges. Světla svítí, ale nikdo není doma. Stejně to musí zkusit. Chytí ji za ramena.

„Holly, já chci chytit toho chlapa, co to udělal. Chci ho donutit, aby za to zaplatil. Pomůžeš mi?“

Přikývne. Na tváři nemá žádný výraz.

„Tak to řekni. Řekni, že mi pomůžeš.“

Neřekne. Místo toho vytáhne z pouzdra sluneční brýle a nasadí si je, jako by na ulici nehořelo žádné auto a Janeyina paže neležela ve strouze. Jako by tu nekřičeli lidé a neblížil se zvuk sirén. Jako by byli někde na pláži.

Zlehka jí zatřese. „Potřebuju číslo tvého mobilu.“

Holly souhlasně přikývne, ale dál mlčí. Zaklapne kabelku a otočí se zase k hořícímu autu. Hodgese zaplaví zoufalství, jaké nikdy nezažil, až mu zvedne žaludek a rozežene myšlenky, které byly po třicet nebo čtyřicet vteřin dokonale jasné.

Za rohem se smykem vynoří teta Charlotte, až jí vlasy – černé, ale u kořínků bílé – vlají. Následuje ji strýc Henry. Jeho tučná tvář je bledá až na klaunsky červené skvrny na tvářích.

„Sharlie, stůj!“ křičí strýc Henry. „Myslím, že mám infarkt!“

Jeho sestra mu nevěnuje pozornost. Popadne Holly za loket, trhnutím ji otočí a prudce ji k sobě přitiskne, až zamáčkne Hollyin nikoliv nezanedbatelný nos mezi prsy. „NEDÍVEJ SE!“ huláká Charlotte a dívá se. „NEDÍVEJ SE, DRAHOUŠKU, NEDÍVEJ SE NA TO!“

„Skoro nemůžu dýchat,“ oznámí strýc Henry. Sedí na obrubníku se svěšenou hlavou. „Panebože, doufám, že neumírám.“

K prvním sirénám se přidaly další. Lidé se začínají plížit blíž, aby měli lepší výhled na hořící vrak na ulici. Někteří si ho fotí mobilem.

Hodges si pomyslí Dostatek výbušniny, aby vyhodil do vzduchu auto. Kolik jí ještě má?

Teta Charlotte stále svírá Holly ve smrtícím objetí a řve na ni, aby se nedívala. Holly se nezmítá, aby se vyprostila, ale jednu ruku má za zády. Něco v ní drží. Hodges sice ví, že je to nejspíš jen zbožné přání, ale doufá, že je to pro něj. Vezme si to, co mu podává. Je to pouzdro od slunečních brýlí. Je na něm zlatě embosované její jméno a adresa.

A také telefonní číslo.

22

Hodges vytáhne z vnitřní kapsy saka svou nokii, a když ji otevírá, uvědomuje si, že nebýt Janeyina jemného postrkování, zbýval by z přístroje jenom roztavený plast a syčící dráty v přihrádce na rukavice jeho upečené toyoty.

Zmáčkne zrychlenou volbu na Jeroma a modlí se, aby to ten kluk vzal, a on to vezme.

„Pane Hodgesi? Bille? Myslím, že jsem zrovna slyšel nějaký velký vý–“

„Sklapni, Jerome. Jenom poslouchej.“ Jde po chodníku posetém střepy. Sirény už jsou blízko a brzo budou tady, a on se musí řídit čirou intuicí. Ledaže si jeho podvědomí leccos samo propojilo. Už to občas zažil, nedostal všechny ty pochvaly a vyznamenání pro nic za nic.

„Poslouchám,“ řekne Jerome.

„O případu Městské centrum nic nevíš. Nevíš nic o Olivii Trelawneyové ani Janey Pattersonové.“ Samozřejmě že všichni tři spolu obědvali u DeMasia, ale nemyslí si, že by policie na to hned kápla, pokud vůbec někdy.

„Vím prd,“ odpoví Jerome. V hlase nemá žádnou nedůvěru nebo váhání. „Kdo se bude ptát? Policie?“

„Možná později. Nejdřív to budou tvoji rodiče. Protože ten výbuch, co jsi slyšel, bylo moje auto. Řídila Janey. V poslední minutě jsme se prohodili. Je… pryč.“

„Kristepane, Bille, to musíte oznámit! Říct to tomu starému parťákovi!“

Hodges si vzpomene, jak Janey říkala Je náš. V tomhle se shodneme, je to tak?

Je, pomyslí si. V tomhle se pořád shodneme, Janey.

„Zatím ne. V tuhle chvíli po tom jdu já a potřebuju, abys mi pomohl. Ten hajzl ji zabil a já chci jeho skalp, a míním ho dostat. Pomůžeš mi?“

„Ano.“ Žádné Do jakých potíží se můžu dostat? Žádné To by mi mohlo totálně zkazit Harvard. Žádné Mě z toho vynechte. Prostě Ano. Bůh žehnej Jeromu Robinsonovi.

„Musíš zajít na Modrý deštník místo mě a poslat tomu chlapovi, co to udělal, zprávu. Pamatuješ si moje uživatelské jméno?“

„Jo. Kermitfrog19. Hned si vezmu pa–“

„Není čas. Jenom si zapamatuj podstatu. A pošli to nejdřív tak za hodinu. Musí vědět, že jsem to neposílal před výbuchem. Musí vědět, že jsem pořád naživu.“

Jerome řekne: „Sem s tím.“

Hodges to udělá a ukončí hovor bez rozloučení. Zasune mobil do kapsy kalhot k brýlovému pouzdru od Holly.

Zpoza rohu se vyřítí hasičský vůz a za ním dvě policejní auta. Proženou se kolem Soamesova pohřebního ústavu, jehož majitel a kněz, který se zúčastnil obřadu Elizabeth Whartonové, teď stojí na chodníku, stíní si oči před sluncem a hořícím autem.

Hodgese čeká spousta mluvení, ale je tu ještě něco důležitějšího, co musí udělat hned. Sundá si sako, klekne a zakryje paži ve strouze. Cítí, jak mu do očí vhrkly slzy, ale zažene je zpátky. Brečet může později. V tuhle chvíli se slzy nehodí k historce, kterou musí vyprávět.

Policisté, dva mladíci, kteří přijeli každý sám, vystupují z vozů. Hodges je nezná. „Policisté,“ zavolá.

„Musím vás požádat, abyste vyklidil místo nehody, pane,“ řekne jeden z nich, „ale pokud jste byl svědkem toho…“ ukáže na hořící trosky toyoty, „… budu potřebovat, abyste zůstal poblíž, aby vás někdo mohl vyslechnout.“

„Já to nejen viděl, já měl být uvnitř.“ Hodges vytáhne peněženku a rozevře ji, aby policistům ukázal svůj průkaz s červeným razítkem VE VÝSLUŽBĚ. „Až do loňského podzimu mi dělal parťáka Pete Huntley. Měli byste mu okamžitě zavolat.“

Jiný policista se zeptá: „To bylo vaše auto, pane?“

„Jo.“

První policista řekne: „Tak kdo ho řídil?“

23

Brady přijede domů dlouho před polednem s pocitem, že všechny jeho problémy jsou vyřešené. Naproti přes ulici stojí před svým domkem starý pan Beeson. „Slyšel jste to?“

„Co?“

„Velký výbuch někde ve městě. Objevila se spousta kouře, ale už zmizel.“

„Měl jsem dost hlasitě puštěné rádio,“ odpoví Brady.

„Myslím, že vybuchla stará továrna na barvy, to je můj názor. Klepal jsem u vaší matky na dveře, ale asi spí.“ Oči mu zajiskří tím, co zůstalo nevyřčeno: Vyspává.

„Asi to tak bude,“ řekne Brady. Nelíbí se mu, co ten starý vlezlý dědek udělal. Bradyho představa o výborných sousedech je žádní sousedé. „Musím jít, pane Beesone.“

„Pozdravujte ode mě maminku.“

Brady odemkne dveře, vejde dovnitř a zamkne za sebou. Zavětří. Nic. I když… možná ne tak docela nic. Možná nepatrný závan čehosi nepříjemného, jako pach kuřecí mršiny, která zůstala v odpadcích pod dřezem o pár dnů déle.

Brady jde nahoru do jejího pokoje. Odhrne přehoz a odhalí její bledou tvář a upřené oči. Teď už mu tolik nevadí, a co z toho, že je pan Beeson vlezlý? Brady potřebuje udržet všechno pohromadě už jenom pár dní, takže do prdele s panem Beesonem. Do prdele i s jejíma vytřeštěnýma očima. On ji nezabil, zabila se sama. Přesně tak, jako se měl zabít ten tlustý bývalý policajt, a co má být, že to neudělal? Už je po něm, takže do prdele s tlustým bývalým policajtem. V. V. už je definitivně ve výslužbě. Užívejte si ji v pokoji, detektive Hodgesi.

„Udělal jsem to, mami,“ řekne. „Dokázal jsem to. A tys mi pomohla. Sice jenom v duchu, ale…“ Jenže si tím není tak úplně jistý. Možná to byla opravdu máma, kdo mu připomněl, aby auto toho policajta zase zamkl. On na to vůbec nemyslel.

„Každopádně díky,“ dokončí chabě. „Díky za všechno. A je mi líto, že jsi mrtvá.“

Oči na něj zírají.

Natáhne k ní ruku – opatrně – a špičkami prstů jí zatlačí oči, jak to lidé někdy dělají ve filmech. Několik vteřin to vydrží, ale pak se víčka vysunou nahoru jako unavené staré rolety a pohled je tu zas. Upřený pohled, který říká Tys mě zabil, zlatíčko.

Úplně mu tím zkazila náladu a Brady jí zase přetáhne pokrývku přes obličej. Jde dolů a pustí si televizi, myslí si, že aspoň jedna z místních stanic bude vysílat živou reportáž z místa výbuchu, ale všude je ticho po pěšině. To ho velice popudí. Copak nepoznají automobilovou bombu, když jim jedna vybuchne do ksichtu? Očividně nepoznají. Zřejmě je mnohem důležitější Rachael Rayová se svým oblíbeným receptem na nějakou zasranou sekanou.

Vypne tu idiotskou bednu a spěchá do velína, vysloví chaos, aby oživil počítače, a temno, aby zastavil sebevražedný program. Šoupá nohama a tancuje, máchá pěstmi nad hlavou a zpívá to, co si pamatuje z písničky „Bim bam, čarodějnice je mrtvá“, jen místo čarodějnice zpívá policajt. Myslí si, že mu pak bude líp, jenže není. Mezi všetečným nosem pana Beesona a upřeným pohledem jeho matky ten jeho dobrý pocit – pocit, na kterém pracoval, pocit, který si zasloužil – pomalu vyprchal.

To nevadí. Blíží se koncert a on se na něj musí připravit. Posadí se k dlouhému pracovnímu stolu. Ložiskové kuličky, které předtím byly v jeho sebevražedné vestě, jsou teď nasypané do tří sklenic od majonézy. Vedle nich je krabice třílitrových igelitových sáčků na potraviny. Začne je plnit (ne přeplňovat) kuličkami. Ta práce ho uklidňuje a jeho dobrý pocit se začne vracet. Potom, zrovna když končí, zahouká parníková píšťala.

Brady zamračeně vzhlédne. Je to speciální upozornění, které si naprogramoval do čísla tři. Zazní, když na stránkách Modrého deštníku dostane zprávu, ale to není možné. Jediná osoba, se kterou na Modrém deštníku komunikoval, byl Kermit William Hodges alias tlustý bývalý policajt alias definitivně V. V.

Odráží se nohama a přejede s židlí k počítači číslo tři. Hledí na ikonu Modrého deštníku, k níž přibyla jednička v červeném kroužku. Klikne na ni. Rozšířenýma očima a s otevřenými ústy civí na zprávu na obrazovce.

Kermitfrog19 s vámi chce chatovat!

Chcete chatovat s kermitfrog19?

A N

Brady by rád věřil, že ta zpráva byla odeslána včera večer nebo dnes ráno předtím, než Hodges a ta blonďatá nanynka odešli od něj z domu, ale má smůlu. Slyšel, jak zpráva právě dorazila.

Sebral odvahu – protože tohle je mnohem děsivější než dívat se do očí své mrtvé matky –, klikne na A a čte.

Netrefils mě.

🙂

A něco by sis měl zapamatovat, blbečku: jsem jako tvoje boční zrcátko. Víš, jak to s nima je: VŠECHNO JE VE SKUTEČNOSTI BLÍŽ, NEŽ TO VYPADÁ.

Vím, jak ses dostal do jejího mercedesu, a nebylo to parkovacím klíčem. Ale tys mi na to skočil, co? Jasně že jo. Protože jsi blbeček.

Mám seznam všech dalších aut, do kterých ses vloupal mezi 2007 a 2009.

Mám další info, kterou se mi ti teď nechce prozrazovat, ale něco ti rád prozradím: píše se PACHATEL, ne BACHATEL.

Proč ti to říkám? Protože už tě nemíním chytat a předávat poldům. Proč bych měl? Já už policajt nejsem.

Zabiju tě.

Brzo nashle, mamánku.

Přes všechen šok a úžas se Bradyho pohled stále vrací k poslednímu řádku.

Dojde ke komoře a nohy mu připadají jako chůdy. Jakmile je uvnitř a zavře za sebou dveře, začne ječet a mlátit pěstmi do polic. Místo psa těch negrů se mu podařilo zabít vlastní matku. To bylo zlé. Teď se mu podařilo zabít někoho jiného místo toho policajta, a to je horší. Nejspíš to byla ta blonďatá mrcha. Blonďatá mrcha, která měla na hlavě poldův klobouk z nějakého úchylného důvodu, který by pochopila jenom jiná blondýna.

Jednou věcí si je však jistý: v tomto domě už není bezpečno. Hodges nejspíš jenom blufuje, když tvrdí, že je blízko, ale třeba ne. O té Druhé věci ví. Ví o vloupačkách do aut. Říká, že ví další věci. A…

Brzo nashle, mamánku.

Musí odsud vypadnout. Brzo. Ale nejdřív musí něco obstarat.

Brady se vrátí nahoru a vejde do matčiny ložnice, ale na obrys pod pokrývkou sotva pohlédne. Jde do její koupelny, začne hledat v zásuvkách toaletky, až najde fén. Pak se pustí do práce.

24

Hodges je opět ve výslechové místnosti č. 4 – té, která mu přinášela štěstí –, ale tentokrát je na opačné straně stolu, naproti Peteovi Huntleymu a jeho nové parťačce, ohromující dlouhovlasé zrzce s kouřově šedýma očima. Výslech je kolegiální, ale to nic nemění na základních faktech: jeho auto někdo vyhodil do vzduchu a byla při tom zabita žena. Dalším faktem je, že výslech je výslech.

„Mělo to něco společného s mercedesovým vrahem?“ ptá se Pete. „Co myslíš, Billy? Je to přece hodně pravděpodobné, že? Vzhledem k tomu, že oběť byla sestra Olivie Trelawneyové?“

A je to tu: oběť. Žena, se kterou spal poté, co v životě dospěl do stádia, kdy si myslel, že už nikdy s žádnou ženou spát nebude. Žena, která ho uměla rozesmát a poskytovala mu útěchu, žena, která byla jeho parťačkou v tomto posledním vyšetřování, stejně jako býval Pete Huntley. Žena, která na něj krčila nos a posmívala se jeho jó.

Ne abych tě někdy slyšel, jak jim říkáš oběti, říkal mu Frank Sledge kdysi za starých časů… ale v tuhle chvíli to musí přijmout.

„Nevidím žádnou spojitost,“ odpoví mírně. „Vím, jak to vypadá, ale někdy je doutník prostě pokouřeníčko a náhoda je prostě náhoda.“

„Jak jste…“ začne Isabelle Jaynesová, pak zavrtí hlavou. „Špatná otázka. Proč jste se s ní sešel? Vyšetřoval jste případ Městského centra na vlastní pěst?“ Jestli hraje strýčka ve velkém stylu, na to se přímo nezeptá, možná z úcty k Peteovi. Přece jenom je to Peteův dávný kamarád, koho tu vyslýchají, tenhle oplácaný chlapík v pomačkaných oblekových kalhotách a bílé košili plné krvavých skvrn, a s kravatou, kterou si ráno uvázal, teď povolenou na půl žerdi s uzlem někde na hrudníku.

„Mohl bych se napít vody, než začneme? Ještě jsem dost otřesený. Byla to milá dáma.“

Janey byla sakra víc než jen to, ale chladnokrevná část jeho mysli, která – aspoň prozatím – udržuje tu rozpálenou část na uzdě, mu napovídá, že tohle je správný postup, cesta, která povede ke zbytku jeho příběhu stejně, jako úzká nájezdní rampa vede na čtyřproudou dálnici. Pete vstane a vyjde ven. Isabelle nic neříká, dokud se nevrátí, jen si prohlíží Hodgese těma kouřově šedýma očima.

Hodges vypije půl kelímku na jeden zátah, pak řekne: „Tak jo. Začíná to tím obědem u DeMasia, Pete. Pamatuješ?“

„Jasně.“

„Vyptával jsem se tě na všechny případy, na kterých jsme dělali – myslím na ty velké –, když jsem odcházel do penze, ale ten, který mě zajímal nejvíc, byl masakr u Městského centra. Myslím, že jsi to věděl.“

Pete nic neřekne, ale pousměje se.

„Pamatuješ, jak jsem se tě ptal, jestli jsi někdy přemýšlel o paní Trelawneyové? Konkrétně jestli mluvila pravdu o tom, že neměla náhradní klíč?“

„Mhm.“

„Mě hlavně zajímalo to, jestli jsme k ní byli fér. Jestli jsme neměli klapky na očích kvůli tomu, jaká byla.“

„Jak to myslíte, jaká byla?“ zeptá se Isabelle.

„Děsně otravná. Pořád sebou škubala, byla nafoukaná a hned se urážela. Abych vám to trochu přiblížil, na chvilku to obraťte a vzpomeňte si na to, kolik lidí věřilo Donaldu Davisovi, když tvrdil, že je nevinný. Důvod? Protože sebou neškubal, nebyl nafoukaný a neurážel se. Skutečně dokázal přesvědčivě zahrát žalem zdrceného a pronásledovaného manžela, a navíc dobře vypadal. Jednou jsem ho viděl na Kanálu 6 a ta pěkná blonďatá hlasatelka z něho měla málem nohy křížem.“

„To je nechutné,“ napomene ho Isabelle, ale usměje se.

„Jo, ale je to pravda. Měl šarm. Naproti tomu Olivia Trelawneyová byla naprostý opak. Takže jsem se začal zajímat, jestli jsme té její verzi dali vůbec šanci.“

„Dali.“ Pete to řekne bez jakéhokoli výrazu.

„Možná dali. V každým případě jsem tu já, v penzi, a mám dost času. Až moc času. A jednoho dne – těsně předtím, než jsem tě pozval na ten oběd, Pete – si říkám Dejme tomu, že fakt mluvila pravdu. Jestli jo, kde teda byl ten druhý klíč? A potom – to bylo hned po tom našem obědě – jsem šel na internet a začal hledat. A víš, na co jsem narazil? Na jakousi technickou vychytávku, které se říká ,krádež dat‘.“

„Co to je?“ zeptá se Isabelle.

„Ale no tak,“ zasáhne Pete. „Opravdu si myslíš, že jí nějaký počítačový génius ukradl signál klíče? Potom prostě náhodou našel její náhradní klíč v přihrádce na rukavice nebo pod sedadlem? Náhradní klíč, na který zapomněla? To je strašně přitažené za vlasy, Bille. Zvlášť když vezmeš v úvahu, že ta ženská byla ukázkový příklad agresivní neurotičky.“

Klidně, jako by ani ne před třemi hodinami nepřikryl vlastním sakem utrženou paži ženy, kterou miloval, shrne Hodges to, co Jerome zjistil o krádežích dat, a prezentuje to jako vlastní průzkum. Poví jim, že šel do bytu na Lake Avenue popovídat si s matkou Olivie Trelawneyové („Pokud je ještě naživu – to jsem nevěděl jistě.“) a zjistil, že tam bydlí Oliviina sestra Janelle. Vynechá svou návštěvu domu v Sugar Heights a rozhovor s Randeym Peeplesem, zaměstnancem bezpečnostní agentury Bdělá stráž, protože by to mohlo vést k otázkám, na něž by tihle dva tvrdě vymáhali odpověď. Časem si to zjistí sami, ale on je teď panu Mercedesovi blízko, ví to. Potřebuje jenom trochu času.

Jak doufá.

„Paní Pattersonová mi řekla, že její matka je v domově důchodců asi třicet mil odsud – jmenuje se Slunná pláň. Nabídla mi, že tam zajede se mnou a představí mě. Takže jsem se mohl na pár věcí zeptat.“

„Proč to dělala?“ zeptá se Isabelle.

„Protože si myslela, že jsme možná na její sestru tlačili tak, že kvůli tomu spáchala sebevraždu.“

„Blbost,“ řekne Pete.

„Kvůli tomu se s tebou nebudu hádat, ale rozumíš tomu uvažování, ne? A naději, že její sestra bude očištěná od obvinění z nedbalosti?“

Pete rukou naznačí, aby pokračoval. Hodges to udělá, ale nejdřív dopije vodu. Chce odsud vypadnout. Pan Mercedes si touhle dobou už možná přečetl zprávu, kterou poslal Jerome. Jestli to tak je, možná se dá na útěk. To by Hodgesovi vyhovovalo. Chlapa na útěku uvidíte snáz, než když se schovává.

„Vyptával jsem se té staré paní, a nic jsem se nedozvěděl. Akorát se mi ji podařilo rozčílit. Ranila ji mrtvice a potom brzo zemřela.“ Vzdychne. „Paní Pattersonová – Janelle – z toho byla strašně špatná.“

„Byla na vás naštvaná?“ zeptá se Isabelle.

„Ne. Protože s tím nápadem souhlasila. Když její matka zemřela, neznala ve městě nikoho kromě matčiny ošetřovatelky, která už má taky svoje léta. Měla moje číslo, tak mi zavolala. Že potřebuje pomoct, zvlášť když sem letí horda příbuzných, které sotva zná, a já byl ochotný jí vypomoct. Janelle napsala nekrolog. Já jsem zařizoval ostatní.“

„Proč byla ve vašem autě, když vybuchlo?“

Hodges popisuje Hollyino zhroucení. Nezmíní se o tom, že si Janey v poslední chvíli přivlastnila jeho nový klobouk, ne kvůli tomu, že by to ohrozilo jeho verzi, ale protože to příliš bolí.

„Tak jo,“ řekne Isabelle. „Seznámil jste se se sestrou Olivie Trelawneyové a oblíbil jste si ji natolik, že jí říkáte křestním. Ta sestra zařídí mámin výslech. Mámu raní mrtvice a zemře, možná proto, že ji všechno to vzpomínání příliš rozrušilo. Sestra po pohřbu vyletí do vzduchu – ve vašem autě –, a vy pořád nevidíte spojitost s mercedesovým vrahem?“

Hodges rozhodí rukama. „Jak by ten chlap mohl vědět, že se vyptávám? Nikde v novinách jsem to neinzeroval.“ Otočí se k Peteovi. „Nemluvil jsem o tom s nikým, ani s tebou.“

Pete, který si očividně stále přemílá možnost, že jejich osobní pocity vůči Olivii Trelawneyové mohly ovlivnit vyšetřování, se pořád tváří nasupeně. Hodgesovi je to celkem jedno, protože přesně to se stalo. „Ne, jenom jsi to ze mě při tom obědě tahal.“

Hodges mu věnuje široký úsměv. Žaludek se mu z něj poskládá jako origami. „Hele,“ řekne, „platil jsem já, ne?“

„Kdo jiný by vás mohl chtít odpálit na onen svět?“ ptá se Isabelle. „Má vás Santa na seznamu neposlušných chlapečků?“

„Kdybych měl hádat, vsadil bych na rodinu Abbasciových. Kolik těch parchantů jsme tehdy ve čtvrtým roce uklidili kvůli těm zbraním, Pete?“

„Nejmíň tucet, ale…“

„Jo, a za rok dvakrát tolik kvůli vydírání a korupci. Nadělali jsme z nich fašírku a Nosatý Fabby říkal, že nás oba dostane.“

„Billy, Abbasciové nemůžou nikoho dostat. Fabrizio je po smrti, jeho bratr v blázinci, kde si myslí, že je Napoleon nebo kdo, a zbytek je za mřížemi.“

Hodges se na něj jenom významně podívá.

„Tak jo,“ řekne Pete, „člověk nikdy nepochytá všechny šváby, ale i tak je to šílené. Při vší úctě, kámo, ale ty seš prostě vysloužilý platfusák. Poslali tě do důchodu.“

„Správně. Což znamená, že po mně mohli jít a nevyvolat tím úplnou smršť. Ty máš naproti tomu pořád zlatý štít připíchnutý na průkazu.“

„Takový nápad je směšný,“ řekne Isabell a založí si ruce pod prsy, jako by říkala Tím tahle záležitost končí.

Hodges pokrčí rameny. „Někdo se mě pokusil vyhodit do vzduchu a já nevěřím, že mercedesový vrah nějak telepaticky zjistil, že se dívám na případ zmizelého klíče. A i kdyby to nějak zjistil, proč by šel po mně? Co by na něho ukazovalo?“

„No, je blázen,“ řekne Pete. „Pro začátek to nestačí?“

„To jo, ale opakuju – jak by to zjistil?“

„Nemám ponětí. Poslouchej, Billy, nezatajuješ něco? Cokoliv?“

„Ne.“

„Myslím, že jo,“ ozve se Isabelle. Nakloní hlavu. „Hele, nespal jste s ní, nebo jo?“

Hodges k ní přesune pohled. „Co myslíte vy, Izzy? Podívejte se na mě.“

Chvíli jeho pohled vydrží, pak oči sklopí. Hodges nemůže uvěřit, jak blízko se Izzy dostala. Ženská intuice, pomyslí si, a potom ještě Asi je štěstí, že jsem nezhubl víc nebo si nenapatlal do vlasů nějakou tu sračku Just For Men.

„Hele, Pete, chci už vypadnout. Dostat se domů, dát si pivo a nějak si to v klidu přebrat.“

„Přísaháš, že už nic nezatajuješ? Teď je to jenom mezi náma.“

Hodges odmítne svou poslední možnost všechno vyklopit, ani nemrkne. „Vůbec nic.“

Pete mu řekne, aby s nimi zůstal v kontaktu. Zítra nebo v pátek po něm budou chtít oficiální výpověď.

„Není problém. A Pete? Být tebou, v nejbližší budoucnosti bych si pořádně prohlídl auto, než do něho sednu.“

Když dojdou ke dveřím, Pete vezme Hodgese kolem ramen a přitiskne ho k sobě. „Omlouvám se,“ řekne. „Je mi líto, co se stalo, a že jsme se museli takhle vyptávat.“

„To je v pořádku. Děláš jen svou práci.“

Pete ho přimáčkne k sobě ještě víc a zašeptá mu do ucha: „Určitě něco tajíš. Myslíš, že beru oblbovací pilulky?“

Hodges na okamžik přehodnocuje své možnosti. Pak si vzpomene, jak Janey říkala Je náš.

Vezme Petea za paže, podívá se mu zpříma do tváře a řekne: „Tápu v tom stejně jako ty. Věř mi.“

25

Hodges projde arénou detektivního oddělení, čelí zvědavým pohledům a odráží otázky s kamenným výrazem, který povolí jenom jednou. Cassie Sheenová, se kterou pracoval nejčastěji, když měl Pete dovolenou, řekne: „Heleme se. Pořád živý a ošklivější než dřív.“

Hodges se usměje. „Tohle musí být Cassie Sheenová, botoxová královna.“ Zvedne loket jako na obranu, když Cassie popadne ze stolu těžítko a zamává s ním. Všechno mu to připadá falešné a zároveň skutečné. Jako ty dívčí souboje odpoledne v televizi.

Na chodbě je poblíž automatů s občerstvením řada židlí. Na dvou sedí teta Charlotte a strýc Henry. Holly s nimi není a Hodges instinktivně sáhne na brýlové pouzdro v kapse u kalhot. Zeptá se strýce Henryho, jestli je mu už líp. Strýc Henry řekne, že je, a poděkuje mu. Hodges se obrátí k tetě Charlotte a zeptá se, jak se jí daří.

„Jsem v pořádku. Ale mám starosti o Holly. Myslím, že si to vyčítá, protože ona je ten důvod… však víte.“

Hodges ví. Důvod, proč Janey jela jeho autem. Janey by v něm seděla samozřejmě i tak, ale pochybuje, že by to změnilo Hollyiny pocity.

„Byla bych ráda, kdybyste s ní promluvil. Nějak jste ji upoutal.“ Její oči získají nepříjemný lesk. „Stejně jako jste upoutal Janelle. Něco na vás musí být.“

„Promluvím s ní,“ slíbí Hodges a udělá to, ale nejdřív s ní bude mluvit Jerome. Tedy za předpokladu, že to číslo na brýlovém pouzdře funguje. Klidně totiž může být na pevnou linku někde… kde že to bydlí? V Cincinnati? Clevelandu?

„Doufám, že ji nebudeme muset identifikovat,“ říká strýc Henry. V jedné ruce drží plastový kelímek s kávou. Skoro se jí nenapil a Hodgese to nepřekvapuje. Káva na policejním oddělení je notoricky známá. „Jak bychom mohli? Rozmetalo ji to na kousíčky.“

„Nebuď blázen,“ okřikne ho teta Charlotte. „To po nás nebudou chtít. To přece nemůžou.“

Hodges řekne: „Jestli mají její otisky prstů – to mají u většiny lidí –, tak to udělají takhle. Můžou vám ukázat fotky jejího oblečení nebo šperky.“

„Jak bychom mohli vědět, co nosila za šperky?“ vykřikne teta Charlotte. Policista, který si kupuje nealko, se po ní ohlédne. „A sotva jsem si všímala, co má na sobě!“

Hodges by se vsadil, že odhadovala cenu každého stehu, ale nijak to nekomentuje. „Možná se budou ptát na jiné věci.“ Třeba na něj. „Nemělo by to trvat dlouho.“

Je tu výtah, ale Hodges jde raději po schodech. Sejde na první podestu, tam se opře o stěnu, zavře oči a několikrát se pořádně, roztřeseně nadechne. Přicházejí slzy. Rukávem si je utře. Teta Charlotte vyjádřila starost o Holly – stejnou starost má i Hodges –, ale žádný smutek nad neteří rozmetanou na kusy. Na Janey ji v tuto chvíli nejspíš zajímá nejvíc to, co se stane s tou utěšenou hromadou peněz, kterou zdědila po sestře.

Doufám, že ji odkázala nějaké nemocnici pro psy, sakra, pomyslí si Hodges.

Sedne si, zadýchaně při tom zamručí. Jeden schod použije jako provizorní stůl, položí na něj brýlové pouzdro a z peněženky vytáhne pomačkaný list papíru se dvěma řadami čísel.

26

„Haló?“ Ten hlas je tichý, opatrný. „Haló, kdo je to?“

„Jmenuji se Jerome Robinson, madam. Bill Hodges vám zřejmě říkal, že asi zavolám.“

Ticho.

„Madam?“ Jerome sedí u svého počítače a svírá svůj android tak pevně, že málem praská. „Slečno Gibneyová?“

„Jsem tu.“ Skoro vzdychne. „Říkal, že chce chytit tu osobu, která zabila moji sestřenici. Došlo ke strašnému výbuchu.“

„Já vím,“ řekne Jerome. Kousek dál po chodbě si Barb už po tisící začne přehrávat svoji novou nahrávku od ’Round Here. Jmenuje se Polibky v lunaparku. Ještě ho to nedohnalo k šílenství, ale blíží se tomu s každým přehráním.

Mezitím ta žena v telefonu začne plakat.

„Madam? Slečno Gibneyová? Přijměte moji upřímnou soustrast.“

„Sotva jsem ji znala, ale byla to moje sestřenice a byla ke mně milá. Stejně jako pan Hodges. Víte, na co se mě zeptal?“

„Ne-e.“

„Jestli jsem něco snídala. Že to bylo ohleduplné?“

„To jistě bylo,“ řekne Jerome. Pořád nemůže uvěřit, že ta živá, vitální dáma, se kterou byli na večeři, je mrtvá. Pamatuje si, jak jí jiskřily oči, když se smála, a jak Billa škádlila kvůli tomu jeho jó. Teď telefonuje se ženou, kterou nikdy neviděl, velmi zvláštní ženou, podle řeči. Mluvit s ní je jako zneškodňovat bombu. „Madam, Bill mě požádal, abych tam s vámi šel.“

„On přijde s vámi?“

„Teď zrovna nemůže. Musí zařídit další věci.“

Znovu ticho, a potom, hlasem tak tichým a ustrašeným, že ji Jerome sotva zaslechne, se Holly zeptá: „Nejste nebezpečný? Protože já se lidí bojím, víte. Moc se bojím.“

„Ne, madam, nejsem nebezpečný.“

„Chci pomoct panu Hodgesovi. Chci pomoct chytit toho muže, který to udělal. Musí být šílený, nemyslíte?“

„Ano,“ souhlasí Jerome. V chodbě zazní další písnička a dvě holčičky – Barbara a její kamarádka Hilda – vyrazí radostný jekot, který je tak pronikavý, že by mohl rozbíjet sklenice. Pomyslí na tři nebo čtyři tisíce takových Barbar a Hild, které zítra večer budou ječet unisono, a děkuje bohu, že tuhle šichtu na sebe vzala máma.

„Mohl byste přijít, ale nevím, jak vás pustit dovnitř,“ řekne Holly. „Strýc Henry nastavil alarm proti lupičům, než odjel, a já neznám kód. Myslím, že zavřel i bránu.“

„To všechno už mám zařízené,“ uklidní ji Jerome.

„Kdy přijdete?“

„Můžu tam být za půl hodiny.“

„Jestli budete mluvit s panem Hodgesem, vyřídíte mu něco?“

„Jistě.“

„Povězte mu, že jsem taky smutná.“ Odmlčí se. „A že si beru lexapro.“

27

Ve stejnou středu pozdě odpoledne se Brady ubytuje v obrovském Motelu 6 poblíž letiště a použije na to jednu z kreditek na jméno Ralph Jones. Má kufřík a batoh. V batohu má jedno náhradní oblečení, protože víc nepotřebuje na těch pár desítek hodin života, které mu ještě zbývají. V kufříku má polštář ZADEK PARKING, pytlík na moč Urinesta, zarámovanou fotografii, několik podomácku vyrobených rozbuškových spínačů (očekává, že bude potřebovat jenom jeden, ale není nad to mít jistotu), Druhou věc, několik igelitových potravinových sáčků s ložiskovými kuličkami a tolik podomácku vyrobené trhaviny, že by mohl vyhodit do vzduchu jak motel, tak přilehlé parkoviště. Vrátí se ke svému subaru, vytáhne jakýsi objemný předmět (trochu namáhavě, sotva se tam vejde), odnese ho do pokoje a opře o stěnu.

Lehne si na postel. Hlava na polštáři v něm vyvolává divný pocit. Připadá mu nahá. A jaksi sexy.

Pomyslí si Pronásledovala mě smůla, ale už jsem se jí zbavil a pořád jsem na nohou.

Zavře oči. Brzy chrápe.

28

Jerome zaparkuje svůj wrangler tak, že se předkem skoro dotýká zavřené brány na adrese 729 Lilac Drive, vystoupí a stiskne zvonek. Má důvod tu být, pokud by ho někdo z bezpečnostní služby tady v Sugar Heights zastavil a začal se ho vyptávat, ale ten důvod obstojí jen tehdy, pokud žena uvnitř potvrdí, že tu má co dělat, a on si není jistý, jestli na to může spoléhat. Jeho předchozí konverzace s touto dámou naznačovala, že je dost vykolejená. Každopádně ho nikdo nezastavil a po chvíli, kdy tam tak postával a snažil se vypadat, že sem patří – tohle je jedna z těch příležitostí, kdy se člověk cítí obzvlášť černý –, se Holly ozve.

„Ano? Kdo je to?“

„Jerome, slečno Gibneyová. Přítel Billa Hodgese, pamatujete?“

Pomlka je tak dlouhá, že se Jerome chystá stisknout tlačítko znovu, ale pak se ozve: „Máte kód k bráně?“

„Ano.“

„Dobře. A jestli jste přítel pana Hodgese, asi mi můžete říkat Holly.“

Vyťuká kód a brána se otevře. Vjede dovnitř a sleduje, jak se brána za ním zavírá. Zatím to jde dobře.

Holly je u předních dveří a vykukuje na něj postranním oknem jako vězeň v návštěvní místnosti věznice s maximální ostrahou. Má na sobě župan, pod ním pyžamo a vlasy jako vrabčí hnízdo. Jeromovi prolétne hlavou krátký přízračný scénář: Holly stiskne na alarmu poplašné tlačítko (skoro jistě stojí těsně u ovládacího panelu), a až dorazí mládenci z ostrahy, obviní ho z loupeže. Nebo z něj udělají násilníka se zálibou ve flanelových pyžamech.

Dveře jsou zamčené. Ukáže na ně. Holly chvíli stojí jako robot s vybitou baterií. Pak otočí zástrčkou. Když Jerome otevře dveře, spustí se pronikavé pípání, Holly couvne o několik kroků a oběma rukama si zakryje ústa.

„Ať nemám kvůli vám potíže! Nechci se dostat do potíží!“

Je dvojnásob nervóznější než on a Jeroma to trochu uklidní. Namačká kód na panelu alarmu a stiskne VŠECHNO ZAJIŠTĚNO. Pípání zmlkne.

Holly se zhroutí na ozdobně vyřezávanou židli, která vypadá, že možná stála tolik, že by to stačilo na roční školné na dobré vysoké (i když na Harvardu možná ne), a vlasy jí visí kolem obličeje jako tmavá křídla. „Tohle byl nejhorší den v mém životě,“ řekne. „Chudák Janey. Chudák, chudák Janey.“

„Je mi to líto.“

„Ale aspoň že to není moje vina.“ Zvedne k němu oči s chabým, dojemným vzdorem. „To nikdo nemůže říct. Já přece nic neudělala.“

„Jistěže ne,“ potvrdí Jerome.

Zní to afektovaně, ale Holly se trochu usměje, takže to snad bude v pořádku. „Jak je panu Hodgesovi? Je to velmi, velmi, velmi milý muž. I když mojí matce se nelíbí.“ Pokrčí rameny. „Ale kdo se jí vlastně líbí?“

„Pan Hodges je v pořádku,“ odpoví Jerome, i když pochybuje, že je to pravda.

„Vy jste černý,“ dívá se na něj rozšířenýma očima.

Jerome se podívá na své ruce. „No jo, viďte?“

Vyprskne skřípavým smíchem. „Promiňte. To bylo hrubé. Je príma, že jste černý.“

„Černá frčí,“ řekne Jerome.

„Samozřejmě. Velice frčí.“ Holly vstane, kousne se do dolního rtu, pak očividně jen silou vůle vystrčí ruku před sebe. „Ruku na to, Jerome.“

Potřese si s ní. Její ruka je vlhká. Jako by si potřásal s tlapkou malého ustrašeného zvířátka.

„Musíme si pospíšit. Jestli se moje matka a strýc Henry vrátí a nachytají vás tu, budu mít potíže.“

Vy? pomyslí si Jerome. A co jeden černý kluk?

„Ta paní, co tu dřív bydlela, byla taky vaše sestřenice, že?“

„Ano. Olivia Trelawneyová. Neviděla jsem ji, co jsem byla na vysoké. Nikdy s mojí mámou nevycházely.“ Vážně se na něj podívá. „Musela jsem z vysoké odejít. Měla jsem potíže.“

Jerome věří, že je měla. A má. Přesto se mu na ní něco líbí. Bůh ví co. Rozhodně to není ten smích připomínající nehty drásající tabuli.

„Víte, kde je její počítač?“

„Ano. Zavedu vás tam. Můžete si pospíšit?“

To bych měl, pomyslel si Jerome.

29

Počítač zesnulé Olivie Trelawnyeové je chráněný heslem, což je směšné. Protože když obrátí klávesnici, najde dole fixem napsáno OTRELAW.

Holly, která stojí mezi dveřmi a nervózně si popotahuje límec županu, zamumlá něco, co Jerome nepochytí.

„Co?“

„Ptala jsem se, co hledáte.“

„Poznám to, jestli to najdu.“ Otevře vyhledávač a napíše do vyhledávacího pole PLAČÍCÍ DÍTĚ. Žádný výsledek. Zkusí NAŘÍKAJÍCÍ MIMINO. Nic. Zkusí KŘIČÍCÍ ŽENA. Nic.

„Mohlo by to být schované.“ Tentokrát ji slyší zřetelně, protože její hlas zazněl přímo u jeho ucha. Trochu nadskočí, ale Holly si toho nevšimne. Opírá se v předklonu o kolena a hledí na Oliviin monitor. „Zkuste AUDIO SLOŽKY.“

To je dobrý nápad, tak to udělá. Ale tam nic není.

„Tak jo,“ řekne Holly, „jděte na MOŽNOSTI SYSTÉMU a podívejte se na ZVUK.“

„Holly, ten jenom řídí vstup a výstup. Takové věci.“

„Ale no jo. Stejně to zkuste.“ Holly si přestane kousat rty.

Jerome to udělá. Pod výstupem je menu s položkami REPRODUKTORY, SLUCHÁTKA a PŘIHLÁSIT ZVUKOVÝ DRIVER. Pod vstupem je ZABUDOVANÝ MIKROFON a KONEKTOR. Nic, co by nečekal.

„Nějaký další nápad?“ zeptá se.

„Otevřete ZVUKOVÉ EFEKTY. Tamhle nalevo.“

Otočí se k ní. „Hele, vy se v tomhle vyznáte, co?“

„Udělala jsem si počítačový kurz. Z domova. Po skypu. Bylo to zajímavé. Pokračujte, podívejte se na ZVUKOVÉ EFEKTY.“

Jerome to udělá a nad tím, co uvidí, jen zamrká. Kromě ŽÁBY, SKLA, PING, POP a PŘEDENÍ – běžní podezřelí – je tam položka STRAŠIDLA.

„Tohle jsem ještě nikdy neviděl.“

„Já taky ne.“ Pořád se mu ještě nedokáže podívat přímo do tváře, ale její chování se jinak pozoruhodně změnilo. Přitáhne si židli a posadí se vedle něj, zastrčí si splihlé vlasy za uši. „A to znám programy Macu skrz na skrz.“

„Propoj se se svým špatným já,“ řekne Jerome a zvedne ruku.

Holly s pohledem upřeným na obrazovku si s ním plácne. „Zahraj to, Same.“

Jerome se zakření. „Casablanca.“

„Ano. Viděla jsem ten film sedmdesát třikrát. Mám Movie Book. Zapisuju si všechno, co vidím. Moje matka říká, že je to obsedantně-kompulzivní porucha.“

„Život je obsedantně-kompulzivní porucha,“ řekne Jerome.

Holly bez úsměvu odpoví: „Propoj se se svým špatným já.“

Jerome zvýrazní STRAŠIDLA a odklepne enter. Ze stereoreproduktorů po stranách Oliviina počítače začne kvílet dítě. Holly to snese. Chytí Jeroma za rameno, teprve když ta žena zaječí „Proč jsi mu dovolila, aby zavraždil moje dítě?“

„Kurva!“ vyjekne Jerome a chytí Holly za ruku. Ani o tom nepřemýšlí a Holly se neodtáhne. Oba zírají na počítač, jako by mu narostly zuby a chňapl po nich.

Chvíle ticha, a pak začne dítě plakat znovu. Žena znovu zakřičí. Program se zopakuje potřetí, pak se zastaví.

Holly se na Jeroma podívá konečně přímo a oči má tak veliké, že jí málem vypadávají z důlků. „Věděl jste, že se to stane?“

„Šmarjá, určitě ne.“ Možná něco tušil, jinak by ho sem Bill neposílal, ale tohle? „Holly, dokážete něco o tom programu zjistit? Třeba kdy byl nainstalovaný? Jestli ne, vůbec to neva–“

„Posuňte se.“

Jerome si s počítači umí poradit, ale Holly hraje na klávesnici jako na Steinway. Po několika minutách pátrání řekne: „Vypadá to, že byl nainstalovaný prvního července loňského roku. Ten den byla nainstalovaná hromada dalších věcí.“

„Mohlo to být naprogramované tak, aby to hrálo v určitou dobu, že? Tři cykly a dost?“

Netrpělivě na něho pohlédne. „Samozřejmě.“

„Tak jak to, že to nehraje pořád? Vy tu přece bydlíte. Slyšeli byste to.“

Holly kliká myší jako šílená a ukáže mu něco dalšího. „Tohle jsem už viděla. Je to program typu slave, schovaný v jejích mailových kontaktech. Vsadím se, že Olivia o něm vůbec nevěděla. Jmenuje se Zrcadlo. Nedá se použít k zapnutí počítače – aspoň si myslím, že nedá –, ale pokud je zapnutý, můžeš na něm přehrávat všechno ze svého počítače. Otevírat složky, číst maily, dívat se na historii vyhledávačů… nebo deaktivovat programy.“

„Když už byla po smrti,“ řekne Jerome.

„Uch.“ Holly se zašklebí.

„Proč to tady ten dotyčný nechával? Proč to úplně nevymazal?“

„Nevím. Možná prostě zapomněl. Já na něco zapomínám každou chvíli. Moje matka říká, že bych zapomněla i vlastní hlavu, kdybych ji neměla nasazenou na krku.“

„Jo, moje máma to říká taky. Ale kdo to je? O kom tu mluvíme?“

Holly se nad tím zamyslí. Přemýšlejí oba. A po nějakých pěti vteřinách promluví oba současně.

„Její ajťák,“ řekne Jerome a Holly zároveň pronese: „Její počítačová podpora.“

Jerome se začne probírat zásuvkami Oliviina počítačového stolu, hledá nějakou fakturu na počítačové služby, účet s razítkem ZAPLACENO nebo třeba navštívenku. Mělo by tu být aspoň něco z toho, jenže není. Jerome si klekne a vleze pod stůl do prostoru pro kolena. Tam taky nic není.

„Podívejte se na ledničku,“ řekne. „Lidi na ni někdy věší strašné blbosti, pod ty malé magnety.“

„Je tu spousta magnetů,“ hlásí Holly, „ale na ledničce nic není, jenom navštívenka realitního agenta a taky bezpečnostní agentury Bdělá stráž. Myslím, že Janey všechno ostatní sundala. Nejspíš vyhodila.“

„Je tu sejf?“

„Pravděpodobně, ale proč by si moje sestřenice schovávala navštívenku svého ajťáka do sejfu? Není to přece nic cenného, ve smyslu peněz.“

„To je fakt,“ připustí Jerome.

„Jestli nějakou vizitku měla, byla by u jejího počítače. Neschovávala by ji. Přece si i heslo napsala přímo na klávesnici, kristepane.“

„Pěkná blbost,“ řekne Jerome.

„Totální.“ Holly si zřejmě najednou uvědomuje, jak jsou blízko u sebe. Vstane a vrátí se ke dveřím. Začne se znovu tahat za límec. „Co teď budete dělat?“

„Asi bych měl zavolat Billovi.“

Vytáhne mobil, ale než stačí telefonát vyřídit, Holly pronese jeho jméno. Jerome se na ni podívá. Stojí mezi dveřmi a vypadá v tom plandavém domácím oblečení ztraceně.

„V tomhle městě musí být snad miliarda ajťáků,“ řekne.

Tolik zdaleka ne, ale hodně ano. Jerome to ví a Hodges už taky, protože mu to Jerome řekl.

30

Hodges pozorně poslouchá všechno, co mu Jerome hlásí. Potěší ho, jak Jerome chválí Holly (a doufá, že i Holly bude mít radost, pokud poslouchá), ale trpce ho zklame, že nemají žádné vodítko na počítačového maníka, který pracoval na Oliviině stroji. Jerome si myslí, že je to určitě tím, že Janey jeho vizitku vyhodila. Hodges, který má mozek vytrénovaný na podezírání, si pomyslí, že pan Mercedes se možná sakra důkladně postaral, aby Olivia žádnou navštívenku neměla. Jenže tohle nikam nevede. Copak by sis o vizitku neřekl, kdyby ten chlap odvedl dobrou práci? A nenechal si ji po ruce? Ledaže…

Požádá Jeroma, aby mu dal Holly.

„Haló?“ ozve se tak slabounce, že musí špicovat uši.

„Holly, je v Oliviině počítači adresář?“

„Chviličku.“ Slyší tiché cvakání. Když se Holly zase ozve, zní užasle. „Není.“

„Připadá vám to divné?“

„Trochu jo.“

„Mohl ten chlap, co jí nahrál do počítače ty strašidelné zvuky, vymazat adresář?“

„No jistě. Snadno. Beru svoje lexapry, pane Hodgesi.“

„To je výborné, Holly. Můžete mi povědět, jak moc Olivia používala svůj počítač?“

„Jistě.“

„Zatím mi dejte Jeroma, než se podíváte.“

Jerome se ozve a řekne, že je mu líto, že toho nedokázali najít víc.

„Ne, ne, vedli jste si skvěle. Když ses jí prohrabával stolem, nenašel jsi nějaký hmatatelný adresář?“

„Ne, ale spousta lidí se s nima už nenamáhá – všechny svoje kontakty mají v počítači a telefonech. To víte, že?“

Hodges by to zřejmě měl vědět, ale svět se poslední dobou pohybuje na jeho vkus příliš rychle. On sám ani neumí naprogramovat přehrávač DVD.

„Vydržte, Holly s vámi chce znovu mluvit.“

„S Holly vám to jde docela dobře, co?“

„Jsme v pohodě. Tady je.“

„Olivia měla všechny možné programy a oblíbené webovky,“ říká Holly. „Hodně chodila na Hulu a Huffpo. A historie jejího vyhledávání… připadá mi, že strávila brouzdáním po netu víc času než já, a to už je co říct.“

„Holly, proč by člověk, který je skutečně závislý na svém počítači, neměl po ruce vizitku servisu?“

„Protože po její smrti sem ten chlap vlezl a odnesl si ji,“ odpoví Holy okamžitě.

„Možná, ale vezměte v úvahu to riziko – zvlášť když v téhle čtvrti na všechno dohlíží bezpečnostní agentura. Musel by znát kód k bráně, kód k domácímu alarmu… a i tak by potřeboval klíč od domu…“ Ztichne.

„Pane Hodgesi? Jste tam ještě?“

„Ano. A klidně mi říkejte Bille.“

To však nechce. Možná nemůže. „Pane Hodgesi, je to protřelý zločinec? Jako v Jamesu Bondovi?“

„Myslím, že je jenom blázen.“ A přesně ze stejného důvodu pro něj možná riziko nehraje roli. Podívejte se na riziko, které podstoupil u Městského centra, kde najel do zástupu lidí.

Ale pořád mu to ještě nesedí.

„Dejte mi ještě Jeroma, ano?“

Předá telefon a Hodges Jeromovi řekne, že je čas vypadnout, než se teta Charlotte a strýc Henry vrátí a nachytají ho, jak si s Holly užívají u počítače.

„Co budete dělat, Bille?“

Podívá se ven na ulici, kde šero už začalo pohlcovat denní barvy. Táhne na sedmou. „Vyspím se na to,“ řekne.

31

Než jde Hodges do postele, stráví čtyři hodiny u televize, dívá se na pořady, které mu sice proudí do očí, ale rozpadnou se dřív, než doputují k mozku. Snaží se o ničem nepřemýšlet, protože přesně tak se otevírají vrátka těm správným nápadům. Správné nápady se vždycky vynoří jako výsledek správného propojení, a nějaké spojení čeká, až na ně dojde, Hodges to cítí. Možná víc než jedno spojení. Nepustí si Janey do myšlenek. Později ano, ale v tuto chvíli by se mu z ní zadřelo soukolí.

Klíčovou záležitostí je počítač Olivie Trelawneyové. Někdo do něj nahrál strašidelné zvuky a nejpravděpodobnější podezřelý je její IT poradce. Tak proč neměla jeho navštívenku? Počítačový adresář jí mohl vymazat na dálku – a Hodges by se vsadil, že to udělal –, ale když umřela, vloupal se do jejího domu, aby ukradl pitomou vizitku?

Hodgesovi volá nějaký novinář. Pak se ozve kdosi z Kanálu šest. Po třetím zavolání kohosi z médií Hodges telefon vypne. Neví, kdo jim dal jeho telefonní číslo, ale doufá, že dotyčný dostal za tu informaci dobře zaplaceno.

Něco mu neustále krouží hlavou a vrací se to, i když to nemá žádnou souvislost: Ona si myslí, že chodí mezi námi.

Osvěží si paměť nahlédnutím do zápisníku a připomene si, kdo mu to říkal: pan Bowfinger, ten autor pohlednicových textů. Seděli s Bowfingerem na zahradních židlích a Hodges si vzpomene, jak byl rád, že jsou ve stínu. Tehdy obcházel všechny sousedy a sbíral informace, hledal někoho, kdo třeba zahlédl podezřelé vozidlo, které by projíždělo ulicí.

Ona si myslí, že chodí mezi námi.

Bowfinger mluvil o paní Melbournové, která bydlí přes ulici. Paní Melbournová patří k organizaci cvoků, kteří věří v UFO a říkají si NVVVJ.

Hodges usoudí, že je to jenom zatoulané echo, jako úryvek populární písničky, který se může spustit, když je mozek přetížený. Svlékne se, jde do postele a přichází Janey. Janey nakrčí nos, řekne jó a poprvé od dětství Hodges pláče tak dlouho, až z toho usne.

Probudí se ve čtvrtek nad ránem, jde se vymočit, zamíří zpátky do postele, ale zarazí se a vytřeští oči. To, co hledal – to spojení –, je najednou tady, má ho přímo před nosem.

Nenamáháte se schovávat si navštívenku, když žádnou nepotřebujete.

Řekněme, že ten chlapík nebyl na volné noze, neměl vlastní domácí firmičku, ale pracoval pro nějakou společnost. Pokud to tak bylo, mohli jste zavolat na číslo té společnosti, kdykoli jste ho potřebovali, protože jste si jejich číslo snadno zapamatovali, třeba 555-9999, anebo čísla podle slova COMPUTER.

Jestli pracoval pro společnost, jezdil za zákazníky služebním autem.

Hodges se vrátí do postele přesvědčený, že spánek se mu tentokrát vyhne, ale nebylo to tak.

Pomyslí si Jestli měl dost výbušnin na to, aby vyhodil moje auto do vzduchu, určitě jich má víc.

Pak znovu zabere.

Zdá se mu o Janey.

Polibky v lunaparku

1

Hodges je ve čtvrtek ráno vzhůru v šest hodin a připraví si velkou snídani: dvě vejce, čtyři plátky slaniny, čtyři topinky. Nemá chuť, ale donutí se sníst každé sousto, nabádá se, že je to palivo pro tělo. Možná bude mít možnost se dneska někde najíst, ale možná taky ne. Jak ve sprše, tak při odhodlaném žvýkání vydatné snídaně (teď už na jeho váhu nikdo nedohlíží) se mu neustále vrací jedna myšlenka, stejná, se kterou šel včera večer spát. Jako by ho strašila.

Kolik výbušnin?

To vede k dalším nepříjemným úvahám. Třeba jak je ten chlap – magor – míní použít. A kdy.

Dojde k rozhodnutí: dnes je poslední den. Chce vystopovat pana Mercedesa sám a utkat se s ním. Zabít ho? Ne, to ne (pravděpodobně ne), ale zmlátit ho do bezvědomí by bylo skvělé. Kvůli Olivii. Kvůli Janey. Kvůli Janice a Patricii Crayovým. Kvůli všem ostatním lidem, které pan Mercedes loni u Městského centra zabil nebo zmrzačil. Lidem, kteří tak zoufale hledali práci, že vstali uprostřed noci a čekali v mokré mlze, až se ty dveře otevřou. Ztracené životy. Ztracené naděje. Ztracené duše.

Takže ano, chce toho parchanta. Ale jestli ho nedostane dnes, předá celou věc Peteovi Huntleymu a Izzy Jaynesové a přijme všechny důsledky… které, jak ví, můžou klidně skončit vězením. Na tom nezáleží. Už toho má na svědomí spoustu, ale soudí, že ještě trochu zatížení unese. Ale žádné další masové zabíjení. To by zničilo i to poslední, co z něj zbývá.

Rozhodne se, že si dá čas do osmi večer dnešního dne, to bude nepřekročitelná čára. V těch třinácti hodinách toho může zvládnout tolik co Pete a Izzy. Nejspíš víc, protože není svázaný rutinou a postupy. Dnes si s sebou vezme otcovu osmatřicítku. A Veselého pleskače – toho taky.

Pleskač putuje do pravé přední kapsy sportovního saka, revolver pod levou paži. V pracovně popadne i spis pana Mercedesa – už je docela tlustý – a odnese ho do kuchyně. Když si ho znovu pročítá, dálkovým ovládáním zapne televizi na lince a naladí Kanál šest a jejich Ráno v sedm. Skoro se mu uleví, když vidí, že se na břehu jezera převrátil nějaký jeřáb a napůl potopil člun plný chemikálií. Nechce, aby jezero byli víc znečištěné, než už je (pokud je to vůbec možné), ale nehoda vytlačila vybuchlé auto na druhé místo. To byly dobré zprávy. Špatné bylo, že ho identifikovali jako detektiva, už v penzi, který vedl vyšetřování masakru u Městského centra, a ženu zabitou při výbuchu identifikovali jako sestru Olivie Trelawneyové. Ukázali i fotografii, na které on a Janey stojí před Soamesovým pohřebním ústavem, bůhví, kdo ji dělal.

„Policie neříká, jestli existuje spojení s loňskou masovou vraždou u Městského centra,“ říká vážně hlasatel, „ale stojí za pozornost, že pachatel zločinu ještě nebyl dopaden. Další zprávy. Očekává se, že Donald Davis bude obžalován…“

Hodges už na Donalda Davise zvysoka kašle. Vypne televizi a vrátí se k poznámkám ve svém bloku. Stále je prochází, když mu zazvoní telefon – ne mobil (i když dneska ho má u sebe), ale ten na stěně. Je to Pete Huntley.

„Ty jsi ale ranní pták,“ ozve se Pete.

„Dobrá detektivní práce. Co pro tebe můžu udělat?“

„Včera jsme měli zajímavý rozhovor s Henrym Siroisem a Charlotte Gibneyovou. To jsou strýc a teta Janelle Pattersonové, víš?“

Hodges čeká, co přijde.

„Ta teta je zvlášť fascinující. Myslí si, že Izzy měla pravdu, že jste ty a Pattersonová byli mnohem víc než známí. Myslí si, že jste byli velmi dobří přátelé.“

„Vyklop, jak to myslíš, Pete.“

„Že jste dělali dvouhrbé zvíře. Pokládali potrubí. Krájeli dort. Schovávali klobásu. Prováděli horizontální džo– “

„Asi už chápu. Dovol, abych ti o tetě Charlotte něco pověděl, ano? Kdyby viděla fotku Justina Biebera, jak si povídá s královnou Alžbětou, řekla by ti, že Bíb ji obhospodařuje. ,Jenom se podívejte na ty jejich oči,‘ řekla by.“

„Takže jste nebyli.“

„Ne.“

„Tohle ti beru jenom prozatím – hlavně kvůli starým časům –, ale stejně chci vědět, co tajíš. Protože tohle smrdí.“

„Nastav uši: netajím… vůbec… nic.“

Na druhém konci se rozhostí ticho. Pete čeká, až Hodges ztratí nervy a ticho přeruší, jenže zapomněl, kdo ho ten trik naučil.

Nakonec se vzdá. „Myslím, že si kopeš jámu, Billy. Radím ti, zahoď tu lopatu dřív, než budeš tak hluboko, že nedokážeš vylézt.“

„Díky, parťáku. Vždycky je dobré dostávat životní ponaučení ve čtvrt na osm ráno.“

„Dnes odpoledne tě chci mít znovu na výslechu. A tentokrát ti možná budu muset něco přečíst.“

To znamenalo poučení o právech.

„S radostí ti pomůžu. Zavolej mi na mobil.“

„Fakt? Co jsi v důchodu, nikdy ho nenosíš.“

„Dneska si ho vezmu.“ A je to tak. Protože příštích dvanáct nebo čtrnáct hodin bude naprosto odpenzionovaný.

Ukončí hovor a vrátí se ke svým zápiskům, než otočí stránku, pokaždé si nasliní ukazovák. Zakroužkuje si jedno jméno: Radney Peeples. Chlapík z bezpečnostní agentury Bdělá stráž, se kterým mluvil v Sugar Heights. Jestli Peeples dělá svoji práci aspoň napůl dobře, možná má klíč k panu Mercedesovi. Jenže není šance, že na Hodgese zapomene, rozhodně ne poté, co ho Hodges nejdřív donutil ukázat služební průkaz a pak se ho vyptával. A bude vědět, že dnes je Hodges v hlavních zprávách. Není čas přemýšlet o tom, jak ten problém vyřešit, Hodges nechce na agenturu volat dřív, než budou mít obvyklou pracovní dobu. Protože ten hovor musí vypadat jako běžná rutina.

Další, kdo mu volá – tentokrát na mobil – je teta Charlotte. Hodgese nepřekvapuje, že se mu ozývá, ale to neznamená, že má radost.

„Já nevím, co mám dělat!“ křičí. „Musíte mi pomoci, pane Hodgesi!“

„S čím nevíte, co máte dělat?“

„S tělem! S Janelliným tělem! Ani nevím, kde vůbec je!“

Hodgesovi pípne mobil, podívá se, co je to za číslo.

„Paní Gibneyová, mám další hovor a musím ho vzít.“

„Nechápu, proč nemůžete…“

„Janey nikam neuteče, takže teď nezavěšujte. Zavolám vám.“

Utne ji uprostřed skřehotavých protestů a vezme hovor od Jeroma.

„Myslel jsem, že by se vám dneska hodil šofér,“ řekne Jerome. „Vzhledem k vaší momentální situaci.“

Hodges chvilku neví, o čem ten kluk mluví, ale pak si vzpomene, že jeho toyota se proměnila v zuhelnatělé úlomky. Její zbytky jsou teď v péči forenzního oddělení místní policie, kde ji ještě dnes budou mužové v bílých pláštích zkoumat, aby určili, jaký druh trhaviny byl k výbuchu použit. Včera večer se vrátil domů taxíkem. Opravdu bude potřebovat svézt. A uvědomí si, že Jerome může být užitečný i jinak.

„To by bylo dobré,“ odpoví, „ale co škola?“

„Udržuju si dobrý průměr,“ řekne Jerome trpělivě. „Taky pracuju pro Citizens United a učím na počítačových kurzech pro postižené děti. Vynechat jeden den si můžu dovolit. A s mámou a tátou už jsem si to vyjednal. Jenom po mně chtěli, abych se vás zeptal, jestli se vás pokusí vyhodit do vzduchu ještě někdo.“

„To vlastně není úplně vyloučeno.“

„Vydržte chvilku.“ Hodges slyší Jeromovo slabé volání: „Prý nikdo!“

Hodges se přes to všechno musí usmát.

„Budu tam v cuku letu,“ říká Jerome.

„Nepřekračuj povolenou rychlost. V devět hodin to bude stačit. Mezitím se pocvič v hereckých schopnostech.“

„Fakt? Jakou roli nacvičuju?“

„Koncipienta z advokátní kanceláře,“ říká Hodges. „A díky, Jerome.“

Přeruší spojení, jde do pracovny, zapne počítač a hledá zdejšího právníka, který se jmenuje Schron. Je to nezvyklé jméno a najde ho bez potíží. Poznamená si název firmy a Schronovo křestní jméno, George. Pak se vrátí do kuchyně a zavolá tetě Charlotte.

„Hodges,“ ohlásí se. „Tak vám volám.“

„Nelíbí se mi, když mi někdo zavěsí telefon, pane Hodgesi.“

„Asi jako se nelíbí mně, když vykládáte mému starému parťákovi, že jsem šukal vaši neteř.“

Slyší šokované vyjeknutí a následné ticho. Skoro doufá, že mu zavěsí. Když nezavěsí, poví jí, co potřebuje vědět.

„Ostatky Janey budou v Huronské okresní márnici. Dnes si je nebudete moci vyzvednout. Zřejmě ani zítra ne. Budou muset provést pitvu, což je absurdní vzhledem k příčině smrti, ale takový je protokol.“

„Vy to nechápete! Máme rezervované letenky!“

Hodges se podívá kuchyňským oknem ven a pomalu počítá do pěti.

„Pane Hodgesi? Jste tam ještě?“

„Jak to vidím, máte dvě možnosti, paní Gibneyová. Jedna je zůstat tady a udělat správnou věc. Ta druhá je využít svoji rezervaci a odletět domů, ať se postará město.“

Teta Charlotte začne kňourat. „Viděla jsem, jak se na ni díváte, a jak se ona dívá na vás. Já jsem jenom odpověděla na otázky té policistky.“

„S velkou horlivostí, to nepochybuju.“

„S čím?“

Vzdychne. „Nechme toho. Navrhuju vám, abyste s bratrem osobně zašli do okresní márnice. Nevolejte předem, ať si můžou prohlédnout vaše obličeje. Promluvte s doktorem Galworthym. Jestli tam Galworthy nebude, chtějte doktora Patela. Když je osobně požádáte, aby věc urychlili – a dokážete to udělat příjemným tónem –, pomůžou vám, jak budou moct. Odvolejte se na mě. Táhl jsem to s nimi už od začátku devadesátých let.“

„Znovu budeme muset nechat Holly samotnou,“ stěžuje si teta Charlotte. „Zamkla se v pokoji. Ťuká na laptopu a nechce vyjít ven.“

Hodges zjistí, že se škube za vlasy, a donutí se přestat. „Jak stará je vaše dcera?“

Dlouhá pauza. „Čtyřicet pět.“

„Tak to ji pravděpodobně budete moci nechat bez chůvy.“ Snaží se zarazit to, co se mu dere na jazyk, ale nedokáže to. „Pomyslete, kolik tím ušetříte peněz.“

„Neočekávám, že pochopíte, v jaké situaci Holly je, pane Hodgesi. Kromě toho, že je moje dcera duševně labilní, je také velice citlivá.“

Hodges si pomyslí: O to těžší to s vámi má. Tentokrát se ovládne a zůstane zticha.

„Pane Hodgesi?“

„Pořád jsem tu.“

„Vy náhodou asi nevíte, jestli Janelle zanechala závěť, nebo ano?“

Zavěsí.

2

V motelu stráví Brady dlouhou dobu ve sprše se zhasnutými světly. Líbí se mu teplo jako v lůně a pravidelné bubnování. Taky se mu líbí tma, a to je dobře, protože brzy jí bude mít vrchovatě. Rád by věřil, že se uskuteční něžné shledání matky s dítětem – možná typu matky s milencem –, ale v hloubi duše to vidí jinak. Může si na to hrát, ale… ne.

Jenom temnota.

Bůh mu starosti nedělá, ani věčné pomalé opékání za spáchané zločiny. Není žádné peklo ani žádné nebe. Každý s trochou rozumu ví, že takové věci neexistují. Jak krutá by musela být nějaká nadřazená bytost, aby stvořila tak zkurvený svět, jako je tenhle? I kdyby mstivý bůh televizních kazatelů a černoprdelníků zneužívajících děti skutečně existoval, jak by ten vrhač blesků mohl Bradymu vyčítat to, co udělal? Byl to Brady, kdo popadl otcovu ruku a přistrčil ji k elektrickému vedení, které ho popravilo? Ne. Byl to Brady, kdo strčil kus jablka Frankiemu do krku? Ne. Byl to snad on, kdo mlel pořád dokola o tom, jak jim docházejí peníze a že skončí v útulku pro bezdomovce? Ne. Byl to snad on, kdo usmažil otrávený hamburger a řekl Sněz to, mami, je výborný?

Může mu někdo klást za vinu, že útočí na svět, který z něho udělal to, co je?

Brady si to nemyslí.

Přemítá o teroristech, kteří zbořili Světové obchodní centrum (přemítá o nich často). Ti šašci si opravdu mysleli, že půjdou do ráje, kde budou žít v nějakém věčném luxusním hotelu a budou je obsluhovat překrásné mladé panny. Dost legrační, a nejlepší na tom bylo co? Že naletěli… a nevěděli to. Získali jenom krátký výhled na spoustu oken a závěrečný záblesk. A potom, stejně jako tisíce obětí, byli prostě pryč. Puf. Sbohem a šáteček. Zmizíte, vrazi a zavraždění, všechno jedno, zmizíte do vesmírné prázdné množiny, která obklopuje osamělou modrou planetu a všechny její nesmyslně se pachtící obyvatele. Všechna náboženství lžou. Všechna pravidla morálky jsou blud. Dokonce i hvězdy jsou přeludy. Pravda je temnota a jediná věc, na které záleží, je udělat prohlášení, než do ní člověk vstoupí. Proříznout světu kůži a zanechat jizvu. Historie není koneckonců nic jiného: zjizvená tkáň.

3

Brady se oblékne a odjede do drogerie s nepřetržitou otvírací dobou, která je nedaleko letiště. V koupelnovém zrcadle viděl, že matčin elektrický strojek zdaleka neodvedl dokonalou práci. Jeho lebka potřebuje lepší údržbu. Najde jednorázové holicí strojky a holicí pěnu. Vezme i další baterie, protože těch není nikdy dost. Z otáčecího stojanu vytáhne brýle s čistými skly. Vybere si kostěné obroučky, protože díky nim vypadá jako student. Aspoň jemu to tak připadá.

Cestou k pokladně se zastaví u lepenkové reklamy se čtyřmi vyřezanými postavami chlapců z ’Round Here. Nápis hlásá POŘIĎTE SI OHOZ NA VELKOLEPOU SHOW 3. ČERVNA! Někdo však přeškrtl 3. ČERVNA a pod to napsal DNES VEČER.

Brady si trička kupuje obvykle ve velikosti M – vždycky byl štíhlý –, ale dnes si vybere XL a přidá ho k ostatnímu nákupu. Nemusí stát ve frontě, takhle brzo je tu jediný zákazník.

„Jdete dnes na koncert?“ ptá se dívka u kasy.

Brady se na ni široce usměje. „Jasně.“

Cestou zpět do motelu začne Brady přemýšlet o svém autě. Dělá mu starosti. Krycí jméno Ralph Jones je naprosto v pořádku, ale subaru je registrované na Bradyho Hartsfielda. Jestli V. V. zjistí jeho jméno a oznámí to poldům, mohl by být problém. Motel je dostatečně bezpečný – už nechtějí vědět poznávací značku, říkají si jenom o řidičák –, jenže auto bezpečné není.

V. V. není nablízku, napomíná se Brady. Jenom se tě snažil vyplašit.

Jenže co když ne. Tenhle konkrétní detektiv vyřešil spoustu případů, než se z něj stal V. V., a vypadá to, že ho starý grif ještě tak docela neopustil.

Místo aby jel rovnou zpátky k Motelu 6, Brady zabočí na letiště, koupí si lístek a nechá subaru v dlouhodobém parkingu. Dnes večer ho bude potřebovat, ale prozatím je mu dobře tam, kde je.

Pohlédne na hodinky. Za deset devět. Jedenáct hodin do vystoupení, pomyslí si. Možná dvanáct hodin do temnoty. Může to být méně, může to být více. Ale ne o moc víc.

Nasadí si nové brýle a nese svůj nákup necelý kilometr zpátky do motelu. Cestou si píská.

4

Když Hodges otevře dveře u domu, Jerome se okamžitě zahledí na osmatřicítku v podpažním pouzdře. „Nebudete s tím na nikoho střílet, že ne?“

„Pochybuju. Považuj ji za talisman pro štěstí. Patřila mému tátovi. A mám povolení nosit skrytou zbraň, pokud tě trápí tohle.“

„Mě trápí to,“ řekne Jerome, „jestli je, nebo není nabitá.“

„Samozřejmě že je. Co sis myslel, že udělám, jestli ji přece jenom budu muset použít? Budu s ní házet?“

Jerome vzdychne a prohrábne si čapku tmavých vlasů. „Začíná to být hustý.“

„Chceš vycouvat? Jestli ano, tak mazej. Teď hned. Ještě si můžu půjčit auto.“

„Ne, jsem v pohodě. To kvůli vám mě to napadlo. Pod očima nemáte váčky, ale kufry.“

„Budu v pořádku. Každopádně jsem si dal ještě dnešek. Jestli toho chlapa do večera nenajdu, zajdu za svým bývalým parťákem a všechno mu povím.“

„Do jak velkého maléru se dostanete?“

„Nevím a moc mě to nezajímá.“

„Do jak velkého maléru se dostanu já?“

„Do žádného. Kdybych to nemohl zaručit, seděl bys v tuhle chvíli na hodině algebry.“

Jerome se na něj útrpně podívá. „Algebru jsme měli před čtyřmi lety. Tak povídejte, co můžu dělat.“

Hodges povídá. Jerome je ochotný, ale pochybuje.

„Minulý měsíc – ne abyste to někdy našim prozradil – se naše parta pokusila dostat do Punče a Judy, toho nového tanečního klubu v centru. Chlap u dveří se ani nepodíval na můj nádherný falešný průkaz, odmávl mě z fronty pryč a poradil mi, abych si šel do mlíčňáku na koktejl.“

Hodges řekne: „To mě nepřekvapuje. Obličej máš sedmnáctiletý, ale naštěstí pro mě máš hlas aspoň na pětadvacet.“ Podá Jeromovi papír s napsaným telefonním číslem. „Zavolej tam.“

Když to recepční v bezpečnostní agentuře Bdělá stráž vezme, Jerome jí řekne, že je Martin Lounsbury, koncipient u firmy Canton, Silver, Makepeace a Jackson. Momentálně pracuje s Georgem Schronem, mladším partnerem, který je pověřený dát do pořádku několik věcí týkajících se majetku zesnulé Olivie Trelawneyové. Jedna z těch záležitostí se týká počítače paní Trelawneyové. On by dnes měl najít toho počítačového specialistu, který na stroji pracoval, a zdá se možné, že některý zaměstnanec agentury ve čtvrti Sugar Heights by jim snad mohl pomoci lokalizovat toho džentlmena.

Hodges udělá z palce a ukazováku kroužek a Jeromovi tak naznačí, že si vede skvěle. Pak mu podá popsaný papírek.

Jerome si ho přečte a řekne: „Jedna sousedka paní Trelawneyové, paní Helen Wilcoxová, se zmiňovala o nějakém Rodneym Peeplesovi?“ Poslouchá, pak přikývne. „Radney, rozumím. To je zajímavé jméno. Snad by mi mohl zavolat, jestli to nebude příliš velký problém? Můj šéf je trochu tyran a jsem opravdu pod velkým tlakem.“ Poslouchá. „Ano? Aha, to je výborné. Děkuji mnohokrát.“ Sdělí recepční číslo svého mobilu a Hodgesovy pevné linky, pak zavěsí a otře si z čela neexistující pot. „Jsem rád, že to mám za sebou. Hu!“

„Šlo ti to dobře,“ ujistí ho Hodges.

„Co když Cantonovi, Silverovi a těm dalším zavolá, aby si to ověřila? A zjistí, že tam o žádném Martinovi Lounsburym neslyšeli?“

„Její práce je předávat vzkazy, ne je zkoumat.“

„Co když si to bude ověřovat ten Peeples?“

Hodges si to nemyslí. Podle něj ho zastaví jméno Helen Wilcoxová. Když tehdy před sídlem v Sugar Heights s Peeplesem mluvil, Hodges získal silný dojem, že Peeplesův vztah s Helen Wilcoxovou je víc než jen platonický. Možná jen o něco víc, možná o hodně víc. Podle něj dá Peeples Martinovi Lounsburymu to, co chce, aby měl pokoj.

„Co budeme dělat teď?“ ptá se Jerome.

Teď je čeká něco, čím Hodges strávil nejméně polovinu kariéry. „Čekat.“

„Jak dlouho?“

„Dokud Peeples nebo někdo jiný z těch ostrých hochů nezavolá.“ Protože v tuto chvíli vypadá agentura Bdělá stráž jako nejlepší vodítko. Jestli se nijak nerozvine, budou muset jet do Sugar Heights a začít se vyptávat sousedů. Z takové vyhlídky není nadšený, vzhledem ke svému aktuálnímu statusu televizní celebrity.

Mezitím se přistihne, že znovu myslí na pana Bowfingera a paní Melbournovou, tu mírně praštěnou dámu, která bydlí na druhé straně ulice. S těmi jejími řečmi o tajemných černých SUV a zájmem o létající talíře by paní Melbournová klidně mohla hrát nějakou bizarní postavičku ve starém filmu Alfreda Hitchcocka.

Myslí si, že chodí mezi námi, říkal Bowfinger a posměšně zakomíhal obočím, ale proč proboha se to Hodgesovi pořád míhá hlavou?

Je za deset deset, když Jeromovi zazvoní mobil. Když zazní úryvek „Hells Bells“ od AC/DC , oba nadskočí. Jerome po mobilu chňapne.

„Stojí tu NEZNÁMÉ ČÍSLO. Co mám dělat, Bille?“

„Vzít to. Je to on. A pamatuj, kdo jsi.“

Jerome přijme hovor a řekne: „Haló, tady je Martin Lounsbury.“ Poslouchá. „Á, zdravím, pane Peeplesi. Děkuji mnohokrát, že jste se mi ozval.“

Hodges naškrábe další vzkaz a přistrčí ho přes stůl k Jeromovi. Jerome ho rychle přelétne očima.

„Aha… ano… paní Wilcoxová o vás hovořila velmi pochvalně. Opravdu velmi pochvalně. Ale moje práce se týká zesnulé paní Trelawneyové. Nemůžeme dokončit vypořádání jejího majetku, dokud nezahrneme do inventarizace i její počítač, a… ano, vím, že už je to déle než půl roku. Strašné, jak se tyto věci vlečou, viďte? Loni jsme měli jednoho klienta, který si dokonce musel požádat o potravinové lístky, i když očekával dědictví sedmdesáti tisíc dolarů.“

Nepřeháněj to, Jerome, pomyslí si Hodges. Srdce mu v hrudi prudce buší.

„Ne, nic takového. Jenom potřebuji jméno toho pána, který jí poskytoval počítačový servis. Zbytek už bude na mém šéfovi.“ Jerome poslouchá, vraští obočí. „Nemůžete? Ale to je ško–“

Ale Peeples už zase mluví. Pot na Jeromově čele je touhle dobou skutečný. Jerome se natáhne přes stůl, popadne Hodgesovo pero a začne psát. Zatímco píše, neustále dělá aha a jistě a chápu. Nakonec prohlásí:

„Ale to je výborné. Skutečně výborné. Jsem si jist, že pan Schron už s tím bude moci pracovat. Velice jste mi pomohl, pane Peeplesi. Takže já jenom…“ Ještě chvíli poslouchá. „Ano, to je strašné. Věřím, že pan Schron se věnuje jistým… ehm… jistým aspektům, už když tu spolu mluvíme, ale opravdu neví nic o… opravdu? Páni! Pane Peeplesi, jste skvělý. Ano, zmíním se o tom. Rozhodně se zmíním. Děkuji, pane Peeplesi.“

Ukončí hovor a přitiskne si hrany dlaní na spánky, jako by zaháněl bolest hlavy.

„Tyjo, tohle bylo hustý. Chtěl mluvit o tom, co se stalo včera. A prý mám Janeyiným příbuzným vyřídit, že Bdělá stráž je připravena pomoci v každém směru.“

„To je skvělé, určitě se mu ve spise objeví pochvala, ale…“

„Taky říkal, že mluvil s tím chlapem, kterému vybuchlo auto. Viděl vaši fotku dnes ráno ve zprávách.“

Hodgese to nepřekvapí a v tuhle chvíli je mu to jedno. „Řekl ti nějaké jméno? Pověz mi, že máš nějaké jméno.“

„Toho ajťáka ne, ale dostal jsem jméno společnosti, pro kterou pracuje. Jmenuje se Kyber patrola. Peeples říká, že jezdí v zelených VW Brouk. Prý jsou v Sugar Heights každou chvíli a nemůžete si jich nevšimnout. Viděl, že je řídí buď žena nebo muž, oba něco přes dvacet. Tu ženu označil za ,trochu lesbu‘.“

Hodges nikdy nezvažoval možnost, že pan Mercedes může být vlastně paní. Předpokládá, že technicky je to možné a bylo by to elegantní završení románu od Agathy Christie, jenže tohle je skutečný život.

„Říkal, jak vypadal ten chlap?“

Jerome zavrtí hlavou.

„Pojď se mnou do pracovny. Můžeš řídit počítač a já budu dělat druhého pilota.“

Za necelou minutu se dívají na řadu tří zelených VW Brouk s nápisem KYBER PATROLA na bocích. Není to samostatná společnost, ale patří k řetězci zvanému Diskont Electronix, který má ve městě jednu velkou prodejnu. Nachází se v obchodním centru v Birch Hill.

„Páni, tam jsem nakupoval,“ prohodí Jerome. „Nakupoval jsem tam mockrát. Koupil jsem si videohry, součásti počítačů, hromadu prďáckých DVD ve výprodeji.“

Pod fotografií brouků je řádek SEZNAMTE SE S ODBORNÍKY. Hodges se natáhne Jeromovi přes rameno a klikne na text. Objeví se tři fotky. Na jedné je dívka s úzkou tváří a špinavě blond vlasy. Číslo dvě je buclatý maník s lennonkami, vypadá vážně. Číslo tři je všeobecně pohledný mladík s úhledně učesanými hnědými vlasy a mdlým nuceným úsměvem. Jména dole znějí FREDDI LINKLATTEROVÁ, ANTHONY FROBISHER a BRADY HARTSFIELD.

„Co teď?“ zeptá se Jerome.

„Teď se projedeme. Nejdřív musím něco vyzvednout.“

Hodges jde do ložnice a vyťuká sestavu čísel na malém sejfu ve skříni. Kromě několika pojistek a dalších finančních dokladů je uvnitř gumou převázaný balíček zalaminovaných karet podobných té, kterou momentálně nosí v peněžence. Zdejší policisté dostávají nové průkazy každé dva roky a pokaždé, když ten nový dostal, starý si schoval. Zásadní rozdíl tkvěl v tom, že na těch starých nebylo červené razítko VE VÝSLUŽBĚ. Vytáhne jednu, jejíž platnost vypršela v prosinci 2008, vyndá z peněženky svoji poslední průkazku a nahradí ji tou ze sejfu. Samozřejmě že pokud se jí prokáže, dopustí se dalšího trestného činu – trestní zákoník paragraf 190 odst. 25, vydávat se za policistu, trestný čin třídy E, pokuta 25 000 dolarů nebo pět let odnětí svobody, případně obojí – ale Hodges si s tímhle hlavu rozhodně neláme.

Zastrčí peněženku do zadní kapsy a už chce sejf zavřít, ale pak si to rozmyslí. Uvnitř je ještě něco, co by mohl potřebovat: malé ploché kožené pouzdro, které vypadá jako věc, co by se hodila k uložení pasu někomu, kdo často létá letadlem. Pouzdro také patřilo otci.

Hodges si ho zasune do kapsy k Veselému pleskači.

5

Když se Brady zbaví strniště na lebce a nasadí si nové skleněné brýle, dojde do kanceláře Motelu 6 a zaplatí si další noc. Pak se vrátí do pokoje a rozloží kolečkové křeslo, které si koupil ve středu. Bylo drahé, ale co, sakra. Peníze už pro něj nejsou problém.

Položí na sedák křesla polštář ZADEK PARKING naditý trhavinou, pak rozřízne podšívku kapsy na opěradle a vloží tam několik dalších cihel podomácku vyrobené plastické trhaviny. Každá cihla je opatřená rozbuškou s azidem olovnatým. Propojovací dráty sepne kovovou svorkou. Jejich konce jsou zbavené izolace až na holou měď, a dnes odpoledne je splete do jediného odpalovacího drátu.

Vlastním detonátorem bude Druhá věc.

Igelitové sáčky plné ložiskových kuliček připevní jeden po druhém lepicí páskou pod sedák, používá k tomu pásku s vláknem a lepí ji křížem krážem, aby sáčky udržel na místě. Když skončí, sedne si na konec postele a vážně se zahledí na svou práci. Opravdu netuší, jestli dokáže dostat tuhle pojízdnou bombu do Haly Mingo… ale loni po činu u Městského centra taky neměl tušení, jestli dokáže uniknout. Tehdy to vyšlo, tak tohle možná taky. Koneckonců tentokrát ani nebude muset utíkat, takže půlku bitvy má vyhranou. I když se poldové dovtípí a pokusí se ho chytit, chodba bude přecpaná návštěvníky koncertu a jeho skóre bude mnohem vyšší než osm.

Když odejít, tak s pořádnou ránou, pomyslí si Brady. Odejdu s pořádnou ránou a naserte si, detektive Hodgesi. Naserte si a nazdar.

Lehne si na postel a přemýšlí o masturbaci. Nejspíš by měl, dokud má s čím masturbovat. Ale než si vůbec stačí rozepnout levisky, usne.

Na nočním stolku vedle něj stojí zarámovaná fotografie. Usmívá se na ní Frankie s hasičským autem Sammym na klíně.

6

Je skoro jedenáct, když Hodges a Jerome dorazí do obchodního centra Birch Hill. Je tam spousta místa na parkování a Jerome zajede se svým wranglerem na místo přímo před Diskont Electronix, který má všechny výlohy polepené nápisy VÝPRODEJ. Na obrubníku před obchodem sedí nějaká holčička, kolena u sebe a chodidla od sebe, soustředěně schoulená nad iPadem. Mezi prsty levé ruky jí doutná cigareta. Teprve když přijdou blíž, tak si Hodges všimne, že holčičce už šedivějí vlasy. V duchu zaúpí.

„Holly?“ ozve se Jerome a Hodges současně řekne: „Co tu sakra děláte?“

„Byla jsem si celkem jistá, že na to přijdete,“ odpoví Holly, vstává a oprašuje si zadnici, „ale už jsem si začala dělat starosti. Chtěla jsem vám volat, jestli sem nepřijdete do půl dvanácté. Beru svůj lexapro, pane Hodgesi.“

„To už jste říkala a já to rád slyším. Teď mi odpovězte na otázku, co tu děláte.“

Chvějí se jí rty, a i když se jí podařilo na počátku navázat oční kontakt, teď sklopí pohled ke svým sandálům. Hodgese nepřekvapí, že ji nejdřív považoval za nedospělou dívenku, protože v mnoha směrem taková pořád je, v růstu jí zabránila psychická nejistota a napětí z toho, jak se snaží udržet rovnováhu na emočním visutém laně, po kterém kráčí celý život.

„Zlobíte se na mě? Prosím, nezlobte se na mě.“

„Nezlobíme se,“ odpoví Jerome. „Jsme jenom překvapení.“

Spíš v šoku, pomyslí si Hodges.

„Celé ráno jsem byla u sebe v pokoji a prohledávala místní počítačovou komunitu, ale je to tak, jak jsme mysleli, jsou jich tu stovky. Máma a strýc Henry si odjeli s někým promluvit. Asi o Janey. Myslím, že bude muset být další pohřeb, ale strašně nerada myslím na to, co bude v rakvi. Musím kvůli tomu pořád brečet.“

Ano, už se jí po tvářích kutálejí velké slzy. Jerome ji vezme kolem ramen. Stydlivě a vděčně se na něj podívá.

„Někdy se mi těžko přemýšlí, když je máma poblíž. Jako by mi do hlavy vysílala rušivé vlny. Nejspíš vám připadám jako blázen.“

„Mně teda ne,“ řekne Jerome. „Mám stejný pocit ze sestry. Zvlášť když si přehrává cédéčka s tou zatracenou chlapeckou kapelou.“

„Když odešli a v domě byl klid, dostala jsem nápad. Vrátila jsem se k počítači a podívala se na Oliviin mail.“

Jerome se plácne do čela. „Sakra! Vůbec mě nenapadlo zkontrolovat jí maily.“

„Nebojte se, žádné tam nebyly. Měla tři účty – Mac Mail, Gmail a AO-Hell – ale všechny tři složky byly prázdné. Možná je vymazala sama, ale nemyslím si to, protože…“

„Protože desktop a pevný disk měla plné všeho možného,“ dokončí Jerome.

„Přesně tak. V iTunes má Most přes řeku Kwai. Nikdy jsem to neviděla. Možná se na to mrknu, jestli budu mít možnost.“

Hodges zaletí pohledem k Diskontu Electronix. Do výloh se jim tam opírá prudké slunce, takže není možné poznat, jestli se na ně někdo dívá. Cítí se tu moc na ráně, jako brouk na kameni. „Pojďme se trochu projít,“ řekne a vede je k Obuvi Savoy, Barnes & Noble a Whiteyiným Veselým ovocným jogurtům.

Jerome řekne: „No tak, Holly, svěř se. Nebo z tebe zešílím.“

To u ní vyloudí úsměv a rázem vypadá starší. Přiměřeněji svému věku. A jakmile se ocitnou dál od výkladních skříní Diskontu Electronix, Hodgesovi se uleví. Je mu jasné, že Jerome je z ní vedle a on cítí totéž (více méně proti své vůli), ale je ponižující zjistit, že vás bere neurotička závislá na lexapru.

„Zapomněl odstranit svůj program STRAŠIDLA, tak jsem si myslela, že třeba zapomněl vyprázdnit i schránku se spamy, a měla jsem pravdu. Měla snad padesát mailů z Diskontu Electronix. Pár oznámení o výprodeji – jako mají třeba teď, i když se vsadím, že jediná DVD, která jim zbyla, nejsou moc dobrá, nejspíš budou korejská nebo tak – a něco byly kupóny na dvacetiprocentní slevu. Měla taky kupóny na třicetiprocentní slevu. Ty byly na servisní výjezd Kyber patroly.“ Pokrčí rameny. „A tak jsem tu.“

Jerome na ni zírá. „Tohle stačilo? Jenom se podívat do schránky se spamy?“

„Nebuď tak překvapený,“ řekne Hodges. „Na chycení Samova syna stačil parkovací lístek.“

„Obešla jsem to dozadu, když jsem tu na vás čekala,“ říká Holly. „Na jejich webovkách se píše, že mají v Kyber patrole jenom tři ajťáky, a vzadu jsou tři zelení brouci. Takže bych řekla, že ten chlap dneska pracuje. Zatknete ho, pane Hodgesi?“ Znovu si kouše rty. „Co když se bude bránit? Nechci, aby vás zranil.“

Hodges usilovně přemýšlí. V Kyber patrole jsou tři počítačoví technici: Frobisher, Hartsfield a Linklatterová, ta hubená blondýna. Je si skoro jistý, že to nakonec bude Frobisher nebo Hartsfield, a žádný z nich nebude čekat, že uvidí kermitfrog19 vejít do dveří. I když pan Mercedes neuteče, nedokáže hned zakrýt šok, až ho pozná.

„Jdu dovnitř. Vy dva zůstanete tady.“

„Vy tam jdete bez zajištění?“ ptá se Jerome. „Teda, Bille, nemyslím si, že je to moc chy–“

„Nic se mi nestane, budu mít na svojí straně moment překvapení, ale jestli se nevrátím do deseti minut, volejte policii. Jasné?“

„Ano.“

Hodges ukáže na Holly. „Vy se držte Jeroma. Už žádné další průzkumy osamělé vlčice.“ Ode mě to sedí, pomyslí si.

Holly pokorně přikývne a Hodges odejde dřív, než ho ti dva stačí zavléct do další diskuse. Když se blíží ke dveřím Diskontu Electronix, rozepne si sako. Tíha otcovy pistole na hrudním koši ho uklidňuje.

7

Dívají se, jak Hodges vstupuje do obchodu s elektronikou, a Jeroma napadne otázka. „Holly, jak jste se sem dostala? Taxíkem?“

Zavrtí hlavou a ukáže na parkoviště. Tři řady za Jeromovým wranglerem stojí šedý sedan mercedes. „Byl v garáži.“ Všimne si, jak Jeromovi úžasem spadla brada, a okamžitě se brání. „Umím řídit, víte. Mám platný řidičský průkaz. Nikdy jsem neměla nehodu a mám pojištění bezpečného řidiče. Od Allstate. Víte, že ten muž, který vystupuje v televizních reklamách Allstate, hrál prezidenta v seriálu Dvacet čtyři hodin?“

„To je to auto…“

Holly se zmateně zamračí. „V čem je problém, Jerome? Stálo v garáži a klíčky byly v košíku v přední hale. Takže v čem je problém?“

Prolákliny jsou pryč, všimne si Jerome. Světlomety a čelní sklo byly vyměněny. Auto vypadá jako nové. Člověk by vůbec nepoznal, že ho někdo použil na zabíjení lidí.

„Jerome? Myslíte, že by to Olivii vadilo?“

„Ne,“ řekne. „Nejspíš ne.“ Představuje si tu mřížku celou od krve. A jak z ní visí cáry rozcupované látky.

„Nejdřív nechtěl nastartovat, byla vybitá baterie, ale Olivia měla takovou tu přenosnou rychlodobíječku a já věděla, jak se používá, protože můj otec ji taky měl. Jerome, jestli pan Hodges nikoho nezatkne, mohli bychom zajít tam do té jogurtárny?“

Sotva ji slyší. Pořád civí na ten mercedes. Oni jí ho vrátili, pomyslí si. No, to je přece samozřejmé. Nakonec to byl její majetek. Dokonce nechala opravit škody. Ale byl by ochoten se vsadit, že už v něm nikdy nejela. Pokud tu někdy strašili duchové – opravdoví –, pak v tomhle autě. A nejspíš křičeli.

„Jerome? Země volá Jeroma.“

„He?“

„Jestli všechno dobře dopadne, pojďme si dát ovocný jogurt. Seděla jsem na sluníčku a čekala na vás a je mi hrozné vedro. Dám si něco dobrého. Mám zmrzlinu opravdu ráda, ale…“

Jerome zbytek neslyší. Pomyslí si Zmrzlina.

V hlavě mu cvakne tak hlasitě, až sebou trhne, a najednou ví, proč mu jedna z tváří Kyber patroly připadala u Hodgese v počítači známá. Z nohou mu vyprchá síla a musí se opřít o sloupek, aby neupadl.

„Panebože,“ zamumlá.

„Co se děje?“ Holly mu třese paží a horečně si kouše rty. „Co se stalo? Je ti špatně, Jerome?“

Ale on zpočátku dokáže jenom opakovat: „Panebože.“

8

Hodges si pomyslí, že Diskont Electronix vypadá jako podnik, kterému zbývají tak tři měsíce života. Spousta polic je prázdných a zbývající zboží vypadá neutěšeně a zanedbaně. Skoro všichni zákazníci jsou v oddělení domácí zábavy, kde světélkující růžové nápisy hlásají PÁNI! VÝPRODEJ DVD! VŠECHNY DISKY S 50% SLEVOU! DOKONCE I BLUE- -RAY! Je tu sice deset pokladen, ale jenom tři jsou otevřené a obsluhují je ženy v modrých pláštích se žlutým logem obchodu. Dvě z nich se dívají ven z okna, třetí si čte Stmívání. Mezi regály bloumá několik dalších zaměstnanců a celkem nic nedělají.

Hodges s žádným z nich nechce mluvit, ale uvidí dva z těch tří, s nimiž mluvit chce. Anthony Frobisher, ten s těmi lennonkami, mluví se zákazníkem, který má v jedné ruce nákupní košík plný zlevněných DVD a v druhé ruce hrst kuponů. Frobisherova kravata naznačuje, že je nejen členem Kyber patroly, ale taky vedoucím obchodu. Dívka s úzkou tváří a špinavě blond vlasy je víc vzadu, sedí u počítače. Za uchem má zaparkovanou cigaretu.

Hodges jde středovou uličkou s výprodejovými DVD. Frobisher se na něj podívá a zdvihne prst, aby naznačil Hned se vám budu věnovat. Hodges se usměje a lehce mávne V pořádku. Frobisher se znovu otočí k zákazníkovi s kupony. Hodgese nepoznal. Hodges pokračuje dozadu.

Dívka se špinavě blond vlasy k němu zvedne oči a pak je znovu zaměří na monitor počítače, u kterého něco dělá. Takže ani ona ho nepoznala. Nemá na sobě firemní tričko. Na tom jejím je nápis AŽ BUDU CHTÍT MÍT NÁZOR, SDĚLÍM VÁM HO. Hodges uvidí, že hraje vylepšenou verzi Pitfall!, jejíž jednodušší verzi hrála před čtvrt stoletím jeho dcera Alison. Všechno, co se otáčí, se vrátí, pomyslí si Hodges. Rozhodně velmi zenové.

„Pokud nemáte otázku na počítač, obraťte se na Tonese,“ řekne dívka. „Dělám jenom to, co hoří.“

„Tones je asi Anthony Frobisher?“

„Jo. Pan elegán v kravatě.“

„Vy budete Freddi Linklatterová. Z Kyber patroly.“

„Jo.“ Klikne na pauzu a Harry strne ve skoku přes smotaného hada, aby si mohla Hodgese lépe prohlédnout. Uvidí jeho policejní průkaz, s palcem strategicky umístěným na roce platnosti.

„Ajaj,“ řekne Freddi a nastaví ruce se zápěstími tenkými jako větvičky. „Jsem špatná, špatná holka a zasloužím si želízka. Bičujte mě, mlaťte mě, ať se přiznám k nekrytým šekům.“

Hodges se pousměje a průkaz zase schová. „Není třetím členem vaší veselé party Brady Hartsfield? Nevidím ho tu.“

„Leží s chřipkou. Tvrdí on. Chcete vědět, co si myslím?“

„Zkuste to.“

„Podle mě možná konečně musel svoji drahou matinku strčit do léčebny. Prý pije a musí se o ni skoro pořád starat. Což je nejspíš důvod, proč si nikdy nevrznul. Víte, co to je, žejo?“

„Mám docela představu, ano.“

Zkoumá ho s chytrým a sarkastickým zájmem. „Je Brady v průšvihu? Nepřekvapilo by mě to. Je trochu, víte, divnej.“

Připojí se k nim Anthony Frobisher – Tones. „Můžu vám nějak pomoci, pane?“

„Je to policajt,“ řekne Freddi. Věnuje Frobisherovi široký úsměv, který odhalí drobné zuby zoufale potřebující kartáček. „Našel tu varnu perníku, co máš u sebe v kanclu.“

„Sklapni, Freddi.“

Rozmáchlým gestem naznačí, že má pusu na zámek, na závěr otočí neviditelným klíčem, ale ke hře se nevrátí.

Hodgesovi zazvoní v kapse mobil. Palcem ho umlčí.

„Jsem detektiv Bill Hodges, pane Frobishere. Mám několik otázek na Bradyho Hartsfielda.“

„Není v práci, má chřipku. Co udělal?“

„Tones je poeta a ani o tom neví,“ poznamená Freddi Linklatterová. „I když podle jeho nohou se to pozná, protože čím větší…“

„Sklapni, Freddi. Naposled.“

„Můžu dostat jeho adresu, prosím?“

„Jistě. Najdu vám ji.“

„Můžu na chvilku odklapnout?“ zeptá se Freddi.

Hodges přikývne. Zmáčkne nějakou klávesu. Pitfallového Harryho nahradí seznam s nápisem ZAMĚSTNANCI OBCHODU.

„Presto,“ řekne Freddi. „Elm Street čtyřicet devět. To je v…“

„North Side, jo,“ dokončí Hodges. „Děkuji vám oběma. Velice jste mi pomohli.“

Když odchází, Freddi Linklatterová za ním zavolá: „Je to něco s jeho mámou, to se vsadím. Úplně z ní šílí.“

9

Hodges sotva stačí vyjít na jasné slunce, když ho Jerome skoro povalí. Holly vykukuje hned za ním. Přestala si kousat rty a pustila se do nehtů, které vypadají strašně zanedbaně. „Volal jsem vám,“ spustí Jerome. „Proč jste mi to nevzal?“

„Vyptával jsem se. Z čeho jste tak vytřeštění?“

„Je tam Hartsfield?“

Hodges je tak překvapený, že neodpoví.

„No jo, je to on,“ pokračuje Jerome. „Musí být. Měl jste pravdu, sledoval vás, a já vím jak. Je to jako v té Hawthornově povídce o ukradeném dopisu. Schovaný přímo před nosem.“

Holly si přestane ožvykovat nehty na tak dlouho, aby řekla: „Tu povídku napsal Poe. Copak vás, děti, ve škole vůbec nic neučí?“

Hodges řekne: „Zpomal, Jerome.“

Jerome se zhluboka nadechne. „Má dvě zaměstnání, Bille. Dvě. Tady musí dělat jenom půl dne, tak do odpoledne. Potom pracuje pro Loeba.“

„Loeba? To je ta…“

„Jo, továrna na zmrzlinu. Jezdí s dodávkou Mr. Tastey. S tou s těmi zvonky. Kupoval jsem u něho nanuky, moje sestra taky. Všechny děti u něho nakupujou. Často je v naší čtvrti. Brady Hartsfield je zmrzlinář!“

Hodges si uvědomí, že poslední dobou slyšel veselé cinkání zvonků velmi často. Na počátku deprese, kdy byl zabořený v křesle a odpoledne se díval na televizi (a chvílemi si pohrával s pistolí, která ho teď dloube do žeber), je slyšel snad každý den. Slyšel je a ignoroval je, protože zmrzlináři věnují skutečnou pozornost jenom děti. Až na to, že nějaká hlubší část jeho mysli ho úplně neignorovala. To byla ta část, která se neustále vracela k Bowfingerovi a jeho posměšné poznámce o paní Melbournové.

Ona si myslí, že chodí mezi námi, řekl pan Bowfinger, ale paní Melbournové nedělali starosti mimozemšťané, když tehdy Hodges obcházel sousedy. Dělali jí starosti černá SUV, chiropraktici a lidé na Hanover Street, kteří nechali vyhrávat hlasitou muziku pozdě do noci.

A taky zmrzlinář Mr. Tastey.

Ten vypadá podezřele, říkala.

Letos na jaře mi připadá, že je tu snad pořád, říkala.

V mysli se mu vynoří strašná otázka, jako had, který stále čeká na Pitfallového Harryho: kdyby paní Melbournové věnoval pozornost, místo aby ji odmávl jako neškodného cvoka (stejně jako s Petem odmávli Olivii Trelawneyovou), byla by Janey stále naživu? Nemyslí si to, ale nikdy to nebude vědět s jistotou, a má dojem, že ho ta otázka bude pronásledovat po mnoho bezesných nocí ještě spoustu týdnů a měsíců.

Možná let.

Podívá se na parkoviště… a uvidí tam ducha. Šedého.

Otočí se k Jeromovi a Holly, kteří teď stojí vedle sebe, a nemusí se ani ptát.

„Jo,“ řekne Jerome. „Přijela s ním Holly.“

„Registrace a technická prohlídka jsou podle nálepky na poznávací značce maličko prošlé,“ řekne Holly. „Prosím, nezlobte se na mě, ano? Musela jsem přijet. Chtěla jsem pomoct, ale věděla jsem, že kdybych vám jenom zavolala, odmítl byste mě.“

„Nezlobím se,“ řekne Hodges. Vlastně neví, jaké má pocity. Připadá si, jako by se ocitl ve snovém světě, kde všechny hodiny ubíhají pozpátku.

„Co teď uděláme?“ zeptá se Jerome. „Zavoláme poldům?“

Ale Hodges to stále ještě nemíní pustit z rukou. Ten mladík na fotce má možná za tuctovým obličejem kotel s bublajícím šílenstvím, ale Hodges už potkal dost psychopatů na to, aby věděl, že když jsou zaskočeni, většinou se zhroutí jako pýchavka. Jsou nebezpeční jenom neozbrojeným a nic netušícím lidem, jako byli ti zlomení nešťastníci, kteří čekali, až si budou moci požádat o práci ráno v dubnu roku 2009.

„Ty a já si zajedeme do bydliště pana Hartsfielda,“ rozhodne Hodges. „A pojedeme v tomhle.“ Ukáže na šedý mercedes.

„Ale… jestli nás uvidí přijíždět, nepozná ho?“

Hodges se rozzáří žraločím úsměvem, který u něj Jerome Robinson ještě nikdy neviděl. „To rozhodně doufám.“ Natáhne ruku. „Můžu si vzít klíč, Holly?“

Sevře odřené rty. „Ano, ale pojedu taky.“

„V žádném případě,“ odmítne Hodges. „Je to moc nebezpečné.“

„Jestli je to moc nebezpečné pro mě, je to nebezpečné i pro vás.“ Nedokáže se na něj podívat přímo a její pohled neustále přejíždí kamsi za něj, ale hlas má pevný. „Můžete mě donutit, abych tu zůstala, ale jestli to uděláte, zavolám policii a dám jim adresu Bradyho Hartsfielda, hned jak odjedete.“

„Vždyť ji neznáte,“ namítne Hodges. Tohle zní chabě i jemu.

Holly neodpoví, což je forma zdvořilosti. Ani nemusí chodit do Diskontu Electronix a vyptávat se té blondýny. Když už mají jeho jméno, nejspíš dokáže vydolovat Hartsfieldovu adresu i ze svého ďábelského iPadu.

Sakra.

„Tak dobře, můžete jet. Ale řídím já a až tam přijedeme, zůstanete s Jeromem v autě. Máte s tím problém?“

„Ne, pane Hodgesi.“

Tentokrát se její oči stočí na jeho tvář a setrvají tak celé tři vteřiny. Mohl by to být krok vpřed. Ale kdo ví, když jde o Holly, pomyslí si Hodges.

10

Kvůli drastickým škrtům v rozpočtu, které začaly minulý rok, jezdí většina hlídkových aut s jedním policistou. To neplatí v Lowtownu. V Lowtownu se slouží ve dvojicích, ideálně s nejméně jednou barevnou osobou, protože v Lowtownu je menšina většinou. Po poledni třetího června projíždějí policisté Laverty a Rosariová po Lowbriar Avenue asi půl míle za mostem, kde Bill Hodges jednou překazil loupež dvěma trollům. Laverty je bílý. Rosariová je Latinoameričanka. Jelikož jejich rajón má číslo 54, na oddělení se jim říká Toody a Muldoon, po policistech z jednoho prastarého sitcomu, který se jmenoval Vůz 54, kde jste? Amarilis Rosariová někdy baví své spolurytíře v modrém provoláváním: „Húa, húa, Toody, mám nápad!“ S jejím dominikánským přízvukem to zní nesmírně roztomile a kolegové se tomu pokaždé zasmějí.

Na hlídce je však naprosto věcná a soustředěná. Oba jsou takoví. V Lowtownu to jinak nejde.

„Ti kluci na rohu mi připomínají Modré anděly z pořadu, který jsem kdysi viděla,“ prohodí Rosariová.

„Jo?“

„Vidí, že přijíždíme, a frnknou, jako by byli v jedné formaci. Podívej, tamhle je další.“

Když se blíží ke křižovatce Lowbriar a Strike, nějaký kluk v teplé mikině s Cleveland Cavaliers (příliš velké a za takového dne naprosto zbytečné) najednou opustí roh, kde dosud blbnul, a klusem zamíří po Strike pryč. Vypadá na třináct.

„Možná si právě vzpomněl, že je školní den,“ prohodí Laverty.

Rosariová se zasměje. „To bude ono.“

Teď přijíždějí na roh Lowbriar a Avenue Martina Luthera Kinga. Tahle ulice je další široký tah zdejším ghettem a tentokrát se rozhodne půl tuctu kluků, že mají něco na práci jinde.

„Fakt, to jsou letecké formace,“ řekne Laverty. Zasměje se, i když to není zas tak zábavné. „Poslouchej, kde se chceš najíst?“

„Pojeďme se podívat, jestli je na Randolphově pořád ten vagon,“ navrhne Rosariová. „Mám chuť na tacos.“

„Takže k Senorovi Tacovi,“ souhlasí Laverty, „ale vynech fazole, jo? Musíme tu sedět ještě čtyři hodiny… hele. Koukni na to, Rosie. To je divné.“

Vpředu nějaký muž vychází z krámku s dlouhou krabicí na květiny. Je to divné, protože obchod není květinářství, je to zastavárna Královská ctnost. Je to divné taky proto, že ten muž vypadá jako běloch a tady jsou v nejčernější části Lowtownu. Přichází ke špinavé bílé dodávce ecoline, která stojí na žluté čáře: dvacet dolarů pokuty. Laverty a Rosariová ale mají hlad, už před sebou vidí tacos s tou dobrou horkou pikantní omáčkou, kterou u Senora Taca mají pořád na pultě, a možná by to nechali plavat. Nejspíš by to tak dopadlo.

Jenže.

U Davida Berkowitze to byl parkovací lístek. U Teda Bundyho to bylo rozbité zadní světlo. Dnes stačí květinářská krabice se špatně složenými chlopněmi, a změní se svět. Když chlap loví klíčky ke své staré dodávce (ani císař Ming z planety Mongo by v Lowtownu nenechal odemknuté auto), krabice se nakloní. Její konec se otevře a cosi částečně vyklouzne ven.

Chlap to chytí a zastrčí zpátky dřív, než to vypadne na zem, ale Jason Laverty strávil dva turnusy v Iráku a pozná erpégéčko, když nějaké vidí. Zapne majáky a zabrzdí za chlapem, který se překvapeně ohlédne.

„Pistoli!“ vyštěkne na parťačku. „Vyndej ji!“

Vyrazí ze dveří s glocky obouruč zamířenými na nebe.

„Odhoďte tu krabici, pane!“ zakřičí Laverty. „Odhoďte tu krabici a položte ruce na dodávku! Předkloňte se. Okamžitě!“

Chlap – je mu asi čtyřicet, má olivovou pleť, kulatá ramena – si na chvíli přitiskne krabici pevně k hrudi, jako by to bylo dítě. Ale když Amy Rosariová spustí zbraň níž a namíří mu ji na hruď, krabici upustí. Rozevře se a odhalí předmět, který Laverty předběžně odhadne na odpalovací zařízení protitankových střel Hašim ruské výroby.

„Doprdele!“ pronese Rosariová a pak dodá: „Toody, Toody, mám ná–“

„Policisté, skloňte zbraně.“

Laverty nespouští oči z chlapa s raketometem, ale Rosariová se otočí a uvidí šedovlasého bělocha v modrém saku. Má v uchu sluchátko a taky drží glock. Než se ho Rosariová stačí na něco zeptat, ulice je plná modrých uniforem a všichni běží k zastavárně. Jeden policista nese beranidlo Stinger, jakému policisté říkají klepátko. Rosariová vidí, že na zádech bund mají napsáno ATF, a najednou má neomylný pocit, že šlápla do lejna.

„Policisté, skloňte zbraně. Agent James Kosinsky, Úřad pro zbraně a střelivo.“

Laverty prohodí: „Třeba byste byli rádi, kdyby mu předtím jeden z nás nasadil želízka? Jenom se ptám.“

Agenti se hrnou do zastavárny jako zákazníci do Walmartu, když jsou vánoční výprodeje. Na druhé straně ulice houstne skupinka čumilů, kteří jsou ale zatím tak ohromení rozsahem akce, že ani nepokřikují urážlivé poznámky. Ani nehážou kamení, když už na to přijde.

Kosinsky vzdychne. „Ale klidně,“ řekne. „Nemá smysl vám v tom bránit.“

„Vůbec jsme nevěděli, že tu máte něco rozjetého,“ brání se Laverty. Granátník už zatím sundal ruce z dodávky a drží ruce za zády, zápěstími u sebe. Je zřejmé, že tohle není jeho první rodeo. „Odemykal dodávku a já uviděl, jak z krabice trčí tohle. Co jsem asi měl dělat?“

„Samozřejmě to, co jste udělal.“ Z útrob zastavárny se ozývá třesk rozbíjeného skla, křik a pak rány beranidlem. „Něco vám povím, když už jste tady, strčte pana Cavelliho k sobě dozadu do auta a pojďte dovnitř. Uvidíte, co jsme dostali.“

Zatímco Laverty a Rosariová eskortují vězně k autu, Kosinsky si poznamená číslo.

„Tak,“ řekne. „Který z vás je Toody a který Muldoon?“

11

Zatímco úderné jednotky ATF pod vedením agenta Kosinskyho začínají sepisovat obsah rozlehlého skladiště za skromnou fasádou zastavárny Královská ctnost, u chodníku před domem číslo 49 na Elm Street zastavuje šedý mercedes sedan. Za volantem sedí Hodges. Dnes jede na vedlejším sedadle Holly – protože, jak tvrdí (s jistou dávkou logiky), to auto je víc její než jejich.

„Někdo je doma,“ ukáže před sebe. „Na příjezdové cestě stojí velmi špatně udržovaná Honda Civic.“

Hodges zaznamená, že z domu přímo naproti přes ulici se k nim šourá nějaký starý pán. „Teď budu mluvit s panem Znepokojeným Občanem. Vy dva budete zticha.“

Stáhne okénko. „Potřebujete pomoct, pane?“

„Myslel jsem, že bych mohl pomoct já vám,“ řekne stařík. Jeho jasné oči pilně zkoumají Hodgese a jeho cestující. Také auto, což Hodgese nepřekvapuje. Je to opravdu krásný vůz. „Jestli hledáte Bradyho, máte smůlu. To auto na příjezdové cestě je paní Hartsfieldový. Stojí tam už celý týdny. Ani nevím, jestli ještě vůbec jezdí. Možná paní Hartsfieldová odjela s mladým, protože dneska jsem ji neviděl. Obvykle ji vidím, když se vybatolí pro poštu.“ Ukáže na schránku u dveří domu číslo 49. „Má ráda katalogy. Která ženská nemá.“ Natáhne kloubnatou ruku. „Hank Beeson.“

Hodges mu s ní krátce potřese, pak mávne průkazem a opět palcem zakryje datum platnosti. „Rád vás poznávám, pane Beesone. Jsem detektiv Bill Hodges. Můžete mi říct, s jakým autem jezdí pan Hartsfield? Typ a model?“

„Má hnědý subaru. S modelem nebo rokem výroby vám ale neposloužím. Mně všecky ty kastróly na rejži připadají stejný.“

„Aha. Musím vás požádat, abyste se teď vrátil domů, pane. Později se možná zastavíme a položíme vám několik otázek.“

„Provedl Brady něco?“

„Jenom rutinní postup,“ řekne Hodges. „Vraťte se prosím do domu.“

Místo aby to Beeson udělal, shýbne se níž, aby viděl na Jeroma. „Nejste nějak mladej na to, abyste byl policajt?“

„Jsem nováček,“ odpoví Jerome. „Raději udělejte, o co vás detektiv Hodges žádá, pane.“

„Už jdu, už jdu.“ Ale ještě jednou si trojici důkladně obhlédne. „Odkdy městští policajti jezdí v mercedesech?“

Hodges na to nemá odpověď, zato Holly ano. „Je to auto zabavené na základě zákona RICO o zločinném spolčování. Bereme si jejich věci. Můžeme je používat, jak chceme, protože jsme policie.“

„No tak to jo. Jasně. To zní rozumně.“ Beeson vypadá částečně spokojeně a částečně zmateně. Ale přece jen se vrátí domů, i když brzy se jim ukáže znovu, tentokrát se dívá z okna vpředu.

„Ten zákon patří federálům,“ řekne Hodges mírně.

Holly nepatrně kývne hlavou k jejich pozorovateli a na jejích těžce zkoušených rtech se objeví náznak úsměvu. „Myslíte, že to ví?“ Když ani jeden neodpoví, Holly přejde k věci. „Co budeme dělat teď?“

„Pokud je Hartsfield uvnitř, provedu občanské zadržení. Jestli tam není, ale jeho matka ano, vyslechnu ji. Vy dva zůstanete v autě.“

„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ ozve se Jerome, ale podle toho, jak se tváří – Hodges ho vidí ve zpětném zrcátku –, je mu jasné, že jeho námitky budou smeteny.

„Je to jediný nápad, který mám,“ odpoví Hodges.

Vystoupí z auta. Ještě než zavře dveře, Holly se k němu nakloní a řekne: „Nikdo není doma.“ Hodges nic neřekne, ale ona přikývne, jako by ho slyšela. „Copak to necítíte?“

Vlastně to cítí.

12

Hodges jde po příjezdové cestě, všimne si zatažených závěsů ve velkém okně vpředu. Nahlédne do hondy a nevidí nic zvláštního. Zkusí dveře u spolujezdce. Otevřou se. Vzduch uvnitř je horký a zatuchlý, je tam cítit chlast. Zavře dveře, vystoupá po schodech na verandě a stiskne zvonek. Slyší, jak se domem rozlehne ding dong. Nikdo nejde. Zkusí to znovu, pak zaklepe. Nikdo nejde. Zabuší pěstí a velmi dobře si uvědomuje, že pan Beeson odnaproti všechno pečlivě sleduje. Nikdo nejde.

Přejde ke garáži a nahlédne dovnitř jedním z okének ve vratech. Nějaké nářadí, minilednička, celkem nic dalšího.

Vytáhne mobil a zavolá Jeromovi. Tato část Elm Street je velmi klidná, takže uslyší – slabě – vyzváněcí melodii AC/DC, když se telefony spojí. Vidí, že Jerome zvedá telefon.

„Řekni Holly, ať skočí na svůj iPad a podívá se do městských daňových záznamů na jméno majitele čísla 49 na Elm Street. Může to udělat?“

Slyší, jak se Jerome ptá Holly.

„Říká, že uvidí.“

„Dobře. Já to obejdu dozadu. Zůstaň na příjmu. Budu se ti ohlašovat zhruba v půlminutových intervalech. Jestli uplyne víc než minuta a neozvu se ti, volej policii.“

„Určitě to chcete udělat, Bille?“

„Ano. Hlavně Holly zdůrazni, že získat to jméno není nic zvláštního. Nechci, aby z toho dostala osypky.“

„Je v klidu,“ říká Jerome. „Už ťuká jako o život. Hlavně abyste se mi ozýval.“

„To se spolehni.“

Projde mezi garáží a domem. Zadní dvorek je malý, ale úhledný a udržovaný. Uprostřed je kruhový záhon s květinami. Hodgese napadne, kdo je asi zasadil, jestli maminka nebo synáček. Vystoupá po třech dřevěných schodech na zadní zápraží. Jsou tam hliníkové síťové dveře a uvnitř další dveře. Síťové dveře jsou odemčené. Dveře do domu nikoli.

„Jerome? Hlásím se. Všude klid.“

Nakoukne sklem dovnitř a vidí kuchyni. Je uklizená. V odkapávači u dřezu je několik talířů a skleniček. Na rukojeti dvířek od trouby visí pečlivě složená utěrka. Na stole leží dvě prostírky. Žádná prostírka pro tátu Medvěda, což zapadá do profilu, který si dotvořil ve svém poznámkovém bloku. Zaklepe, pak zabouchá. Nikdo nejde.

„Jerome? Hlásím se. Všude klid.“

Položí telefon na zápraží a vytáhne ploché kožené pouzdro, je rád, že si na ně vzpomněl. Uvnitř jsou otcovy šperháky – tři stříbrné tyčinky s háčky různých velikostí na konci. Vybere prostřední. Dobrá volba, snadno vklouzne dovnitř. Zavrtí jím uvnitř, otočí ho nejdřív na jednu stranu, pak na druhou, ohmatává mechanismus. Už se chystá dát si pauzu a ohlásit se znovu Jeromovi, když se šperhák chytí. Hodges jím prudce a tvrdě otočí, přesně jak ho otec naučil, a ozve se cvaknutí, když zamykací západka na kuchyňské straně dveří vyskočí. Mezitím se v telefonu ozve jeho jméno. Zvedne ho.

„Jerome? Všude klid.“

„Měl jsem starost,“ řekne Jerome. „Co jste dělal?“

„Násilný vstup.“

13

Hodges vkročí k Hartsfieldovým do kuchyně. Okamžitě ho do nosu udeří pach. Slabý, ale je tu. V levé ruce drží mobil a v pravé osmatřicítku, a následuje svůj nos nejdřív do obývacího pokoje – prázdný, i když dálkový ovladač televize a rozházené katalogy na konferenčním stolku ho vedou k domněnce, že ta pohovka je hnízdo, které v přízemí patří paní Hartsfieldové – a pak jde nahoru. Pach cestou sílí. Ještě to není smrad, ale nemá k tomu daleko.

Nahoře je krátká chodbička s jedněmi dveřmi napravo, nalevo jsou dvoje. Nejdřív obhlédne pokoj vpravo. Je to pokoj pro hosty, kde už dlouho žádní hosté nepobývali. Je sterilní jako operační sál.

Znovu se ohlásí Jeromovi, než otevře první dveře nalevo. Odsud vychází ten pach. Zhluboka se nadechne, rychle vstoupí a přikrčí se, dokud se nepřesvědčí, že za dveřmi nikdo není. Otevře skříň – má dveře, které se skládají na pantu uprostřed – a odsune šaty. Nikdo.

„Jerome? Hlásím se.“

„Je tam vůbec někdo?“

No… svým způsobem ano. Pod pokrývkou nataženou na dvojité posteli se rýsuje nezaměnitelný tvar.

„Počkej.“

Podívá se pod postel a vidí jenom jedny trepky, jedny růžové tenisky, jednu bílou ponožku a několik kotoučů prachu. Stáhne pokrývku a před ním leží matka Bradyho Hartsfielda. Kůži má voskově bledou, se zeleným nádechem. Ústa má pootevřená. Oči, zamžené a skelné, zapadlé do důlků. Hodges zvedne jednu její paži, trochu ji ohne a pak nechá klesnout. Rigor nastal a už i pominul.

„Poslouchej, Jerome. Našel jsem paní Hartsfieldovou. Je mrtvá.“

„Panebože.“ Jeromův obvykle dospělý hlas se při posledním slově zlomí. „Co budete…“

„Počkej.“

„To už jste říkal.“

Hodges položí telefon na noční stolek a stáhne pokrývku až k chodidlům paní Hartsfieldové. Má na sobě modré hedvábné pyžamo. Kabátek je potřísněný něčím, co vypadá jako zvratky a trocha krve, ale není vidět žádná díra po kulce nebo bodná rána. Tvář má opuchlou, ale žádné stopy po ligatuře nebo podlitiny na krku. Otok je pouze pomalý rozkladný pochod smrti. Vykasá jí kabátek tak vysoko, aby uviděl břicho. Stejně jako tvář je mírně oteklé, ale to je určitě plyn. Skloní se těsně k jejím ústům, nahlédne dovnitř a uvidí, co čekal: na jazyku a v prostoru mezi dásněmi a tvářemi hustou tráveninu. Nejspíš se opila, vyzvracela svoje poslední jídlo a poroučela se jako rocková hvězda. Ta krev by mohla být z krku. Nebo prasklého žaludečního vředu.

Zvedne telefon a řekne: „Možná ji otrávil, ale je pravděpodobnější, že si to způsobila sama.“

„Chlast?“

„Pravděpodobně. Bez pitvy se to nedá poznat.“

„Co chcete, abychom udělali?“

„Ani se nehnuli.“

„Pořád nemáme volat policii?“

„Zatím ne.“

„Holly chce s vámi mluvit.“

Na chvilku nastane ticho a pak je na příjmu, s hlasem jasným jako zvon. Mluví klidně. Vlastně klidněji než Jerome.

„Jmenuje se Deborah Hartsfieldová. Deborah s H na konci.“

„Dobrá práce. Vrať telefon Jeromovi.“

O vteřinu později Jerome řekne: „Doufám, že víte, co děláte.“

Nevím, pomyslí si Hodges a nahlédne do koupelny. Ztratil jsem rozum a jediná možnost, jak ho získat zpátky, je toho nechat. To přece víš.

Ale vzpomene si, jak mu Janey dávala jeho nový klobouk – elegantní plsťák soukromého očka –, a ví, že toho nechat nemůže. Nechce.

V koupelně je čisto… skoro. V umyvadle jsou vlasy. Hodges je vidí, ale nepřikládá tomu význam. Vzpomene si na klíčový rozdíl mezi smrtelnou nehodou a vraždou. Vražda by byla špatná, protože zabít blízkého člena rodiny je příliš často způsob, jak skutečný šílenec začíná jít do finiše. Jestli to byla nehoda nebo sebevražda, mohl by být ještě čas. Brady se může schovávat někde dole a snažit se rozhodnout, co má dělat dál.

Což se zatraceně podobá tomu, co dělám já, pomyslí si Hodges.

Poslední pokoj nahoře patří Bradymu. Postel není ustlaná. Stůl je zavalený knihami, většinou sci-fi. Na stěně visí plakát z Terminátora se Schwarzeneggerem v tmavých brýlích a futuristickou obří puškou v ruce.

Já se vrátím, pomyslí si Hodges, když se na něj dívá.

„Jerome? Hlásím se.“

„Ten děda naproti nás pořád sleduje. Holly si myslí, že bychom měli jít dovnitř.“

„Ještě ne.“

„A kdy?“

„Až budu mít jistotu, že je tu čisto.“

Brady má svou vlastní koupelnu. Je uklizená jako vojákova skříňka o inspekčním dni. Hodges ji letmo obhlédne a pak se vrátí dolů. U obývacího pokoje je malý výklenek s místem pro malý stůl. Na něm je laptop. Na opěradle židle visí za řemen kabelka. Na stěně je velká zarámovaná fotografie ženy shora a nedospělá verze Bradyho Hartsfielda. Stojí někde na pláži, navzájem se drží a tvářemi se tisknou k sobě. Mají totožný širokánský úsměv. Vypadají spíš jako milenci než matka se synem.

Hodges se fascinovaně dívá na pana Mercedesa, když byl ještě kluk. V jeho tváři není nic, co by naznačovalo vražedné sklony, ale ty jsou samozřejmě vidět málokdy. Podoba mezi nimi je malá, hlavně ve tvaru nosu a barvě vlasů. Žena je hezká, vlastně téměř krásná, ale Hodges je ochoten se vsadit, že Bradyho otec nebyl podobně pohledný. Ten kluk na fotce vypadá… obyčejný. Kluk, kterého minete na ulici bez povšimnutí.

Tak se mu to nejspíš líbí, pomyslí si Hodges. Neviditelný muž.

Vrátí se do kuchyně a tentokrát uvidí dveře vedle sporáku. Otevře je a podívá se na příkré schody, které klesají do tmy. Uvědomuje si, že nabízí dokonalou siluetu každému, kdo by byl dole, takže uhne stranou a snaží se nahmatat vypínač. Najde ho a znovu vstoupí do dveří, zbraň má pozvednutou. Uvidí pracovní stůl. Za ním se po celé délce místnosti táhne ve výšce pasu police. Na ní je řada počítačů. Připomenou mu řídící středisko na Cape Canaveral.

„Jerome? Hlásím se.“

Nečeká na odpověď, jde dolů s pistolí v jedné ruce a s mobilem v druhé, a dokonale si uvědomuje, jaké je to směšné překroucení všech zavedených policejních postupů. Co když je Brady pod schody a také s pistolí, připravený ustřelit Hodgesovi nohy v kotnících? Nebo co když tu nastražil bombu? Umí to, Hodges to už ví až moc dobře.

Nenarazí na žádný drát a sklep je prázdný. Je tu komora, dveře jsou otevřené, ale uvnitř nic není. Vidí jen prázdné police. V jednom rohu je hromada krabic od bot. Také vypadají prázdné.

Vypadá to, pomyslí si Hodges, že Brady buď matku zabil, nebo přišel domů a našel ji mrtvou. Každopádně zvedl kotvy. Pokud tu měl výbušniny, byly na těch policích v komoře (možná v krabicích od bot) a vzal je s sebou.

Hodges vyjde nahoru. Je čas přivést sem své nové parťáky. Nechce je do toho zatahovat víc, než se už stalo, ale dole jsou ty počítače. On ví o počítačích prd. „Přijďte dozadu,“ řekne. „Dveře do kuchyně jsou otevřené.“

14

Holly vejde, začichá a řekne: „Uch. To je Deborah Hartsfieldová?“

„Ano. Snažte se na to nemyslet. Pojďte dolů, lidi. Chci, abyste se na něco podívali.“

Když jsou ve sklepě, Jerome přejede rukou po pracovním stole. „Ať už je ten chlap, jaký chce, je rozhodně pečlivka.“

„Zavoláte tu policii, pane Hodgesi?“ Holly si znovu kouše rty. „Pravděpodobně to uděláte a já vám v tom zabránit nemůžu, ale matka se na mě bude strašlivě zlobit. A to mi nepřipadá fér, protože to my jsme zjistili, kdo je ten člověk.“

„Ještě jsem se nerozhodl, co udělám,“ řekne Hodges, i když Holly má pravdu, vůbec to nevypadá fér. „Ale rozhodně bych rád věděl, co je v těch počítačích. To by mi možná pomohlo se rozmyslet.“

„Nebude jako Olivia,“ ozve se Holly. „Ten bude mít hodně dobré heslo.“

Jerome si náhodně vybere jeden počítač (je to Bradyho Číslo šest, takže na něm celkem nic není) a stiskne zapuštěné tlačítko vzadu na monitoru. Je to Mac, ale žádná melodie se neozve. Brady ten veselý popěvek nesnáší a vypnul ho na všech svých počítačích.

Číslo šest šedě zablýskne a při bootování se začnou točit kruhy. Po pěti vteřinách se šedá změní v modrou. Měla by to být obrazovka s heslem, to ví i Hodges, ale místo něho se na obrazovce objeví velká dvacítka. Pak 19, 18 a 17.

Hodges a Jerome na to zmateně civí.

„Ne, ne!“ Holly skoro zaječí. „Vypněte to!“

Když se ani jeden z nich okamžitě nepohnul, Holly vylétne, znovu stiskne vypínač na monitoru a drží ho tak dlouho, až obrazovka potemní. Pak si vydechne a dokonce se usměje.

„Týjo! To bylo o fous!“

„Co si o tom myslíte?“ zeptá se Hodges. „Že jsou nějak nastavené, aby vybuchly nebo tak něco?“

„Možná se jenom zamknou,“ řekne Holly, „ale vsadím se, že je to sebevražedný program. Jestli se odpočítávání dostane na nulu, takový program vymaže data. Všechna data. Možná jenom na tom, který je zapnutý, ale ve všech, pokud jsou propojené. Což asi jsou.“

„Tak jak se to zastaví?“ zeptá se Jerome. „Příkazem z klávesnice?“

„Možná. Možná hlasovou aktivací.“

„Hlasovým čím?“ podiví se Hodges.

„Hlasově aktivovaným příkazem,“ vysvětlí mu Jerome. „Brady řekne bonbóny nebo trenky a odpočet se zastaví.“

Holly se skrz prsty zahihňá a pak Jeroma stydlivě strčí do ramene. „Ty jsi pako,“ řekne.

15

Sedí v kuchyni u stolu a zadní dveře mají otevřené, aby dovnitř proudil čerstvý vzduch. Hodges se opírá loktem o jednu prostírku a čelo si drží v dlani. Jerome a Holly jsou zticha, nechávají ho přemýšlet. Hodges konečně zvedne hlavu.

„Ohlásím to. Nechce se mi, a kdyby to bylo jenom mezi mnou a Hartsfieldem, asi bych to neudělal. Ale musím brát ohled na vás dva…“

„Kvůli mně nemusíte,“ ozve se Jerome. „Jestli vidíte možnost, jak pokračovat, já s váma zůstanu.“

Samozřejmě že zůstaneš, pomyslí si Hodges. Možná si myslíš, že víš, co riskuješ, jenže to nevíš. Když je člověku sedmnáct, budoucnost je čistě teoretická.

Pokud jde o Holly… dřív by řekl, že je jako lidské promítací plátno: každá myšlenka v hlavě se jí promítla na celou tvář, ale v této chvíli byla nečitelná.

„Díky, Jerome, jenže…“ Jenže tohle je těžké. Nechat toho je těžké a bude to už podruhé, co musí pana Mercedesa nechat být.

Jenže.

„Nejde jenom o nás, víte? Mohl by mít další výbušniny a jestli je odpálí někde v davu…“ Podívá se přímo na Holly. „Stejně jako namířil do davu mercedes vaší sestřenice Olivie, a tentokrát by to bylo na mně. Tohle nebudu riskovat.“

Pečlivě, s důrazem na výslovnost při každém slově, jako by si chtěla vynahradit celoživotní mumlání, Holly řekne: „Nikdo ho nemůže chytit, jenom vy.“

„Díky, ale ne,“ řekne jemně. „Policie má zdroje. Začnou tím, že vyhlásí pátrání po jeho autu, doplní si poznávací značku. To já nemůžu.“

Zní to dobře, ale sám nevěří, že to dobré je. Pokud Brady nepodstupuje šílené riziko jako tehdy u Městského centra, je velmi mazaný. Auto někam zastrčí – možná na nějaké parkoviště v centru, nebo na letištní parkoviště, nebo na některé nekonečné parkoviště u obchodního střediska. Nemá žádný Mercedes-Benz. Má nenápadné subaru myší barvy, a to se dnes nebo zítra nenajde. Možná ho budou hledat až do příštího týdne. A až ho najdou, Brady nebude nikde poblíž.

„Nikdo kromě vás,“ naléhá Holly. „A jenom když vám my dva budeme pomáhat.“

„Holly…“

„Jak to můžete vzdát?“ zakřičí na něj. Sbalí ruku do pěsti a udeří se s ní doprostřed čela, až jí tam naskočí červená skvrna. „Jak můžete? Janey vás měla ráda! Dokonce byla něco jako vaše přítelkyně! Teď je mrtvá! Jako ta žena nahoře! Obě jsou mrtvé!“

Znovu se chce udeřit, ale Jerome ji chytí za ruku. „Nedělej to,“ řekne. „Prosím, nebij se. Je mi z toho hrozně.“

Holly se rozpláče. Jerome ji neohrabaně obejme. Je černý a ona bílá, jemu je sedmnáct a jí přes čtyřicet, ale Jerome připadá Hodgesovi jako otec utěšující dceru, která přišla ze školy domů a řekla, že ji nikdo nepozval na jarní ples.

Hodges se zahledí ven na malý, ale úhledný dvorek Hartsfieldových. Taky je mu hrozně, a nejen kvůli Janey, ačkoli to je samo o sobě dost zlé. Je mu hrozně kvůli lidem v Městském centru. Je mu hrozně kvůli Janeyině sestře, které odmítli uvěřit, kterou vláčeli tiskem a kterou dohnal k sebevraždě muž, který bydlí v tomto domě. Hodgesovi je hrozně i kvůli tomu, že mu unikla informace z výpovědi paní Melbournové. Ví, že Pete Huntley by mu tohle nevyčítal, a o to je to horší. Proč? Protože Pete není v téhle práci tak dobrý, jako byl a dosud je Hodges. Pete nikdy nebude tak dobrý, ani ve své nejlepší formě. Docela fajn chlap, dříč, jenže…

Jenže.

Jenže jenže jenže.

Tím vším se nic nemění. Potřebuje to ohlásit, i když mu to připadá jako umírání. Když odsune všechno ostatní stranou, zbývá jediné: Kermit William Hodges je ve slepé uličce. Brady Hartsfield na svobodě. V počítačích by mohlo být nějaké vodítko – třeba náznak, kde teď asi je, jaké má plány, nebo obojí – ale Hodges do nich nemá přístup. A nemůže ani ospravedlnit to, že stále zatajuje jméno a popis muže, který spáchal masakr u Městského centra. Možná má Holly pravdu, možná Brady Hartsfield unikne zatčení a spáchá nějakou další příšernost, ale kermitfrog19 nemá na vybranou. Jediné, co ještě musí udělat, je ochránit Jeroma a Holly, pokud může. V tuto chvíli možná nebude schopen zařídit ani to. Ten zvědavý soused přes ulici je přece viděl.

Vyjde na zápraží a otevře svou nokii, kterou dnes používal víc než za celou dobu, co je v důchodu.

Pomyslí si Je to prostě v háji, a zmáčkne předvolbu na Petea Huntleyho.

16

Pete to zvedne při druhém zazvonění. „Parťáku!“ zahuláká vesele. V pozadí je slyšet ruch hlasů a Hodgese nejdřív napadne, že Pete je někde v baru, přiopilý a na nejlepší cestě k totálnímu zboření.

„Pete, potřebuji s tebou mluvit o…“

„Jo, jo, nasypu si na hlavu celej kýbl, jestli chceš, ale v tuhle chvíle ne. Kdo ti volal? Izzy?“

„Huntley!“ zakřičí někdo. „V pět je tu náčelník! A tisk! Kde je ten zatracený TM?“

TM, tiskový mluvčí. Pete není v baru a není opilý, pomyslí si Hodges. Je prostě bez sebe zasraným štěstím.

„Nikdo mi nevolal, Pete. Co se děje?“

„Ty to nevíš?“ Pete se zasměje. „Prostě největší zbrojní šťára v dějinách tohohle města. Možná největší v historii USA. Stovky kulometů M2 a HK91, raketometů, zasranejch laserovejch kanonů, bedny Lahti L-35 ve skvělým stavu, ruské AN-9 ještě v oleji… je tu dost materiálu na vyzbrojení dvacítky východoevropských domobran. A té munice! Kristepane! Je naskládaná do výšky dvou pater! Kdyby ta blbá zastavárna chytla, tak by celý Lowtown vyletěl do povětří!“

Sirény. Slyší sirény. Další křik. Někdo na někoho řve, ať odnese ty podpěry nahoru.

„Jaká zastavárna?“

„Královská ctnost, zastavárna a půjčky, jižně od MLK. Znáš ji?“

„Jo…“

„A hádej, komu patří?“ Ale Pete je příliš vzrušený, než aby mu dal šanci hádat. „Alonzovi Morettimu! Chápeš?“

Hodges nechápe.

„Moretti je vnuk Fabrizia Abbascia, Bille! Nosatého Fabbyho! Už ti to začíná docházet?“

Nejdřív ne, protože když ho Pete a Isabelle vyslýchali, Hodges náhodně vytáhl Abbasciovo jméno z duševní kartotéky starých případů, které mu mohly nadělat nepřátele… A za ty roky jich bylo několik set.

„Pete, majitel té zastavárny je černý. Všechny podniky tam jsou takové.“

„Hovno jsou. Na ceduli je jméno Bertonne Lawrence, ale obchod je pronajatý, Lawrence je zástěrka a už pěkně zpívá. Víš, co je na tom nejlepšího? Taky si lízneme smetany, protože pár policajtů na hlídce to odpálil asi týden předtím, než tam federálové chtěli poslat svoje lidi. Všichni detektivové z oddělení jsou tady. Náčelník už sem taky jede a má s sebou karavanu novinářů delší než průvod na Díkůvzdání. Tohle nám federálové nevyfouknou! V žádným případě!“ Tentokrát už jeho smích zní vyloženě šíleně.

Všichni detektivové z oddělení, pomyslí si Hodges. Co zbývá pro pana Mercedesa? Velký kulový.

„Bille, musím jít. Tohle je… člověče, tohle je úžasný.“

„Jasně, ale nejdřív mi řekni, co to má společného se mnou.“

„Přesně to, co jsi říkal. Ta bomba v autě byla pomsta. Moretti se pokusil o krevní mstu za dědu. Kromě pušek, kulometů, granátů, pistolí a dalších zbraní je tu nejméně padesát beden s celým sortimentem Hendricks Chemicals. Víš, co to je?“

„Kaučukované výbušniny.“ Už mu to začíná docházet.

„Jo. Odpalujou se azidem olovnatým a my už víme, že přesně taková rozbuška byla použita k odpálení bomby ve tvém autě. Ještě nemáme chemickou analýzu přímo té výbušniny, ale až ji dostaneme, určitě bude z téhle firmy. Na to se můžeš spolehnout. Máš z pekla štěstí, ty jeden parchante.“

„Správně,“ řekne Hodges. „To mám.“

Umí si představit, jak to před zastavárnou vypadá: všude jsou policisté a federální agenti (pravděpodobně se už handrkují kvůli jurisdikci) a přijíždějí stále další. Lowbriar je uzavřený, MLK Avenue nejspíš taky. Zástupy čumilů houstnou. Náčelník policie a nejrůznější další pohlaváři už jsou na cestě. Starosta si nenechá ujít příležitost přednést projev. K tomu všichni ti reportéři, televizní štáby a náklaďáky pro živé vysílání. Pete se zcvokl vzrušením, a Hodges se má v tuhle chvíli pustit do dlouhého a komplikovaného příběhu o masakru u Městského centra, o počítačovém chatu zvaném Debiin modrý deštník, o mrtvé mámě, která se nejspíš upila k smrti, a o uprchlém opraváři počítačů?

Ne, rozhodne se, nepustím se do toho.

Naopak popřeje Peteovi hodně štěstí a zmáčkne KONEC.

17

Když se vrátí do kuchyně, Holly už tam není, ale slyší ji. Mumlavá Holly se zřejmě proměnila v Holly Kazatelku duchovní obrody. Její hlas má rozhodně tu speciální kadenci bůh-je-všemohoucí, aspoň v tuto chvíli.

„Jsem s panem Hodgesem a jeho přítelem Jeromem,“ říká. „Jsou to moji přátelé, mami. Byli jsme spolu na dobrém obědě. Teď navštěvujeme pamětihodnosti a dnes večer půjdeme společně na dobrou večeři. Povídáme si o Janey. Můžu to dělat, když chci.“

Přestože je Hodges zmatený ze své momentální situace a pořád truchlí kvůli Janey, rozveselí ho, když slyší, jak se Holly vzepřela tetě Charlotte. Nemůže vědět, jestli je to poprvé, ale propána, klidně by to tak mohlo být.

„Kdo volal komu?“ zeptá se Jeroma a kývne směrem, odkud zní její hlas.

„Volala Holly, ale byl to můj nápad. Měla telefon vypnutý, aby se jí matka nedovolala. Nechtělo se jí do toho, dokud jsem jí neřekl, že její matka by mohla zavolat policajty.“

„No a co, jestli jsem to udělala,“ říká Holly. „Bylo to Oliviino auto a není to tak, že jsem ho ukradla. Vrátím se dnes večer, mami. Do té doby mě nech na pokoji!“

Holly se vrátí do místnosti celá zrudlá, vzdorná, o léta mladší a vlastně hezká.

„Válíš, Holly,“ řekne Jerome a zvedne dlaň, aby si s ní plácl.

Holly to ignoruje. Její oči – stále poletující sem a tam – se upřou na Hodgese. „Jestli zavoláte policii a já se dostanu do potíží, je mi to jedno. Ale pokud jste to ještě neudělal, tak byste to dělat neměl. Oni ho nedokážou najít. My ano. Vím to.“

Hodges si uvědomí, že pokud je chycení pana Mercedesa pro někoho na světě důležitější než pro něho, pak je to Holly Gibneyová. Ona možná poprvé v životě dělá něco, na čem záleží. A dělá to s lidmi, kteří ji mají rádi a respektují ji.

„Ještě chvíli u toho zůstanu. Hlavně proto, že policajti mají dnes odpoledne jinou práci. Legrační na tom je – nebo je to možná ironie –, že si myslí, že to má něco společného se mnou.“

„O čem to mluvíte?“ zeptá se Jerome.

Hodges se podívá na hodinky a vidí, že je dvacet minut po druhé hodině. Byli tu už dost dlouho. „Pojedeme zpátky ke mně. Cestou vám to můžu vyprávět, a pak to všechno můžeme probrat ještě jednou. Jestli na nic nepřijdeme, budu muset svému parťákovi zavolat znovu. Nebudu riskovat další hororovou show.“

I když to riziko tu už je a on na jejich tvářích pozná, že Jerome a Holly to vědí stejně dobře jako on.

„Šla jsem do té malé pracovny vedle obývacího pokoje, abych zavolala matce,“ řekne Holly. „Paní Hartsfieldová měla laptop. Jestli pojedeme k vám domů, chci ho vzít s sebou.“

„Proč?“

„Možná dokážu zjistit, jak se dostat do jeho počítačů. Možná si zapsala klávesové pokyny nebo audioheslo.“

„Holly, to nevypadá pravděpodobné. Duševně nemocní lidi jako Brady dělají všechno možné, aby utajili před okolím, jací jsou.“

„To vím,“ řekne Holly. „Samozřejmě že to vím. Protože já jsem duševně nemocná a snažím se to tajit.“

„Hele, Holly, no tak.“ Jerome se ji pokusí vzít za ruku. Nedovolí mu to. Místo toho si vytáhne z kapsy cigarety.

„Jsem a vím, že jsem. Matka to ví taky a nespustí mě z očí. Špehuje mě. Protože mě chce chránit. Paní Hartsfieldová bude stejná. Koneckonců to byl její syn.“

„Jestli měla ta Linklatterová z Diskontu Electronix pravdu,“ řekne Hodges, „byla paní Hartsfieldová skoro pořád zlitá pod obraz.“

Holly odpoví: „Mohla být vysoce funkční alkoholička. Máte lepší nápad?“

Hodges to vzdá. „Tak jo, vezměte ten laptop. To už je fuk.“

„Ještě ne,“ řekne Holly. „Za pět minut. Chci si vykouřit cigaretu. Půjdu ven na zápraží.“

Vyjde ven. Posadí se. Zapálí si.

Hodges zavolá přes síťové dveře: „Kdy jste se stala tak asertivní, Holly?“

Neotočí se, když odpoví. „Nejspíš když jsem viděla kusy svojí sestřenice hořet na ulici.“

18

Ve tři čtvrtě na tři odpoledne Brady odchází z pokoje v Motelu 6, aby se nadýchal čerstvého vzduchu, a na druhé straně silnice zahlédne Kuřecí ráj. Pokřižuje se a objedná si své poslední jídlo: lahůdku matky kvočny s omáčkou navíc a zelným salátem. Restaurace je skoro prázdná, a tak si odnese tác ke stolu u oken, aby seděl na slunci. Brzy už pro něj svítit nebude, takže by si ho mohl užít ještě chvilku, dokud to jde.

Pomalu jí a vzpomíná na všechny chvíle, kdy nosil domů večeři z Kuřecího ráje, a jak si jeho matka pokaždé řekla o lahůdku s dvojitým salátem. Objednal si její jídlo, ani o tom nepřemýšlel. Až mu vyhrkly slzy, ale utřel si je ubrouskem. Chudák máma!

Sedět na sluníčku je pěkné, ale jeho přínos je pomíjivý. Brady bere v úvahu trvanlivější přínos, který poskytuje temnota. Už nebude poslouchat lesbicko-feministické remcání Freddi Linklatterové. Už nebude poslouchat vysvětlování Tonese Frobishera, že nemůže vzít servisní výjezd, jelikož on ODPOVÍDÁ ZA OBCHOD, a přitom je to ve skutečnosti kvůli tomu, že by nerozeznal havarovaný harddisk, ani kdyby ho kousl do zadku. Už žádný pocit, že se mu ledviny proměňují v led, když v srpnu jezdí s dodávkou Mr. Tastey s mrazákem vytočeným na maximum. Už žádné bušení do přístrojové desky subaru, když přestane hrát rádio. Už žádné přemýšlení o matčiných krajkových kalhotkách a dlouhých, předlouhých stehnech. Už žádné zuření kvůli tomu, že ho všichni ignorují a berou jako samozřejmost. Už žádné bolesti hlavy. A už žádné bezesné noci, protože po dnešku už bude jen spát, pořád.

Beze snů.

Když dojí (vymete talíř do posledního sousta), uklidí stolek, utře kapku omáčky dalším ubrouskem a vyhodí odpadky. Dívka za pultem se ho zeptá, jestli bylo všechno v pořádku. Brady řekne, že ano, a uvažuje, jakou šanci to kuře, omáčka, bochánky a zelný salát mají, aby je strávil, než mu výbuch roztrhne břicho a všechno se rozletí kolem.

Budou si mě pamatovat, pomyslí si, když stojí na okraji silnice a čeká na mezeru mezi auty, aby se mohl vrátit do motelu. Budu mít nejvyšší skóre vůbec. Zapíšu se do dějin. Teď je rád, že toho tlustého bývalého policajta nezabil. Hodges by se měl dožít toho, co dnes večer přijde. Měl by si to pamatovat. Měl by s tím žít.

Zpátky na pokoji se podívá na kolečkové křeslo a výbušninami nacpaný pytlík na moč ležící na výbušninami nacpaném polštáři ZADEK PARKING. Chce se dostat do haly brzo (ale ne zas moc brzo, to poslední, co chce, je vyčnívat víc, než už bude díky tomu, že je muž a starší třinácti let), ale pořád má trochu času. Vytáhne svůj laptop, nemá pro to zvláštní důvod, dělá to prostě ze zvyku, a teď je rád. Otevře ho, napojí se na motelovou wifi a naloguje se na stránky Debbiina modrého deštníku. Tam nechá poslední vzkaz – jako jakousi pojistku.

Když má hotovo, dojde pěšky na letištní dlouhodobé parkoviště a vyzvedne si své subaru.

19

Hodges a jeho dva detektivní učni přijedou na Harper Road těsně před půl čtvrtou. Holly se letmo rozhlédne, pak odnese laptop zesnulé paní Hartsfieldové do kuchyně a zapne ho. Jerome a Hodges stojí u ní a oba doufají, že se neobjeví žádná obrazovka s heslem… jenže objeví.

„Zkus její jméno,“ řekne Jerome.

Holly to udělá. Mac zavrtí obrazovkou: ne.

„Tak jo, zkus Debbie,“ řekne Jerome. „Jak s ie na konci, tak jenom s i.“

Holly si odhrne chumel vlasů myší barvy z očí, aby jasně viděl, jak ji rozčiluje. „Najdi si nějakou práci, Jerome, jo? Nechci, aby ses mi díval přes rameno. To nesnáším.“ Pak přesune pozornost na Hodgese. „Můžu tady kouřit? Doufám, že můžu. Pomáhá mi to myslet. Cigarety mi pomáhají myslet.“

Hodges jí donese podšálek. „Kouření povoleno. Budeme s Jeromem v mojí pracovně. Zavolejte, jestli něco najdete.“

Na to je hodně malá šance, pomyslí si. Malou šanci máme vlastně u všeho.

Holly mu nevěnuje pozornost. Zapaluje si. Kazatelský hlas nechala za sebou a vrátila se k mumlání. „Doufám, že nechala nápovědu. Doufám v nápovědu. Naděje na nápovědu je to, co Holly má.“

A jéje, pomyslí si Hodges.

V pracovně se Jeroma zeptá, jestli má ponětí, o jaké nápovědě to Holly mluví.

„Po třech pokusech vám některé počítače nabídnou k heslu nápovědu. Povzbudí paměť pro případ, že jste zapomněl. Ale jenom když to bylo naprogramované.“

Z kuchyně k nim dolehne zcela zřetelný výkřik, který jde od srdce: „Doprdele! Dvakrát doprdele! Třikrát doprdele!“

Hodges a Jerome se na sebe podívají.

„Tak asi nebylo,“ řekne Jerome.

20

Hodges zapne svůj počítač a poví Jeromovi, co chce: seznam všech veřejných shromáždění v příštích sedmi dnech.

„To můžu udělat,“ řekne Jerome, „a možná byste se chtěl nejdřív podívat na tohle.“

„Na co?“

„Máte zprávu. Pod Modrým deštníkem.“

„Klikni na ni.“ Hodgesovy ruce jsou sevřené do pěsti, ale když čte nejnovější komuniké od mercvrah, pomalu se mu dlaně rozvírají. Zpráva je krátká, a i když jim bezprostředně nijak nepomůže, obsahuje paprsek naděje.

Sbohem, CHUDÁKU.

PS: Užij si Víkend, já si ho užiju rozhodně.

Jerome řekne: „Myslím, že jste právě dostal dopis na rozloučenou, Bille.“

Hodges si to taky myslí, ale tohle je mu jedno. Soustředí se na PS. Ví, že to může být falešná stopa, ale pokud není, mají trochu času.

Z kuchyně k nim zavane cigaretový kouř a dolehne další šťavnaté doprdele.

„Bille? Zrovna mě napadlo něco zlého.“

„Copak?“

„Ten koncert dneska večer. Ta chlapecká kapela, ’Round Here. V Mingu. Moje sestra s mámou tam budou.“

Hodges se nad tím zamyslí. Hala Mingo má čtyři tisíce míst, ale dnešní publikum bude z osmdesáti procent ženské – maminky a jejich mladičké dcery. V publiku budou i muži, ale skoro každý bude provázet dceru a její kamarádky. Brady Hartsfield je pohledný třicátník, a jestli se pokusí jít na koncert sám, bude tam trčet jako bolavý palec. V Americe jedenadvacátého století každý osamělý muž, který se účastní události primárně určené pro malé holčičky, přitahuje pozornost a budí podezření.

A taky: Užij si Víkend, já si ho užiju rozhodně.

„Myslíte, že bych měl zavolat mámě a říct jí, aby nechala holky doma?“ Jerome při té vyhlídce vypadá zoufale. „Barb už se mnou nejspíš do smrti nepromluví. Ani ta její kámoška Hilda a pár dalších…“

Z kuchyně se ozve: „Kráme jeden zatracená! Vzdej to konečně!“

Než stačí Hodges odpovědět, Jerome řekne: „Na druhou stranu, tohle rozhodně vypadá, že si něco naplánoval na víkend, a dnes je teprve čtvrtek. Nebo jenom chce, abychom si to mysleli?“

Hodges se přiklání k tomu, že to není planý posměšek. „Najdi znovu Hartsfieldovu fotku z Kyber patroly, jo? Tu, která se objeví, když klikneš na NAŠI ODBORNÍCI.“

Než to Jerome udělá, Hodges zavolá Marle Everettové z policejního archivu.

„Ahoj, Marlo, tady je zase Bill Hodges. Já… jo, v Lowtownu je poprask, slyšel jsem to od Petea. Je tam půlka sboru, co? Mhm… no, nebudu tě zdržovat. Nevíš, jestli je Larry Windom pořád šéfem ostrahy v Hale? Jo, správně, Ranař. Jasně, počkám.“

Zatímco čeká, poví Jeromovi, že Larry Windom šel předčasně do důchodu, protože mu hala nabídla práci za dvojnásobný plat, než měl jako detektiv. Neřekne, že to nebyl jediný důvod, proč to Windom zabalil už po dvaceti letech. Pak se ozve Marla. Ano, Larry je pořád v Mingu. Dokonce má číslo do jeho kanceláře. Než se Hodges stačí rozloučit, Marla se ho zeptá, jestli je nějaký problém. „Protože dnes večer je tam velký koncert. Jde tam moje neteř. Je do těch ňoumů celá blázen.“

„Nic zvláštního, Marlo. Jenom nějaká stará záležitost.“

„Vyřiď Larrymu, že by se nám dneska hodil,“ řekne Marla. „Na služebně není ani noha. Žádný detektiv v dohledu.“

„Udělám to.“

Hodges zavolá na ostrahu haly, představí se jako detektiv Bill Hodges a chce Windoma. Při čekání hledí na Bradyho Hartsfielda. Jerome jeho fotku zvětšil, takže zaplňuje celou obrazovku. Hodgese fascinují jeho oči. V menším formátu a v řadě s dalšími dvěma kolegy vypadaly ty oči docela příjemné. Ale když je ta fotografie přes celou obrazovku, je to jinak. Ústa se usmívají, oči ne. Ty oči jsou bez výrazu a vzdálené. Skoro mrtvé.

Blbost, řekne si Hodges (spíš se napomene). Tohle je klasický případ, kdy člověk vidí něco, co není, protože se nedávno něco dozvěděl – jako když svědek bankovní loupeže říká Mně hned připadal podezřelý, ještě než vytáhl tu pistoli.

Zní to dobře, zní to profesionálně, ale Hodges tomu nevěří. Podle něj ty oči hledící z obrazovky jsou oči ropuchy schované pod kamenem. Nebo pod odloženým modrým deštníkem.

Pak se ozve Windom. Má zvučný hlas, který člověka nutí při hovoru držet sluchátko pět centimetrů od ucha, a je užvaněný jako vždycky. Chce vědět všechno o tom velkém zátahu dnes odpoledne. Hodges mu poví, že to byl megaúlovek, přesně tak, ale jinak už neví nic. Připomene Larrymu, že už je v penzi.

Jenže.

„Mají tam hrozný blázinec,“ řekne, „takže mě Pete Huntley trochu navedl, abych zavolal tobě. Doufám, že ti to nevadí.“

„Jéžiš, to víš, že ne. Rád bych si s tebou zašel na skleničku. Popovídat si o starých časech, když už jsme oba ze hry. Prostě pořádně pokecat.“

„To by bylo fajn.“ Bylo by to čisté peklo.

„Co pro tebe můžu udělat?“

„Máte tam dnes večer koncert, říkal Pete. Nějakou chlapeckou kapelu, co hodně frčí. Takovou, co ji milují malé holky.“

„Jo jo, to mi povídej. Už se tu dělá fronta. A rozehřívají se. Některá zakřičí jméno kluka a všechny se rozječí. Ještě jsou v půli cesty z parkoviště, a už ječí. Je to jako kdysi beatlemánie, akorát podle toho, co jsem slyšel, tahle skupina žádní Beatles teda nejsou. Někdo ti zavolal, že je tu bomba? Pověz mi, že ne. Ty holky mě roztrhají a jejich maminky sežerou zbytky.“

„Dostal jsem tip, že tam dnes večer můžete mít nebezpečného pedofila. Hodně, hodně špatného mládence, Larry.“

„Jméno a popis?“ Tvrdě a bryskně, žádné kecy. Chlap, který odešel od sboru, protože se příliš rychle oháněl pěstmi. Problémy se zvládáním vzteku, řečeno s policejním psychologem. Ranař, v jazyce svých kolegů.

„Jmenuje se Brady Hartsfield. Pošlu ti mailem jeho fotku.“ Hodges pohlédne na Jeroma, který přikývne a palcem a ukazovákem udělá kroužek. „Je mu asi třicet let. Jestli ho uvidíš, nejdřív mi zavolej, pak ho seber. Buď opatrný. Jestli se pokusí o odpor, tak toho hajzla zkroť.“

„S radostí, Billy. Předám to svým chlapům. Je nějaká možnost, že přijde s… já nevím, s knírem? Pubertální nebo ještě mladší holkou?“

„Nepravděpodobné, ale nedá se to vyloučit. Jestli ho zahlédneš mezi diváky, Larry, musíš ho zaskočit. Mohl by být ozbrojený.“

„Jak velká je šance, že na tom představení bude?“ Mluví vyloženě dychtivě, což je typický Larry Windom.

„Moc velká ne.“ Hodges tomu skutečně věří a nejen kvůli narážce na víkend, kterou Hartsfield udělal na Modrém deštníku. Musí přece vědět, že v téměř výlučně dívčím publiku nemůže zůstat nenápadný. „Každopádně chápeš, proč oddělení nemůže poslat policajty, že ano? Když se toho tolik děje v Lowtownu?“

„Nepotřebuju je,“ odpoví Windom. „Mám tu dnes večer pětatřicet chlapů, většinou jsou to vysloužilí policajti. Víme, co děláme.“

„Věřím,“ řekne Hodges. „Nezapomeň, nejdřív mi zavolej. My důchodci si akcí moc neužijeme, takže když se nám něco naskytne, musíme si to vychutnat.“

Windom se zasměje. „V tomhle tě poznávám. Pošli mi tu fotku.“ Odříká adresu, kterou Hodges načmárá na papír a podá ji Jeromovi. „Jestli ho uvidíme, dostaneme ho. Potom, je to tvůj zátah… strýčku Bille.“

„Trhni si, strýčku Larry,“ řekne Hodges. Zavěsí a otočí se k Jeromovi.

„Ta fotka mu právě odešla,“ ohlásí Jerome.

„Dobře.“ Potom Hodges řekne něco, co ho bude pronásledovat až do konce života. „Jestli je Hartsfield tak chytrý, jak si myslím, tak se dnes večer Hale Mingo vyhne obloukem. Tvoje máma a sestra klidně můžou jít. Jestli se přece jenom pokusí koncert zničit, Larryho lidi ho budou mít dřív, než se dostane ke dveřím.“

Jerome se usměje. „Skvěle.“

„Podívej se, co ještě bys mohl najít. Zaměř se na sobotu a neděli, ale nevynechej ani příští týden. A ani zítřek, protože…“

„Protože víkend začíná v pátek. Chápu.“

Jerome se pustí do práce. Hodges přejde do kuchyně, aby zkontroloval, jak si vede Holly. To, co uvidí, ho na místě zmrazí. Vedle půjčeného laptopu leží červená peněženka. Po stole jsou rozházené kreditní karty, bankovky a průkaz Deborah Hartsfieldové. Holly, která si dává už třetí cigaretu, drží v ruce jednu MasterCard a studuje ji skrz závoj modrého kouře. Hodgesovi věnuje pohled, který je vyděšený a vzdorný zároveň.

„Jenom se snažím najít to její nemožné heslo! Její kabelka visela na židli u počítače a peněženka byla hned nahoře, tak jsem ji strčila do kapsy. Protože lidi si někdy schovávají heslo do peněženky. Zvlášť ženy. Nechtěla jsem její peníze, pane Hodgesi. Já mám svoje vlastní peníze. Dostávám kapesné.“

Kapesné, pomyslí si Hodges. Ach, Holly.

V očích jí stojí slzy a už zase si kouše rty. „Já bych nikdy nekradla.“

„Tak jo,“ řekne Hodges. Napadne ho, že ji poplácá po ruce, ale usoudí, že v tuhle chvíli by to byl asi špatný nápad. „Rozumím.“

A kristepane, o co vlastně jde? Po tom všem svinstvu, kterým prošel od chvíle, kdy mu ten zatracený dopis propadl škvírou na dopisy, je čórka peněženky jedné mrtvé ženské úplná prkotina. Až se tohle všechno provalí – jako že se to provalí –, Hodges řekne, že ji vzal on.

Holly ale ještě neskončila.

„Mám svoji vlastní kreditní kartu a mám peníze. Mám dokonce běžný účet. Kupuji si videohry a aplikace pro iPad. Kupuji si oblečení. Taky náušnice, ty se mi líbí. Mám jich padesát šest. A kupuji si svoje vlastní cigarety, ačkoli jsou teď moc drahé. Mohlo by vás zajímat, že v dnešní době stojí balíček cigaret v New Yorku jedenáct dolarů. Snažím se, abych nebyla břemenem, protože nemůžu pracovat, a ona říká, že nejsem, ale já vím, že jsem…“

„Holly, přestaňte. Tohle si musíte nechat pro svého cvokaře, jestli nějakého máte.“

„Samozřejmě že mám.“ Pochmurně se usměje na obrazovku tvrdohlavě požadující heslo paní Hartsfieldové. „Jsem se nepovedla, to jste si nevšiml?“

Hodges na to raději nereaguje.

„Hledala jsem kousek papíru s heslem,“ pokračuje Holly, „ale žádný tam nebyl. Takže jsem zkusila číslo jejího sociálního pojištění, nejdřív normálně a pak pozpátku. Totéž s kreditkama. Dokonce jsem zkusila bezpečnostní kódy na kreditkách.“

„Nějaký další nápad?“

„Pár jich mám. Nechte mě o samotě.“ Když Hodges z kuchyně odchází, Holly zavolá: „Omlouvám se za to kouření, ale mně to opravdu pomáhá myslet.“

21

Holly se lopotí v kuchyni a Jerome v pracovně, takže se Hodges usadí do křesla v obývacím pokoji a zahledí se na prázdnou obrazovku televize. Horší místo si vybrat nemohl. Logická část jeho mysli chápe, že všechno, co se stalo, je vina Bradyho Hartsfielda, ale když sedí v křesle, v němž strávil tolik nudných televizí prosycených odpolední s pocitem, že je neužitečný, a ztratil kontakt se svým esenciálním já, který považoval v pracovním životě za samozřejmý, v takových chvílích ztrácí logika svou moc. Na její místo se plíží děsivá myšlenka: on, Kermit William Hodges, se dopustil zločinu odfláknuté policejní práce, a tím napomáhal panu Mercedesovi a umožnil mu jeho konání. Jsou hvězdami televizní reality show zvané Bill a Brady zabijí pár žen. Protože když se Hodges ohlédne, zdá se, že spousta obětí jsou ženy: Janey, Olivia Trelawneyová, Janice Crayová a její dcera Patricia… plus Deborah Hartsfieldová
, která byla možná otrávena a ne že se otrávila sama. A ještě jsem nepřipočítal Holly, pomyslí si, protože ta z toho vyjde nejspíš ještě hůř zřízená, než je, jestli to heslo nedokáže najít… nebo ho dokáže najít a v tom počítači nebude nic, co by jim pomohlo dostat maminčina chlapečka. Jak vysoká je pravděpodobnost?

Jak tu tak sedí ve svém křesle – ví, že by měl vstát, ale zatím se nedokáže pohnout –, pomyslí si, že jeho vlastní destruktivní záznam se ženami je ještě delší. Jeho bývalá žena je bývalá z jistého důvodu. Svou roli v tom sehrály roky téměř alkoholického chlastání, ale pro Corinne (která si ráda dala skleničku nebo tři a nejspíš v tom stále pokračuje) to nebylo to hlavní. Hlavní byl chlad, který se nejprve protáhl do prasklin manželství a nakonec ho dokonale zmrazil. Bylo to v tom, jak jí vůbec o ničem nepovídal, a sobě říkal, že je to pro její vlastní dobro, protože hodně z toho, co dělal, bylo odporné a deprimující. A taky v tom, jak desítkami různých způsobů dával najevo – někdy nenápadně, někdy hodně důrazně –, že v závodě mezi ní a prací Corinne Hodgesová vždycky doběhne jako druhá. A pokud jde o dceru… no jo. Kristepane. Allie mu nikdy nezapomíná poslat pohlednici k narozeninám a
Vánocům (i když valentinky přestaly chodit asi před deseti lety) a málokdy vynechá povinný telefonát v sobotu večer, ale na návštěvu za ním nepřijela už několik let. Což opravdu vypovídá o tom, jak zmršil i tenhle vztah.

V myšlenkách zalétne k tomu, jak byla jako dítě krásná, s těmi pihami a čupřinou zrzavých vlasů – jako mrkvička. Když přicházel domů, vždycky se k němu řítila chodbou a beze strachu skočila, protože věděla, že táta upustí všechno, co má v rukou, a chytí ji. Janey se zmínila o tom, že byla blázen do Bay City Rollers, a Allie měla zase svoje oblíbence, svoje vlastní vyšamponované hezouny. Kupovala si jejich desky z kapesného, malé desky s velkou dírou uprostřed. Kdo na nich byl? Nemůže si vzpomenout, jenom že ty písničky slyšel pořád dokola, kam se hnul a na každém kroku. Byli to Bananarama nebo Thompson Twins? Neví, zato však ví, že ji nikdy nevzal na koncert, i když manželka s ní možná byla na Cyndi Lauper.

Přemýšlení o Allie a její lásce k pop music rozezvučí novou myšlenku, při které se prudce posadí, vytřeští oči a sevře polstrované opěrky křesla.

Dovolil by, aby šla na ten dnešní koncert Allie?

Odpověď zní absolutně ne. V žádném případě.

Hodges se podívá na hodinky a vidí, že táhne na čtvrtou. Vstane, chce jít do pracovny a říct Jeromovi, aby zavolal mámě, ať ty holčičky drží od Arény dál, bez ohledu na to, jak naštvaně budou kvílet. Zavolal Larrymu Windomovi a učinil opatření, ale opatření ať jdou k čertu. On by v životě nesvěřil Alliin život do Ranařových rukou. Nikdy.

Než stačí udělat dva kroky k pracovně, Jerome zavolá. „Bille! Holly! Pojďte sem! Asi jsem něco našel!“

22

Stojí za Jeromem, Hodges se mu dívá přes levé rameno a Holly přes pravé. Na obrazovce Hodgesova počítače je tiskové prohlášení.

SYNERGY CORP., CITIBANK, 3 ŘETĚZCE RESTAURACÍ POŘÁDAJÍ V EMBASSY SUITES NEJVĚTŠÍ DEN PROFESÍ TOHOTO LÉTA

K OKAMŽITÉMU UVEŘEJNĚNÍ. Zveme podnikatele, kariérní zaměstnance a vojenské veterány, aby navštívili největší Den profesí roku, v sobotu 5. června 2010. Tato událost napomáhající rozjezdu ekonomiky se bude konat v hotelu Embassy Suites, na Synergy Square 1. Doporučujeme registraci předem, ale není nutná. Na webových stránkách Citibank, svého místního McDonalds, Burger King a Kuřecího ráje, nebo na http://www.synergy.com objevíte stovky vzrušujících a vysoce placených zaměstnání. Nabízejí se místa v oblasti zákaznických služeb, maloobchodu, bezpečnosti, v oborech instalatér, elektrikář, účetní, finanční analytik, telemarketing, pokladní. Ve všech konferenčních místnostech najdete školené a ochotné poradce pro výběr zaměstnání a užitečné semináře. Nejsou účtovány žádné poplatky. Otevřeno od 8 hod. Připravený životopis a vhodný oděv napomohou úspěchu. Pamatujte, že předchozí registrace urychlí proces a zlepší vaše šance na nalezení práce, kterou hledáte.

SPOLEČNĚ KRIZI PORAZÍME!

„Co myslíte?“ ptá se Jerome.

„Myslím, že jsi na to kápl.“ Hodgese zaplaví ohromná vlna úlevy. Není to dnešní koncert nebo nabitý taneční klub v centru, ani baseballový zápas Svišťové – Kohouti z nižší ligy, který se koná zítra večer. Bude to ta věc v Embassy Suites. Musí být, zapadá to příliš dokonale, než aby to mohlo být něco jiného. V šílenství Bradyho Hartsfielda je metoda. Pro něj platí, že alfa se rovná omega. Hartsfield chce završit svou kariéru masovou vraždou, stejně jako ji začal – zabitím místních nezaměstnaných.

Hodges se otočí, aby zjistil, jestli to Holly vidí taky tak, ale Holly z pokoje odešla. Sedí zase v kuchyni před laptopem Deborah Hartsfieldové a civí na obrazovku požadující heslo. Má svěšená ramena. Na talířku vedle ní leží cigareta, která dodoutnala až po filtr a nechala za sebou úhledný váleček popela.

Tentokrát to Hodges riskne a dotkne se jí. „To nevadí, Holly. Heslo není důležité, protože teď už máme místo. Za pár hodin, až se ta věc v Lowtownu trochu uklidní, zavolám svému bývalému parťákovi a všechno mu řeknu. Vyhlásí po Hartsfieldovi a jeho autu pátrání. Jestli ho nedostanou do sobotního rána, dostanou ho, až půjde na tu burzu práce.“

„Copak dnes večer už nemůžeme nic dělat?“

„Přemýšlím o tom.“ Jedna věc by tu byla, i když tenhle výstřel vypadá skutečně naslepo.

Holly řekne: „Co když se pletete a ten den profesí to není? Co když má v plánu vyhodit do povětří nějaké kino už dnes večer?“

Do místnosti vejde Jerome. „Je čtvrtek, Holly, a na velká letní kina je pořád ještě brzo. Většina jich nebude promítat pro pár lidí.“

„Takže ten koncert,“ řekne Holly. „Třeba neví, že je to čistě holčičí záležitost.“

„Bude to vědět,“ řekne Hodges. „Hodně improvizuje, ale to neznamená, že je hloupý. Nejméně jednou si něco naplánoval předem.“

„Můžu jenom dostat ještě trochu času, abych zkusila přijít na to její heslo? Prosím?“

Hodges pohlédne na hodinky. Čtyři deset. „Jistě. Do půl páté, stačí?“

Oči se jí obchodnicky zalesknou. „Do tři čtvrtě na pět?“

Hodges zavrtí hlavou.

Holly vzdychne. „Navíc mi došly cigarety.“

„Jednou tě zabijou,“ pronese Jerome.

Věnuje mu bezvýrazný pohled. „Ano! Patří to k jejich kouzlu.“

23

Hodges a Jerome jedou k malému obchodnímu centru u křižovatky Harper a Hanover, aby Holly koupili balíček cigaret a poskytli jí soukromí, které očividně potřebuje.

Jerome, usazený na zadním sedadle šedého mercedesu, přehazuje winstonky z ruky do ruky. „Mám z toho auta husí kůži.“

„Já taky,“ přizná Hodges. „Ale Holly zřejmě nijak neznepokojuje, že? Přestože je tak citlivá.“

„Myslíte, že bude v pohodě? Myslím, až tohle skončí.“

Před týdnem, možná ještě před dvěma dny, by Hodges řekl něco neurčitého a politicky korektního, ale od té doby se už s Jeromem dostali mnohem dál. „Nějakou dobu ano,“ řekne. „Potom… ne.“

Jerome vzdychne jako lidé, kterým se potvrdily vlastní chmurné domněnky. „Sakra.“

„Jo.“

„Tak co teď?“

„Teď pojedeme zpátky, dáme Holly její hřebíky do rakve a necháme ji, ať si zakouří. Pak sbalíme věci, které štípla v domě Hartsfieldových. Já vás dva odvezu zpátky k obchodnímu centru v Birch Hill. Ty odvezeš Holly svým wranglerem do Sugar Heights a pak se taky vrátíš domů.“

„A nechám mámu, Barb a její kámošky jít na ten koncert.“

Hodges si odfoukne. „Jestli budeš mít lepší pocit, řekni mámě, ať to odpíská.“

„Jestli to udělám, všechno se provalí.“ Pořád přehazuje cigarety sem a tam. „Všechno, co jsme dneska dělali.“

Jerome je bystrý kluk, takže Hodgesovo potvrzení nepotřebuje. Ani aby mu Hodges připomínal, že nakonec se to provalí každopádně.

„Co budete dělat vy, Bille?“

„Vrátím se do North Side. Zaparkuju s mercedesem blok nebo dva od domu Hartsfieldových, pro jistotu. Vrátím tam laptop paní Hartsfieldové a peníze, pak budu dům hlídat. Pro případ, že se rozhodne vrátit.“

Jerome vypadá pochybovačně. „Ten sklep mi připadal jako vyklizený. Jaká je šance?“

„Malá, ale nic jiného nemám. Dokud to nepředám Peteovi.“

„Vy ho fakt chcete dopadnout, že?“

„Ano,“ vzdychne Hodges. „To tedy chci.“

24

Když se vrátí, Holly má hlavu položenou na stole a schovanou pod pažemi. Rozebraný obsah peněženky Deborah Hartsfieldové se kolem ní prostírá jako pás asteroidů. Laptop je pořád zapnutý a stále na něm tvrdohlavě svítí žádost o heslo. Podle nástěnných hodin je šestnáct čtyřicet.

Hodges se bojí, že Holly bude protestovat proti jeho plánu odvézt ji domů, ale jenom se narovná, otevře nový balíček cigaret a pomalu jednu vytáhne. Nepláče, ale vypadá unaveně a sklesle.

„Dělala jsi, co jsi mohla,“ utěšuje ji Jerome.

„Vždycky dělám, co můžu. A nikdy to nestačí.“

Hodges zvedne červenou peněženku a začne vracet kreditní karty do přihrádek. Nejspíš nebudou uspořádané tak, jak je tam měla paní Hartsfieldová, ale kdo si toho všimne? Ona ne.

V rozkládací průhledné harmonice jsou fotografie a Hodges se jimi líně probírá. Tady je paní Hartsfieldová ruku v ruce s ramenatým, statným chlapem v modrém pracovním overalu – možná to byl nepřítomný pan Hartsfield. Tady je paní Hartsfieldová se skupinou rozesmátých žen, zřejmě v nějakém kadeřnictví. Tady je jakýsi baculatý chlapeček s hasičským autíčkem v ruce – nejspíš Brady ve věku tří nebo čtyř let. A ještě jedna fotka, zmenšená verze té, která visí v pracovním koutě paní Hartsfieldové: Brady a jeho máma se tisknou tvářemi k sobě.

Jerome na ni poklepe: „Víte, co mi to trochu připomíná? Demi Moorovou a toho, jak se jenom jmenuje, Ashtona Kutchera.“

„Demi Moorová má černé vlasy,“ řekne Holly věcně. „Až na film G. I. Jane, kde nemá skoro vůbec žádné vlasy, protože se učí být SEAL. Viděla jsem ten film třikrát, jednou v kině, jednou na videokazetě a jednou na iTunes. Velmi příjemný film. Paní Hartsfieldová je blondýna.“ Zamyslí se a dodá: „Byla.“

Hodges vytáhne fotku z obalu, aby si ji lépe prohlédl, pak ji otočí. Vzadu je pečlivě napsáno Máma a její synáček, Sand Point Beach, srpen 2007. Jednou, dvakrát pleskne fotkou o dlaň, už ji skoro vrátí na místo, ale pak ji obrázkem dolů přisune před Holly.

„Zkuste tohle.“

Zamračí se na něj. „Co mám zkusit?“

„Synáček.“

Holly to napíše, stiskne ENTER… a vyrazí radostný výkřik, který se Holly vůbec nepodobá. Protože jsou tam. Takhle snadno.

Na desktopu není nic zajímavého – adresář, složka OBLÍBENÉ RECEPTY a další složka ULOŽENÉ E-MAILY. Složka online faktur (zdá se, že tak platila většinu účtů), a album fotek (většinou s Bradym v různém věku). V iTunes má spoustu televizních pořadů, ale jenom jedno hudební album: Alvin a chipmunkové slaví Vánoce.

„Kristepane,“ prohodí Jerome. „Nechci říkat, že si zasloužila umřít, ale…“

Holly na něj upře hrozivý pohled. „To není vtipné, Jerome. Radši nepokračuj.“

Zdvihne dlaně. „Promiň, promiň.“

Hodges rychle projíždí uložené maily a nevidí nic zajímavého. Většinou vypadají od kamarádek ze střední, které ji oslovují Debs.

„O Bradym tu nic není,“ řekne a pohlédne na hodiny. „Měli bychom jít.“

„Ne tak rychle,“ zarazí ho Holly a otevře hledání. Napíše BRADY. Objeví se několik výsledků (hlavně ve složce s recepty, občas s tagem Bradyho oblíbené), ale nic pozoruhodného.

„Zkus SYNÁČEK,“ navrhne Jerome.

Udělá to a dostane jeden výsledek – dokument zakutaný hluboko v harddisku. Holly na něj klikne. Tady jsou Bradyho velikosti oblečení, také seznam všech dárků, které mu koupila k Vánocům a narozeninám za posledních deset let, zřejmě aby se neopakovala. Zapsala si tu číslo jeho sociálního pojištění. Je tu sken registrace jeho auta, pojistky k jeho autu a jeho rodného listu. Má tu seznam jeho spolupracovníků jak v Diskontu Electronix, tak v Loebově továrně na zmrzlinu. Vedle jména Shirley Ortonové je poznámka, nad kterou by se Brady hystericky rozesmál: Snad jeho přítelkyně?

„Co je to za blbost?“ ptá se Jerome. „Je to přece dospělý chlap, kristepane.“

Holly se temně usměje. „Jak jsem říkala. Věděla, že s ním něco není v pořádku.“

Úplně dole ve složce SYNÁČEK je složka SKLEP.

„To je ono,“ řekne Holly. „Musí být. Otevři to, otevři to, otevři to!“

Jerome klikne na SKLEP. Dokument uvnitř nemá ani deset slov.

Velín = světla

Chaos?? Temno??

Proč mě neposlouchají????

Všichni chvíli mlčky zírají na obrazovku. Nakonec Hodges řekne: „Nechápu to. Jerome?“

Jerome zavrtí hlavou.

Holly, která vypadá jako zhypnotizovaná zprávou od mrtvé ženy, pronese jediné slovo, které je sotva slyšet: „Možná…“ Zaváhá, kouše si rty, a pak to zopakuje. „Možná.“

25

Brady dorazí do Středozápadního kulturního a uměleckého komplexu těsně před šestou. Koncert má sice začít až za hodinu, ale rozlehlé parkoviště je už ze tří čtvrtin plné. Před dveřmi, které se otevírají do haly, se utvořily dlouhé fronty, a prodlužují se každou minutou. Holčičky ječí z plných plic. Pravděpodobně to znamená, že jsou šťastné, ale Bradymu znějí jako duchové v opuštěném sídle. Je nemožné dívat se na rostoucí dav a nevzpomenout si na dubnové ráno u Městského centra. Brady si pomyslí Kdybych měl humvee místo tady té japonské plechovky, mohl bych to do nich napálit šedesátkou za hodinu, zabít jich tak padesát nebo i víc, a pak zmáčknout spínač a zbytek odprásknout do stratosféry.

Jenže žádný humvee nemá a chvilku si ani není jistý, co má dělat – nesmí ho nikdo vidět, až bude provádět závěrečné přípravy. Potom, na opačném konci parkoviště, zahlédne obytnou buňku. Tahač je pryč a buňka stojí na zvedácích. Na boku má namalované obří kolo a nápis POMOCNÝ TÝM ’ROUND HERE. S dalšími vozy ji viděl v nakládacím prostoru, když tu byl na obhlídce. Po představení ji zase napojí na tahač a odvezou dozadu, kde ji naloží a odvezou, ale teď vypadá prázdná.

Zastaví u odvrácené strany obytné buňky, která je nejméně patnáct metrů dlouhá, takže subaru je před parkovištěm úplně kryté. Vytáhne z přihrádky na rukavice falešné brýle a nasadí si je. Vystoupí a provede rychlou obchůzku, aby se přesvědčil, že přívěs je tak prázdný, jak vypadá. Když v tomto směru získá jistotu, vrátí se k subaru a vyprostí zezadu pojízdné křeslo. Není to snadné. Matčina honda by byla lepší, jenže nedůvěřuje jejímu neudržovanému motoru. Položí na sedák křesla polštář s nápisem ZADEK PARKING a napojí dráty trčící zprostředka A v PARKING na dráty visící z bočních kapes, kde jsou další cihly plastické trhaviny. Další drát, napojený na trhavinu, je v zadní kapse, a visí z dírky, kterou udělal v opěradle.

Brady se mohutně potí. Začne spojovat poslední dráty, splétá měděná jádra a omotává holé kontakty připravenými proužky maskovací pásky, které si nalepil dopředu na příliš velké tričko s ’Round Here, koupené ráno v drogerii. Na tričku je logo s obřím kolem, stejné jako na přívěsu. Nad ním jsou slova POLIBKY V LUNAPARKU. A pod ním je prohlášení MILUJU CAMA, BOYDA, STEVEA A PETEA!

Po deseti minutách práce (s občasnou přestávkou, aby nahlédl za roh přívěsu a ujistil se, že je na tomto konci parkoviště stále sám) leží na sedáku kolečkového křesla pavučina propojených drátů. Napojit dráty na čurací pytlík Urinesta, nacpaný výbušninou, není možné, aspoň to takhle narychlo nedokáže vymyslet, ale to nevadí. Brady nepochybuje, že to ostatní bude stačit na jeho odpálení.

Jak to nakonec dopadne, to už ovšem nezjistí.

Ještě jednou se vrátí k subaru a vytáhne rámeček dvacet krát pětadvacet s kopií stejné fotografie, kterou už Hodges viděl: Frankie drží hasičské auto Sammyho a na tváři má ten svůj přihlouple udivený úsměv. Brady políbí sklo a řekne: „Mám tě rád, Frankie. Taky mě máš rád?“

Dělá, jako že Frankie říká ano.

„Chceš mi pomoct?“

Dělá, jako že Frankie říká ano.

Brady se vrátí ke kolečkovému křeslu a posadí se na ZADEK PARKING. Teď je ze všech drátů vidět jenom ten odpalovací, který visí vpředu ze sedáku mezi jeho roztaženými stehny. Napojí ho na Druhou věc a zhluboka se nadechne, než cvakne spínačem. Jestli z tužkových baterií uniká elektřina… třeba jenom trochu…

Ale neuniká. Rozsvítí se žlutá kontrolka, oznamující, že je vše připraveno, a to je všechno. Někde nedaleko, ale v jiném světě, šťastně ječí malé holčičky. Brzy se jich spousta vypaří, spoustě jich budou chybět ruce a nohy a budou ječet doopravdy. Ale aspoň si poslechnou trochu hudby od své oblíbené kapely, než dojde k velkému třesku.

Nebo taky ne. Uvědomuje si, jak je ten plán nepropracovaný a provizorní. I ten nejhloupější hollywoodský scenárista bez talentu by to svedl líp. Brady si vzpomene na nápis v chodbě, která vede k hledišti: ŽÁDNÉ SÁČKY ŽÁDNÉ KRABICE ŽÁDNÉ BATOHY. On nic takového nemá, ale stačí jediný všímavý člen ostrahy, který postřehne jediný neschovaný drát. A i když si ho nevšimne, letmý pohled do úložných kapes na křesle odhalí fakt, že se jedná o pojízdnou bombu. Brady do jedné kapsy zastrčil fábor s ’Round Here, ale jinak se nesnažil nic schovávat.

Nijak ho to nevyvádí z míry. Neví, jestli je tak sebevědomý nebo odevzdaný osudu, ale podle něj na tom stejně nezáleží. Nakonec je sebedůvěra a fatalismus skoro totéž, ne? Prošlo mu, když přejel lidi u Městského centra, a tam taky skoro nic neplánoval – jenom masku, síťku na vlasy a trochu tekutého bělidla na DNA. V hloubi duše vlastně neočekával, že unikne, a dnes jsou jeho očekávání nulová. V tomhle světě, kterej na vás zvysoka kašle, se bude moct na všechny vykašlat zase on, a to tak, že si toho všichni všimnou.

Pod volné tričko si strčí Druhou věc. Látka se trochu vyboulí a tenkou bavlnou maličko prosvítá žlutá zář z kontrolky, ale vyboulení i světlo zmizí, když si na klín položí Frankieho fotku. Je připraven.

Falešné brýle se mu svezou na špičku nosu, protože se hrozně potí. Brady pošoupne brýle zase zpátky. Trochu natáhne krk a uvidí se v bočním zrcátku subaru. Plešatý a obrýlený se svému bývalému já vůbec nepodobá. Především vypadá nemocný – bledý, zpocený, s tmavými kruhy pod očima.

Přejede si rukou po temeni a ucítí hladkou kůži tam, kde už nikdy žádné strniště nebude moci narůst. Pak vycouvá s křeslem z místa, na kterém zaparkoval své auto, a pomalu vyjede přes široké parkoviště ke stále rostoucímu davu.

26

Hodges uvízl v odpolední špičce a přijede do North Side až po šesté hodině. Jerome a Holly jsou stále s ním. Oba chtějí vydržet až do konce, bez ohledu na následky, a jelikož se zdá, že chápou, jaké ty následky můžou být, Hodges usoudí, že jim nemůže bránit. Ne že by měl na vybranou. Holly totiž nechtěla prozradit, co ví. Nebo si myslí, že to ví.

Hank Beeson vyrazí z domu a přejde ulici dřív, než Hodges stačí s mercedesem Olivie Trelawneyové zastavit na příjezdové cestě k Hartsfieldovým. Hodges vzdychne a stáhne boční okénko.

„Já bych fakt rád věděl, co se tu děje,“ spustí pan Beeson. „Má to něco společnýho s tím bugrem v Lowtownu?“

„Pane Beesone,“ řekne Hodges, „vážím si vašeho zájmu, ale musíte se vrátit domů a…“

„Ne, počkat,“ ozve se Holly. Nakloní se přes středovou konzoli mercedesu, aby se mohla podívat Beesonovi do tváře. „Povězte mi, jak pan Hartsfield mluví. Potřebuji vědět, jak zní jeho hlas.“

Beesona to zaskočí. „Jako u každýho druhýho, řekl bych. Proč?“

„Je hluboký? Má baryton?“

„Myslíte jako u těch tlustejch operních zpěváků?“ Beeson se zachechtá. „Sakra, to ne. Co je tohle za otázku?“

„Ani vysoký a pronikavý?“

Beeson se obrátí k Hodgesovi: „Ta vaše parťačka je cvok?“

Jenom trochu, pomyslí si Hodges. „Odpovězte na otázku, pane.“

„Ani hluboký, ani vysoký, ani pronikavý. Obyčejný! Co se to děje?“

„Nemá přízvuk?“ naléhá Holly. „Třeba… hm… jižanský? Nebo novoanglický? Nebo třeba brooklynský?“

„Ne, už jsem říkal. Mluví úplně obyčejně.“

Holly se zase posadí rovně a očividně je spokojená.

Hodges řekne: „Vraťte se dovnitř, pane Beesone. Prosím.“

Beeson si odfrkne, ale vycouvá. U schodů se zastaví a nevraživě se ohlédne. Takový pohled Hodges viděl už mockrát, říká Já tě platím, blbče. Pak zajde dovnitř a zabouchne za sebou dveře, aby ho skutečně pochopili. Za chvilku se znovu vynoří za oknem a založí si ruce na hrudi.

„Co když zavolá policajty a zeptá se, co se tu děje?“ ozve se Jerome ze zadního sedadla.

Hodges se usměje. Sice mrazivě, ale upřímně. „To by měl dnes večer velké štěstí. Tak jdeme.“

Když je vede v řadě za sebou po úzké cestičce mezi domem a garáží, podívá se na hodinky. Čtvrt na sedm. Pomyslí si Jak ten čas letí, když se dobře bavíte.

Vstoupí do kuchyně. Hodges otevře dveře do sklepa a sáhne po vypínači světel.

„Ne,“ zadrží ho Holly. „Nechte to být.“

Tázavě se na ni podívá, ale Holly už se obrátila na Jeroma.

„Musíš to udělat ty. Pan Hodges je moc starý a já jsem žena.“

Jerome chvíli nechápe, ale pak mu to dojde. „Velín rovná se světla?“

Holly přikývne. Tvář má napjatou a ustaranou. „Mělo by to fungovat, pokud máš aspoň trochu podobný hlas jako on.“

Jerome se postaví mezi dveře, rozpačitě si odkašle a řekne: „Velín.“

Sklep zůstane ponořený do tmy.

Hodges se ozve: „Máš přirozeně hluboký hlas. Ne přímo baryton, ale hluboký. Proto v telefonu působíš starší, než jsi. Zkus hlas trochu zvýšit.“

Jerome slovo zopakuje a světla ve sklepě se rozsvítí. Holly Gibneyová, jejíž život nebyl zrovna sitcom, se rozesměje a zatleská.

27

Je dvacet minut po šesté, když Tanya Robinsonová přijede k Aréně, a když se postaví do fronty přijíždějících vozidel, zalituje, že nevyhověla žadonění děvčat a nevyjela na koncert o hodinu dřív. Parkoviště je už ze tří čtvrtin plné. Chlapíci v oranžových vestách směrují auta na prázdná místa. Jeden z nich na ni mávne, ať jede vlevo. Zabočí tam a jede pomalu a opatrně, protože si na dnešní safari půjčila tahoe Ginny Carverové a to poslední, oč stojí, je pomačkat jí nárazníky. Dívky na sedadlech za ní – Hilda Carverová, Betsy DeWittová, Dinah Scottová a její Barbara – doslova nadskakují vzrušením. Do přehrávače v autě nacpali spoustu CD s ’Round Here (daly jich dohromady všech šest) a pištěly „Á, tuhle zbožňuju!“ pokaždé, když začala nová písnička. Je to hlučné a stresující a Tanyu překvapí, když zjistí, že si to docela užívá.

„Pozor na toho chromého pána, paní Robinsonová,“ ukáže kamsi Betsy.

Ten chromý pán je hubený, bledý a holohlavý, volné tričko na něm přímo visí. Na klíně má něco, co vypadá jako zarámovaná fotografie, a zahlédnou také sáček na moč. Z kapsy na boku kolečkového křesla trčí smutně veselý praporek s ’Round Here. Chudák, pomyslí si Tanya.

„Možná bychom mu měly pomoct,“ dumá Barbara. „Jede hrozně pomalu.“

„Máš laskavé srdce,“ řekne Tanya. „Nejdřív zaparkuju, a až se budeme vracet, uvidíme, jestli se už dostal až k budově, a když tak mu pomůžeme.“

Zajede s půjčeným tahoe na prázdné místo a s úlevou vypne motor.

„Páni, podívejte se na ty fronty,“ diví se Dinah. „Tady musí být triliarda lidí.“

„To zdaleka ne,“ řekne Tanya, „ale opravdu je jich tu hodně. Ale brzo už otevřou. A máme dobrá místa, takže si nemusíme dělat starosti.“

„Ještě máš ty vstupenky, mami?“

Tanya demonstrativně nahlédne do kabelky. „Mám je přímo tady, zlato.“

„A můžeme si koupit suvenýry?“

„Každá jeden, a nic, co stojí víc než deset dolarů.“

„Já mám vlastní peníze, paní Robinsonová,“ řekne Betsy, když vystupují z tahoe. Dívky trochu znervózní, když uvidí houstnoucí dav před arénou. Shluknou se dohromady a jejich čtyři stíny se spojí v jedinou tmavou louži v šikmém podvečerním světle.

„Určitě máš, Bets, ale tohle je na mě,“ odpoví Tanya. „Teď poslouchejte, děvčata. Chci, abyste mi daly svoje peníze a telefony do úschovy. Někdy se na takovýchto velkých hromadných akcích objevují kapsáři. Všechno vám vrátím, až budeme v pořádku sedět na svých sedadlech, ale žádné esemesky nebo telefonování, jakmile začne vystoupení – je vám to jasné?“

„Můžeme si každá nejdřív udělat fotku, paní Robinsonová?“ ptá se Hilda.

„Ano. Každá jednu.“

„Dvě!“ žadoní Barbara.

„Dobře, tak dvě. Ale teď už si pospíšíme.“

Každá udělá dvě fotografie a slibují si, že si je později pošlou mailem, aby všechny měly kompletní sadu. Tanya si je také vyfotí, čtyři dívky vedle sebe, které se drží kolem ramen. Pomyslí si, jak jsou roztomilé.

„Dobrá, dámy, předejte mi hotovost a tlachátory.“

Dívky předají dohromady asi třicet dolarů a mobily slaďoučkých barev. Tanya všechno strčí do kabelky a dodávku Ginny Carverové zamkne tlačítkem na dálkovém klíči. Uslyší uspokojivé cvaknutí, když zámky zapadnou – ten zvuk znamená jistotu a bezpečí.

„Teď poslouchejte, ženské jedny bláznivé. Budeme se všechny držet za ruce, dokud nebudeme sedět na svých místech, jasné? Chci slyšet ANO, že mi rozumíte.“

„ANÓÓÓ!“ zakřičí dívky a chytí se za ruce. Vyparádily se do svých nejlepších upnutých džínů a nejlepších tenisek. Všechny mají trička s ’Round Here a Hilda má ohon stažený bílou hedvábnou stuhou, na které je červeně napsáno MILUJU CAMA.

„A budeme se dobře bavit, ano? Užijeme si jako nikdy v životě, ano? Chci to od vás slyšet!“

„JÓÓÓ!“

Tanya je spokojeně vede k hale. Je to dlouhá cesta po horkém makadamu, ale nikomu to zřejmě nevadí. Tanya vyhlíží holohlavého muže v kolečkovém křesle a zahlédne ho, jak se propracovává k frontě pro handicapované. Ta je mnohem kratší, ale Tanyu stejně rozesmutní pohled na všechny ty pochroumané lidi. Pak se kolečková křesla dají do pohybu. Pouštějí je jako první a podle Tanyi je to dobrý nápad. Ať se všichni nebo aspoň většina z nich může posadit ve své sekci, než začne úprk.

Když se Tanyina skupina dostane do nejkratší fronty pro ostatní lidi (která je i tak hodně dlouhá), pozoruje, jak se ten hubený holohlavý chlapík opírá do kol svého vozíku a sune se po rampě nahoru, a napadne ji, o kolik by to pro něj bylo lehčí, kdyby měl motorové křeslo. Zaujme ji ten obrázek, co měl na klíně. Nějaký milovaný příbuzný, který zemřel? To jí připadá nejpravděpodobnější.

Chudák, pomyslí si znovu a vyšle k bohu krátkou modlitbu s poděkováním, že její dvě děti jsou zdravé.

„Mami?“ ozve se Barbara.

„Ano, zlato?“

„Máme se bájo, viď?“

Tanya Robinsonová jí stiskne ruku. „To si piš.“

Nějaká dívka začne čistým, líbezným hlasem zpívat „Polibky v lunaparku“. „Slunce, bejby, slunce sálá, když se na mě podíváš… Měsíc, bejby, měsíc září, když tě u sebe mám…“

Přidají se další dívky. „Tvojí lásky, doteků tvých, nikdy se nenasytím… chci tě líbat a milovat…“

Za chvíli se píseň nese teplým večerním vzduchem silou tisíce hlasů. Tanya se ráda přidá, protože poté, co se tohle CD ozývalo z Barbařina pokoje čtrnáct dní v kuse, zná všechna slova.

Impulzivně se skloní a políbí dceru na temeno.

Máme se bájo, pomyslí si.

28

Hodges a jeho dva mladí Watsonové stojí v Bradyho sklepním velíně a dívají se na řadu nečinných počítačů.

„Nejdřív chaos,“ říká Jerome. „Potom temno. Správně?“

Hodges si pomyslí Zní to jako z knihy Zjevení.

„Myslím, že to tak bude,“ odpoví Holly. „Aspoň v takovém pořadí si to zapsala.“ Hodgesovi řekne: „Ona ho slyšela, víte? Vsadím se, že slyšela mnohem víc, než tušil.“ Otočí se zpátky k Jeromovi. „Jedna věc. Velmi důležitá. Nemarni čas, jestli je chaosem zapneš.“

„Jasně. Sebevražedný program. Jenže co když znervózním a najednou budu pištět jako Myšák Mickey?“

Už se mu chystá odpovědět, ale pak si všimne, jak se tváří. „Ha ha ha.“ Ale musí se usmát. „Do toho, Jerome. Buď Brady Hartsfield.“

Stačí mu říct chaos jenom jednou. Počítače se rozsvítí a čísla začnou klesat.

„Temno!“

Čísla klesají dál.

„Nekřič přece,“ řekne Holly. „Šiškote.“

16. 15. 14.

„Temno.“

„Myslím, že jsi zase moc hluboko,“ řekne Hodges a snaží se nemluvit tak nervózně, jak se cítí.

12. 11.

Jerome si otře ústa. „T-temno.“

„Huhláš,“ poznamená Holly. Asi mu moc nepomohla.

8. 7. 6.

„Temno.“

5.

Odpočet zmizí. Jerome si odfoukne úlevou. Čísla nahradí série barevných fotografií mužů ve starodávném westernovém oblečení, kteří střílejí a na oplátku někdo střílí po nich. Na jedné je zachycený okamžik, kdy střelec i s koněm propadávají velkým skleněným oknem.

„Co je to za spořiče?“ ptá se Jerome.

Hodges ukáže na Bradyho Číslo pět. „To je William Holden, takže to asi musejí být scény z nějakého filmu.“

„Divoká banda,“ řekne Holly. „Režíroval Sam Peckinpah. Viděla jsem to jenom jednou. Měla jsem z toho noční můry.“

Scény z filmu, pomyslí si Hodges a dívá se na rozšklebené tváře a střelbu. Zároveň scény z vnitřku Bradyho hlavy. „Co teď?“

Jerome řekne: „Holly, začni u toho prvního. Já u toho posledního. Sejdeme se uprostřed.“

„To zní jako plán,“ řekne Holly. „Pane Hodgesi, můžu tu kouřit?“

„Proč by ne, sakra?“ odpoví a jde si sednout na sklepní schody, odkud pozoruje, jak pracují. Při tom si nepřítomně mne jamku pod levou klíční kostí. Ta otravná bolest se vrátila. Nejspíš si natáhl nějaký sval, když po tom výbuchu sprintoval k autu.

29

Klimatizace uvnitř komplexu udeří Bradyho jako políček a na zpoceném krku a pažích mu naskočí husí kůže. Hlavní část koridoru je prázdná, protože sem zatím nepustili běžné návštěvníky, ale pravá část, kde jsou sametové provazy a nápis VCHOD PRO HANDICAPOVANÉ, je plná kolečkových křesel, která se pomalu pohybují ke kontrolnímu stanovišti a pak do hlediště.

Bradymu se nelíbí, jak se to vyvíjí.

Předpokládal, že se dovnitř nahrnou všichni najednou, stejně jako při zápase Cleveland Indians, na kterém byl v osmnácti, a ostrahu to málem smetlo, stačili každému věnovat sotva pohled a hned je pouštěli dál. S tím, že pořadatelé koncertu budou kriply a hlavouny pouštět napřed, měl počítat, jenže nepočítal.

Je tam nejméně tucet mužů a žen v modrých uniformách s hnědými nášivkami, na kterých je nápis OSTRAHA, a v tuto chvíli nemají na práci nic jiného než kontrolovat handicapované lidi, kteří pomalu projíždějí kolem. Brady cítí, jak se mu útroby ochlazují stále víc, protože si všimne, že sice nekontrolují obsah kapes u všech křesel, ale rozhodně některá prohlížejí – každé třetí nebo čtvrté křeslo, a někdy dvě po sobě. Když kriplové projdou prohlídkou, uvaděči v tričkách s ’Round Here je směrují k části hlediště vyhrazené pro handicapované.

Brady od začátku věděl, že ho možná ostraha zastaví, ale věřil, že i tak bude moci vzít s sebou spoustu fanoušků. Další chybný předpoklad. Letící střepy možná zabijí několik dalších, co jsou nejblíž dveřím, ale jejich těla zároveň poslouží jako štít.

Sakra, pomyslí si. Ale – u Městského centra jsem jich dostal jenom osm. Tady to musí vyjít líp.

Popojede, na klíně má obrázek Frankieho. Okraj rámečku leží na spínači. Jakmile se některý z hlídačů shýbne, aby se podíval do kapes na boku křesla, Brady přitiskne ruku na obrázek, žlutá kontrolka zezelená a elektřina vproudí do rozbušek s azidem olovnatým zastrčených do výbušniny.

Před ním už je jenom tucet křesel. Na horkou kůži mu proudí chlazený vzduch. Vzpomene si na Městské centrum a na to, jak těžké auto té svině Trelawneyové poskakovalo a drncalo přes lidi, do kterých vrazil a přejel je. Bylo to, jako by měl orgasmus. Pamatuje si gumový vzduch pod maskou a jak triumfálně ječel blahem. Ječel, až ochraptěl, takže skoro nemohl mluvit a matce a Frobisherovi v práci musel vysvětlovat, že chytil laryngitidu.

Teď bylo mezi ním a kontrolním stanovištěm jenom deset křesel. Jeden strážný – nejspíš jejich šéfík, protože je nejstarší a jediný má čepici – vezme batoh mladé holce, která je plešatá stejně jako Brady. Něco jí vysvětluje a předává jí potvrzenku.

Oni mě chytí, pomyslí si Brady chladnokrevně. Tak jo, připravte se na smrt.

On připravený je. Už nějakou dobu.

Osm křesel ke kontrolnímu stanovišti. Sedm. Šest. Je to jako odpočítávání na jeho počítačích.

Pak se venku začne zpívat, nejdřív to zní tlumeně.

„Slunce, bejby, slunce sálá, když se na mě podíváš… Měsíc, bejby…“

Když začne refrén, zazní mohutně jako sbor v katedrále: dívky zpívají z plných plic.

„CHCI TI LÁSKU DÁT… NA PLÁŽÍCH TĚ LÍBAT…“

V té chvíli se rozletí hlavní vchod. Některé dívky zajásají, většina zpívá dál a hlasitěji než předtím.

„BUDE TO DEN PLNÝ DÁRKŮ… POLIBKŮ V LUNAPARKU…“

Holčičky v tričkách s ’Round Here a svým prvním makeupem se vřítí dovnitř, jejich rodiče (většinou mámy) mají co dělat, aby jim stačili a ti spratci se jim neztratili. Sametový provaz mezi hlavní částí koridoru a zónou pro handicapované padá na zem a už po něm dupe příval nohou. Do křesla před Bradym vrazí oplácaná dvanácti-nebo třináctiletá holka se zadkem velikosti Iowy, a dívka v křesle, která má veselou hezkou tvář a nohy jako klacíky, se málem ocitne na zemi.

„Hej, dávej pozor!“ zakřičí matka dívky v křesle, ale tlustá svině v džínách tuplované velikosti je už pryč, v jedné ruce mává praporkem skupiny a v druhé vstupenkou. Někdo bouchne do Bradyho křesla, fotka na klíně se posune a Brady si na jednu studenou vteřinu pomyslí, že všichni vyletí do vzduchu v bílém záblesku a dešti ocelových kuliček. Když se to nestane, rámeček nadzvedne a nakoukne pod něj. Vidí, že kontrolka stále svítí žlutě.

To bylo těsné, pomyslí si Brady a usměje se.

V chodbě vládne nadšený zmatek a všichni členové ostrahy, kteří kontrolovali handicapované návštěvníky, se až na jednoho snaží nějak usměrnit příval poblázněných zpívajících školaček. Frontu handicapovaných nadále kontroluje jenom mladá žena, a ta každého mávnutím pouští, skoro se ani nepodívá. Když se k ní Brady blíží, zahlédne jejich vedoucího, toho s kloboukem, který stojí na druhé straně koridoru téměř přímo naproti Bradymu. Se svými skoro sto devadesáti centimetry není k přehlédnutí, protože se tyčí nad holčičkami jako věž, a jeho oči těkají sem tam. V jedné ruce drží jakýsi papír, na který se každou chvíli dívá.

„Ukažte mi vstupenku a běžte,“ říká žena z ostrahy té hezké dívce na křesle a její matce. „Dveře po pravé straně.“

Brady vidí něco zajímavého. Ten vysoký chlap v klobouku popadne asi dvacetiletého kluka, který vypadá, že je tu sám, a vytáhne ho ze skrumáže.

„Další!“ volá na něj žena z ostrahy. „Postupujte ve frontě!“

Brady popojede dopředu, připravený přimáčknout Frankieho obrázek na spínač Druhé věci, pokud žena projeví byť jenom letmý zájem o kapsy na jeho křesle. Koridor je už ode zdi ke zdi plný strkajících se, zpívajících dívek, takže jeho skóre bude mnohem vyšší než třicet. Pokud bude muset stačit koridor, bude Brady spokojený.

Žena z ostrahy ukáže na fotku. „Kdo to je, zlato?“

„Můj chlapeček,“ řekne Brady se statečným úsměvem. „Zahynul loni při autonehodě. Já tam byl taky, a dopadl jsem takhle…“ Ukáže na křeslo. „Měl ’Round Here moc rád a jejich nové album si vůbec neposlechl. Teď je bude moct slyšet.“

Žena toho má nad hlavu, ale přece jen projeví soucit, pohled jí změkne. „To je mi líto, že jste ho ztratil.“

„Děkuji vám, madam,“ řekne Brady a myslí si: Ty píčo pitomá.

„Jeďte rovně, pane, potom doprava. V půlce hlediště uvidíte dvě uličky pro handicapované. Skvělý výhled. Jestli budete potřebovat pomoc při sjíždění rampy – je dost strmá –, hledejte některého uvaděče se žlutou páskou na ruce.“

„Já si poradím,“ usmívá se na ni Brady. „Tenhle brouček má skvělé brzdy.“

„Tak to je dobře. Ať se vám koncert líbí.“

„Děkuji vám, madam, určitě bude. A Frankiemu taky.“

Brady jede k hlavnímu vchodu. Larry Windom – mezi kolegy u policie známý jako Ranař – vzadu u kontrolního stanoviště propouští mladého muže, který sem přišel, protože se na poslední chvíli rozhodl využít vstupenku své mladší sestry, již sklátila mononukleóza. Vůbec se nepodobá úchylovi na fotce, kterou mu poslal Bill Hodges.

Hlediště je uspořádané jako na stadionu, což Bradyho blaží. Trychtýřovitý tvar bude explozi umocňovat. Umí si představit, jak balíčky přilepené pod sedákem chrlí ložiskové kuličky do všech stran. Napadne ho, že pokud bude mít štěstí, dostane kromě půlky publika i kapelu.

Ze stropních reproduktorů hraje popová hudba, ale dívky, které zaplňují sedadla a ucpávají uličky, ji přehluší svými mladými a pronikavými hlasy. Obecenstvem křižují paprsky reflektorů. Létají házecí talíře. Mezi lidmi hopsá několik velkých plážových míčů. Bradyho však překvapuje, že na jevišti není ani stopy po obřím kole a všech těch lunaparkových kravinách. Proč to sem teda vozili, když to nechtěli použít?

Uvaděč se žlutou páskou právě usadil hezkou dívku s hůlkovitýma nohama a jde pomoci Bradymu, ale Brady odmítavě mávne rukou. Uvaděč se na něj usměje a poplácá ho po rameni, když prochází kolem pomoci někomu jinému. Brady sjede až do první ze dvou sekcí vyhrazených pro handicapované. Zaparkuje vedle té hezké dívky s tenkýma nohama.

Ta se k němu s úsměvem otočí. „Je to strašně vzrušující, viďte?“

Brady se také usměje a pomyslí si A to vůbec netušíš, co přijde, ty svině kriplovská.

30

Tanya Robinsonová se dívá na pódium a vzpomíná na první koncert, na kterém v životě byla – byli to Temps –, a jak ji Bobby Wilson políbil uprostřed „My Girl“. Velmi romantické.

Z myšlenek ji vytrhla dcera, která jí třásla paží. „Podívej, mami, tam je ten zmrzačený pán. Tamhle s těmi dalšími lidmi na kolečkových křeslech.“ Barbara ukazuje doleva o několik řad níž. V těch místech byla odstraněna sedadla, aby byl prostor pro dvě řady vozíků.

„Vidím ho, Barb, ale není zdvořilé si je moc prohlížet.“

„Doufám, že se mu tu líbí.“

Tanya se na dceru usměje. „To já taky, zlato.“

„Už si můžeme vzít mobily? Potřebujeme je na začátek představení.“

Aby mohly fotit, domnívá se Tanya Robinsonová… protože už je to dlouho, co byla na nějakém rockovém koncertě. Otevře kabelku a doluje ven telefony cukrkandlových barev. K jejímu úžasu je však dívky jenom drží. Zatím mají plno práce s tím, aby si všechno prohlédly, takže nemají čas volat nebo esemeskovat. Tanya letmo políbí dceru na temeno a pak se pohodlně opře, pohrouží se do minulosti a vzpomíná na pusu od Bobbyho Wilsona. Sice to nebyla její první, ale první dobrá.

Doufá, že až přijde čas, bude mít Barb stejné štěstí.

31

„Ježíšku na křížku,“ pronese Holly a pak se hranou dlaně praští do čela. Skončila s Bradyho Číslem jedna – nic moc nenašla – a přesunula se k Číslu dvě.

Jerome zvedne hlavu od Čísla pět, které sloužilo zřejmě výlučně videohrám, jako je Velká krádež aut a Povinnost volá a podobně. „Co je?“

„Já jenom že čas od času narazím na někoho, kdo to má v hlavě ještě pomotanější než já,“ řekne. „Pokaždé mi to zvedne náladu. Je to hrozné, já vím, ale stejně si nemůžu pomoct.“

Hodges se zamručením vstane ze schodů a přijde se podívat. Obrazovka je plná malých fotografií. Vypadají neškodně, skoro jako ten druh fotek, nad jakými s kamarády snili při listování Adamem a Pikantními nožkami koncem padesátých let. Holly tři z nich zvětší a poskládá je do řady. Na jedné je Deborah Hartsfieldová v průhledném županu. A Deborah Hartsfieldová v krátké noční košilce. A Deborah Hartsfieldová v růžových kalhotkách a podprsence s kanýrky.

„Panebože, vždyť je to jeho matka,“ hlesne Jerome. Jeho výraz vyjadřuje odpor, úžas, ale je i fascinovaný. „A vypadá to, že pózovala.“

Hodgesovi to taky tak připadá.

„Jo,“ řekne Holly. „Volejte doktora Freuda. Proč si pořád mnete to rameno, pane Hodgesi?“

„Natáhl jsem si sval,“ odpoví. Ale začíná mu to být divné.

Jerome pohlédne na obrazovku Čísla tři, začne znovu prohlížet fotografie matky Bradyho Hartsfielda, pak ho něco upoutá. „Páni. Podívejte se na tohle, Bille.“

V levém dolním rohu obrazovky je ikona Modrého deštníku.

„Otevři to,“ řekne Hodges.

Udělá to, ale složka je prázdná. Není tam nic neodeslaného a jak už vědí, všechna stará korespondence na Debiině modrém deštníku putuje rovnou do datového nebe.

Jerome se posadí k Číslu tři. „Tohle musí být jeho hlavní bedna, Holly. Skoro jistě.“

Holly se k němu připojí. „Myslím, že ty ostatní jsou tu v postatě jenom pro parádu – aby si mohl hrát, že je na můstku hvězdné lodi Enterprise.“

Hodges ukáže na složku označenou 2009. „Podívejme se sem.“

Kliknutí myši odhalí podsložku označenou MĚSTSKÉ CENTRUM. Jerome ji otevře a všichni se strnule zahledí na dlouhý seznam článků o tom, co se tam stalo v dubnu 2009.

„To jsou výstřižky toho kreténa,“ hlesne Hodges.

„Všechno tu projdi,“ řekne Holly Jeromovi. „Začni harddiskem.“

Jerome ho otevře. „Panejo, koukněte na to svinstvo.“ Ukáže na složku označenou VÝBUŠNINY.

„Otevři to!“ třese mu Holly ramenem. „Otevři to, otevři to, otevři to!“

Jerome poslechne a ukáže se další plná podsložka. Zásuvky v zásuvkách, pomyslí si Hodges. Počítač je opravdu jenom viktoriánský psací stůl plný tajných přihrádek.

Holly vyhrkne: „Hele, lidi, koukněte na tohle.“ Ukáže jim to. „On si stáhl z BitTorrentu celou Anarchistickou kuchařku. Ta je ilegální!“

„To je toho,“ řekl Jerome a Holly ho praští do ramene.

Hodgese bolí rameno stále hůř. Vrátí se ke schodům a ztěžka si sedne. Jerome a Holly, schoulení nad Číslem tři, si ani nevšimnou, že odešel. Hodges si položí ruce na stehna (Mám tlustá stehna, pomyslí si, mám hodně tlustá stehna) a začne se pomalu, dlouze nadechovat. Jediné, co by mohlo dnešní večer ještě zhoršit, by byl infarkt v domě, do kterého protiprávně vnikl s jedním nezletilcem a ženou, která to v hlavě zdaleka nemá v pořádku. V domě, kde v prvním poschodí leží mrtvá milá jednoho šíleného vypatlaného vraha.

Panebože, žádný infarkt. Prosím.

Ještě několikrát se pomalu nadechne. Potlačí říhnutí a bolest začne ustupovat.

Jak tak sedí se skloněnou hlavou, zjistí, že hledí mezi schody. A tam se cosi ve světle stropních zářivek leskne. Hodges si klekne a vleze pod schody, aby zjistil, co to je. Ukáže se, že je to nerezocelová ložisková kulička, větší než ty, co má ve Veselém pleskači. Připadá mu v dlani těžká. Dívá se na zdeformovaný odraz své tváře na jejím zakřiveném povrchu, a v hlavě se mu začne klubat nápad. Jenže on se vlastně neklube. Vyplouvá na hladinu jako nafouklá mrtvola utopence.

Hlouběji pod schody je zelený pytel na odpadky. Hodges k němu vleze s ložiskovou kuličkou v ruce a cítí, jak pavučiny visící ze stran schodů laskají jeho řídnoucí vlasy a roztahující se čelo. Jerome a Holly si vzrušeně povídají, ale on jim nevěnuje pozornost.

Popadne odpadkový pytel jednou rukou a začne zpod schodů pozpátku vylézat. Do levého oka mu steče kapka potu a začne pálit, musí mrkat, aby se jí zbavil. Znovu se posadí na schody.

„Otevři jeho mail,“ říká Holly.

„Bože, ty ale umíš poroučet,“ stěžuje si Jerome.

„Otevři ho, otevři ho, otevři ho!“

Správně, pomyslí si Hodges a otevře odpadkový pytel. Uvnitř jsou kousky drátu a cosi, co vypadá jako rozbitá deska s tištěnými spoji. Pod nimi je jakési khaki oblečení, které vypadá jako košile. Odhrne kousky drátu stranou, vytáhne košili, podrží ji před sebou. Není to košile, ale turistická vesta, taková ta se spoustou kapes. Podšívka je na půl tuctu míst rozříznutá. Sáhne do jednoho toho otvoru, hmatá kolem a vytáhne další dvě ložiskové kuličky. Takže to není turistická vesta, aspoň teď už ne. Byla upravená.

Teď je to sebevražedná vesta.

Nebo byla. Brady ji z nějakého důvodu vykuchal. Protože se jeho plány ohledně sobotního Dne profesí změnily? Už to tak bude. Výbušniny jsou pravděpodobně v jeho autě, ledaže by už ukradl jiné. On…

„Ne!“ vykřikne Jerome. Pak se rozječí. „Ne! Ne, ne, PANEBOŽE NE!“

„Prosím, nedopusť to,“ kvílí Holly. „Nedopusť, aby se to stalo.“

Hodges upustí vestu a spěchá k řadě počítačů, aby zjistil, na co se to dívají. Je to e-mail ze stránky s názvem FanTastic, který děkuje panu Bradymu Hartsfieldovi za objednávku.

Můžete si svou vstupenku okamžitě stáhnout a vytisknout. Nebude dovoleno přinášet na toto představení žádné tašky nebo batohy. Děkujeme vám, že jste si vstupenky objednali od FanTastic, kde vás od všech nejlepších míst na všechna nejlepší představení dělí jenom jedno kliknutí.

Pod tím následuje: ’ROUND HERE HALA MINGO STŘEDOZÁPADNÍ KULTURNÍ A UMĚLECKÝ KOMPLEX 3. ČERVNA 2010, 19 HOD.

Hodges zavře oči. Tak přece jenom je to ten zasraný koncert. Udělali jsme pochopitelnou chybu… která je však neodpustitelná. Prosím tě, bože, ať se nedostane dovnitř. Prosím tě, bože, ať ho Ranařovi lidi chytí hned u vchodu.

Ale i tohle by mohla být noční můra, protože Larry Windom žije v domnění, že hledá pedofila, ne šíleného bombového atentátníka. Jestli Bradyho zahlédne a pokusí se ho chytit se svým obvyklým těžkotonážním nedostatkem elegance…

„Je tři čtvrtě na sedm,“ řekne Holly a ukáže na digitální hodiny na Bradyho Čísle tři. „Možná pořád ještě čeká ve frontě, ale pravděpodobně je už uvnitř.“

Hodges ví, že má pravdu. Při takovém počtu návštěvníků je začali pouštět dovnitř nejpozději v půl sedmé.

„Jerome,“ řekne.

Chlapec neodpovídá. Hledí na potvrzenou vstupenku na monitoru, a když mu Hodges položí ruku na rameno, je to jako sáhnout na kámen.

„Jerome.“

Jerome se pomalu otočí. Má obrovské oči. „Byli jsme tak hloupí,“ zašeptá.

„Zavolej mámě.“ Hodgesův hlas zůstává klidný, a není to tím, že by se do klidu nutil, protože je v hlubokém šoku. Pořád má před očima ty ložiskové kuličky. A rozřezanou vestu. „Zavolej jí hned. Pověz jí, aby popadla Barbaru a ostatní děti, které přivedla, a mazala co nejrychleji pryč.“

Jerome vytáhne mobil z klipsu na opasku a ťukne zrychlenou předvolbu na mámu. Holly z něj nespouští oči, paže má pevně založené na hrudníku a okousané rty má křečovitě stažené.

Jerome čeká, potichu kleje a pak řekne: „Musíš odtamtud okamžitě odejít, mami. Prostě vezmi holky a běž. Nevolej mi a neptej se, prostě běž. Neutíkej. Ale vypadni!“

Ukončí hovor a poví jim, co už vědí. „Hlasová schránka. Zvonilo to mockrát, takže s nikým nemluvila a nemá ho vypnutý. Nechápu to.“

„Co tvoje sestra?“ zeptá se Hodges. „Určitě má mobil.“

Ještě ani nedořekne a Jerome už vyťukává její číslo. Poslouchá snad celou věčnost, jak se Hodgesovi zdá, i když ví, že to může být jenom deset nebo patnáct vteřin. Pak Jerome vyhrkne: „Barb! Proč to sakra neberete? Ty a máma a ostatní holky musíte okamžitě vypadnout pryč!“ Ukončí hovor. „Nechápu to. Vždycky ho má u sebe, má ho v podstatě jako implantát, a měla by aspoň cítit vibra–“

Holly řekne: „Ale sakra doprdele.“ Ale to jí nestačí. „Kurva!“

Oba se k ní otočí.

„Jak velký je ten sál, kde se koncert koná? Kolik lidí se vejde dovnitř?“

Hodges se snaží vybavit si, co ví o Hale Mingo. „Čtyři tisíce sedadel. Nevím, jestli povolují místa k stání, nemůžu si vzpomenout, jestli to mají v požárním řádu.“

„A na tenhle koncert přišly skoro samé holky,“ pokračuje Holly. „Holčičky s mobily, které mají prakticky implantované. Většina jich klábosí, když čekají, než začne vystoupení. Nebo píšou esemesky.“ Oči má rozšířené zoufalstvím. „Je to v obvodech. Jsou přetížené. Musíš to pořád zkoušet, Jerome. Musíš to pořád zkoušet, dokud se nedovoláš.“

Jerome otupěle přikývne, ale dívá se na Hodgese. „Měl byste zavolat toho svého kamaráda. Toho z ostrahy.“

„Jo, ale ne odsud. Z auta.“ Hodges se znovu podívá na hodinky. Za deset sedm. „Pojedeme do haly.“

Holly si přitiskne pěsti ze stran k obličeji. „Jo,“ řekne a Hodges si vzpomene, co říkala předtím. Oni ho nenajdou. My ano.

I když touží Hartsfielda osobně potkat – chytit ho za krk a dívat se, jak tomu parchantovi dochází kyslík a poulí oči –, Hodges doufá, že se Holly v tomhle mýlí. Protože jestli to bude jenom na nich, je možná už pozdě.

32

Tentokrát sedí za volantem Jerome a Hodges vzadu. Mercedes Olivie Trelawneyové se rozjíždí pomalu, ale jakmile se dvanáctiválcový motor dostane do otáček, jede jako raketa… a jelikož je mámin a sestřin život v sázce, Jerome řídí jako závodník, proplétá se z pruhu do pruhu a ignoruje protestující houkání aut kolem sebe. Hodges odhaduje, že u haly můžou být za dvacet minut. Tedy jestli to ten kluk někde nepřevrátí.

„Volejte toho chlapa z ostrahy!“ pobízí ho Holly z předního sedadla. „Volejte mu, volejte mu, volejte mu!“

Hodges vytahuje nokii z kapsy saka a současně Jeromovi radí, aby jel po obchvatu.

„Nepoučujte řidiče,“ usadí ho Jerome. „Vy hlavně zavolejte. A pospěšte si.“

Jenže když se Hodges pokusí vstoupit do paměti telefonu, ta pitomá nokia jenom pípne a pak chcípne. Kdy ji naposledy dobíjel? Hodges si nemůže vzpomenout. Nemůže si vzpomenout ani na číslo do kanceláře ostrahy. Měl si ho napsat do zápisníku a nespoléhat se na mobil.

Zatracená technologie, pomyslí si… ale kdo za to doopravdy může?

„Holly. Vytočte 555-1900 a pak mi mobil předejte. Ten můj chcípl.“ Devatenáct nula nula je oddělení. Může dostat Windomovo číslo zase od Marly.

„Tak jo, jaká je tady předvolba? Můj telefon je nastavený na …“

Odmlčí se, protože Jerome prudce smýkne volantem, aby objel dodávku, najede přímo proti SUV v druhém pruhu, zabliká světly a zaječí: „Uhni mi z cesty!“ SUV uhne a Jerome procedí mercedes těsně mezi auty.

„… na Cincinnati,“ dokončí Holly. Mluví klidně, jako by byla na promenádě.

Hodges si pomyslí, že by se mu ty její prášky mohly hodit, a odříká místní volačku. Holly vytočí číslo a podá mu telefon dozadu.

„Policejní oddělení, kam vás mohu přepojit?“

„Potřebuju mluvit s Marlou Everettovou z archivu, a hned.“

„Promiňte, pane, ale viděl jsem paní Everettovou odcházet už před půlhodinou.“

„Máte číslo na její mobil?“

„Pane, tuhle informaci nesmím…“

Hodges nemá chuť zapřádat rozvleklou debatu, která by stejně byla k ničemu, a hovor típne, zrovna když Jerome zabočí na městský okruh, a to devadesátkou. „V čem to vázne, Bille? Proč nevoláte…“

„Sklapni a jeď, Jerome,“ přeruší ho Holly. „Pan Hodges dělá, co může.“

Pravda je, že Holly ve skutečnosti nechce, abych se někoho dovolal, pomyslí si Hodges. Protože to máme být my a jenom my. Napadne ho bláznivá věc, totiž že Holly používá nějakou přízračnou psychoenergii, aby zajistila, že na to skutečně zůstanou sami. A možná to tak je. Podle toho, jak Jerome řídí, budou u haly dřív, než se Hodges dokáže dovolat na jakýkoli úřad.

Chladnokrevná část jeho mysli je toho názoru, že to tak může být nejlepší. Protože bez ohledu na to, koho Hodges sežene, v Hale Mingo to má na povel Larry Windom, a Hodges mu nedůvěřuje. Ranař byl vždycky od rány, nikdy se s ničím nemazal, a Hodges pochybuje, že se změnil.

Ale i tak to musí zkusit.

Vrátí telefon Holly a řekne: „Nemůžu to zjistit, doprdele. Zavolejte na informace a…“

„Nejdřív zkuste zase moji sestru,“ řekne Jerome a oddrmolí číslo.

Holly vyťukává Barbařin mobil a palec se jí míhá rychlostí blesku. Poslouchá. „Schránka.“

Jerome zakleje a přidá. Hodges může jenom doufat, že mu na rameni sedí anděl strážný.

„Barbaro!“ huláká Holly. Rozhodně nemumlá. „Ty a všichni ostatní, co tam s tebou jsou, okamžitě vypadněte ven! Teď hned! Pronto!“ Ukončí spojení. „Co teď? Říkal jste informace?“

„Jo. Ať vám dají číslo ostrahy v hale, vytočte ho a pak mi telefon dejte. Jerome, jeď exitem 4A.“

„K hale vede 3B.“

„Jenom když chceš jet dopředu. My chceme dozadu.“

„Bille, jestli se mámě a sestře něco stane…“

„Nestane. Vezmi to po 4A.“ Hollyina debata s informační službou trvá nějak moc dlouho. „Holly, v čem to vázne?“

„Na jejich bezpečnostní oddělení není žádná přímá linka.“ Vytočí nějaké číslo, poslouchá a pak mu telefon podá. „Musí se jít přes hlavní číslo.“

Hodges si přitiskne mobil k uchu, až to zabolí. Telefon zvoní. A zvoní. A zvoní.

Když minou exit 2A a 2B, Hodges už vidí halu. Je osvětlená jako jukebox a parkoviště je jako moře aut. Konečně to někdo zvedne, ale než stačí něco říct, automatický ženský hlas začne s přednáškou. Hovoří pomalu a pečlivě, jako by mluvil s osobou, pro kterou angličtina není rodný jazyk a moc dobře se ji nenaučila.

„Haló, děkuji vám, že voláte do Středozápadního kulturního a uměleckého komplexu, kde činíme život lepším a kde je všechno možné.“

Hodges poslouchá, Hollyin telefon si boří do ucha a pot se mu leje po tvářích a krku. Je sedm hodin šest minut. Ten parchant to udělá až po začátku představení, říká si Hodges (spíš se modlí), a rockové koncerty vždycky začínají pozdě.

„Nezapomeňte,“ říká robot sladce, „že jsme závislí na vaší podpoře a v tuto chvíli jsou v prodeji permanentní vstupenky na Městskou symfonii a podzimní řadu divadelních představení. Nejenže ušetříte padesát procent…“

„Co se děje?“ křičí Jerome, když mine 3A a 3B. Další značka oznamuje EXIT 4A SPICER BOULEVARD 1/2 MIL. Jerome hodil Holly svůj telefon a Holly zkouší nejdřív Tanyu, pak znovu Barbaru, ale bez výsledku.

„Poslouchám zasranou automatickou reklamu,“ odpoví Hodges. Znovu si mne důlek pod ramenem. Ta bolest je jako zanícený zub. „Dole pod sjezdem zahni vlevo. Asi o blok dál pak zahni doprava. Možná o dva bloky dál. Každopádně u McDonalda.“ Mercedes teď sice jede stodvacítkou, ale motor zní sotva hlasitěji než ospalé předení.

„Jestli uslyšíme výbuch, zblázním se,“ oznámí Jerome věcně.

„Prostě jeď,“ řekne Holly. Mezi zuby jí poskakuje nezapálená winstonka. „Jestli nás nevybouráš, dobře to dopadne.“ Vrátila se k Tanyinu číslu. „My ho dostaneme. My ho dostaneme dostaneme dostaneme.“

Jerome na ni letmo pohlédne. „Holly, ty seš cvok.“

„Prostě jeď,“ opakuje mu.

„Můžete rovněž použít svou slevovou kartu našeho komplexu a získáte desetiprocentní slevu ve vybraných restauracích a místních prodejnách,“ informuje robot Hodgese.

Potom, konečně, se dostane k věci.

„V hlavní kanceláři není momentálně přítomen nikdo, kdo by mohl váš telefonát přijmout. Pokud znáte číslo linky, můžete číslo kdykoli stisknout. Pokud ne, pozorně poslouchejte, protože naše menu se změnilo. Pokud voláte Averyho Johnse z kanceláře divadla, zvolte deset. Pokud voláte Belindu Deanovou z pokladny, zvolte jedenáct. Pokud voláte blok údržby…“

Kristepane na nebesích, zoufá si Hodges, to je úplný Searsův katalog, sakra. A podle abecedy.

Mercedes se zhoupne a zatáčí, protože Jerome odbočuje na exit 4A a řítí se zatáčkou dolů. Dole je na semaforu červená. „Holly. Jak to vypadá vpravo?“

Podívá se s telefonem stále u ucha. „Je to dobré, pokud na to šlápneš. Pokud nás chceš všechny zabít, tak si dej na čas.“

Jerome na to šlápne. Oliviin mercedes přelétne čtyřproudovou silnici tvrdě nakloněný doleva, až pneumatiky kvílejí. Zaduní to, když se přehoupnou přes betonový předěl. Klaksony spustí pronikavé fanfáry. Hodges koutkem oka zahlédne skříňovou dodávku, která vyjede na chodník, aby se jim vyhnula.

„Pokud voláte oddělení řemesel a designu, vytočte…“

Hodges praští do stropu mercedesu. „Kde jsou kurva LIDSKÝ BYTOSTI?“

Zrovna když se napravo vpředu objeví zlaté oblouky McDonaldu, robot Hodgesovi oznámí, že pokud volá na oddělení ostrahy, dovolá se, až vytočí třicet dva.

Udělá to. Telefon zazvoní čtyřikrát, pak ho někdo zvedne. To, co uslyší, ho přiměje k otázce, jestli se náhodou nezbláznil.

„Haló, děkuji vám, že voláte do Středozápadního kulturního a uměleckého komplexu,“ oznámí mu robot srdečně. „Kde činíme život lepším a všechno je možné.“

33

„Proč ještě nezačínají, paní Robinsonová?“ ptá se Dinah Scottová. „Už mají skoro deset minut zpoždění.“

Tanyu napadne, že jim poví o koncertu Stevieho Wondera, na kterém byla, když chodila na střední školu. Koncert měl začít v osm a nakonec začal v půl desáté, ale usoudí, že by to mohlo být kontraproduktivní.

Hilda se mračí na svůj telefon. „Pořád se nemůžu dovolat Gail,“ stěžuje si. „Všechny ty zatracené obvody jsou…“

Ještě než stačí domluvit, světla začínají hasnout. To vyvolá divoký jásot a vlny potlesku.

„Panebože, mami, jsem tak rozčilená!“ šeptá Barbara a Tanyu dojme, když vidí, jak dceři vyhrkly do očí slzy. Ze zákulisí vyjde nějaký chlapík v tričku rozhlasové stanice BAM-100. Reflektor ho provází doprostřed pódia.

„Zdravím vás, lidi!“ zakřičí. „Jakpak se máte?“

Další vlna randálu ho ujistí, že vyprodané hlediště je ve správné náladě. Tanya vidí, že dvě řady vozíčkářů také tleskají. Až na toho holohlavého muže. Ten tam jenom sedí. Nejspíš nechce upustit ten obrázek, pomyslí si Tanya.

„Tak co, chcete Boyda, Stevea a Petea?“ vyzvídá rozhlasový dýdžej.

Další jásot a ječení.

„A chcete CAMA KNOWLESE?“

Dívky (z nichž většina by v přítomnosti svého idolu naprosto oněměla) zařičí jako v deliriu. Chtějí, jen co je pravda. Panebože, sem s nimi! Nebo snad umřou.

„Za pár minut uvidíte scénu, která vám vyrazí dech, ale v tuto chvíli, dámy a pánové – a zvlášť vy, dívky – přivítejte… ’ROUND … HEEEERRRE!“

Publikum vyskočí na nohy a když světla na pódiu úplně zhasnou, Tanya pochopí, proč dívky prostě musely mít svůj telefon. Za Tanyiných časů všichni zvedali do výšky sirky nebo zapalovače Bic. Tyhle děti pozdvihly mobilní telefony a světlo všech těch maličkých obrazovek zahalilo celý kotel hlediště bledou měsíční září.

Jak vědí, že to mají dělat? uvažuje Tanya. Kdo jim to řekne? A kdo to vlastně řekl nám?

Nemůže si vzpomenout.

Jevištní světla se rozzáří jako rozpálená rudá pec. V té chvíli ucpanou sítí konečně proklouzne volání a mobil se Barbaře Robinsonové rozvibruje v ruce. Ignoruje to. Brát hovor je to poslední na světě, co teď chce dělat (poprvé ve svém mladém životě) a stejně by volajícího – pravděpodobně bratra – neslyšela, i kdyby to vzala. Randál v hale je ohlušující… a Barbaře se to šíleně líbí. Mává vibrujícím mobilem nad hlavou rozmáchlými pomalými pohyby. Všichni dělají totéž, dokonce i její máma.

Na pódium vyjde hlavní zpěvák ’Round Here oblečený v nejupnutějších džínách, jaké Tanya Robinsonová kdy viděla. Cam Knowles odhodí záplavu blond vlasů a vrhne se do „Už nemusíš být sama“.

Většina publika zůstane na nohou a drží mobily ve výšce. Koncert začal.

34

Mercedes sjede ze Spicer Boulevard na přivaděč označený nápisy ZÁSOBOVÁNÍ KOMPLEXU a POUZE ZAMĚSTANCI. Asi po čtyřech stech metrech přijedou k posuvné bráně. Je zavřená. Jerome zastaví vedle sloupku s interním telefonem. Nápis praví OHLASTE PŘÍJEZD.

Hodges řekne: „Pověz jim, že jsi policie.“

Jerome stáhne okénko a stiskne tlačítko. Nic se nestane. Stiskne ho znovu a tentokrát ho podrží. Hodgese napadne něco přízračného: Až na Jeromovo zvonění někdo zareaguje, bude to robot, který mu nabídne několik desítek možností.

Ale tentokrát je to skutečný člověk, i když nijak přátelský. „Vzadu je zavřeno.“

„Policie,“ vyštěkne Jerome. „Otevřete bránu.“

„Co chcete?“

„Právě jsem to řekl. Otevřete tu zatracenou bránu. Tohle je naléhavý případ.“

Brána se začne pomalu odsouvat, ale místo aby se Jerome rozjel, znovu stiskne tlačítko. „Vy jste ostraha?“

„Hlavní správce,“ zachrčí reproduktor. „Jestli chcete ostrahu, musíte volat na oddělení ostrahy.“

„Tam nikdo není,“ řekne Hodges Jeromovi. „Jsou v hledišti, celá parta. Prostě jeď.“

Jerome poslechne, i když brána ještě není úplně otevřená. „Možná ho chytili,“ zadoufá. „Měli jeho popis, tak ho už možná mají.“

„Nechytili,“ řekne Hodges. „Je uvnitř.“

„Jak to víte?“

„Poslouchej.“

Zatím nezaslechnou přímo hudbu, ale staženým oknem u řidiče k nim doléhá rytmický basový dusot.

„Koncert začal. Kdyby Windomovi lidé chytili chlapa s výbušninami, okamžitě by to tu celé uzavřeli a budova by se evakuovala.“

„Jak se tam mohl dostat?“ ptá se Jerome a praští do volantu. „Jak?“ Hodges slyší v jeho hlase strach. Všechno kvůli němu. Všechno kvůli němu.

„Nemám tušení. Měli jeho fotku.“

Vpředu je široká betonová rampa, která vede do nakládacího prostoru. Na bednách sedí půl tuctu bedňáků a pokuřují, protože jejich práce prozatím skončila. Jsou tam otevřené dveře, které vedou do zadní části hlediště, a jimi Hodges slyší muziku, která obaluje basovou linku. Je slyšet ještě další zvuk: tisíce šťastně ječících dívek, a všechny sedí na ground zero.

Jak se Hartsfield dostal dovnitř, už není důležité, pokud jim to nepomůže ho najít, a jak by to proboha dokázali v temném hledišti plném tisíců lidí?

Když Jerome parkuje dole pod rampou, Holly prohodí: „De Niro si nechal udělat číro. To by mohlo být ono.“

„O čem to mluvíte?“ zeptá se Hodges, když se zvedá ze zadního sedadla. Mezi otevřenými dveřmi se objeví muž v khaki bundě a čeká na ně.

„V Taxikáři hrál Robert De Niro takového praštěného chlápka, který se jmenoval Travix Bickle,“ vysvětluje Holly, zatímco všichni tři spěchají ke správci. „Když se rozhodl toho politika zabít, oholil si hlavu, aby ho nikdo nepoznal a on se mohl dostat blíž. Kromě proužku uprostřed, a tomu se říká číro. Brady Hartsfield tohle pravděpodobně neudělal, vypadal by s tím moc divně.“

Hodges si vzpomene na zbytky vlasů v umyvadle v koupelně. Neměly zářivý (a nejspíš obarvený) odstín vlasů mrtvé ženy. Holly je možná cvok, ale v tomhle má zřejmě pravdu. Z Hartsfielda se stal skinhead. Ale i tak Hodges nechápe, jak by to mohlo stačit, protože…

Hlavní správce jim vykročí naproti. „O co jde?“

Hodges vytáhne průkaz a krátce jím mávne, palec znovu na strategickém místě. „Detektiv Bill Hodges. Jak se jmenujete, pane?“

„Jamie Gallison.“ Očima zalétne k Jeromovi a Holly.

„Já jsem jeho parťák,“ řekne Holly.

„Mě zaučuje, jsem nováček,“ doplní Jerome.

Bedňáci přihlížejí. Někteří spěšně típají kuřivo, které možná obsahuje něco trochu silnějšího než tabák. Otevřenými dveřmi Hodges vidí pracovní světla osvětlující sklad plný rekvizit a štosy plátěných kulis.

„Pane Gallisone, máme vážný problém,“ spustí Hodges. „Potřebuji sem dostat Larryho Windona, okamžitě.“

„Nedělej to, Bille.“ Hodges si i přes narůstající stres uvědomí, že je to poprvé, co mu Holly tyká.

Nevšímá si jí. „Pane, potřebuji, abyste mu zavolal na mobil.“

Gallison zavrtí hlavou. „Lidi z ostrahy nenosí mobil, když jsou ve službě, protože pokaždé, když tu máme nějakou takovou velkou show – velkou show pro děti, rozumíte, s dospělými je to jiné –, síť se přetíží. Ostraha má u sebe…“

Holly tahá Hodgese za paži. „Nedělej to. Vystrašíš ho a on to spustí. Vím, že to udělá.“

„Mohla by mít pravdu,“ řekne Jerome a potom (snad že si vzpomněl na to, že je nováček ve výcviku) dodá: „Pane.“

Gallison se na ně polekaně dívá. „Koho vystrašíte? Co spustí?“

Hodges se stále soustřeďuje na správce. „Co ostraha nosí? Krátkovlnné vysílačky? Rádiové vysílačky?“

„Rádiové, jo. Mají…“ Zatahá se za lalůček. „Však víte, vypadá to jako naslouchátko. Jako nosí lidi od FBI a tajné služby. Co se tu děje? Neříkejte, že je to bomba.“ A jelikož se mu nelíbí, co vidí na Hodgesově bledé a zpocené tváři, naléhá: „Kristepane, je?“

Hodges projde kolem něj do rozlehlého skladovacího prostoru. Za hromadami rekvizit, kulis a stojanů na noty se nachází tesařská dílna a kostymérna. Hudba je tu mnohem hlasitější a Hodges začíná mít potíže s dechem. Bolest se šíří do levé paže a hrudník mu připadá hrozně těžký, hlavu má však jasnou.

Brady si buď oholil hlavu nebo se ostříhal nakrátko a ježka obarvil. Možná přidal makeup, aby si ztmavil pleť, nebo si vzal barevné kontaktní čočky, anebo brýle. Ale i tak to bude pořád samotný muž na koncertě plném mladých dívek. Po tom varování, které volal Windomovi, bude Hartsfield stále přitahovat pozornost a podezření. A má výbušniny. Holly a Jerome to vědí, ale Hodges ví něco víc. Jsou v tom také ocelové ložiskové kuličky, pravděpodobně celá hromada. I kdyby ho nechytili hned u vchodu, jak to všechno mohl propašovat dovnitř? Je zdejší ostraha opravdu tak mizerná?

Gallison ho popadne za levou paži, a když mu s ní zatřese, Hodges ucítí bolest až ve spáncích. „Zaběhnu tam sám. Prvního bezpečáka, kterého uvidím, donutím zavolat Windomovi, aby sem přišel a promluvil s vámi.“

„Ne,“ řekne Hodges. „To neuděláte, pane.“

Holly Gibneyová je z nich jediná, kdo uvažuje jasně. Pan Mercedes je uvnitř. Má bombu a jen díky milosti boží ji ještě neodpálil. Na policii je už příliš pozdě a příliš pozdě je i na zdejší ostrahu. Je příliš pozdě i na něj.

Jenže.

Hodges se posadí na prázdnou bednu. „Jerome. Holly. Poslouchejte mě.“

Jdou k němu. Jerome je vytřeštěný, na pokraji paniky. Holly je bledá, ale navenek klidná.

„Oholit si hlavu by nestačilo. Musel vypadat neškodně. Možná bych věděl, jak to udělal, a jestli mám pravdu, vím, kde je.“

„Kde?“ vyhrkne Jerome. „Povězte nám to. My ho dostaneme. My jo.“

„Nebude to snadné. Bude v téhle chvíli maximálně ostražitý, neustále si kontroluje osobní prostor. A tebe zná, Jerome. Kupoval sis zmrzlinu z té zatracené dodávky Mr. Tastey. Povídal jsi mi to.“

„Bille, prodával zmrzlinu tisícům lidí.“

„Jistě, ale kolika černým lidem ve West Side?“

Jerome ztichne a teď si kouše rty on.

„Jak velká je ta bomba?“ ptá se Gallison. „Možná bych měl spustit požární poplach?“

„Jenom pokud chcete, aby zahynula hromada lidí,“ usadí ho Hodges. Začíná mít stále větší potíže s mluvením. „V okamžiku, kdy vycítí nebezpečí, vyhodí to všechno do vzduchu. Tohle chcete?“

Gallison neodpovídá a Hodges se obrátí znovu ke dvěma neuvěřitelným společníkům, které bůh – nebo nevyzpytatelný osud – určil, aby dnes večer byli s ním.

„S tebou to nemůžeme riskovat, Jerome, a rozhodně to nemůžeme riskovat se mnou. Sledoval mě dávno předtím, než jsem vůbec zjistil, že žije.“

„Přiblížím se zezadu,“ nedá se Jerome. „Ze slepého úhlu. V té tmě, když je osvětlené jenom pódium, mě vůbec neuvidí.“

„Jestli je tam, kde si myslím, tak by tvoje šance byly nanejvýš půl na půl. A to nestačí.“

Hodges se otočí k ženě s šedivějícími vlasy a tváří neurotické puberťačky. „Musíš to být ty, Holly. Teď už bude mít prst na spoušti a ty jsi jediná, kdo se k němu dokáže dostat, aniž by tě poznal.“

Holly si jednou rukou zakryje zubožená ústa, ale to nestačí, takže přidá i druhou ruku. Oči má obrovské a mokré. Bůh nám pomoz, pomyslí si Hodges. Není to poprvé, kdy si tohle pomyslel v souvislosti s Holly Gibneyovou.

„Jenom jestli půjdete se mnou,“ procedí přes prsty. „Pak možná…“

„Nemůžu,“ řekne Hodges. „Mám infarkt.“

„No skvěle,“ zasténá Gallison.

„Pane Gallisone, je tam sekce pro handicapované? Určitě ano, je to tak?“

„Jistě. V polovině hlediště.“

Nejenže se dostal dovnitř i s výbušninami, pomyslí si Hodges, ale navíc má perfektní místo, aby napáchal maximální škody.

Začne: „Poslouchejte, vy dva. Ať to nemusím říkat dvakrát.“

35

Díky úvodu konferenciéra se Brady trochu uvolnil. Ten lunaparkový škvár, který viděl vykládat, když tu byl na obhlídce, je buď v zákulisí nebo visí pod stropem. První čtyři nebo pět písniček jsou jen zahřívací kolo. Za chvíli se scéna změní a kulisy buď vyjedou ze stran, nebo je spustí shora, protože hlavním úkolem kapely, důvod, proč tu jsou, je prodat svou nejnovější porci zvukových sraček. Až děti – spousta z nich je na popovém koncertě poprvé – uvidí ta zářivá blikající světla a obří kolo a v pozadí pláž, tak se ty jejich rozoumky definitivně pominou. A v tu chvíli, právě v tu chvíli zmáčkne spínač na Druhé věci, a odjede do temnoty na zlaté bublině všeho toho štěstí kolem.

Hlavní zpěvák, ten s tou spoustou vlasů, končí přeslazenou baladu vkleče. Drží poslední tón, hlavu má skloněnou, a emoce z něj cákají, až se mu z toho přihřátého zadku kouří. Zpívá mizerně a pravděpodobně se měl už dávno smrtelně předávkovat, ale když zvedne hlavu a zaječí: „Jak se cítíte?“, publikum, jak se dá očekávat, propukne v šílenství.

Brady se rozhlédne, což dělá každých pár vteřin – kontroluje si osobní prostor, přesně jak Hodges říkal –, a jeho oči se upřou na malou černou holčičku, která sedí o několik řad výš napravo od něj.

Znám ji?

„Koho hledáte?“ zakřičí ta hezká dívka s hůlkami místo nohou do úvodu další písničky. Sotva ji slyší. Usmívá se na něj a Bradyho napadne, jak je absurdní, že se dívka s nohama jako hůlky vůbec na něco usmívá. Svět si s ní vytřel zadek odshora až dolů, a jak si tohle zaslouží byť jenom pousmání, natož tak roztažený přiblblý škleb? Pomyslí si Ta je nejspíš sjetá.

„Jednoho přítele!“ zakřičí Brady odpověď.

A pomyslí si Jako bych nějakého měl.

To zrovna.

36

Gallison odvádí Holly a Jeroma… no, někam. Hodges sedí na bedně, hlavu má skloněnou a rukama se opírá o stehna. Váhavě se k němu přiblíží jeden bedňák a nabídne se, že mu zavolá sanitku. Hodges mu poděkuje, ale odmítne. Nevěří, že by Brady zaslechl houkání přijíždějící sanitky (nebo cokoli jiného) přes randál, který vyluzují ’Round Here, ale nebude to riskovat. Riskování je přece přivedlo do téhle situace, kdy jsou v nebezpečí všichni v Hale Mingo, včetně Jeromovy matky a sestry. Radši umře, než aby riskoval ještě jednou, a skoro doufá, že umře, než bude muset tuhle posranou šlamastyku někomu vysvětlovat.

Jenomže… Janey. Když si vzpomene na Janey, jak se směje a posunuje si půjčený plsťák bezstarostně do čela, ví, že kdyby to musel udělat všechno znovu, nejspíš by to provedl stejně.

No… skoro všechno. Kdyby dostal šanci si to zopakovat, asi by pozorněji poslouchal, co říká paní Melbournová.

Ona si myslí, že chodí mezi námi, říkal Bowfinger, a společně se tomu chlapsky zasmáli, ale měli se posmívat sobě, že? Protože paní Melbournová měla pravdu. Brady Hartsfield je opravdu mimozemšťan a celou dobu byl mezi nimi, spravoval počítače a prodával zmrzlinu.

Holly a Jerome jsou pryč, Jerome má u sebe osmatřicítku, která patřila Hodgesovu otci. Hodges má vážné pochybnosti o tom, zda udělal správně, když toho chlapce poslal do zaplněného hlediště s nabitou zbraní. Za běžných okolností je to skvěle vyrovnaný kluk, ale když je máma a sestra v nebezpečí, jde vyrovnanost stranou. Holly však potřebuje chránit. Pamatuj, že jsi jenom záloha, řekl Hodges chlapci, než je Gallison odvedl pryč, ale Jerome nepřisvědčil. Kdo ví, jestli ho vůbec slyšel.

Hodges každopádně udělal všechno, co mohl. Zbývá už jenom sedět, bojovat s bolestí, snažit se popadnout dech a čekat na výbuch, o němž se modlí, aby nepřišel.

37

Holly Gibneyová byla v životě dvakrát v ústavu, jednou jako nezletilá a podruhé, když jí bylo přes dvacet. Cvokař, ke kterému později chodila (během takzvané zralosti) označil tyhle nucené prázdniny za odtržení od reality, což nebylo dobré, ale pořád lepší než psychotická epizoda, z níž se spousta lidí už nevzpamatovala. Holly měla pro řečené příhody jednodušší jména. Bylo to totální zešílení, oproti stavu nízkého až mírného šílení, v nichž žila běžný každodenní život.

Totální zešílení po dvacítce způsobil její šéf v realitní agentuře v Cincinnati. Jmenovala se Frank Mitchell – Krásné domy a nemovitosti a její šéf byl Frank Mitchell mladší, vždy prudce elegantní muž s tváří inteligentního pstruha. Tvrdil, že její práce je podprůměrná, že spolupracovníci ji nesnášejí a že jediná možnost, jak si může zajistit své setrvání ve firmě, bude, když ji bude nadále krýt. Což udělá, pokud s ním bude spát. Holly nechtěla s Frankem Mitchellem mladším spát a nechtěla ztratit práci. Kdyby ztratila práci, ztratila by byt a musela by se vrátit domů ke svému změkčilému otci a panovačné matce. Nakonec ten konflikt vyřešila tím, že jednou přišla do práce brzy ráno a Frankovi Mitchellovi mladšímu zdemolovala kancelář. Našli ji v její kóji, schoulenou v rohu. Špičky prstů měla krvavé. Okousala si je jako zvíře, které se snaží uniknout z pasti.

Příčinou jejího prvního totálního zešílení byl Mike Sturdevant. To on vymyslel chytlavou přezdívku Drmola.

Tehdy, v prvním ročníku na střední, nechtěla Holly nic než jenom cupitat z místa na místo s knížkami přitisknutými na čerstvě vypučená ňadra a s vlasy zakrývajícími tvář plnou akné. Ale i tak měla problémy mnohem horší než akné. Problémy s úzkostí. S depresí. Nespavostí.

Nejhorší byla autostimulace.

Znělo to sice jako masturbace, ale nebylo to tak. Byl to nutkavý pohyb, často provázený útržky dialogu zaměřeného na vlastní osobu. Kousání nehtů a žvýkání rtů byly mírné formy autostimulace. Výstřednější jedinci mávali rukama, plácali se po hrudi a tvářích nebo krčili paže, jako by zvedali neviditelné činky.

U Holly to začalo zhruba v osmi letech, začala si omotávat paže kolem ramen a celá se třást, mumlala si pro sebe a dělala grimasy. Trvalo to pět nebo deset vteřin, a potom jednoduše pokračovala v předchozí činnosti – četla, šila, házela s otcem na koš před domem. Stěží si uvědomovala, že to dělá, dokud ji neuviděla matka. Ta jí řekla, aby se přestala třást a dělat obličeje, protože by si lidé mysleli, že má záchvat.

Mike Sturdevant patřil k behaviorálně zaostalým samcům, kteří vzpomínají na střední školu jako na ztracený zlatý věk svého života. Byl v posledním ročníku a podobně jako Cam Knowles božského vzhledu: široká ramena, úzké boky, dlouhé nohy a vlasy tak blond, že vypadaly skoro jako svatozář. Byl ve fotbalovém týmu (samozřejmě) a chodil s vedoucí roztleskávaček (samozřejmě). Žil na úplně jiné úrovni středoškolské hierarchie než Holly Gibneyová a za běžných okolností by nikdy neupoutala jeho pozornost. Jenže si jí všiml, protože jednoho dne, když šla do jídelny, měla další autostimulační epizodu.

Mike Sturdevant a několik dalších jeho kamarádů z fotbalu šli náhodou kolem. Zastavili se a civěli na ni – na tu holku, která se svírala, třásla a dělala grimasy, při kterých stahovala koutky úst a oči přivírala na škvírky. Mezi sevřenými rty se procedila řada krátkých, nezřetelných zvuků – možná slova, možná ne.

„Co to drmolíš?“ zeptal se jí Mike.

Holly povolila sevření ramen a užasle na něj civěla. Netušila, co to říká. Věděla jenom, že na ni upřeně hledí. Všichni jeho kamarádi se na ni upřeně dívali. A usmívali se.

Nechápavě zírala. „Co?“

„Drmolíš!“ zakřičel Mike. „Drmo-drmo-drmolíš!“

Ostatní se toho chytli, když se sklopenou hlavou běžela k jídelně a cestou vrážela do lidí. Od té doby byla Holly Gibneyová mezi studenty střední školy Walnut Hills známá jako Drmola, a tak to zůstalo až do vánočních prázdnin. Tehdy ji matka našla, jak se nahá choulí ve vaně a říká, že už nikdy do školy nepůjde. Řekla, že jestli se ji matka pokusí donutit, zabije se.

A bylo to! Totální zešílení!

Když jí bylo lépe (trochu), přestoupila na jinou školu, kde to nebylo tak stresující (o něco). Už nikdy se nemusela s Mikem Sturdevantem vidět, ale stejně měla sny, ve kterých utíkala nekonečnou chodbou v budově střední školy – někdy oblečená jenom do spodního prádla –, a lidi se jí při tom smáli, ukazovali si na ni a volali Drmola.

Vzpomíná na ty milé staré časy, když s Jeromem kráčí bludištěm místností pod Halou Mingo za hlavním správcem. Takhle bude Brady Hartsfield vypadat, usoudí Holly, jako Mike Sturdevant, jenom holohlavý. Doufá, že Mike je taky plešatý, ať už bydlí, kde chce. Plešatý… tlustý… s náběhem na cukrovku… soužený nespokojenou manželkou a nevděčnými dětmi…

Drmola, pomyslí si.

Oplatím ti to, pomyslí si.

Gallison je vede přes tesařskou dílnu a kostymérnu, kolem řady šaten, potom chodbou tak širokou, aby se po ní mohly převážet kulisy a hotové scény. Chodba končí u nákladního výtahu, který má otevřené dveře. Šachtou duní šťastná popová muzika. Aktuální píseň pojednává o lásce a tancování. Nic, s čím by se Holly mohla ztotožnit.

„Výtahem nejezděte,“ radí Gallison, „jede do zákulisí a odtamtud byste se do hlediště nedostali, leda přímo přes kapelu. Poslechněte, ten chlápek má fakticky infarkt? Jste opravdu policajti? Na policajty nevypadáte.“ Pohlédne na Jeroma. „Ty jsi moc mladý.“ Pak se podívá na Holly a zatváří se ještě nedůvěřivěji. „A vy jste…“

„Moc bláznivá?“ pomůže mu Holly.

„To jsem nechtěl říct.“ Možná ne, ale myslel si to. Holly to ví. Dívka, které kdysi říkali Drmola, to vždycky pozná.

„Zavolám poldy,“ prohlásí Gallison. „Opravdové poldy. A jestli je tohle nějaký vtip…“

„Dělejte, co musíte,“ řekne Jerome a myslí si Proč ne? Ať si klidně zavolá Národní gardu, jestli chce. Tady už bude za pár minut po všem, tak či onak. Jerome to ví a vidí, že Holly to ví taky. Pistoli, kterou mu Hodges dal, má v kapse. Připadá mu těžká a podivně teplá. Kromě vzduchovky, kterou měl, když mu bylo devět nebo deset let (dárek k narozeninám, který dostal i přes matčiny výhrady), nikdy v životě nenosil zbraň a tahle mu připadá živá.

Holly ukáže nalevo od výtahu. „Co je to za dveře?“ A když Gallison neodpoví okamžitě, dodá: „Pomozte nám. Prosím. Možná nejsme opravdoví policisté, možná v tom máte pravdu, ale v hledišti dnes večer opravdu je muž, který je velmi nebezpečný.“

Pak se zhluboka nadechne a pronese slova, kterým sama může stěží uvěřit, i když ví, že jsou pravdivá. „Pane, jsme vaše jediná šance.“

Gallison se nad tím zamyslí a pak řekne: „Ty schody vás dovedou k hledišti vlevo. Jsou dlouhé. Nahoře uvidíte dvoje dveře. Ty vlevo vedou ven. Ty vpravo se otevírají do hlediště úplně dole u pódia. Takhle blízko vám ta muzika asi protrhne ušní bubínky.“

Jerome se dotkne pažby pistole a zeptá se: „A kde přesně je sekce pro handicapované?“

38

Brady ji přece jen zná. Zná ji.

Nejdřív si nemůže vzpomenout, je to jako slovo, které máte na jazyku. Potom, když kapela začne hrát jakousi písničku o milování na tanečním parketu, mu to dojde. Ten dům v Teaberry Lane, ten, v němž bydlí Hodgesův černý poskok se svou rodinou, hnízdo negrů s bílými jmény. Až na toho psa. Ten se jmenuje Odell, to je jasně negerské jméno, a Brady ho chtěl zabít… jenže nakonec místo něho zabil svou matku.

Brady si vzpomíná na den, kdy ten negr přiběhl k dodávce Mr. Tastey, kotníky měl ještě zelené od sekání trávníku u toho tlustého bývalého policajta. A jeho sestra křičela Přines mi čokoládovou! Prosííím!

Jeho sestra se jmenuje Barbara a je to ona, v celé své negerské kráse. Sedí o dvě řady výš napravo se svými kamarádkami a nějakou ženou, která je možná její matka. Jerome s nimi není a Brady z toho má divošskou radost. Jenom ať Jerome žije, to je dobře.

Ale bez sestry.

Nebo bez matky.

Jenom ať si zkusí, jaké to je.

S pohledem upřeným na Barbaru Robinsonovou se jeho prst vkrade pod Frankieho fotografii a najde páčku spínače Druhé věci. Pohladí ji přes tenkou látku trička, stejně jako směl – jenom při několika šťastných příležitostech – pohladit matčiny bradavky. Hlavní zpěvák ’Round Here na pódiu udělá provaz, který mu v těch upnutých džínách musel rozdrtit kulky (pokud nějaké má), pak vyskočí na nohy a přiblíží se k okraji pódia. Holky ječí. Natahují se, jako by se ho chtěly dotknout, mávají rukama, jejich nehty – nalakované všemi holčičími barvami duhy – září ve světle podlahových reflektorů.

„Hej, lidi, máte rádi zábavní parky?“ zahuláká Cam.

Zaječí, že ano.

„Lidi, máte rádi karneval?“

Zaječí, že milujou karneval.

„Dostali jste někdy pusu uprostřed lunaparku?“

Jekot už je naprosto šílený. Publikum je znovu na nohou a reflektory znovu bloudí obecenstvem. Brady už na kapelu nevidí, ale to nevadí. Už ví, co přijde, protože byl u nakládací rampy.

Cam Knowles ztiší hlas do důvěrného, zesíleného mumlání, a řekne: „Dnes večer ten polibek dostanete.“

Začne karnevalová muzika – syntetizátor Korg nastavený tak, aby hrál jako kolotočové varhany. Pódium se najednou koupe ve víru světla: oranžového, modrého, červeného, zeleného, žlutého. Všichni vyjeknou úžasem, když začne shora klesat scéna ulice v lunaparku. Kolotoč i obří kolo se už otáčejí.

„TOTO JE UKÁZKA Z NAŠEHO NOVÉHO ALBA A MY OPRAVDU DOUFÁME, ŽE SE VÁM BUDE LÍBIT!“ zahuláká Cam a do melodie syntetizátoru vpadnou ostatní nástroje.

„Poušť křičí, kam se podívám,“ zanotuje Cam Knowles. „Jako věčnost, jsi pro mě nakažlivá.“ Bradymu zní jako Jim Morrison po prefrontální lobotomii. Potom zpěvák jásavě zaječí: „Lidi, co mě vyléčí?“

Publikum ví a zaburácí slova, když kapela spustí na plné pecky.

„BEJBY, BEJBY, MÁŠ LÁSKU, KTEROU POTŘEBUJU… TY A JÁ, TO MÁME ZLÝ… NIC TAKOVÝHO JSEM JEŠTĚ NEZAŽIL..“

Brady se usmívá. Je to blažený úsměv usouženého muže, který konečně v sobě nachází mír. Pohlédne dolů na žluté světlo kontrolky a uvažuje, jestli bude žít tak dlouho, aby viděl, jak zezelená. Pak se ohlédne po té malé negerce, která stojí na nohou, tleská a potřásá zadkem.

Podívej se na mě, pomyslí si Brady. Podívej se na mě, Barbaro. Chci, abych byl to poslední, co v životě uvidíš.

39

Barbara odtrhne oči od zázraků na jevišti na tak dlouho, aby si ověřila, že se ten holohlavý pán na vozíku baví stejně dobře jako ona. Z důvodů, kterým sama nerozumí, se stal jejím pánem na vozíku. Je to tím, že jí někoho připomíná? To určitě není možné, nebo ano? Jediný mrzák, kterého zná, je Dustin Stevens ze školy, a ten je teprve malý druhák. Ale stejně jí ten zmrzačený plešatý pán někoho připomíná.

Celý dnešní večer je jako sen a to, co vidí právě teď, je taky jako ze sna. Nejdřív si myslí, že ten muž na vozíku na ni mává, jenže nemává. Usmívá se… a ukazuje jí prostředník. Barbara tomu nejdřív nemůže uvěřit, ale je to tak, ano.

Blíží se k němu nějaká paní, stoupá uličkou po schodech a bere to po dvou, jde tak rychle, že skoro běží. A za ní, skoro v patách… možná je to všechno opravdu sen, protože vypadá jako…

„Jerome?“ Barbara zatahá Tanyu za rukáv, aby odpoutala její pozornost od jeviště. „Mami, je tu…“

Pak se stane všechno.

40

Hollyina původní myšlenka zní, že Jerome přece jenom mohl jít první, protože ten holohlavý a obrýlený muž na kolečkovém křesle se ani nedívá na pódium – aspoň v tuto chvíli. Je otočený a hledí na někoho ve střední sekci, zdá se jí, že ten zlý parchant na někoho vystrkuje prostředník. Ale už je moc pozdě na to, aby si měnila s Jeromem místo, i když revolver má on. Muž má ruku pod zarámovanou fotkou na klíně a ona se strašně bojí, že to znamená, že už to chce udělat. Jestli ano, zbývají jenom vteřiny.

Aspoň že je u uličky, pomyslí si Holly.

Nemá žádný plán, Hollyiny plány obvykle nesahají dál než k tomu, jakou svačinu si připraví, aby se hodila k jejímu večernímu filmu, ale projednou je její zkoušená mysl jasná, a když se dostane k muži, kterého hledá, slova, která jí vyjdou z úst, sedí naprosto přesně. Božsky přesně. Musí se sklonit a křičet, aby ji slyšel přes dusající zesílený sound kapely a šílený jekot dívek v publiku.

„Miku? Miku Sturdevante, jsi to ty?“

Brady polekaně otočí pohled od Barbary Robinsonové a Holly, jíž adrenalin dodal sílu, se v tu chvíli rozmáchne zauzlovanou ponožkou, kterou jí Bill Hodges dal – Veselým pleskačem. Opíše krátký prudký oblouk a dopadne Bradymu na holou hlavu těsně nad spánkem. Holly nemůže přes kakofonii muziky a fanynek slyšet zvuk, jaký se ozval, ale vidí, že se část lebky velikosti malého šálku propadla. Jeho ruce vyletí vzhůru, ta schovaná shodí Frankieho fotografii na zem, kde se rozbije sklo. Jeho oči se na ni jaksi dívají, až na to, že jsou obrácené v sloup, takže jsou vidět jenom dolní půlky zornic.

Dívka s nohama jako hůlky, která sedí vedle Bradyho, šokovaně zírá na Holly. Stejně jako Barbara Robinsonová. Nikdo jiný jim nevěnuje pozornost. Všichni jsou na nohou, tleskají, pohupují se a zpívají s kapelou.

„CHCI TI LÁSKU DÁT… NA PLÁŽÍCH TĚ LÍBAT…“

Bradymu se otevírají a zavírají ústa jako rybě, kterou vytáhli z vody.

„BUDE TO DEN PLNÝ DÁRKŮ… POLIBKŮ V LUNAPARKU!“

Jerome položí ruku Holly na rameno a zakřičí, aby ho slyšela. „Holly! Co to má pod tričkem?“

Slyší ho – je tak blízko, že cítí na tváři závany jeho dechu při každém slově –, ale je to jako rádiové vysílání pozdě v noci, které se ve vlnách ztrácí a zase sílí, jako dýdžej nebo kazatelský křikloun na druhé straně země.

„Tady máš dáreček od Drmoly, Miku,“ řekne Holly a znovu udeří do přesně stejného místa, ale ještě prudčeji, čímž prohloubí důlek v Bradyho lebce. Tenká kůže se protrhne a objeví se krev, nejdřív jako korálky a potom záplava, teče mu po krku a barví průkrčník modrého trička s ’Round Here do blátivě fialové. Tentokrát mu hlava odletí až na pravé rameno a Brady se začne třást a šoupat nohama. Holly si pomyslí Jako pes, kterému se zdá, že honí králíky.

Než ho Holly stačí udeřit ještě jednou – a to opravdu, opravdu chce –, Jerome ji popadne a otočí k sobě. „Je bez sebe, Holly! Je bez sebe! Co to děláš?“

„Terapii,“ odpoví, a pak jí z nohou vyprchá veškerá síla. Sedne si do uličky. Prsty na zauzlovaném konci Veselého pleskače povolí a ponožka dopadne vedle její tenisky.

Kapela na pódiu hraje dál.

41

Za paži ho zatahá jakási ruka.

„Jerome? Jerome!“

Otočí se od Holly a schlíplého těla Bradyho Hartsfielda a uvidí svoji malou sestru, vykulenou a vylekanou. Jeho máma je hned za ní. V jeho současném vybuzeném stavu to Jeroma vůbec nepřekvapí, ale zároveň je mu jasné, že nebezpečí ještě nepominulo.

„Co jsi to udělal?“ křičí holčička. „Co jsi mu to udělal?“

Jerome se otočí na opačnou stranu a vidí, že dívka sedící o jeden vozík dál od uličky se natahuje k Hartsfieldovi. Jerome zakřičí: „Holly! Ať se ho nedotýká!“

Holly vyskočí na nohy, zapotácí se a skoro upadne na Bradyho. To by byl rozhodně její poslední pád v životě, ale podaří se jí udržet se na nohou a zachytit dívčiny ruce. Není v nich skoro žádná síla a Holly pocítí lítost. Skloní se blíž a zakřičí, aby ji dívka slyšela: „Nedotýkejte se ho! Má bombu a myslím, že je zapojená!“

Dívka na vozíku se rychle odtáhne. Možná rozumí, možná se jenom bojí Holly, která teď vypadá ještě divočeji než obvykle.

Bradyho třas a škubání sílí. Holly se to nelíbí, protože pod jeho tričkem cosi vidí, kalně žluté světlo. Žlutá je barva potíží.

„Jerome?“ ozve se Tanya. „Co tu děláš?“

Blíží se uvaděč. „Uvolněte uličku!“ překřikuje uvaděč hudbu. „Musíte uvolnit uličku, lidi!“

Jerome chytí matku za ramena. Přitáhne ji k sobě, až se dotknou čely. „Musíš se odsud dostat pryč, mami. Vezmi holky a běžte. Teď hned. Řekni tomu pořadateli, ať jde s tebou. Pověz mu, že se tvojí dceři udělalo špatně. Prosím tě, na nic se neptej.“

Dívá se mu do očí a na nic se neptá.

„Mami?“ začne Barbara. „Co…“ Zbytek se ztratí v břeskné hudbě a sborovém doprovodu publika. Tanya vezme Barbaru za paži a jdou k uvaděči. Zároveň kývá na Hildu, Dinah a Betsy, aby se k nim připojily.

Jerome se otočí zase k Holly. Sklání se nad Bradym, který se dál třese, protože mu v hlavě zuří mozkové bouře. Nohy mu stepují, jako by i v bezvědomí skutečně cítil skvělý rytmus ’Round Here. Jeho ruce bezcílně poletují kolem, a když se jedna z nich přiblíží ke kalně žlutému světlu pod tričkem, Jerome ji odrazí jako basketbalový obránce odrážející trestný hod.

„Já chci pryč,“ sténá dívka na vozíku. „Bojím se.“

Jerome jí velmi dobře rozumí – taky se chce odsud dostat a je vystrašený k smrti –, ale prozatím musí dívka zůstat tam, kde je. Brady ji zablokoval a oni se s ním neodvažují hýbat. Zatím.

Holly je napřed, jako už tolikrát. „Musíš prozatím zůstat tam, kde jsi, zlato,“ řekne dívence. „Zklidni se a užívej si koncert.“ Myslí na to, o kolik by to bylo jednodušší, kdyby se jí ho podařilo zabít, a ne jenom odpálit jeho chorou mysl na půl cesty do Peru. Uvažuje, jestli by Jerome Hartsfielda zastřelil, kdyby ho o to požádala. Nejspíš ne. Škoda. Je tu takový randál, že by mu to nejspíš prošlo.

„Jste blázen?“ ptá se dívka na vozíku zvědavě.

„Lidi se mě na to ptají pořád,“ řekne Holly a velmi opatrně začne vyhrnovat Bradymu tričko. „Drž mu ruce,“ poručí Jeromovi.

„Co když to nedokážu?“

„Tak toho hajzla podřízni.“

Vyprodaná hala je na nohou, všichni se kývají a tleskají. Plážové míče už zase poletují. Jerome se rychle ohlédne a vidí, že jeho matka vede dívky uličkou nahoru k východu a provází je uvaděč. Takže aspoň jeden bod pro nás, pomyslí si, pak se znovu zaměří na problém, který tu mají. Chytí Bradyho poletující ruce a přišpendlí je dohromady. Zápěstí jsou kluzká potem. Je to jako držet párek zmítajících se ryb.

„Nevím, co děláš, ale udělej to rychle!“ zakřičí na Holly.

Žluté světlo vychází z plastové krabičky, která vypadá jako upravený dálkový ovladač k televizi. Místo očíslovaných tlačítek ke kanálům je tam jenom bílý pákový spínač, jakým zapínáte světlo doma v obývacím pokoji. Teď trčí přímo vzhůru. Z krabičky vede drát. A vede pod mužův zadek.

Brady zamručí a najednou se rozšíří kyselý puch. Povolil mu měchýř. Holly se podívá na sáček na moč, který má na klíně, ale nezdá se, že by byl k něčemu napojený. Vezme ho a podá dívce na vozíku. „Drž to.“

„Fuj, to jsou čuránky,“ šklebí se dívka, a pak pokračuje. „To nejsou čuránky. Uvnitř něco je. Připadá mi to jako hlína.“

„Položte to.“ Jerome musí řvát, aby ho přes muziku slyšely. „Položte to na podlahu. Jemně.“ Potom se obrátí k Holly. „Mrskni sebou sakra!“

Holly studuje žlutou kontrolku. A malý bílý výstupek vypínače. Mohla by ho stisknout dopředu nebo dozadu, ale neodvažuje se udělat ani jedno, protože neví, která poloha je vypnuto a která poloha znamená bum.

Odlepí Druhou věc, která odpočívala Bradymu na břiše. Je to jako zvedat hada, který přetéká jedem, a vyžaduje to veškerou její odvahu. „Drž mu ruce, Jerome, jenom mu drž ruce.“

„Kloužou,“ zamručí Jerome.

To už víme, pomyslí si Holly. Ten kluzký parchant. Ten kluzký hajzl.

Otočí krabičku dnem vzhůru, nutí ruce, aby se netřásly, a snaží se nemyslet na čtyři tisíce lidí, kteří ani nevědí, že jejich život závisí na ubohé narušené Holly Gibneyové. Podívá se na kryt baterie. Potom ho se zadrženým dechem posune dolů a nechá spadnout na podlahu.

Uvnitř jsou dvě tužkové baterie. Holly zahákne nehet za okraj jedné z nich a pomyslí si Pane bože, jestli tam jsi, prosím tě, ať to vyjde. Chvíli nedokáže prst přinutit, aby se pohnul. Pak jedna Bradyho ruka vyklouzne z Jeremyho sevření a pleskne ji po hlavě.

Holly sebou škubne a baterie, nad kterými ustaraně přemýšlela, vyskočí z přihrádky. Holly čeká, jestli svět vybuchne, a když se to nestane, obrátí ovladač zase dnem dolů. Žluté světlo zmizelo. Holly se rozpláče. Chytí odpalovací drát a vyškubne ho z Druhé věci.

„Můžeš ho pus–“ začne, ale Jerome to už udělal. Objímá ji tak pevně, až skoro nemůže dýchat. Holly to nevadí. Objímá ho taky.

Publikum divoce jásá.

„Myslí si, že jásají kvůli písničce, ale ve skutečnosti ten jásot patří nám,“ podaří se jí zašeptat Jeromovi do ucha. „Jenom to prostě ještě nevědí. Teď už mě pusť, Jerome. Objímáš mě moc pevně. Pusť mě, než omdlím.“

42

Hodges stále sedí na bedně u skladu, a není sám. Na hrudi mu sedí slon. Něco se děje. Buď svět odchází od něj, nebo on odchází ze světa. Myslí si, že to bude to druhé. Připadá si, jako by byl uvnitř kamery a ta kamera se vzdalovala po takových těch filmařských kolejích. Svět byl stejně jasný jako vždycky, jenže se zmenšoval a kolem rostl prstenec tmy.

Drží se veškerou silou vůle a čeká, že bude výbuch, nebo že nebude výbuch.

Jeden bedňák se nad ním sklání a ptá se, jestli mu něco není. „Modrají vám rty,“ informuje ho bedňák. Hodges na něj mávne, ať jde pryč. Musí naslouchat.

Hudba a jásot a šťastný křik. Nic jiného. Aspoň zatím.

Vydrž, říká si. Vydrž.

„Co?“ ptá se bedňák a znovu se skloní. „Cože?“

„Musím vydržet,“ šeptá Hodges, ale teď už skoro vůbec nemůže dýchat. Svět se scvrkl do velikosti prudce zářícího stříbrného dolaru. Pak se vymaže i ten, ale ne proto, že by ztratil vědomí, ale protože k němu někdo jde. Je to Janey, kráčí pomalu a houpá boky. Plsťák má posunutý sexy přes oko. Hodges si vzpomene, co mu říkala, když se jí ptal, jak je možné, že má takové štěstí, že s ní skončil v posteli: Ničeho nelituju… můžeme u toho zůstat?

Jo, pomyslí si. Jó. Zavře oči a svalí se z přepravky jako Hupity ze zídky.

Bedňák ho chytí, ale dokáže jeho pád jenom zmírnit, ne zastavit. Seběhne se zbytek jeho party.

„Kdo umí umělé dýchání?“ ptá se muž, který Hodgese chytil.

Přistoupí bedňák s dlouhým prošedivělým ohonem. Má na sobě vybledlé tričko s nápisem Judas Coyne a oči má jasně červené. „Já jo, ale kámo, jsem strašně zhulenej.“

„Stejně to zkus.“

Bedňák s ohonem padne na kolena. „Myslím, že ten chlap už je na cestě ven,“ řekne, ale pustí se do práce.

Nad nimi začnou ’Round Here nový song, za doprovodu jekotu a jásotu svých ženských obdivovatelek. Ty dívky si budou dnešní noc pamatovat po zbytek života. Tu hudbu. To vzrušení. Ty plážové míče poletující nad vlnícím se, tancujícím davem. V novinách se dočtou o výbuchu, ke kterému nedošlo, ale mladým připadá, že tragédie, které se nestanou, jsou pouhé sny.

Vzpomínky: ty jsou realita.

43

Hodges se probudí v nemocničním pokoji. Překvapí ho, že je stále naživu, ale vůbec se nediví, že vidí u postele sedět svého starého parťáka. Jeho první myšlenka zní, že Pete – se zapadlýma očima, se strništěm na tváři, s límečkem u košile zprohýbaným, že ho málem dloube do krku – vypadá hůř, než se Hodges cítí. Jeho druhá myšlenka patří Jeromovi a Holly.

„Zastavili ho?“ zachraptí. Krk má vyschlý na kost. Pokusí se posadit. Stroje, které ho obklopují, začnou pípat a remcat. Zase si tedy lehne, ale nespouští oči z obličeje Petea Huntleyho. „Zastavili?“

„Zastavili,“ odpoví Pete. „Ta žena říká, že se jmenuje Holly Gibneyová, ale podle mě je ve skutečnosti Sheena, královna džungle. Ten chlap, pachatel…“

„Bachatel,“ řekne Hodges. „Myslí na sebe jako na bachatele.“

„V tuhle chvílí nemyslí ani na sebe, ani na nic jiného, a doktoři říkají, že má s myšlením zřejmě nadobro utrum. Gibneyová z něho vymlátila živoucí duši. Je v hlubokém kómatu. Minimální mozková činnost. Až se zase dostaneš na nohy, můžeš ho navštěvovat, jestli budeš chtít. Je o troje dveře dál, než jsi ty.“

„Kde jsem? V okresní?“

„Lepší. V Kinerovi. Na JIPce.“

„Kde jsou Jerome a Holly?“

„V centru. Odpovídají na hromady otázek. A kolem přitom pobíhá Sheenina matka a vyhrožuje hromadnou vraždou, pokud nepřestaneme obtěžovat její dceru.“

Vejde ošetřovatelka a poví Peteovi, že bude muset odejít. Říká něco o vitálních funkcích pana Hodgese a doktorových příkazech. Hodges ji gestem ruky zarazí, i když je to námaha.

„Jerome je nezletilý a Holly má… problémy. To všechno jde čistě na moje triko, Pete.“

„No jo, to my víme,“ řekne Pete. „Přesně tak. Tohle dává výrazu utéct z rezervace zcela nový význam. Co sis proboha myslel, že děláš, Billy?“

„To nejlepší, co jsem mohl,“ řekne Hodges a zavře oči.

Klouže do dřímoty. Vzpomene si na všechny ty mladé hlasy, které zpívají s kapelou. Dostali se domů. Jsou v pořádku. Drží se té myšlenky, dokud ho nepřemůže spánek.

Veřejné oznámení

KANCELÁŘ STAROSTY

VZHLEDEM K TOMU, že Holly Rachel Gibneyová a Jerome Peter Robinson odhalili záměr spáchat teroristický čin v Hale Mingo přilehlé ke Středozápadnímu kulturnímu a uměleckému komplexu, a

VZHLEDEM K TOMU, že, jak si uvědomili, informovat personál ostrahy řečeného komplexu by mohlo způsobit, že řečený terorista odpálí výbušné zařízení velké síly provázené několika kilogramy kovového šrapnelu, a proto vběhli do Haly Mingo, a

VZHLEDEM K TOMU, že osobně čelili řečenému teroristovi za velkého osobního rizika, a

VZHLEDEM K TOMU, že řečeného teroristu zneškodnili a zabránili velkým ztrátám na životech a mnoha zraněním, a

VZHLEDEM K TOMU, že tím prokázali tomuto městu velkou a hrdinskou službu,

Z TĚCHTO DŮVODŮ já, Richard M. Tewky, starosta, tímto uděluji Holly Rachel Gibneyové a Jeromu Peteru Robinsonovi medaili za prokázané služby, a veřejně oznamuji, že veškeré městské služby jim budou poskytovány bezplatně po dobu deseti (10) let, a

Z TĚCHTO DŮVODŮ, uvědomujíce si, že některé činy není možno splatit penězi, jim děkujeme z celého srdce.

Na důkaz čehož

jsem přičinil svůj podpis a městskou pečeť.

Richard M. Tewky

starosta

Modrý mercedes

1

Za teplého a slunného dne koncem října roku 2010 zajíždí mercedes sedan na téměř prázdné parkoviště u McGinnisova parku, kde ještě nedávno prodával Brady Hartsfield zmrzlinu hráčům Malé ligy. Vůz zaparkuje vedle úhledného malého priusu. Mercedes, kdysi šedý, má nyní světle modrý lak, a druhé kolo ruční práce odstranilo dlouhý škrábanec na straně řidiče, který vznikl, když Jerome vjížděl do nakládacího areálu za Halou Mingo branou, jež nebyla ještě úplně otevřená.

Dnes sedí za volantem Holly. Vypadá o deset let mladší. Její dlouhé vlasy – dříve prošedivělé a neupravené – se nyní proměnily v přilehlou lesklou černou čapku, díky návštěvě v salonu krásy Třída A, který jí doporučila Tanya Robinsonová. Zamává na majitele priusu, který sedí u stolu v piknikovém areálu kousek od hřišť Malé ligy.

Z mercedesu vystoupí Jerome, otevře kufr a vytáhne piknikový koš. „Ježíšikriste, Holly,“ hekne. „Co v tom máš? Večeři na Díkůvzdání?“

„Chtěla jsem mít jistotu, že bude dost pro všechny.“

„Víš přece, že má přísnou dietu.“

„Ty ale ne,“ opáčí. „Ty jsi chlapec ve vývinu. Taky je tam láhev šampaňského, tak to neupusť.“

Holly vytáhne z kapsy krabičku nicorette a vhodí si jednu do úst.

„Tak jak to jde?“ zeptá se Jerome, když scházejí po svahu dolů.

„Docela dělám pokroky,“ odpoví. „Hypnóza pomáhá víc než žvýkačky.“

„Co když ti ten chlápek řekne, že jsi slepice, a přinutí tě, abys pobíhala po ordinaci a kdákala?“

„Za prvé, můj terapeut je žena. Za druhé, a to především, by něco takového neudělala.“

„Jak bys to vůbec zjistila?“ ptá se Jerome. „Přece bys byla zhypnotizovaná.“

„Jsi idiot, Jerome. Jenom idiot by sem chtěl jet autobusem se vším tím jídlem.“

„Díky starostovi máme volňásky i na autobus. Mám rád volňásky.“

Hodges, který má na sobě pořád oblek, který si vzal dnes ráno (i když kravatu má už v kapse), jim jde naproti, pohybuje se pomalu. Necítí kardiostimulátor tikající v hrudi – řekli mu, že dnes se dělají velice malé –, ale vnímá, jak dělá svou práci. Někdy si ho představuje a v duchu ho vždycky vidí jako menší verzi Hartsfieldovy krabičky. Jenže ta jeho má explozi zabránit, a ne ji vyvolat.

„Děti,“ osloví je. Holly není žádné dítě, ale je skoro o dvě dekády mladší než on, takže v Hodgesových očích ji to dítětem skoro dělá. Sáhne po piknikovém koši, ale Jerome ho odtáhne z dosahu.

„Ne ne,“ osloví je. „Ponesu to já. Vaše srdce.“

„Moje srdce je v pořádku,“ zamručí Hodges a podle poslední kontroly je to pravda, ale stejně tomu nemůže úplně uvěřit. Má dojem, že každý, kdo utrpěl srdeční příhodu, se cítí stejně.

„A vypadáte dobře,“ prohodí Jerome.

„Ano,“ souhlasí Holly. „Díky bohu jste si koupil nové oblečení. Když jsem vás viděla naposledy, vypadal jste jako strašák. Kolik jste zhubl?“

„Patnáct kilo,“ odpoví Hodges a myšlenka, která následuje, Kéž by mě teď viděla Janey, ho bodne u jeho elektronicky řízeného srdce.

„Dost už bylo Hlídačů váhy,“ řekne Jerome. „Holly přinesla šampaňské. Chci vědět, jestli máme důvod ho vypít. Jak to dneska ráno šlo?“

„Okresní návladní nebude nikoho žalovat. Všechna obvinění jsou stažena. Billy Hodges může klidně jít.“

Holly se mu vrhne do náručí a obejme ho. Hodges ji poplácá po zádech a políbí na tvář. S těmi jejími krátkými vlasy a zcela odhalenou tváří – poprvé od dětství, i když Hodges to neví – je vidět, jak je podobná Janey. Hodgese to bolí a zároveň blaží.

Jerome je tak dojatý, že přivolá na pomoc Tyrona Pohodáře. „Massa Hodges, takže konečně svoboda! Konečně svoboda! Velkej bože všemohoucí, vy být konečně na svobodě!“

„Přestaň tak mluvit, Jerome,“ okřikne ho Holly. „Je to dětinské.“ Vytáhne z koše láhev šampaňského a tři plastové kalíšky.

„Okresní návladní mě osobně doprovodil do kanceláře soudce Daniela Silvera, který mě mockrát slyšel svědčit, když jsem ještě sloužil u policie,“ řekne Hodges. „Udělal mi desetiminutové ostré kázání a mimo jiné mi vyčetl, že moje lehkomyslné chování více než ohrozilo čtyři tisíce lidských životů.“

Jerome se rozhořčí. „To je skandál! Jen díky vám ti lidé pořád ještě žijí.“

„Ne,“ řekne Hodges tiše. „Žijí díky vám dvěma.“

„Kdyby se Hartsfield s vámi tehdy nespojil, policajti by o něm pořád neměli ani páru. A ti lidé by byli mrtví.“

To je možná pravda, možná taky ne, ale Hodges je sám za sebe spokojený s tím, jak se tehdy události v Mingu vyvrbily. S čím vyrovnaný není – a nikdy nebude –, je Janey. Silver ho obvinil, že sehrál „klíčovou roli“ v její smrti, a Hodges si myslí, že to tak může být. Ale nepochybuje, že Hartsfield by pokračoval v zabíjení dál, když ne na koncertě nebo na Profesním dnu v Embassy Suites, tak někde jinde. Zalíbilo se mu to. Takže je tu hrubá rovnice: Janeyin život výměnou za ty další, hypoteticky zmařené životy. A kdyby to v alternativní (ale zcela možné) realitě opravdu byl ten koncert, dvě z obětí by byly Jeromova matka a sestra.

„Co jste na to řekl?“ ptá se Holly. „Co jste mu na to řekl?“

„Nic. Když si vás zavolají k výprasku, nejlepší je čekat, až mrskání skončí, a držet hubu.“

„Proto jste nedostal medaili jako my, že?“ dumá Holly. „A proto jste nebyl v tom starostově oznámení. Ti blbečci vás trestají.“

„Asi jo,“ souhlasí Hodges, i když pokud to úřady zamýšlely jako trest, mýlily se. Poslední na světě, co by chtěl, bylo nechat si věšet na krk medaili a dostávat klíč od města. Byl čtyřicet roků policistou. To je jeho klíč od města.

„Škoda,“ řekne Jerome. „Nebudete moct jezdit autobusem zadarmo.“

„Jak to jde na Lake Avenue, Holly? Už se to usadilo?“

„Je to lepší,“ broukne Holly. Vyprošťuje zátku z hrdla láhve obezřetně jako chirurg. „Už zase spím celou noc. Taky chodím dvakrát týdně k doktorce Leibowitzové. Hodně mi pomáhá.“

„A jak to jde s tvou matkou?“ Ví, že je to citlivé téma, ale má pocit, že se ho musí dotknout, aspoň tentokrát. „Pořád ti volá pětkrát denně a prosí tě, aby ses vrátila do Cincinnati?“

„Už to snížila na dvakrát denně,“ hlásí Holly. „Hned ráno a pak těsně před spaním. Je osamělá. A myslím, že se bojí víc o sebe než o mě. Je těžké měnit život, když je člověk starý.“

To mi povídej, pomyslí si Hodges. „To je velmi důležitý objev, Holly.“

„Doktorka Leibowitzová říká, že zvyky se mění těžko. Pro mě je těžké nechat kouření a pro mámu je těžké zvyknout si žít sama. Taky si uvědomit, že nemusím být tou čtrnáctiletou holkou schoulenou ve vaně až do konce života.“

Chvíli všichni mlčí. Nadhazovací metu na hřišti číslo 3 Malé ligy obsadí vrána a vítězně kráká.

Hollyino osamostatnění umožnila závěť Janelle Pattersonové. Větší část majetku – k němuž Janey přišla díky další oběti Bradyho Hartsfielda – připadla strýci Henrymu Siroisovi a tetě Charlotte Gibneyové, ale Janey také odkázala půl milionu dolarů Holly. Byly ve svěřeneckém fondu, který spravoval pan George Schron, právník, kterého Janey zdědila po Olivii. Hodges netušil, kdy to Janey udělala. Nebo proč to udělala. Nevěří na předtuchy, jenže…

Jenže.

Charlotte byla tvrdě proti tomu, aby se Holly odstěhovala, tvrdila, že dcera zatím nedokáže žít na vlastní pěst. Vzhledem k tomu, že Holly táhlo na padesátku, se to rovnalo prohlášení, že to nedokáže nikdy. Holly naopak věřila, že ano, a s Hodgesovou pomocí přesvědčila Schrona, že se jí bude dařit dobře.

Skutečnost, že byla hrdinka, která poskytovala rozhovory na všech velkých televizních stanicích, Schronovi nepochybně usnadnila rozhodování. S matkou to nehnulo. V jistých ohledech právě Hollyin status hrdinky uváděl tu dámu v zoufalství nejvíc. Charlotte nikdy nedokáže úplně přijmout fakt, že její chatrně vyrovnaná dcera sehrála klíčovou roli (možná hlavní roli) při akci, která zabránila masovému masakru nevinných.

Podle podmínek Janeyiny závěti teď byt v kondominiu s nádherným výhledem na jezero patří společně tetě Charlotte a strýci Henrymu. Když se Holly zeptala, jestli by tam mohla bydlet, aspoň pro začátek, Charlotte okamžitě a neústupně odmítla. Ani bratr ji nedokázal přesvědčit, aby změnila názor. Udělala to samotná Holly, protože řekla, že chce zůstat v tomto městě a jestli jí matka ten byt nepřenechá, najde si nějaký v Lowtownu.

„V té úplně nejhorší části Lowtownu,“ vyhrožovala Holly. „Kde si budu všechno kupovat za hotové peníze. Které budu ostentativně ukazovat.“

To zabralo.

Hollyin pobyt ve městě – první delší doba v životě, kterou strávila bez matky – není snadný, ale její cvokařka ji hodně podporuje a Hodges ji často navštěvuje. Mnohem důležitější je, že ji často navštěvuje Jerome, a Holly je ještě častějším hostem v domě Robinsonových na Teaberry Lane. Hodges věří, že právě tam dochází k opravdovému léčení a hojení, ne na pohovce u doktorky Leibowitzové. Barbara jí začala říkat teto Holly.

„A co ty, Bille?“ ptá se Jerome. „Nějaké plány?“

„No,“ usmívá se Hodges, „nabídli mi práci u bezpečnostní agentury Bdělá stráž, co vy na to?“

Holly sepne ruce a začne na piknikové lavici nadskakovat jako dítě. „Vezmeš to?“

„Nemůžu,“ řekne Hodges.

„Srdce?“ zeptá se Jerome.

„Ne. Člověk k tomu potřebuje pojištění odpovědnosti a soudce Silver mi dnes ráno svěřil, že moje šance nechat se pojistit a šance na to, že se Židi a Palestinci spojí, aby postavili první mezináboženskou kosmickou stanici, jsou zhruba stejné. Moje sny, že dostanu licenci soukromého vyšetřovatele, jsou taky kaput. Ale jeden ručitel kaucí, kterého znám už pár let, mi nabídl částečný úvazek na hledání uprchlíků, bez pojištění. A můžu to dělat i z domu, na počítači.“

„Mohla bych ti pomáhat,“ nabídla se Holly. „Myslím pokud jde o počítač. Nikoho honit tedy nechci. Jednou mi to stačilo.“

„A co Hartsfield?“ ptá se Jerome. „Je něco nového, nebo je na tom pořád stejně?“

„Pořád stejně,“ odpoví Hodges.

„Mně je to jedno,“ prohlásí Holly. Mluví vzdorně, ale poprvé od příjezdu do McGinnisova parku si kouše rty. „Udělala bych to znovu.“ Zatne pěsti. „Znovu znovu znovu!“

Hodges ji za jednu tu pěst vezme a konejšivě ji otevře. Jerome udělá totéž s druhou rukou.

„Samozřejmě že ano,“ řekne Hodges. „Proto ti starosta udělil medaili.“

„Nemluvě o ježdění autobusem a chození do muzea zadarmo,“ dodá Jerome.

Holly se uvolňuje, pomalu a postupně. „Proč bych měla jezdit autobusem, Jerome? Mám ve fondu spousty peněz a mám mercedes sestřenice Olivie. Je to nádherné auto. A má tak málo najeto!“

„Žádní duchové?“ ptá se Hodges. V tomhle nežertuje, je upřímně zvědavý.

Holly dlouho neodpovídá, jenom se dívá na velký německý sedan zaparkovaný vedle Hodgesova maličkého japonského dovozu. Aspoň si přestala kousat rty.

„Nejdřív tam byli,“ začne, „a myslela jsem, že bych ho měla prodat. Místo toho jsem ho nechala přelakovat. To byl můj nápad, ne doktorky Leibowitzové.“ Hrdě se na ně podívá. „Ani jsem se jí neptala.“

„A teď?“ Jerome ji pořád drží za ruku. Nakonec si Holly zamiloval, i když je to s ní někdy těžké. Oba si ji zamilovali.

„Modrá je barva odpuštění,“ odpoví Holly. „Kdysi jsem to četla v jedné básni.“ Odmlčí se. „Bille, ty brečíš? Přemýšlíš o Janey?“

Ano. Ne. Obojí.

„Brečím proto, že tu jsme,“ řekne. „A je krásný podzimní den, který připomíná léto.“

„Doktorka Leibowitzová říká, že plakat je dobré,“ poznamená Holly věcně. „Říká, že slzy vyplavují emoce.“

„V tom by mohla mít pravdu.“ Hodges myslí na to, jak Janey nosila jeho klobouk. Jak si ho vždycky pošoupla do správného úhlu. „Tak napijeme se toho šampaňského, nebo ne?“

Jerome drží kalíšky, zatímco Holly nalévá. Pozvednou je k přípitku.

„Na nás,“ řekne Hodges.

Oba to opakují po něm. A napijí se.

2

Jednoho deštivého večera v listopadu roku 2011 spěchá sestra po chodbě Jezerní regionální kliniky pro poranění mozku, která patří k Pamětní nemocnici Johna M. Kinera, nejlepší ve městě. Na klinice mají asi půl tuctu sociálních případů, včetně jednoho nechvalně proslaveného… i když jeho pochybná sláva začíná časem blednout.

Sestra se obává, že šéfneurolog už odešel, ale stále je na lékařském pokoji a probírá se případy.

„Možná byste měl přijít, pane doktore Babineau,“ řekne. „Jde o pana Hartsfielda. Probudil se.“ To ho přiměje pouze k tomu, aby zvedl hlavu, ale pak sestra řekne něco, co ho zvedne na nohy. „Mluvil na mě.“

„Po sedmnácti měsících? Mimořádné. Víte to určitě?“

Sestra je zrudlá vzrušením. „Ano, doktore, určitě.“

„Co říkal?“

„Že ho bolí hlava. A ptal se po matce.“

Autorova poznámka

„Krádeže dat“ (i kódů elektronických klíčů) nepochybně existují, ale nebylo by možné je provést u žádného auta uvedeného v této knize, včetně vozu Mercedes-Benz SL500, který se vyráběl v době, kdy se používal systém pasivního otvírání bez klíče. Model SL500, stejně jako všechny Benzy, jsou vysoce výkonná auta s vysoce výkonnými bezpečnostními prvky.

Moje díky patří Russu Dorrovi a Daveovi Higginsovi, kteří mi pomohli s rešeršemi. Také mé ženě Tabitě, která ví o mobilech víc než já, a mému synovi, romanopisci Joeu Hillovi, který mi pomohl vyřešit problémy, na které Tabby poukázala. Pokud mám všechno správně, poděkujte mému podpůrnému týmu. Pokud mám něco špatně, připište to na vrub tomu, že jsem něco nedokázal pochopit.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

w

Connecting to %s